Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 16. kapitola

Déjà vu - 16. kapitola	 Tak a máte tu další dílek. Jestli se vám nebude zdát konec, no mohla jsem to utnout v horším místě, to mi věřte.;) Dílek nese název - Klid před bouří. Tak si ho užijte.:)
Vaše elis.*

Vzbudila jsem se těsně před svítáním. Nepotřebovala jsem déle spát. Přeci jen jsem za poslední dny toho naspala víc než běžně za týden, možná i za dva týdny. Utíkala jsem do říše snů a hledala své odpovědi. Ale teď už jsem nemohla pokoušet se nalézat odpovědi v nádherném, ale přeci jen zkresleném světě snů. Kolem mě se nacházel ten skutečný, byl mi tak blízko. Cítila jsem jeho dotek.

Zvedla jsem se z postele, potřebovala jsem pokračovat ve své cestě dál. Potemnělým pokojem jsem zamířila k otevřenému oknu. Stejně jako tu zahaloval město temný přízrak noci. Vše se zdálo neskutečně poklidné. Poklidnější než noc. Nebe zabarvené do šeda předvídalo východ slunce.

Oblohu prořízly tenké paprsky světla, jenž bloudily krajinou. Zaháněly noc k ústupu, razily si cestu městskými uličkami. A tehdy, když se na obzoru objevil kotouč slunce, jsem je ucítila i na své pokožce.

Přivřela jsem oči a nastavila tvář slunci, cítila jsem, jak se do mě vlévá nová energie. Prostupovala mým tělem od povrchu kůže až do mých kostí. Najednou jsem se cítila plná optimizmu nějak vnitřně se vším smířená.

Stála jsem před velkým nákupním centrem. Z hotýlku jsem odešla před půl hodinou. Vůbec se mi do té obrovské budovy nechtělo, ale když jsem si uvědomila, co mám na sobě a jak se na mě lidi dívají… No, prostě jsem to potřebovala. A taky jsem nechtěla při setkání s ním vypadat jako zrůdička. Strašně jsem se upínala k němu a možnost, že ho nikdy už neuvidím, jsem považovala za nereálnou.

Vklouzla jsem do prvního obchůdku, který jsem našla. K mé smůle jsme měla docela dost času. Zatracenej autobus jel až za tři hodiny z místa asi tak pět minut odsud. Potřebovala jsem ten čas nějak zabít. Chodila jsem po docela luxusních krámcích, nechtěla jsem toho moc kupovat. Nechtělo se mi sebou tahat haldy věcí. Bylo docela pohodlné chodit jen tak, bez zavazadel.

V jednom malém krámku jsem si pořídila tašku přes rameno o něco větší než běžnou kabelku. Líbilo se mi podnebí v Itálii. Mohla jsem si dovolit jen pár lehkých hadříčků a ty nezaberou moc místa.

Koupila jsem si nějaké spodní prádlo. Prodavačka mi vehementně nabízela i krajkové, nejprve jsem zarytě omítala, ale nakonec jsem rezignovala a vzala si ho. V dalším obchůdku se mi líbily modré šaty po kolena, se zavazováním za krk a vypasovaným živůtkem. Neodolala jsem a šla si je vyzkoušet. Užasle jsem hleděla na tu proměnu, když jsem zmuchlané rifle a tílko vyměnila za nádherné šaty. Dokonale obepínaly moje tělo. Už jsem je nesundala, a když jsem vyšla z obchodu, hodila jsem svoje staré oblečení do nejbližšího koše. Takové plýtvání se mi lehce protivilo, ale nemělo cenu se tahat se špinavým prádlem, ne?

Když jsem vycházela z obchodního centra, nacházelo se v mé tašce kromě spodního prádla tílko, kraťásky, silonky, legíny a něco z drogérie. Dokonce jsem si koupila řasenku, tužku na oči a lesk. Nikdy jsem neměla moc v lásce nakupování, ale teď jsem tím zaměstnala tělo a částečně i mysl. Nechtěla jsem se nechávat unášet neklidem.

Na zastávku jsem skutečně došla do pěti minut, byla jsem tu s předstihem. Sedla jsem si na lavečku. Minuty utíkaly neskutečně pomalu. Avšak nakonec jsem se dočkala.

Už předtím jsem si vybrala peníze v italské měně. Vzala jsem jednu z bankovek a podstrčila ji řidiči, ten mi vrátil docela velkou kupu drobných.

Sedla jsem si úplně dozadu k oknu. Opřela jsem hlavu o sklo a hleděla ven. Autobus se rozjel, pocítila jsem úlevu.

