Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 20. kapitola

Déjà vu - 20. kapitolaDěkuju za komenáře. Tohle je podle všeho předposlední díl :). Užijte si ho, vaše elis.*

Šli jsme dlouhou chodbou, já zavěšená do Edwarda. Snažila jsem se potlačit smutek. Vše bude dobré. Snažila jsem se utišit. A ano, zdálo se, že můj život konečně jde tím správným směrem, jediné, co mě teď trápilo, byla Jane. Snažila jsem se přijmout její rozhodnutí. Snažila jsem se věřit v to, že jsem jí nadobro nezničila život, že se z toho dostane a najde štěstí. Podle toho, co mi říkal Edward, jí to snad mělo přejít s koncem novorozeneckého období. Opravdu jsem se snažila v to věřit.

„Nezapomeň, že umím číst myšlenky. Jane nás opravdu jen nechce ohrozit. Dej jí čas, ona se z toho dostane.“ Pohladil mě po vlasech.

„Děkuju, snad máš pravdu.“ Pokusila jsem se o úsměv.

„Mám, uvidíš, neboj.“

„Jak víš, kam máme jít?“

„Slyším Alicini myšlenky, stojí ji to teď hodně přemáhání, aby zůstala v klidu.“

„Ona to zvládne a i kdyby ne…“ Usmála jsem se při představě Alice natěšeně poskakující po volterrském hradě.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Ano,“ řekla jsem sotva slyšitelně i pro upíra.

„Proč jsi tenkrát, když jsem před tebou zabil ty dva muže, nezdrhla? Vždyť jsi o mně nic nevěděla…“

„Nemohla jsem, bála jsem se. Bála jsem se o tebe. Něco mi nedovolalo zmizet.“ Co se týkalo Edwarda, měla jsem sebevražedné sklony, já vím. Ještěže jsem teď už měla nezničitelný tělo.

„Řekneš mi potom, jak to všechno bylo? Něco vím z myšlenek Jane, ale tuším, že to není vše.“

„Až budeme mít konečně čas jen pro sebe, všechno ti řeknu. A ty mně?“ Mrkla jsme na něj.

„Není o co stát, ale jestli to budeš chtít vědět, nebudu ti to tajit.“

 

A Alice to nakonec nevydržela. Alespoň jsem to soudila z toho, že jakmile jsme se objevili prý před jejím pokojem, tak než jsem stačila šáhnout na kliku, drtilo mě něco v objetí. Nemohla jsem dýchat, až po chvíli mi došlo, že se bez toho dokážu obejít. Moje mysl si zas vybrala nejméně vhodnou dobu pro otázky.

„Jak dlouho vydržím bez vzduchu?“

„Jak dlouho budeš chtít,“ odvětil mi zvonkovitý hlásek. Alice. Zněl daleko dokonaleji, než jsem si jej pamatovala. Stále mě tiskla v pevném objetí.

„Alespoň mě neudusíš…“ Vzduch v plicích mi došel.

„To jsem ráda, i když by sis to zasloužila. Už nikdy, to ti povídám nikdy, nám to nedělej.“ Na posledním slově se jí zlomil hlas. Objala jsem ji a bez slz jsem se rozvzlykala.

„Jen to že ses vrátila je polehčující okolnost. Nechtěj mě vidět, kdybys nás nadobro opustila.“ A to mi už pofňukávala do ramene i ona. Po chvíli zvedla hlavu a dodala.

„Edwarde, to platí i pro tebe.“ Snažila se o výhružný hlas, ale na to nás měla až moc ráda.

„Promiň, vím, že jsem vám hodně ublížil. Mrzí mě to.“ Edwardův kajícný hlas mě řezal u srdce. On za nic nemohl, to všechno byla jen a jen má vina. Ve chvíli, kdy mě už opravdu začínalo štvát, že nemůžu mluvit, se ozval Edward.

„Je mi jedno, že je upír, ale uškrtit mi ji nemusíš.“ A to neměl dělat. Mě pustila ne sice úplně, stále mi křečovitě svírala ruku, ale vrhla se na Edwarda.

„Bráško?“ Měla tak líbezný hlásek.

„Copak, moje malá sestřičko?“ Při slově malá se Alice ušklíbla, ale nechala to být.

„To oblečení ode mě ti moc sluší.“ Zasekla se, jakoby si na něco vzpomněla. „Jo a Bello, tobě se za to omlouvám.“ Ach jo, vědma. A měla za co se omlouvat. Kolik mi to dalo sil, aby tu její košili neroztrhala a nevrhla se na něj.

„Budu ti muset doplnit šatník, nebo spíš udělat nový a Belle taky.“ Začala se svými plány a my ji oba nechali. Zasloužila si to.

„Kde je Jasper? A ostatní?“ nemohla jsem se nezeptat.

„Všichni jsou na Aljašce u Denalových.“

„Proč jsi tu sama?“

„Od Volturiových nám sice nehrozí žádné nebezpečí, ale co kdyby… Dalo mi to hodně přemlouvání, aby mě pustili samotnou, ale nakonec jsem je ukecala. A taky by z vás nic nezbylo, jak by se na vás hned všichni vrhli, víš? A slisované sourozence nechci, jak bych na ně kupovala oblečení?“ Hodila po mně psí oči a mně bylo jasné, že v prvním obchodě který potkáme, budeme nakupovat.

„Ale bez Edwarda se nikam nehnu,“ usmála jsem se.

„Samozřejmě, uděláme si nákupy ve třech. Abych nezapomněla, ty tvoje modré šaty byly moc pěkné. Konečně sis koupila něco podle mého vkusu.“

„Jsem se nudila,“ řekla jsem jako by nic.

„Čekání na autobus je otrava, viď?“ Co, co? Jak to může vědět? Odkud ví, že jsem si nakupováním trávila čas na autobus do Volterry. Počkat, v té době mě už mohla vidět, ne? Však Jane byla ode mě hodně daleko.

„Od kdy jsi viděla moji budoucnost?“

„Já… jak jsme se střetli na letišti, tak to Jasper trochu nezvládl a já se začala vrtat v budoucnosti, až jsi byla ve Volteře. Už nebyl čas zasáhnout…“

„A odkud to teda víš? To proto tu taky není Jasper, co kdybych byla ještě člověkem?“ Ta druhá věta byla víc konstatováním než otázkou.

„Dívala se, jak mi to budeš vypravovat a mrška malá si nechává všechno ostatní pro sebe,“ odpověděl mi na jednu z mých otázek Edward.

„Nechceš snad Bellu připravit o zážitek z vypravování, ne? A Bello, to taky,“ přiznala trošku nešťastně. „Pro všechny to bude jednoduší žít s dalším upírem než s člověkem…“

„Já vím.“

Chodbou se rozedněly něčí téměř slyšitelné kroky.

„Aro nás chce vidět,“ zašeptal mi Edward do ucha.

„Volturiovi by potěšilo setkání s jejich hosty, můžete mě následovat?“ Formálním přízvukem promluvila upírka, když došla k nám. Oči měla tmavě rudé a přes ramena jí vysel černý plášť.

„Bude nám potěšením,“ napodobil formálnost Edward, pro něj tak přirozené jednání. Vždy, když sem zapomněla, z jaké doby pochází, stačila jakákoliv podobná věta a bylo po pochybnostech.

Co může pár dní změnit? Je toho hodně. Stála jsem na stejném místě v obrovském sále. Před pár dny jsem se bála o svůj život, o Janin i Edwardův. Přestože jsem tehdy byla člověkem, tak by mě nikdo krve nedořezal.

Už jsem chápala, že Aro nemohl jinak jednat. A přeměnou jsem si chtěla projít i tak, jen možná za jiných okolností. Ale Jane to nemělo potkat. Povzdechla jsem si.

Přezevše jsem se v tuhle chvíli cítila uvolněná, měla jsem vedle sebe dva upíry, které jsem milovala a nemínila už nikdy opustit. Měla jsem před sebou věčnost s Cullenovými. A navíc se mi vrátily všechny vzpomínky. Snažila jsem se hledat jen ty pozitivní věci.

„Moji drazí přátelé,“ oslovil nás Aro. Po boku měl své bratry a kromě nich byli v sále ještě tři upíři. Jeden byl hodně svalnatý a velký, upírka měla světlé kadeře a fialové oči a třetí byl Alvin. „Doufám, že vám pohostinnost našeho hradu vyhovuje a že i přes všechny neblahé události se vám tu líbí.“ Přimkla jsem se ještě blíž k mému upírovi.

„Nemáme si na co stěžovat,“ zmocnil se konverzace Edward.

