Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 2. kapitola

Déjà vu - 2. kapitola Moc vám děkuju za komentíky:), jsem ráda, že se vám úvodní kapitolka líbila:) Mám pro vás druhou kapitolku. Jaký bude Bellin první den doma? Co se jí přihodí a koho potká? Přeji příjemné počteníčko a komentík je vždy vítaný:D

 

Vystoupila jsem z auta, v plicích jsem cítila svěží vzduch. Otočila jsem se směrem k silnici a kolem mě projelo stříbrné Volvo… a já zapomněla dýchat. Tupě jsem koukala, jak opouštělo ulici.

„Bello, co je Bello?“ Mávala mi rukou před obličejem Jane.

„Ale nic, jen jsem měla dojem, že vidím něco povědomého.“

„A co to bylo?“

„Jen stříbrné auto, neřeš to, chci jít domů.“

„Tak jo pojď.“ Chytla mě za ruku a vykročila k našemu domovu.

Byl to malý domek s velkými okny. Měl bílou omítku, což byla jediná věc, která mi přišla povědomá. Alespoň něco, usmála jsem se pro sebe. Jane zpozorovala můj úsměv a také se usmála. Dveře kontrastovaly se světlým domkem, byly  z tmavého dřeva s ocelovou klikou. K dveřím vedla úzká cestička lemovaná květinovým záhonem a dva schody. Celé to na mě působilo idylicky. Přesně, idylicky bylo to správné slovo, jakoby z pohádky.

Když jsem vešly dovnitř, ten dojem se ještě umocnil. Stály jsme v chodbě a mě se naskytl výhled na obývák a jídelnu. Všechny stěny byly laděné do světlých barev. Měla jsem tak trochu dojem, že jsem doma.

„Jak se ti tu líbí?“ Zeptala se mě mamka.

„Připadám si jako doma.“

„Taky že jsi. Chceš ukázat tvůj pokoj?“ Na znamení souhlasu jsem přikývla.

„Tak pojď se mnou nahoru.“ Koukla po mě Jane.

Společně jsme vyšly po schodech a ocitly se v druhém poschodí. Byly zde troje dveře.

„Které jsou moje?“

„Ty vlevo.“

Pomalu jsem přistoupila ke dveřím. A pomalu je otevírala, jakoby za nimi čekala nějaká příšera. Tak příšera, možná strašák ve skříni.

„Otevřeš je vůbec někdy?“ Ozvalo se vedle mě. Uštěpačnou poznámku mojí sestřičky jsem nechala být a vkročila dovnitř.

Samozřejmě jak jinak stěny měly světlou barvu a nábytek též. Byla jsem za to ráda, zahřívalo mě to u srdce. Zajímavé co s člověkem udělá světlá barva.

„Já jdu, musím něco udělat do školy.“ Vytratila se Jane. Jak já ji byla za to vděčná.

Přibouchla jsem dveře, abych si mohla v klidu prohlédnout můj pokoj. Z okna jsem měla výhled na moře. Na zemi byl fialový koberec. Postel byla v pravém rohu a  přesně na druhé straně místnosti byl stůl a na něm notebook. Vedle stolu byla na jedné straně skříň a na druhé kruhové zrcadlo. Pokoj byl na mě možná až trochu moc moderně zařízený, ale působil příjemně. V pokoji se nacházely ještě jedny dveře a za nimi se skrývala malá koupelna. Zbarvená do příjemné světle modré.

Vrátila jsem se do pokojíčku, batůžek hodila na zem a lehla si do postele. Zavřela jsem oči, pod víčky se mi míhaly obrazy posledních dní, jeden za druhým a stále dokola. Nechala jsem je plynout a unášet se jimi. A možná bláhově se v nich snažila nalézt smysl. Smysl? Ne smysl, ale odpověď. Odpověď čím jsem. Snad to bylo normální, když člověk ztratí paměť, jenže mně připadalo, že sem nepatřím. Ne že by se mi tu nelíbilo, bylo zde nádherně, milá sestřička, starostlivá maminka, dům pomalu na pobřeží. No co si může člověk víc přát?

Byla jsem v komatu několik měsíců, asi už si zvykly na život beze mě. Jenže já jim to nemohla zazlívat. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápily. Už tak dost čím si musely projít. Snažily se mi to co nejvíc usnadnit, trochu jsem se kvůli tomu cítila provinile.

Trochu jsem doufala v to, že si vzpomenu. Na svůj život, na minulost, na sebe, na přátele a na rodinu. Milovala jsem někoho? Je láska v srdci nebo ve vzpomínkách?

