Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 4. kapitola

04.03.2010 (14:45) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1842×

... Tmavě rudé oči s neskrývanou touhou po krvi. Něco mi vítězně říkal, ale já tomu nerozuměla. Bylo to jako vzdálená utišená ozvěna. A pak se stalo něco po čem mi moje srdce poskočilo. Moje rty se pootevřely a vyšel z nich udivený hlásek. „Alice.“

Uslyšela jsem výkřik a poznala v tom svůj. Byla jsem vzhůru… S hrůzou jsem hleděla do tmavých zdí. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zkrotit ten pocit hrůzy. Na okamžik na mě mozek vřeštěl – NEBEZPEČÍ!!! Ruka mi vyletěla k nočnímu stolku a rozsvítila lampičku. Ze začátku mě to světlo utěšilo, ale pak mi přišlo nějak cizí. Neodvažovala jsem se jej zhasnout. Dlaněmi jsem se chytla za kolena, schoulila se do klubíčka a utápěla v myšlenkách. Alice, Alice … kdo to je? Je v bezpečí? A co moje bezpečí? Hlavě se mi neustále dokola promítaly ty rudé oči, toužící po mé smrti. Rudé oči, tak to byl jen sen. Utěšovala jsem se. Přeci rudé oči mít nikdo nemůže. To je nesmysl. Nečišela z nich žádná lidskost. O něco jsem se překvapivě bála víc než o sebe, ale nevím o co. Byl to jen vnitřní pocit. O něco důležitější než jsem byla já.

Zlehka se otevřely dveře a já už nebyla sama. Zpozorovala jsem sestřin zděšený výraz než  jej stačila schovat pod povzbudivou masku. Pomaličku přišla až ke mně.

„Bello, co  tady stalo?“

„Jen noční můra.“ Lež to nebyla, ale pravda taky ne.

„Jen noční můra?“ Povytáhla obočí.

„Jo.“

„Chceš si o tom promluvit?“

„Ani nevím,“ přiznala jsem popravdě.

Jane na mě ani nechtěla naléhat, ani mě v tom nechat samotnou utápět. V tváři měla výraz plný porozumění a  jen  se na mě povzbudivě koukala. Překvapeně jsem zamrkala, jakmile jsem spatřila sluneční paprsek na její pokožce. Vzhlédla jsem oknu, obloha se zbarvovala do světle modré. To už je ráno?

„Kolik je hodin?“

„No asi něco po páté.“ Zamyšleně na mě koukla.

„Já už určitě neusnu a jak tě znám ty taky ne, nedáme si nějakou dobrou snídani? A u ni mi můžeš všechno v klidu povědět.“

Obě v pyžamech jsme sešly dolů, nachytaly si cereálie s mlékem. Poněvadž se nám nechtělo sedět u stolu, skončily jsme na gauči. Pohodlně jsem se uvelebila, opřela o polštář a dala lžičku do úst. Polkla jsem a spustila:

„Znám nějakou Alici?“

Jane chvíli přemýšlela, nejspíš si projížděla v hlavě seznam mých přátel, naší rodiny, po chvíli jsem si nebyla jistá, jestli slyšela mou otázku. Dříve než jsem se stihla opět zeptat, tak mi odpověděla.

„Podle mě žádnou blíž neznáš a já taky ne, ale kdo ví… Zdálo se ti o ní?“

Pomalu jsem ji převyprávěla celý můj sen i to co následovalo potom, mlčky se mi dívala do očí a snažila se to vstřebat. Skončila jsem a udělala pomlku.

„Takže květiny, vysoké stromy a pak rudé oči, vůbec nic mi to neříká a nechci se tě dotknout, ale zní to jako scéna z hororu.“

„Možná jsem blázen,“ snažila jsem se vtipkovat, no ne moc úspěšně.

„To je taky možné, ale možná prostě utíkáš do fantazie. Ať je to tak nebo tak, jsi moje sestřička a já tě nedám.“ Poslední větu řekla téměř až s pýchou.

Dívala jsem se na Jane a uvažovala o svém životě a o nás dvou. Byly jsme dvojčata, ale ne jednovaječná, to proto jsme byly tak rozdílné. Obě jsme měly světlé vlasy, ale mé oči byly hnědé. A o povaze už vůbec nemluvím.

Celý den jsem strávila jakoby v mrákotách, naštěstí s uplývajícími hodinami se můj stav zlepšoval. Po celou dobu jsem se snažila vytěsnit ten sen z hlavy. No a neúspěšně. Kdykoliv jsem se přestala soustředit  na to co jsem zrovna dělala, mysl mi sklouzla ke snu. A když už se tak stalo, snažila jsem se myslet jen na tu první část. Byla úplným protikladem k té druhé, stejně jako bílá a černá, den a noc nic neměly společné.

