Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 14. kapitola

Déjà vu - 14. kapitolaDílek je pro všechny, kteří mají rádi tuhle povídku. Upozorňuji, že je Bella opravdu ztřeštěná, abyste se nedivily.:) A Jane taky.
Za komentář budu víc než ráda.
Krásný požitek ze čtení, vaše elis.*

Alice:

Zalapala jsem po vzduchu, přestože jsem to ve skutečnosti vůbec nepotřebovala. To není dobré, to je moc špatné. – Běžely mi myšlenky hlavou. Jak? Jak to že zná mé jméno? Snad kdyby její pohled nebyl tak silný, propalující a vědoucí, považovala bych to za omyl. Ale… Ona věděla víc než mé jméno, viděla jsem jí to na očích. Její srdce splašeně bilo. A já furt neviděla budoucnost. Sakra, sakra… Nadávala jsem v myšlenkách.

Dívka stála úplně nehybně, její oči pozorovaly každý můj pohyb. Kdyby jí netlouklo srdce, považovala bych ji za sochu nebo i upíra.

Chtěla jsem k ní udělat krok, jen nepatrně jsem škubla tělem v přípravě na nadcházející pohyb. Jenže na rameni jsem ucítila něčí ruku. My tu nejsme samy! Rose, Emmett, Jasper, lidi… Jasper, ach ne. Ještě víc jsem se nadechla, dívka voněla neuvěřitelně krásně a ve vzduchu jsem cítila i lehký závan její krve. Ach, ne. Ne!

Pohlédla jsem za sebe, ruka na mém rameni patřila Rose. Ve tváři měla vepsaný údiv a strach? Jasper, bliklo mi opět v mozku. Rozhlédla jsem se kolem. Zatajila jsem dech, s mým pohledem se střetly ještě jedny podivně vědoucí oči, další lidská dívka. Snažila jsem se odhodit ten tmavý pokryv z budoucnosti, dávala jsem do toho všechnu svou sílu. Ale on nikam nezmizel a ještě zhoustl, když se ta druhá dívka přiblížila a objala tu první. Co se děje? Mysli! Najednou jsem byla bez svého daru bezmocná.

„Alice, já to nechápu. Kdo to je?“ Slyšela jsem šepot Rose, snažila se to říct co možná nejpotišeji.

Japer – křičela moje intuice. Překvapeně jsem zamrkala, že ji ještě mám. Už roky jsem ji nepoužila.

Ach ano, Jasper. Právě šel klidným krokem k nám. Zarazil se, když mi pohlédl do očí. Nebyla jsem schopná vypravit ze sebe slova. Zastavil se někde mezi dívkami a mnou. A v ten okamžik se nadechl.

„Ne!!! Jasper, ne!“ vykřikla jsem a probrala se z nehybného transu. Emmett na něj skočil ze zadu a já se postavila mezi dívky a jeho. Všechno se semlelo tak rychle i pro upíří vnímání. Museli jsme okamžitě od tud vypadnout. Někam hodně daleko od lidí. Jestli tohle ututláme, bude to zázrak. Teď jsem potřebovala uklidnit Jaspera. Mizeli jsme tak rychle, že jsme pro lidi byli nepostřehnutelní. Pro tuto chvíli se mé myšlenky točily pouze k Jasprovi a dívky se z mého povědomí dočista vytratily. Po pár minutách jsme byli na míle od letištní haly.

Bella:

Alice… dozníval můj hlas v hlavě. Je to ona, to jméno mi vyklouzlo snad úplně samovolně, nemohla jsem si pomoc. Jak sem se snažila zastavit tu poslední hlásku, nevědomě jsem se kousla do jazyka. Ucítila jsem v ústech krev, ne moc, ale přeci jen.

Alice se zmateně rozhlížela kolem sebe. Objaly mě něčí ruce, ty nejspíš patřily Jane. A pak se objevil ještě jeden… upír. Zastavil se na půl cesty mezi námi a Alice. V hlavě mi blikalo: nebezpečí – upír krev – a já jsem se zrovna kousla do jazyku. Všechno se seběhlo tak strašně rychle, ten nově příchozí se k nám otočil. Zahlédla jsem jeho bíle se lesknoucí zuby, jak se přibližují ke mně. Najednou byl obraz přede mnou rozmazaný. Ten velký se po něm vrhl a Alice se postavila před nás a za pár vteřin byli pryč. Nevěřícně jsem hleděla kolem sebe.

Zhluboka jsem lapala po vzduchu. To ne, kam zmizeli? Neměla jsem šanci je dohnat a to ani tím nejrychlejším autem na světě.

„Co budeme dělat teď?“ Vytrhla mě z mého zmateného proudu myšlenek Jane.

Nebyla jsem jí schopná odpovědět.

„Letí se podle plánu do Venezie?“ ptala se mě. V hlavě mi začaly šrotovat kolečka. Venezie, Venezie… já to popletla, došlo mi okamžitě. Ne Venezie ale Voltera měla být mým cílem.

„Já se spletla…“ vyslovila jsem tiše.

„Jak ses spletlas?“

„Myslela jsem, že to bude jednoduší, celá ta záležitost. A jasně že letíme.“ Naštěstí se mi nezlomil hlas. Došlo mi, že ji opravdu nesmím ohrozit. Prostě jsem nemohla. Začala jsem uvažovat nad tím, jak jí utéct. Nepřipadala jsem si tolik svázaná mým slibem jako povinností chránit její život. Ten jsem už nemohla znovu ohrozit.

Věděla jsem, že se ohledně upírů chovám nezodpovědně, ale mé srdce mi to tak poroučelo. Jenže Jane byla ještě bezstarostnější než já. Málem nás napadl upír a ona byla plně klidná. Nechápala jsem to. Potřebovala jsem ji dostat daleko od všech upírů v okolí a sebe do Voltery. Došlo mi, že Alice a ty ostatní asi těžko najdu. A vnitřně jsem tušila, že ve Volteře naleznu to, co hledám. Vůbec se mi od tud nechtělo, ale když mohl zmizet Dr. Cullen i s rodinou pryč, tak proč by nemohli zmizet i tihle. Cullen… Alice… Cullen.

„To není možné,“ povzdechla jsem si.

„Co není možné?“ ptala se mě Jane. Teď toho bylo kolem tolikého nemožného, až se dělaly člověku mžiky před očima.

„Alice Cullen,“ vydechla jsem pouze. Bylo vidět, že jí to došlo. Nebylo to tihle a rodina Dr. Cullena, ale rodina Dr. Cullena jsou i tihle. Bylo to nějak moc zamotané do sebe. Já o Culleny furt narážela a teď mi došlo, že i Jane, ale nic jsem se o nich a od nich nedozvěděla. Pevně jsem se snažila doufat, že s jedním konkrétním upírem budu moc mluvit, líbat se… Moje myšlenky nabraly zajímavého směru.

„Bello, co to znamená?“

„Já nevím,“ odpověděla jsem nešťastně.

„A co se vlastně před chvíli stalo?“

„Málem nás napadl upír,“ zašeptala jsem.

„Já vím, ale proč jenom málem?“ Vzpomněla jsem si, jak na mě působil Dr. Cullen, byl to ten nejlaskavější tvor na světě, nebylo v něm nic zlého.

„To ty oči,“ vyklouzlo mi po chvíli bezmyšlenkovitě.

„Jak oči?“ dožadovala se odpovědi. Oči… barva očí, to byl ten zásadní rozdíl mezi zabijáckými a hodnými upíry. Hodnými? Nemohla jsem vědět, kam až jejich hodnost sahá, ale ti s jantarovými očima na mě působili daleko mileji. A Dr. Cullen byl zářný příklad.

„Měli je jantarové. Oni nezabíjejí lidi.“ Tu druhou větu jsem řekla zcela bezmyšlenkovitě, ale se procentní přesvědčivostí, která mě udivovala.

„A jaké jsou těch, co zabíjí lidi?“  To jsme už jenom šeptaly.

„Jsou krvavě rudé,“ vyslovila jsem tiše.

Mluvila jsem o věcech, které jsem vědomě neznala. A až teď mi došlo, co mi na jeho očích přesně nesedělo. Proč měly být jako tekuté zlato a ne rudé jako krev. Já věděla všechno, ale nemohla jsem si skoro nic z toho vybavit. Neskutečně mě to štvalo.

„Letí nám to za patnáct minut, tak jestli tím opravdu poletíme, měly bysme jít.“ A to mě už táhla k našemu terminálu. Neměla jsem moc času přemýšlet o útěku. Nenápadně jsem zkontrolovala, že mám v kapse mobil, zdravotní kartičku, pas i bankomatku. Víc jsem toho nepotřebovala. Ale jak ji zdrhnout? Nejlepší by bylo, kdyby letěla do Venezie, Benátek. Bylo to prý nádherné město, postavené téměř na vodě.

Jo, a jestli já byla cvok, tak moje drahá sestřička ještě větší. První, tedy druhé, ale první vědomé setkání s upíry a ona je zcela v pohodě. Jako by to byla úplně normální věc. Ale teď jsem neměla čas zvažovat, proč tomu tak je. Tenhle její přístup ji podle mě vystavoval až moc velkému nebezpečí. Už ji neohrozím! – Slíbila jsem si.

Bylo necelých deset minut do odletu, když jsme se posadily na svá místa. Podle všeho mělo letadlo vzlétnout načas. Snažila jsem se na sobě nic neznat. Ještě tak pět minut musím pěkně sedět a dělat, že nic.

„Dáte si něco k pití? Vodu, kávu…?“ ptala se mě letuška.

„Vodu, děkuji,“ odpověděla jsem.

Po dvou minutách mi donesla vychlazenou minerálku. Napila jsem se, bylo to příjemné osvěžení.