„To mě opravdu těší. Bello, jak se cítíš po přeměně?“ zeptal se mě se zájmem.

„Je to strašný rozdíl, ale docela dobře. Budu si chvilku muset zvykat,“ přiznala jsem popravdě.

„Edwarde, ona je úžasná. Nikdy jsem neviděl tak kultivovaného novorozeného.“ Vedl náruživě monolog. „A už jste byli na lovu?“ Oči mu zvědavě jiskřily.

„Byli, ulovila jsem si pár kousků vysoké,“ odpověděla jsem snad co nejstručněji.

„Ach, zajímavé… Takže další vegetarián.“ Na čele se mu objevila malá vráska, ale vzápětí zmizela.

Nestala chvilka ticha, jen ze zvyku jsem netrpělivě přešlápla, Edward mi silněji stiskl ruku.

„Bude to v pohodě,“ zašeptala Alice jen pro nás, spíš jen pro mě.

Uvelebila jsem se v Edwardově náruči a vdechla jeho vůni. Pokusila jsem se uvolnit křečovitý postoj.

„Těší mě, že jsme se zde střetli, mám rád dobré konce. Sice tuším, co mi odpovíte, ale možná mě překvapíte.“ To množné číslo mi přišlo podivné. Vždyť Jane tu není. „Alice, Edwarde a Bello.“ Mezi jednotlivými jmény nechával dramatickou mezeru a mně došlo, že nemá zálusk jen na nás dvě. „Kvůli vaší výjimečnosti bych vám rád nabídl místo v gardě, rozhodnutí je na vás. Bello?“ Edward si mě přitiskl blíž k tělu. Odpověď jsem znala, ale potřebovala jsem se ujistit. Pohlédla jsem Alici do očí a ona se jimi na mě usmála a přikývla. Napřímila jsem se. Nasála vzduch do plic pro doplnění odvahy a rozhodla se to říct nahlas, snažila jsem se být zdvořilá.

„Děkuju za nabídku, vím, že je to pocta, ale já odmítám. Nejvíc ze všeho si přeju žít se svou rodinou.“ A mám to za sebou. Bylo to tak těžké vyslovit nebo se mi to jen zdálo?

„Kdyby sis to rozmyslela, tak ve Volteře jsi vždycky vítaná.“ Kupodivu úsměv ze rtů mu nezmizel.

„Děkuju.“ Cítila jsem k němu i určitou vděčnost.

„Edwarde?“

„Budu tam, kde Bella,“ odpověděl mu prostě.

„Ach ty city… A Alice? Ty bys pro nás také byla velmi cenná.“

„Ne, děkuju, Aro. Mě srdce táhne k rodině. Avšak děkuju za pohostinnost.“ Alicin hlásek byl jistý.

„Respektuji vaše rozhodnutí i city, i když jim moc nerozumím. Je to docela škoda, ale jste tu vždy vítání. A kdybyste si to rozmysleli, budu potěšen. Kdy nás chcete opustit?“

„Po setmění,“ odpověděl mu Edward.

„To je rozumné. Bylo mi potěšením, mí drazí mladí přátelé. Snad se někdy opět shledáme. Můžete jít.“ Překvapeně jsem zamrkala – on nás už propouští?

Rozloučili jsme se a lidskou chůzí vyšli ze sálu.

Za dveřmi jsem se okamžitě natáhla pro Edwardovy rty, šly mi naproti. Polibek měl příslib věčnosti.

„O půl šesté u mě.“ Její hlas se jemně odrážel o stěnu a dříve než dorazil na konec chodby, tak Alice zmizela.

„Máme devět hodin jen a jen pro sebe,“ zašeptal sladce.

„Tak málo?“

„Ne, máme celou věčnost,“ řekl teď už s úsměvem na rtech.

Chytl mě do náruče a odnesl mě k nám do pokoje. Opojně políbil má ústa a položil mě na postel. Lehl si vedle mě a rukou mě objal kolem pasu.

„Něco jsi mi slíbila.“

„A kde mám začít?“

„Od toho jak jsi nám utekla.“ Stále jsem v jeho hlase cítila bolest.