Chtěla jsem bezpečně vědět, jestli opravdu tu Alici neznám. Zrovna jsem neměla co dělat, jen tak jsem ležela na posteli, hleděla někam do prázdna. Na nočním stolku jsem našla MP3 přehrávač, pustila jsem ho a dala si sluchátka o uší. Oči mi bloudily po pokoji až se zastavily u červeného notýsku na druhé straně pokoje. Se zájmem jsem k němu došla, vzala jsem jej, sedla si do křesílka a začala v něm listovat.

Vypadal jako seznam. Byly v něm jména, adresy a telefonní čísla. Jé jestli ji znám, mohla by být tady. S překvapením jsem zjistila kolik je tam kontaktů. Já všechny ti lidi znám? Nebo tedy spíš jsem znala? To bych do sebe neřekla. Snažila jsem se v tom seznamu nelézt nějaký systém. Oči mi létaly od jednoho jména k druhému. Aha je to podle přímení. Tak to mi moc tedy nepomůže. Procházela jsem jedno po druhém a doufala, že se mi něco vybaví nebo najdu Alici. K mému dalšímu úžasu jsem zde měla téměř jen klučicí jména. A Alice nikde. Přešla jsem to několikrát, ale s nulovou úspěšností. Něco mi na mojí minulosti nesedělo. Jenže netuším co. Musím se objednat k Dr. Cullenovi, jestli je opravdu takový odborník, mohl by mi pomoc s mou mizivou pamětí. A když ne, možná si vzpomenu, jak je to s tím jeho jménem.

Podívala jsem se na hodiny, jestli není moc pozdě. Naštěstí bylo teprve něco po třetí. Z stolu jsem vzala malou bílou kartičku, byl na ní kontakt na Dr. Cullena.

Vytočila jsem číslo a čekala. Telefon tůtnul poprvé, podruhé a po třetím se ozval ženský hlas:

„Dobrý den, ordinace Dr. Cullena, přejete si?“

„Tady Isabella A-veque, chtěla bych si domluvit návštěvu.“

„Vy nejste naší pacientkou?“

„Ne.“

„To nevadí, hodí se vám to příští týden ve středu?“

„Ano, v kolik hodin?“

„V deset.“

„Děkuji, na shledanou.“

„Na shledanou.“

Tak to by jsme měli a bylo to jednoduší než jsem čekala. Cítila jsem, že jsem udělala krok kupředu. Naplnilo mě to alespoň z části klidným pocitem a já mohla v pohodě fungovat. Na sen jsem už skoro vůbec nemyslela, cítila jsem se najednou mnohem vyrovnanější.

Zbytek dnešního dne proběhl v příjemném tempu, téměř pořád jsem byla s Jane a večer jsem padla utahaná do postele. Téměř v ten samý okamžik, když jsem zavřela oči, jsem usnula. A naštěstí bezesným spánkem.

Ráno mě vytáhly z postele až sluneční paprsky. Převlékla jsem se a šla se nasnídat. Jane s mamkou seděly u televize a já jsem si k nim s nachystanou snídaní přisedla. Dávali zrovna nějakou romantickou komedii, moc jsem z ní nepochopila a po deseti minutách skončila.

„Jak se ti spalo?“ zeptala se mě mamka, když zvedla oči od televizní obrazovky.

„Docela dobře,“ řekla jsem po pravdě.

„To jsem ráda, co si uděláme na oběd?“

Nakonec jsme se dohodly na těstovinovém salátu s kuřecím masem. Kolem jedenácté jsme se pustily do vaření a já zapomněla na všechno ostatní.

Okolo dvanácté jsme obědvaly a já myslela, že prasknu. A nebyla jsem sama. Usoudila jsem, že moje postel je moc daleko a tak jsem si lehla na gauč. Spokojeně jsem relaxovala.

„Tuk, tuk…“ ozvalo se od vchodových dveří. Neochotně jsem se zvedla, zamířila ke dveřím a otevřela je.

„Ahoj,“ pozdravil mě Peter.

„Ahoj,“ vykoktala jsem ze sebe a byla rudá od hlavy až k patě, já na něj zapomněla.

„Nezapomněla jsi?“ Zčervenala jsem ještě víc, jestli to šlo a raději změnila téma.

„Kam půjdeme?“

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 4. kapitola: