Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 19. kapitola

19.06.2010 (22:00) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1698×

Srdce se mi rozbušilo. Celým tělem se šířila ta neskutečná bolest, zbavila mě racionálního myšlení. Matně jsem věděla, že nechci křičet.

Za živa mě spaloval oheň. Nevím, čím se živil, ale ne a ne odejít. Jediné chladnější místo jsem cítila na ruce. Něco ledového mě za ni drželo.

Svíjela jsem se, jak plameny trávily mé dávno ohořelé tělo, ale ústa jsem přimkla na zámek, jak jsem si slíbila. Čas pro mě přestal existovat, byla jen a jen bolest.

Nevím, čím jsem se provinila, ale po nějaké době oheň v srdci zintenzivnil. Div mi neexplodovalo v hrudi. S úlevou jsem zjistila, že jinde začíná ustupovat.

Srdce se zpanikařeně vrhlo do posledního závodu. Tak rychle mi nikdy nebilo, s takovou vervou. A pak…

Poslední těžký úder, poslední do konce věčnosti, poslední lidský okamžik, poslední bolest. Poslední.

Zvedla jsem svá víčka. Ani ten nepatrný pohyb nebyl v pořádku. A to co jsem viděla taky ne. Byla noc, místnost nic neosvětlovalo, ani měsíc se neprotáhl malým okýnkem, přesto jsem viděla úplně ostře. Do nejmenšího detailu. Dokonce i částečky prachu ve vzduchu. Oči prozkoumávaly okolí, hledaly nebezpečí. Reflex.

Něco v mém zorném poli se hnulo, nějaká osoba. Tělo se mi napjalo a já vyskočila z postele. A zase ten pohyb byl zcela nesprávný. Moc rychlý, moc přesný. Tělo pracovalo za mě.

Přikrčila jsem se, z hrdla se mi ozvalo zavrčení. Zarazilo mě to. To nebyly moje lidské instinkty, tohle ne. Ztuhla jsem.

Ta osoba se ke mně přiblížila. Všechny své svaly jsem měla napjaté. Zůstala jsem v obranném postoji. Já chtěla zaútočit?

Hlavu jsem měla čistou jako nepopsaný kus papíru. Nic v ní nebylo. Vůbec nic. Žádné vzpomínky.

Ta osoba byla upír a opatrně se ke mně blížila. Byl to muž. Další zavrčení.

Pohlédla jsem mu do očí, zrcadlilo se v nich zděšení. Zalapala jsem po vzduchu a ten mi naplnil plíce. Mezi neskutečnou škálou pachů a vůní byla ta jeho. Okamžitě jsem se uvolnila, byla sladce opojná. Opět jsem se nadechla a ucítila ji znova a silněji. Najednou jsem stála docela klidně.

Upír se ke mně stále blížil, ruce zvednuté. Nezdálo se, že chce zaútočit. Zastavil se necelý metr ode mě. V očích se mu s každou milisekundou měnily emoce. Od kajícných a zoufalých po radostné a natěšené. Jako by si mezi nimi nebyl schopný vybrat.

Jeho oči mě nedůvěřivě pozorovaly. Natáhl ke mně ruku, dlaní nahoru. Celou vteřinu jsem zvažovala, co mám udělat.

Nakonec jsem do jeho dlaně vložila i tu svou. Od konečků prstů mnou projel elektrický výboj. Pohltil mě. Bezmyšlenkovitě jsem překonala tu prázdnotu mezi námi. Přitiskla jsem se k němu a ruce obmotala kolem jeho krku.

Zvedla jsem hlavu a našla si jeho oči. Byly černé. Jediné, co jsem v nich teď viděla, byla touha. Nebyla jsem už schopná čekat, natáhla jsem se pro jeho rty. Naštěstí mi šly naproti.

Tehdy, když se naše rty dotkly, se ve mně cosi hnulo. Někde u srdce. Pak v celém těle.

Následoval letmý polibek. A mou před chvíli čistou mysl začal zaplavovat příval vzpomínek. Od hraní na pískovišti, nastěhování do Forks, první den v nové škole a po první setkání s Edwardem.

Nestačilo mi to, přitiskla jsem se k němu blíž a ten polibek zintenzivnil. Jako člověk bych to nebyla schopná unést. Další vzpomínky, moje poznání, louka, náš první polibek. Vše začínalo dávat smysl.

Najednou mě líbal jinak. S takovou něhou, s radostí a bezmeznou láskou. Ruce mi vjely do Edwardových vlasů, zamotala jsem si je tam. Jeho mě tiskly čím dál tím blíž k němu a hladily po zádech.

„Bello?“ vyslovil s takovou něhou a údivem.

„Hloupé jehňátko.“ Vyklouzlo mi samovolně z úst. Jestli mi do teď přišlo neskutečné, tak jsem nevěděla, co se mnou udělá další polibek od něj. Vzal si mé rty s takovou skutečnou troufalostí, ale mně to vůbec nevadilo. Jazyky se nám propletly a těla ještě víc přitiskla k sobě. Další roj vzpomínek. Napadení Jamesem, moje zotavení, den mých narozenin, moje lehkomyslné chování, černá ulička ve městě, strach a bolest a konec až u mojí smrti. Napřed mě pohltila euforie z poznání, ale záhy zmizela. Ztuhla jsem v jeho náruči. Pár minut jsem se vůbec nepohnula a pak s hlavou položenou na jeho rameni jsem se bez slz rozvzlykala. Šlo to od srdce. Mísilo se ve mně zoufalství a nevýslovná radost.

„Edwarde, miluji tě, omlouvám se ti. Je mi to tak líto. Promiň.“ Snažila jsem se alespoň trošičku zabavit neskutečné viny v mém nitru.

„Pšš, Bello, všechno už bude dobré. Jsi tu a na ničem jiném mi nezáleží.“ Snažil se mě přesvědčit.

„Ne, nic není dobré! Kvůli mně jsi tolik trpěl. Kdybych se nechtěla tak vehementně vykroutit z té mé narozeninové oslavy a nezdrhla vám. Vše by bylo v pořádku. Promiň…“ Třásla jsem se.

„Já nic nechápu, nechápu, čím jsem si zasloužil, že tě mám zpátky a ani jak je to možné. Jediné co vím je, že tě už nikdy nemůžu ztratit, už nikdy.“ Těm slovům nešlo nevěřit. „A tak se lev zamiloval do jehňátka…“ Měla jsem dojem, že mi poskočilo srdce.

„To je ale hloupé jehňátko.“

„To je ale šílený, masochistický lev.“ Kdybych byla člověk, bylo by u mých nohou slzavé jezero.

„Edwarde, já tě tak strašně moc miluji.“

„Jsi víc než můj život.“ Někde na pozadí toho co říkal, mi proběhly zbývající vzpomínky. Nejdivnější byly ty bez těla, proplouvaly mi mezi prsty. Následovaly další. Moje probuzení v nemocnici, přepadení, záchrana, hledání až moje rozhodnutí stát se upírem.

Najednou to vše docvaklo na správné místo, konečně mi to dávalo smysl. Vše bylo správně. Edward byl se mnou a to navždy. Už nikdy jsem se od něj nechtěla nechat odloučit. Teď jsem již byla natolik silná, že bych tomu zabránila. Ani smrt nás nerozdělila. Nedokázala jsem si představit silnější zkoušku lásky. Museli jsme si být souzeni a to navždy. Jestli něco jako pojem navždy existuje, tak já ho prožiju s Edwardem.

Opět mě políbil a pro mě vše okolo přestalo existovat. Nebylo nic než my dva a tahle chvíle. Nic nebylo silnější. Tedy až na…

Odtrhla jsem se od něj. Zmatně zírala před sebe.

„Bello…“ Zaslechla jsem ustrašený hlas.

„Já, já… zrcadlo,“ vykoktala jsem přidušeně. V Edwardových očích se zajiskřilo pochopení. S rukou kolem mého pasu mě vedl ke skříni. Panty zaskřípaly, když otevřel pravé křídlo. Na jeho vnitřní straně se ukrývalo zrcadlo.

Pohlédla jsem na odraz před sebou. Viděla jsem nádhernou dívku a Edwarda. Ji jsem nepoznávala. Nebyla ani jako stará Bella a ani jako ta potom. Světlé vlasy jí splývaly na ramenou, porcelánově bílá pleť málem svítila. Tělo jí obepínaly krásné modré šaty. Pohlédla jsem jí do očí, rudě zářily. Až když jsem k ní natáhla ruku a ona se pohnula úplně stejně, došlo mi, že se dívám na svůj vlastní odraz. Pozorovala jsem se a snažila se smířit se svým tělem. Přijmout ho za sebe.

„Edwarde, jak…“ Nebyla jsem schopná sesmolit větu. Máchla jsem rukama před sebou a chtěla poukázat na svůj vzhled. Na to že jsem jiná.

Políbil mě do vlasů.

„S tím se smířím… vím, že jsi to ty. Tohle nic neznamená. Miloval bych tě, i kdybys byla ptákem, kobylkou nebo rybou…“ Vnášel do těch slov až neskutečnou lásku. Lehce jsem se usmála. Můj zrak však znovu sjel k mému odrazu, k zaschlé krvi na mých šatech. Ucítila jsem oheň v krku. Můj výraz se změnil na lovecký, tělo se mi napjalo. A já myslela, že bolest je pryč.