Minuty plynuly daleko pomaleji, než jsem chtěla. Pohlédla jsem na hodinky. Tři minuty do odletu, usmála jsem se. Byl čas.

„Jdu na toaletu,“ špitla jsem směrem k Jane. Snažila jsem se vypadat, co možná nejpřirozeněji.

„Ok.“

Zvedla jsem se ze sedadla. Svoji malou tašku jsem nechala na sedadle, muselo mi stačit to, co jsem měla v kapsách.

Naštěstí pro mě a Jane byly toalety blízko vstupu do letadla a z našich sedadel na ně nebylo vidět. Šla jsem pomalým krokem k východu. Zpozorovala jsem, jak se ho letuška chystá zavřít. Co nejdiskrétněji jsem se jí snažila vysvětlit, že tímto letadlem neletím. A že mě moje zavazadla nezajímají. A ještě jsem ji poprosila, ať nic neříká moji spolusedící. Netvářila se zrovna moc nadšeně, ale nakonec mě pustila a slíbila, že dokud nebudou ve vzduchu, nic jí neřekne. Byla jsem jí strašně vděčná.

Vyklouzla jsem z letadla. Doufala jsem, že Jane už nebude mít čas vystoupit z něj. Po dvou minutách běhu, jsem se dostala opět do prosklené haly a právě sledovala, jak letadlo vzlétlo. Doufala jsem, že i s Jane.

Snad už klidnější sem přistoupila k pultu a požádala o letenku do Voltery. Žena mi oznámila, že tam není letiště, že budu muset letět do Pisy.

„A kdy letí nebližší let?“ Trápila mě otázka.

„Za chvíli, za dvacet minut. Počkejte, zjistím, jestli je tam místo…“ Po pár vteřinách zvedla oči od monitoru.

„Jedno místo v první třídě je volné.“ Při slově první třída jsem se ušklíbla.

„Dobře.“ Zdála se mi trochu zaskočená mou odpovědí. Neřešila jsem to, podala jsem ji můj pas a kartu. Po pár minutách mi podala konečně moji letenku a vrátila doklady. Mile sem ji poděkovala a pospíchala k terminálu. U odbavování se na mě jeden chlápek divně dívalal, když jsem neměla sebou žádná zavazadla, ale nechal to nakonec být. Zavibroval mi telefon. Blikalo na něm – Nová zpráva. Otevřela jsem ji.

 

Isabello A-veque Portini to si vypiješ!!!

 

Usmála jsem se, byla v letadle. Musela mi to poslat těsně po vzletu. Bude v pořádku, jen na mě bude mít vztek, ale co už. Lepší než kdyby se jí něco stalo.

Opět jsem nasedla do letadla, a když přišla letuška a zeptala se: „Dáte si něco k pití? Vodu, kávu…?“ Pocítila jsem mírné  déjà vu. Jako už po milionté od svého procitnutí.

Teprve až bylo letadlo ve vzduchu, konečně jsem si oddychla. Jane bude v bezpečí, alespoň v to jsem doufala. Nic víc jsem nechtěla. Neměla jsem ji do toho tahat. Moc dobře jsem si to uvědomovala. Bohužel jsem to nemohla vzít zpět a neskutečně mě mrzelo.

Let naštěstí měl trvat jen pár hodin. Pohodlně jsem se uvelebila v sedadle. Venezie, Voltera… Verona. Verona další italské měst, s ním se mi vybavila hra od Shakespeara, Romeo a Julie. A pak slova, která jsem nedokázala zařadit a nedávaly mi moc smysl.

„Uznávám, že tady mu trochu závidím… Nezávidím mu tu holku – jenom to, jak snadno může spáchat sebevraždu… No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít.“ (citace z knihy – Nový měsíc)

Když letadlo vystoupalo do konečné letové výšky, usnula jsem.

Měla jsem na sobě krásné modré šaty. Lehce splývavé. A stála jsem na malé nádherné louce. Ozařovalo ji měsíční světlo, halilo ji do stříbrného závoje. Pohlédla jsem k tmavým stromům. Někdo se od tama ke mně přibližoval. Srdce se mi zrychlilo, ale ne strachem. Pomalu se ke mně přibližoval. Zatajil se mi dech. Měsíční světlo padlo na jeho kůži a rozehrálo na ni stříbrnou hru barev. Přišel až těsně ke mně.

Dotkl se mé ruky. „Smím prosit?“ Ozvalo se nesměle z jeho rtů. Jen jsem přikývla. Najednou se lesem začala ozývat nádherná hudba, pomalé tóny pohltily mé tělo. Tančili jsme spolu dokud, hudba nedozněla.

Jakmile ta melodie utichla, les opět ožil svými zvuky. A on natáhl ke mně ruku, měl v ni nádhernou rudou růži. Podal mi ji.

Až moc silně jsem ji stiskla, trn se mi zaryl do kůže a na prstě se mi objevila rudá kapka krve.

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!