Přemýšlela jsem o té dívce… upírce… z letiště. Přemýšlela jsem o Alici. Kdybych nehledala jeho, musela bych ji. Když mě tam viděla, vypadala překvapeně, ale… Ale nezdálo se, že mě poznává. Začínala jsem chápat, co se asi stalo. Jen co se stalo, ale ne proč.

Vybavila jsem si všechny ty sny a hlavně ten s mojí tváří a pak jak jsem se propadala do temnoty. Do temné smrti.

Tohle tělo dřív patřilo někomu jinému, nebylo vždy moje. To já byla Bella Swan a ne A-veque Portini. A dále já už jednou zemřela, to mi bylo nějak podvědomě jasné. Nechápala jsem, proč zrovna já dostala novou šanci. Novou šanci na život. Prý mě při životě držely jenom přístroje, tak možná… Možná tohle tělo bylo prázdné. Bez duše. A moje duše si ho našla. Ale proč jsem dostala novou šanci? A bylo to jméno jen náhoda? Štvalo mě, že si svůj život nepamatuju. No, ale mohla jsem být šťastná za nový život, za novou šanci na štěstí. Na lásku k němu.

Připadala jsem si nějaká lehká. Procházela jsem ulicemi. Nikdo si mě nevšímal. Vůbec nikdo. Asi jsem byla průhledná. Nevěděla jsem, kam jdu ani proč. Mysl jsem měla čistou jako nepopsaný list papíru. Tímhle blouděním jsem strávila neskutečně moc času. Ani jsem nesledovala radši čas. Mohly to být týdny, měsíce či roky. Pak jsem ucítila zvláštní pocit, někam mě to táhlo. A já to vábení následovala.

Dostala jsem se do malého pokoje, jen bílé stěny obklopovaly nemocniční lůžko. Opatrně jsem se podívala na dívku na něm. Měla světlé vlasy, světlou pleť a štíhlou postavu. Uvnitř jsem cítila neskutečnou přitažlivost k tomu tělu. Obrys mého těla se zachvěl. Zpanikařila jsem, ale nemohla jsem nic udělat. Samovolně jsem vklouzla do dívčiného těla.

Tupě jsem zírala z okna, tak tohle byla opravdu divná vzpomínka. Něco jako na posmrtný život. Strašně mě to vyděsilo a o okamžik později zcela uklidnilo. Ano, uklidnilo! Byl to obrovský střep do mojí skládanky. Někde uvnitř jsem si vybavila spojení – láska až za hrob. To bylo ono, to vysvětlovalo všechno.

Láska až za hrob – takovou jsem k němu cítila. To zjištění mi vyrazilo dech.

Autobus zpomalil, zahlédla jsem město. Volterra. Konečně, konečně jsem tady. Chtěla jsem vyběhnout do úzkých uliček města. Jenže řidič objížděl město dokola a já ztrácela trpělivost. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už to nevydržím, se dveře otevřely. Okamžitě jsem vystřelila ven, nechápala jsem, jak jsem mohla vyvinout tak vysokou rychlost.

Ano! Já stojím na půdě Volterry! Mně se to povedlo! Zaplavila mě euforie. Byla v každičkém kousku mého těla. Málem jsem se vznášela radostí. A pak se mi podlomila kolena. Nehleděla jsem na okolní lidi. Zhroutila jsem se na zem a po tváři mi stékaly slzy. Neovladatelně se mi řinuly z očí. Nedokázala jsem popsat své pocity. Bylo toho na mě moc. Příliš!

Po pár minutách jsem se zvedla z tvrdé země a otřela si uslzené oči. Rozhlédla jsem se okolo, nedaleko se zelenal park. Zamířila jsem k němu. Nechápala jsem proč, ale každý krok jsem si dvakrát rozmyslela. Můj postup byl neskutečně váhavý. Ani když jsem byla duch, nenašlapovala jsem tak zlehka. Ušklíbla jsem se – jo, já byla duch. Je zajímavé mít takovou vzpomínku. Z nepochopitelného důvodu jsem se nepovažovala za blázna. Upíři fajn, ale být člověk – duch – člověk bylo přinejmenším divné. S existencí upírů jsem byla smířená, tak proč mi duchové připadli tak neskuteční?

Došlápla jsem lehoučce na zelenou trávu. Brala jsem to skrz trávník ke staré zdi, měla toho hodně za sebou. Jestli na ní někdy bylo něco jako omítka, tak se to dávno ztratilo, někde nezůstaly ani kameny. Šla jsem podél zídky. Uvnitř se mi rozlézalo chvění, cítila jsem, že jsem blízko.