„To pálí!“ zavrčela jsem na Edwarda.

„Nedýchej, dokud ti neřeknu, prosím.“ Pevně mě chytil za ruku a já zatajila dech. Rozeběhli jsme se chodbami hradu, po chvíli jsme z něj byli pryč a pohybovali se závratnou rychlostí temným městem. Jak se mi nohy v pravidelném rytmu odrážely od městské dlažby, cítila jsem se volná. Pár vteřin a hradby města jsme nechali za sebou. Vřítili jsme se do lesa. Edward se prudce zastavil a já neochotně taky.

„Už můžeš dýchat,“ řekl s určitou úlevou. Držel mě kolem pasu, zaklonila jsem hlavu a nasála vzduch do plic. Les nádherně voněl, ale Edwardovi se vyrovnat nemohl. Oheň v krku se opět ozval.

„A co teď?“

„Nech se vést instinkty.“ V jeho hlase jsem slyšela úsměv.

A já udělala, co mi radil…

Teprve po skolení třetí srny jsem si připadala konečně sytá.

„Jestli to tak půjde dál, tak budu brzy tlustá, určitě to má spoustu kalorií,“ povzdechla jsem si. Edward se pouze uchechtnul.

„Bello, ty jsi nejneskutečnější tvor na planetě, víš o tom?“

„Mh… ne.“ Uličnicky jsem se na něj podívala.

Edward si stoupl těsně přede mě a zadíval se mi do očí.

„Jsou pořád stejné, už ti věřím, že upír může mít duši. V tvých vidím tu tvou.“ Co na tohle říct?

„Čím jsem si tě vůbec zasloužil, nevíš?“

„A já tebe?“ Opětovala jsem otázku.

Natáhla jsem se na špičky a naše rty se opět spojily v polibku. Každý polibek byl dokonalejší než ten předtím, ačkoliv ten předtím se zdál prvně jako nejdokonalejší. Vytrácel se z nich strach a odříkání, načež zůstala láska, vášeň a něha. Poddala jsem se svým pocitů, líbala jsem ho tam, kam jsem dosáhla. Ani nevím jak a leželi jsme na vlhké zemi.

„Měli bychom se vrátit, dokud máme na sobě ještě nějaké oblečení,“ řekl Edward až moc roztouženým hlasem.

„Pročpak?“ Nahodila jsem nechápavý kukuč.

Políbil mě na čelo a uličnicky se usmál.

„Nemusí mi tě každý okukovat…“ A to už mě zvedal ze země. Vůbec se mi chtělo, ale měl pravdu. Co byl proužek látky proti upíří síle?

Byly jsme téměř u hradeb města, když mé tělo opět ztuhlo v reakci na moje pomalé myšlenkové pochody.

„Jak je na tom Jane?“ Bylo toho na mě moc a myšlenky se mi točily skoro pouze okolo Edwarda, ale jak jsem mohla zapomenout na sestru? Ano sestru. I když je to sotva pár měsíců, co ji znám, považovala jsem ji za ni.

„Neovládá se jako ty,“ odpověděl mi po pár vteřinách tíživého ticha. „Vlastně se chová jako úplně normální novorozený. To ty se nezvykle držíš. Zajímalo by mě, jak jsi toho schopná. Ale u tebe se už snažím nedivit ničemu…“ Pokusil se o úsměv.

„Normální novorozený?“

Snažil se mi vysvětlit to, co zažívají všichni upíři po proměně, tedy až na mě. Sice jsem to ze své pozice upíra chápala, ale bylo mi těžko při představě, že bych se měla chovat jako novorozená. Já asi nikdy nebyla normální, vždy jsem se podivně vymykala systému.

Byli jsme zpět v našem pokoji, když jsem se zeptala na další věc, která mě tížila.

„Jak dlouho tu zůstaneme, pustí nás Aro?“ Nervozita v mém hlase nešla skrýt.

„Dodrží slib, tím jsem si jistý. Když odmítnete jeho nabídku, můžete jít, kam chcete. Nebude tu nikoho násilně držet.“

„Chci vidět Jane,“ povzdechla jsem si.

„Asi by ses měla předtím převléct,“ házel na mě uličnický pohled. Prohlédla jsem si ten kus látky na sobě, šaty tomu nešlo říkat, byl špinavý, roztrhaný na cáry a flekatý od krve.

Udiveně jsem hleděla na saténové fialovočerné šaty na mé posteli. A to nebylo vše, vedle nich ležely kalhoty a košile nejspíš pro Edwarda.

„Kde je Alice?“ vyslovila jsem nevěřícně otázku.

