Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 3. kapitola

22.02.2010 (11:30) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1916×

„Eh..., promiň, není ti něco?“

„Ne, nic mi není. Jen doufám, že tam nebudu mít modřinu.“ Neodpustila jsem si.

„To by byla škoda, na tak pěkném tělíčku.“ Šibalsky se přitom usmál. „Nechcete si s námi zahrát?“

„Já jsem pro,“ ozvala se vedle mě Jane a já si až teď uvědomila, že nejsme sami. Musela jsem si vyhubovat. Moje méně vznešené já si říkalo, když už nemáš staré vzpomínky – udělej si nové. Ale co když tím někomu ublížím?

„Bello, jdeme?“ vyrušila mě Jane z mých myšlenek.

Hrát se mi zrovna dvakrát nechtělo, ale ten kluk.

„Jasně.“ A usmála jsem se na něj. Hej co to děláš?

Společně jsme zamířili k provizornímu hřišti. Čekali tam na nás, už z dáli nás měřili pohledem. Kluci spíš obdivně. Z holčicích očí sršelo nepřátelství. Ale všichni se snažili na sobě nic neznát.

„Přivedl jsi nám posilu?“ prohodil jeden z kluků.

„Jé, já se zapomněl představit, já jsem Peter a…“

„Jane a Bella.“ Rychle zareagovala moje drahá sestřička.

„To je Tom, Filip, Lucy a Monik,“ představil nám zbytek osazenstva.

„Ahoj.“ Snažila jsem se o milý úsměv. Snad to trochu zabralo. Atmosféra se alespoň trochu uvolnila.

Bylo nás sedm, tak jsem nabídla, že nebudu hrát. Ale to bych nesměla mít svoje štěstí. Monik s trochu uraženým pohledem oznámila, že ji to už nebaví a jde pryč. Chvíli čekala na přemlouvání, ale po chvíli ji došlo, že nic podobného se konat nebude. Tak s nasupeným výrazem odkráčela pryč. Celkem mě zarazilo, jak naštvaně odešla. Ale co? To není můj problém.

Nějak mě naplňoval dojem, že tohle nedopadne dobře. Určitě mi bylo líp na dece, povzdechla jsem si. U toho přemýšlení jsem určitě musela vypadat komicky.

„Nejdeš na popravu,“ špitla mi Jane do ucha. Já vím – nadávala jsem si v duchu.

Vytvořili jsme jak jinak dva týmy, v jednom já, Jane a Peter a druhý Tom, Lucy a ten třetí kluk. Filip? Že by?

Začala hra a míč přeletěl přes síť na naši stranu a zamířil si to přímo ke mně. Asi bych ho měla odpálit. S dobrým úmyslem jsem se po něm ohnala, dokonce jsem ho i trefila. Ale místo přes síť letěl k Petrovi a vrazil mu do hlavy.

„Promiň.“ A nejspíš jsem byla celá rudá.

„Nic se nestalo, teď jsme si kvit.“ Usmál se na mě.

Jane to nevydržela a začala se smát, to by se ještě dalo, ale jak jsem zpozorovala i ostatním začaly cukat a mě nakonec taky.

Poté když jsem asi každého trefila tím zatraceným míčem, tak jsem vzdala hru se slovy: „Já to vzdávám, budu dělat rozhodčího, nebo ještě někoho zmrzačím.“ A nikdo ani neprotestoval, kdo by taky chtěl dobrovolně dostat balonem, ne?

Konečně to vypadalo jako hra, když jsem to já nekazila. Ze začátku jsem měla strach, že tu s Jane budeme jako vetřelci. Naštěstí po odchodu té přemilé Monik se atmosféra opravdu uvolnila a dokonce i Lucy se na tvářích vykouzlil přátelský úsměv. Už jsem se totiž začínala bát, jestli na normální lidi nepůsobím nepřátelsky. Doteď jsem vlastně byla ve styku jen s nemocničním personálem, mamkou a Jane. A to jak jsme se s nimi tak rychle spřátelili mi zvedlo náladu.

Slunce se přiblížilo k obzoru a já se zvedla.

„Kam m... eh nám utíkáš?“ zeptal se mě Peter a Jane při tom cukaly zase koutky.

„Už je mi tak trošku chladno.“ Jako na znamení zafoukal vítr a mě naskočila husí kůže. „A tak se jdu obléct, na dece mám šaty.“ A dál jsem pokračovala ve svém směru, oblékla jsem se a vrátila se k nim. Sedla jsem si na stále teplý písek a sledovala slunce, nejdřív obloha dostala žlutý nádech, ten přešel v oranžový a pak až v skoro rudý. Na vodní hladině se objevily jeho odrazy, krásně se třpytily. Takový západ slunce jsem neviděla už tak dlouho nebo to mi alespoň říkalo srdce, vědomí to nemělo s čím porovnat. Nejdřív jsem se rozplývala nad jeho krásou, a pak mi došlo, že západem slunce začíná stmívání. Stmívání - „To je pro nás nejbezpečnější část dne.“ Prolétlo mou myslí a já poznala okamžitě - ta slova nebyla má. Srdce mi napovídalo, ať na tu prostou větu, která mi nedávala smysl nezapomenu. „To je pro nás nejbezpečnější část dne.“ Co to jen může znamenat?

Koutkem oka jsem si všimla, že míč už nelétá před síť. Tom, Filip a Lucy šly k severnímu konci pláže, Jane k naší dece a Peter si šel sednout ke mně.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Nad západem slunce, nad koncem dalšího dne.“ S těmi slovy mnou projel mráz. Já je někde už slyšela, někdy už dávno, ale jen si vzpomenout.

„Je kouzelný,“ pohlédl mi do očí, „kouzelný jako ty.“ Ty slova zněla nádherně, dokonce jsem jim tak trošku i věřila, ale… nebyla od té správné osoby, řvalo na mě srdce. To, které se za posledních pár okamžiků ozvalo už tolikrát. Nevěděla jsem co odpovědět a prostě jsem se jen usmála.

„Nechceš něco pozítří podniknout?“

„Ráda,“ odpověděla jsem prostě. „Bydlím v tom domě,“ ukázala jsem na něj, „tak mě vyzvedneš?“

„Čekej mě tak v jednu, ahoj,“ rozloučil se a poslal mi úsměv.

„Čau.“ A zmizel.

Došla jsem ke své sestřičce, šibalsky se na mě dívala.

„Ty neztrácíš čas.“

„Jak ti je?“ slyšela jsem starostlivý hlas.

„Teď je mi dobře, jen neříká ti něco - ´To je pro nás nejbezpečnější část dne,´“ citovala jsem svůj vnitřní hlas.

„Ne, mělo by?“

„Možná, nevím, jen jsem měla pocit, že to něco znamená.“ Sklopila jsem oči.

Právě když jsem došly domů, mamka dodělala večeři. Společně jsme se najedly a rozebraly dnešní den. Cítila jsem z nich podporu, nevadila jim moje ztráta paměti ani se v tom nechtěly nimrat. Trošku úlevou byly i právě probíhající prázdniny, alespoň jsem nemusela řešit školní život. Jane chtěla udělat „kino night“, jenže já byla z dneška vyčerpaná. Snad víc citově než fyzicky. Toužila jsem jen po postýlce, jak se v ní rozvalím a zavřu víčka.

Zavřela jsem dveře od svého pokoje a nejdřív jsem se vrhla do koupelny. Zahřálo mě u srdce, když jsem našla složené pyžamo a ručník vedle umyvadla, zbylé potřebné věci jsem měla ještě v batůžku. Pečlivě, ale přesto co nejrychleji jsme provedla očistu a vrhla se do postýlky.

Přikryla jsem se a chvíli přemýšlela. Vlastně jsem mohla být vděčná, vzpomínky jsem sice neměla, ale zásady jak žít ve světě lidí a základní informace mi zůstaly. Něco jako když je nový počítač má operační systém, ale žádná data. Usmála jsem nad tím přirovnáním. Únava mě však dohnala a mně klesla oční víčka. Zprvu jsem měla celkem klidný spánek a pak…

Udělala jsem malý krůček, kolem dokola byly nádherné květiny. Byla jsem na nejkrásnější louce, kterou jsem kdy viděla. Kvítky ve všech možných světlých barvičkách, bylo to naprosto kouzelné místo. Louku ohraničovaly vysoké stromy. Skrz díry v mracích se prodíralo slunce, vzduch byl prosycen vůní květin, borovic a pryskyřice. Zhluboka jsem se nadechla. Ale něco mi tu scházelo. Ale co? Na tak magickém místě? Málem jsem na to přišla a pak…

Pak se něco pokazilo. Ta kouzelnost se úplně vytratila a nahradil ji strach. Srdce mi ztěžka bilo. Tohle rozhodně nemělo s tou loukou nic společného. Ale… chtěla jsem se zeptat na něco sama sebe, ale něco mě unášelo dál. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nacházela jsem se v tmavé místnosti, ta troška světla tu byla jen díky zrcadlům na zdích. Temná postava udělala krok ke mně a já zahlédla jeho oči. Tmavě rudé oči s neskrývanou touhou po krvi. Něco mi vítězně říkal, ale já tomu nerozuměla. Bylo to jako vzdálená utišená ozvěna. A pak se stalo něco po čem mi moje srdce poskočilo. Moje rty se pootevřely a vyšel z nich udivený hlásek. „Alice.“

Uslyšela jsem výkřik a poznala v tom svůj. Byla jsem vzhůru…

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 3. kapitola :