Zeď končila u stejně starého domu. Nevnímala jsem, jestli mě někdo pozoruje. Zcela instinktivně jsem zatlačila na jeden z kamenů. Vytřeštila jsem oči.

Ve styku domu se zídkou se objevil vstup. Uvnitř bylo černo. Jen milisekundu jsem uvažovala, jestli se nemám náhodou vrátit zpět. Jako bych už dávno nebyla rozhodnutá. Vytáhla jsem mobil z tašky. Po dlouhé době jsem jej zapla. Lehce mě překvapilo, že mě nikdo nesháněl a to ani Jane. Podivně se mi sevřel žaludek při myšlence na Jane. Je v bezpečí, je v bezpečí…, přesvědčovala jsem se bez ustání.

Na mobilu jsem zapnula diodu, na denním světle skoro nezářila, avšak v temném prostoru za zdí byla jako louč. Když jsem se ocitla pár kroků za zdí, vchod se zavřel. Téměř jsem napětím nedýchala. Mé kroky se odrážely o stěny tunelu, kterým jsem šla. Bylo to strašidelné místo. Obklopovala mě tma a chlad. Snažila jsem se jít pořád kupředu a nevnímat podivné tušení. Ozvěna násobila vše, co jsem udělala. Snažila jsem se klidně dýchat, neztrácet hlavu. Dařilo se mi to nezvykle dobře.

Půda pod mýma nohama se svažovala. Asi jsem přestala vnímat okolí, protože jsem do něčeho narazila. Teprve, když jsem se vzpamatovala, poznala jsem v tom předmětu dveře. Zalapala jsem údivem po vzduchu, byly nádherné. Vyřezávané nejspíš z tmavého dřeva a zdobené železným kováním. S obavami jsem šáhla na kliku, pod mým dotekem se dveře zlehka otevřely. Prostor za nimi byl osvětlen, připadalo mi to jako denní světlo.

Potichounku jsem prošla dveřmi. Chodba kolem mě byla podivně neklidná, jako klid před bouří.

Mobil v mé ruce zavibroval, málem jsem vyjekla. Nádech, výdech. Podívala jsem se na displeji, neznámé číslo. Přijmula jsem hovor.

„Isabella A-veque Portini?“ ozýval se neznámý hlas.

„Ano?“

„Nezastihli jsme ani vás, ani vaši sestru.“

„Jsme na cestách,“ řekla jsem němě.

„No…, velice mě to mrzí, ale musím vám oznámit velmi špatnou zprávu. Vaše matka zemřela při letecké nehodě.“ Upustila jsem mobil na zem, vytvořil se tak tupý úder.

Alice:

Snažila jsem se tu dívku najít znovu a znovu a nic, její budoucnost mi zmizela. Přesto jsem to nevzdávala. Věděla jsem, že je důležitá, že je hodně důležitá. Snažila jsem se nalézt Edwarda, ale taky se nic neobjevovalo. Ne, že bych u nich dvou neviděla vůbec nic, ale to, co jsem viděla, nedávalo smysl, byl to pouze neproniknutelný šedý povlak. Netušila jsem, co je za ním. Nikdy se mi nic podobného nestalo.

A pak jsem si vzpomněla na tu druhou dívku z letiště, ve chvíli, kdy jsem se zaměřila přímo a jen na ni, jsem vykřikla. Místo ní byla taková neskutečná prázdnota, že mě to vyděsilo. Připomínalo mi to popis černé díry, temná a vztahovačná. Okamžitě jsem to hledání ukončila, bála jsem se, že mě ta temnota pohltí.

Chtěla jsem se podívat do své budoucnosti a mé rodiny. Zaměřila jsem myšlení tím směrem, bylo to podivné. Místy byla úplně čistá, místy šedá a místy úplně temná a neprostupná. Zděsila jsem se, co když můj dar přestává fungovat? Snažila jsem se tu myšlenku zaplašit.

Zkusila jsem to trochu z jiného konce. Nehledala jsem nikoho konkrétního, ale pouze procházela známá místa.

Ocitala jsem se ve Forks, v našem domě. Uviděla jsem tu dívku, scházela po schodech a držela se za ruku… ano, s Edwardem, oba byli šťastní. Obraz se zachvěl a zmizel, jakoby někdo změnil rozhodnutí. A pak jsem už nenašla žádnou šťastnou chvilku.

Zcela nečekaně se mi opět objevila ta dívka, stála před Arem, který svíral její ruku. Pak se podivně usmál. „Ach, to je impozantní. Opravdu jsi ochotná položit za ni svůj lidský život?“ vyšlo z jeho rtů.

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 16. kapitola :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!