První obraz v mé hlavě byl světlo, silné světlo, pak můj rozhovor s doktorem. V hlavě mi utkvěla především jedna jeho malá, maličká část – Dr.Cullen. Musí se s ním potkat a to ne kvůli tomu, že je doktor, ale kvůli jeho jménu. Mělo na mě až magickou moc. Při těch myšlenkách mě zahřálo u srdce.

„Ťuk, ťuk…“ Ozvalo se za dveřmi.

„Můžu dovnitř?“ To musela být Jane.

„Samozřejmě.“

Jane vešla dovnitř a chvíli uvažovala, jestli se mě má zeptat na svou otázku. Mile se usmála a zpustila: „Nechci tě rušit, ale napadlo mě zajít na pláž, sluníčko svítí, jsou tam příjemné vlnky. Nenech se přemlouvat.“ A udělala na mě psí oči, jak kdybych jí mohla něco odepřít.

„Ráda půjdu.“

„Tak si vezmi plavky a hurá na pláž.“

„A nevíš kde je mám?“ Zeptala jsem se smutně.

„Myslím, že ve spodním šuplíku ve skříni,“ odpověděla mi nejistě.

„Tak jo, za deset minut dole, běžím se nachystat,“ a zmizela.

Co asi budu potřebovat? Určitě plavky, taky bych si mohla obléct něco jiného. Přistoupila jsem ke skříni a nejprve hledala ty plavky. Byly přesně tam, kde Jane říkala. Jenom byly trošku jiné, než jsem čekala. Trošku odvážné. Nejsi jeptiška! A dost obleču si je. Shodila jsem oblečení a natáhla je na sebe. Přistoupila jsem k zrcadlu a musela uznat, že jsem v nich sexy. Jejich tmavě modrá barva kontrastovala s mou světlou kůží. Až moc světlou, nezdravě světlou. To bude asi tím pobytem v nemocnici, chtělo by to nachytat trochu bronzu.

Ve skříni jsem našla pěkné, lehké, opět modré šaty a natáhla je na sebe. Ze židle jsem vzala tašku a naházela do ni zbylé potřebné věci.

„Bello!“ Ozval se netrpělivý hlásek z přízemí.

„Jo, už běžím.“ A seběhla jsem schody.

„Mami, jdeme na pláž.“ Křikla Jane do kuchyně.

„Dobře, užijte si to holky.“

A s tím jsme vyběhly z domu. Šly jsme k pláži, na kterou jsem měla výhled z okna. Nenacházela se příliš daleko. Odhadovala jsem to na tři sta metrů. Nijak jsme nespěchaly. Větřík si příjemně pohrával s mými šaty.

Nebyla to příliš velká pláž, naštěstí tam nebylo ani moc lidí. Natáhly jsme si deku na jejím okraji pod stínem palem. Vlnky pravidelně narážely o břeh.

„Kdo bude dřív ve vodě?“ Tak ona chce závodit? Co nejrychleji jsem ze sebe shodila šaty a utíkala k moři. Tak, tak jsem ji dohnala, ale nestačilo to k tomu, abych ji přeběhla.

„Remíza,“ okomentovala to Jane a ponořila se pod hladinu.

Dovádění na pláži byl přímo balzám na moje nervy. Úplně jsem se uvolnila a užívala si ty chvíle. Po chvíli když nás to přestalo bavit, jsme šly chytat bronz na pláž.

Položila jsem se na naši deku, která se již nenacházela ve stínu, zavřela oči a užívala si hřejivý pocit na své pokožce. To by mi to však nesměla narušit tupá rána do zad. Okamžitě jsem hledala její příčinu, až se moje oči zaměřily na nedaleký hlouček lidí hrající plážový volley-ball. Po pár vteřinách jsem zpozorovala, jak se k nám blíží nějaký mladík.

Jakmile k nám dorazil, mohla jsem si jej pořádně prohlédnout. S jeho tmavými  vlasy si pohrával vítr, modré oči mu jiskřily, na jeho vypracované hrudi se třpytily kapky vody a na rtech měl omluvný výraz.

„Eh..., promiň, není ti něco?“

„Ne, nic mi není. Jen doufám, že tam nebudu mít modřinu.“ Neodpustila jsem si.

„To by byla škoda, na tak pěkném tělíčku.“     Šibalsky se přitom usmál. „Nechcete si s námi zahrát?“

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 2. kapitola :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!