Snažila jsem se mu říct všechno, nic netajit. Babrat se v lidských vzpomínkách není zrovna nejjednodušší. Moc nejasné, moc zkreslené. Pověděla jsem mu vše i se všemi podrobnostmi, co jsem si byla schopná vybavit. Když jsem mluvila o Peterovi, nepatrně zvážněl a obličej nabral nebezpečnější rysy, nakonec se však pousmál a se zaujetím mě poslouchal dál. Ale další pasáže se mu líbily daleko míň. Hlavně ty, kde jsem přímo ohrožovala svou bezpečnost. Po několika hodinách jsem skončila. Úlevně jsem si vydechla.

„Teď jsi na řadě ty.“

„Není to moc pěkné,“ povzdechl si. Vždy, když jsem pohlédla do jeho očí, bylo mi jasné, jak jeho život v poslední době probíhal. Přesto jsem to chtěla slyšet od něj. „V podstatě jsem žil stejně jako těch pár let bez Carlislea. Měl jsem neskutečný vztek, nebyl jsem schopný normálně fungovat. Jeden z prvních nápadů byl sebevražda…“ To slovo s ozvěnou hučelo v mé hlavě. Bodalo mě u srdce. „…ale došlo mi, že tak jednoduše jim to nedaruju. Ani jim podobným. Oni to měli za sebou až moc rychle, a tak jsem se mstil za tvojí smrt. Nejprve jsem putoval po Americe, avšak jsem se nechtěl dlouho zdržovat na jednom místě a brzy jsem skončil v Latinské Americe a pak v Evropě. Normálně bych se Volteře vyhýbal, ale teď mi to bylo jedno. A pak jsem uslyšel Aliciny myšlenky…“

„Hodně jsi to zestručnil,“ osočila jsem ho jemně.

„Máš pravdu, ale nic víc v mém životě, neživotě bez tebe nebylo. Jen pomsta a krev.“ Nechtěla jsem to z něj páčit. Ty myšlenky se zdáli být neskutečně bolestné. Nechám to na někdy jindy, máme přeci před sebou věčnost.

„Jak se má táta a máma?“ Dříve jsem neměla odvahu se zeptat.

„Oba to vzali dost těžce. Charliemu hodně pomohl Billy, myslím, že jinak by to odnesl mnohem hůř. Ale co jsem viděl v Alicině hlavě, tak žije momentálně stejně jako před tvým příjezdem. Renée hodně pomohl Philip, odstěhovali se do Španělska. A před rokem se jim narodil syn…“

„Chtěla bych je vidět, jen vidět.“ Ta představa se mi strašně líbila. Nemohla jsem jim říct, že jsem jejich dcera, že jsem upír. Ale ráda bych jim na chvíli byla nablízku.

„Bylo by rozumnější chvíli počkat, až budeš mít jistotu. Až si pořádně zvykneš na lidi.“

„Chápu, nechci je ohrozit.“ Byla jsem teď nebezpečná pro svou lidskou rodinu. Nelíbilo se mi to. Počkáme, dokud se nebudu perfektně ovládat.

„Bello?“ Podíval se na mě tak sladce, že jsem zapomněla, o čem jsme se bavili. Topila jsem se v jeho očích a vůně mi balamutila mysl. „Ještě pět hodin pět minut a pět sekund nás nikdo nebude rušit.“ Oči mu tmavly. Jeho hlas mi zamotal poslední smysluplné myšlenky. Celým povrchem kůže jsem cítila tu jiskřivou atmosféru mezi našimi těly.

„To bychom neměli ztrácet čas.“ I mým uším zněl můj hlas strašně provokativně.

Edward se sklonil nade mě, zastavil se milimetr od mých úst. To nutkání jej políbit se nedalo snést.

„Miluji tě,“ zašeptal. Vrhla jsem se na jeho rty. Přitiskl si mě blíž k tělu a vášnivě mě líbal. Až teď jsme dali plný průchod naším citům a vášni. Líbal mě na každém centimetrů mé kůže…

¤¤¤¤¤

Leželi jsme vedle sebe a ztěžka oddechovali, i když ani jeden z nás to nepotřeboval. Posledních pět hodin bylo nejkrásnějších v mém životě. Nechápala jsem, jak budeme schopní se z postele zvednout.

„Alice nás zbije,“ vypískla jsem najednou. Kousky, kdysi našeho oblečení, se válely po celém pokoji.

„Neboj, ve skříni máme náhradní.“ Něžně mě políbil.

„Alice,“ povzdechla jsem si.

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 20. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!