„Nevím, od tvého pohřbu jsem se nestýkal s rodinou.“ Už se ani nesnažil skrývat bolest, byla v každém jeho slově. Vzal šaty do ruky a přivoněl k nim.

„Alice.“ Jeho hlas zněl nevěřícněji než můj.

„Co tu dělá? A jak jsi mě vlastně našel? A proč jsi sem přišel?“ V hlavě se mi rojily stále další a další otázky.

„Já myslím, že to všechno souvisí s vaším setkáním na letišti. To ona mi poslala myšlenku, že tě mám ochránit. Když jsem v její mysli viděl tvůj obličej a… Věděl jsem, že má pravdu, že musíš žít…“

„Jak myšlenku? Já myslela, že tvůj dar nefunguje na moc velké vzdálenosti. A proč mě nezastavila při cestě sem? Vždyť mi to trvalo asi dva dny.“

„Nevím, jak se jí to povedlo. Najednou jsem ji slyšel, jako by byla vedle mě. Ne na moc dlouho, ale to stačilo. A zdá se, že nemohla dost dlouho vidět tvou budoucnost, dokud jsi byla s Jane, je to její dar. Jak ty jsi odolná proti mně a Arovi, tak je ona odolná proti Alici. Nejspíš to šíří kolem sebe. Je štít.“

„Štít?“

„Má schopnost, která ruší jinou, je to čistě ochranný prvek.“

„Tak jo, myslím, že tomu rozumím. A teď se nejdřív převléct, pak za Jane a Alice se určitě potom ukáže, viď?“

„Určitě. Tipoval bych, že teď neví coby, aby nás tu oba neumačkala. Chce nám dát čas, vše to postupně vstřebat.“

Oblékla jsem si ty šaty, dokonale kopírovaly moji postavu. Jo no, Alice měla vždy vkus a v oku míru. Edward se také převlékl, strašně mu to seklo.

„Já ji zabiju,“ řekla jsem téměř výhružně.

„Proč přesně?“ Edward se tvářil lehce nechápavě.

„Jsem novorozená a ona tak pokouší moje sebeovládání. Víš, jak jsi v tom oblečení sexy?“ Ještě že jsem nemohla zrudnout.

Až když jsme dorazili ke dveřím, za kterými se měl skrývat Janein pokoj, znejistěla jsem.

„Je ti dobře?“ Starostlivě se na mě díval.

„Jo, ale chci tam jít sama, je to moje sestra.“

„Jestli si to tak přeješ…“

„Děkuju.“

Políbil mě a pustil ruku z mého pasu.

„Počkám tě tu.“

Dveře se zlehka otevřely a já pomalu nakoukla dovnitř. Zrovna svítalo a pokojík byl jen slabě osvětlený vycházejícím sluncem.

Odhodlala jsem se a vklouzla dovnitř. Dveře za mnou luply. Sestra byla schoulená v rohu místnosti. Její pohled byl roztěkaný.

„Jane?“

„Nechoď ke mně, prosím.“ Její hlas zněl prosebně. Zůstala jsem přimražená na místě.

„Jak je ti?“ Ačkoliv jsem se ptala, nechtěla jsem znát odpověď. Nevěřila jsem, že může být dobrá. Vypadala strašně zničeně. Píchlo mě u srdce, dávala jsem si to za vinu.

„Ujde to…“ Chtěla jsem k ní udělat krok.

„Nepřibližuj se, nechci ti ublížit, neovládám se.“ Po zádech mi přeběhl mráz.

„Můžu pro tebe něco udělat?“

„Drž se ode mne co možná nejdál, dokud se nedám dohromady.“ Chtěla po mně jednu z nejhorších věcí. Chtěla, abych ji opustila.

„Ty neodejdeš s námi?“ Slova mi vázla v krku.

„Ne, dokud si nebudu jistá, že vás neohrozím. Potom si vás najdu.“

„Ale přeci…“ Nenechala mě to doříct.

„Je to moje rozhodnutí, prosím, respektuj ho.“ Na to jsem nemohla nic namítat. Bylo to jen její rozhodnutí a mně nezbývalo než jej respektovat.

„Bello, mám tě strašně ráda, a proto prosím běž.“

„Já tebe taky. Vždy máš u mě místo.“ S kamennou tváří jsem vyšla z jejího pokoje.

Edward mě čekal za dveřmi, beze slova mě objal a já položila svou hlavu na jeho rameno.

„Bude v pořádku, věř mi.“ Utěšoval mě.

Ještě hodně dlouho jsme stáli na chodbě a objímali se.

„Alice?“

„Jo, už se nemůžu dočkat, až ji uvidím.“

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 19. kapitola: