Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 11. kapitola

Déjà vu - 11. kapitolaJak bude na všechno reagovat Jane? A vymyslí spolu nějaký plán? Nechte se překvapit. Snažím se psát jak nejlíp umím, ale nejsem si vůbec jistá kvalitou svého psaní. Snad se bude dílek líbit.
Příjemné počtení, vaše elis.*

Byla jsem na konci příběhu. Netušila jsem, jak obtížné to bude někomu říct. Ale bylo to hrozně osvobozující. Alespoň před někým nemít tajemství. Být k někomu tak upřímná, nic neskrývat. Z rukou mi klouzly okovy svazující mě. Mohla jsem volně dýchat.

V pokoji se rozhostilo ticho. Hleděla jsem na své ruce a neodvažovala jsem jí pohlédnout do očí. Neskutečně jsem se bála výsměchu. Ucítila jsem dotek dlaně na svých. Stále jsem očima vysela na svých prstech.

„Ah, už to chápu.“ Naplnil místnost Janenin veselý výkřik. Ale já nic nechápala.

„Co... co chápeš?“ vysoukala jsem ze sebe zmateně. Jane se jenom usmívala, najednou byla bezstarostná.

„Jena, poslouchala jsi mě?“ Nemohla jsem si pomoc.

„Zajisté a právě proto.“ Usmála se na mě.

„Vůbec tě teď nechápu,“ povzdechla jsem si.

„Já to konečně všechno chápu.“ Neustále zářila.

„Ty mi nevěříš,“ konstatovala jsem.

„Proč bych ti nevěřila? No, aha, jo já vím proč. No jo upíři, ale já v ně věřím.“ Na posledním slově se zasekla. Ale byla stále... nadšenější – nejspíš bylo to správný slovo.

„Ty mi věříš?“ položila jsem nejistě otázku.

„Ale no tak Bello, samozřejmě.“ Přesvědčivější odpověď jsem asi nikdy neslyšela. Přesto jsem se musela zeptat:

„Vážně?“

„Já vždycky věřila alespoň trošku v nadpřirozeno. Tak mě to ani nijak zvlášť nepřekvapuje.“ Vyjeveně jsem na ni hleděla. „Bells, teď konečně vím, proč jsi se tak chovala, co tě k tomu vedlo. A ani nevíš, jaký je to pocit, když ti někdo tak věří jako ty mě.“ Obdarovala mě zářivým úsměvem.„A předem si chci něco vyjasnit – Nejedeš do Itálie! – ale – Jedeme!“

„Ty to nechápeš, v žádném případě!“ vyhrkla jsem okamžitě. „Nemíním tě ohrozit, ať tě to ani nenapadá. Nechápeš, že se to může zvrtnout?“ Snažila jsem se ji přesvědčit.

„Bello, co si myslíš? Že tě pustím samotnou?“

„Já chci jenom pomoc s plánem, nic víc!“ To jsem už málem křičela.

„Bello, uklidni se a poslouchej mě! Já tě nikam samotnou nepustím, nenechám tě v tom samotnou, to ani náhodou.“ Měřila mě pohledem.

„Řekla jsi, že všechno chápeš, jak všechno?“ Změnila jsem téma.

„Možná ti to bude znít šíleně. Jak jsem říkala, že věřím v nadpřirozeno, no tak …“ zasekla se. „Myslím, že jsi někdo jiný, než koho jsem znala od mala. Ale pořád tě mám ráda jako sestru,“ dodala rychle. A já na ní hleděla s otevřenou pusou. Mluvila o něčem, čeho jsem se tak bála, že jsem o tom ani neuvažovala. Mluvila mi z duše. Přesně tohle jsem zažívala od svého probuzení. Nedokázala jsem jí nic říct. Nechápala jsem, že jí to došlo daleko dřív než mě. Byla jsem někým jiným než za co, mě považovalo okolí. Já nebyla Isabella A-veque Portini, tohle nebyla má tvář. Tedy teď byla, ale ne dřív. Musela jsem být někým jiný, to jediné dávalo smysl. Proto jsem nic nepoznávala. Proto toužím po jiném životě, utíkám někam pryč.

„A sakra, já patřím do dvou světů.“ Opravdu jsem to řekla nahlas? Ani jsem si to neuvědomila, ta slova mi šla přímo na jazyk. Nedokázala bych je v sobě udržet. Po tváři mi začaly stékat slzy. Já milovala je i jeho. Svou mamku, sestřičku i toho neznámého. A každý patřil do jiného světa a já si musela vybrat. Opravdu jsem musela? Slzy se mi řinuly z očí. Chlácholivě mě obejmuly dvě paže. Ale slzy tekly dál, nemohla jsem si pomoct. Nedokázala jsem to ovládnout, bylo toho na mě moc. Doteď mi nedošlo, že tím pátráním utíkám od mého nynějšího života. Jane nic neříkala a i kdyby já bych nejspíš ani neposlouchala. Myšlenky mi šly hlavou v jednom velkém víru. Marně jsem lapala po odpovědi na cestu.

„Bello, to zvládneme,“ snažila se mě uklidnit.

„Jak?“

„Najdeme tvoji minulost.“ Sice jsem to po ní v podstatě chtěla, ale udivoval mě její přístup, nadhled a prozřetelnost. Byla si tím jistější než já. Vůbec jsem nechápala jí stanovisko a hlavně jak jí to vše zapadalo do sebe daleko líp než mě.

„Jak?“ opakovala jsem se.

„Sama jsi to říkala, pojdeš do Itálie.. a já s tebou,“ dodala sebejistě.

„NE, to ti nemůžu dovolit.“

„O tom se nebudeme hádat, já jedu s tebou a žádné zákazy na mě neplatí.“ Tak moc jsem ji chtěla ochránit, ale nemohla jsem jí už odporovat. Chtěla jsem ji mít sebou, bylo to sobecké a bezohledné. Jenže co se dalo dělat. Snažila jsem si to sama před sebou ospravedlnit.

„Jak?“ optala jsem se potřetí.

„Chtěla jsi plán a já pro tebe jeden mám.“ Šibalsky se usmála. „Vlastně máme štěstí, mám dojem, že lepší načasováni jsi si nemohla vybrat. Cestovní pasy máme z loňské dovolené, bez nich by to byl asi docela problém. Peníze taky nebudou problémem, každá máme to taťkovi dostatek na účtu.“ Povzdechla si. „Zítra je naše oslava narozenin, takže pak budeme moc bez problému vycestovat ze země.“

„A co řekneme mamce?“ To byl nejpalčivější bod.

„Nic.“ Hodila jsem po ní zmatený pohled, tak na vysvětlenou dodala: „Nemusíme nic říkat, ona po naší oslavě odjíždí na dvojtýdenní pracovní cestu.“ Tak tahle informace mi vypadla z hlavy. Jak řekla Jane, načasování nemohlo být lepší, vše do sebe dokonale zapadalo. Jen to chtělo přežít tu oslavu. To bude zítra den.

„Ty to pro mě uděláš?“

„Pro tebe? Samozřejmě, jak bych ti mohla nepomoct.“

„Jane, ani nevím, jak ti poděkovat.“

„Bello, je tu jedem zádrhel.“ Najednou byla nejistá.

„A jaký?“ Vše bylo v dokonalé linii.

„Nemůžeme procestovat celou Itálii, to je nemožné. Musíš si vybrat nějaké konkrétní město.“ No tak to bude problém, jak mám vybrat jedno město. Já znám možná název hlavního a nic víc.

„Já netuším.“

„Snaž se trochu, počkej.“ Někam odeběhla. Přistoupila ke své knihovničce a vytáhla z ní obří atlas, začala v něm listovat. Asi našla, co hledala a vrátila se ke mně. Položila přede mě až překvapivě podrobnou mapu Itálie.

„Vím, že to není moc přesná metoda.“ Uchichtla se. „Vyzkoušíme tvůj šestý smysl, kam tě to táhne?“ Zahleděla jsem se do mapy, přejížděla nápis po nápisu. Nic mi nepřipadalo povědomé. Snažila jsem se víc soustředit. Přejížděla jsem očima po písmenkách až jsem našla jejich správné uspořádání.

„Venezia.“ Se stoprocentní jistotou jsem určila italské město.

 

Mamka měla odjet někdy kolem páté, tak jsme si na osmou zablokovaly letenky. Zdálo se mi to až moc jednoduché, neměla jsem z toho dobrý pocit. Jenže už jsem to nemohla vzít zpět. Já potřebovala odpovědi a hlavně ho znovu vidět. Itálie, no páni. Já si pamatuji jen tohle město a nic víc. A teď se chystám jet na jiný kontinent. Největší strach jsem měla o Jane, opravdu jsem ji nechtěla ohrozit.

Zítra bude dost času se nachystat. Vyčerpaně jsem se svalila na postel. Ani jsem se nepřevlékla a jen se nechala unášet do říše snů. Spala jsem bezesným spánkem, ale nad ránem…

Tělo mě zrazovalo. Bolest, kterou jsem před chvílí cítila, byla pryč. Temná voda mě táhla dolů, vědomí mi vypovídalo službu. Ne. Ne to mu nemůžu udělat. Nesmím!! To není fér, měla jsem poslechnout a nechodit sem. Co mě to jen napadlo? Kam se mi poděl zdravý rozum? Temná voda čím dál víc otupovala mou mysl a nechtěla ji vrátit. Snažila jsem se tu zůstat, kvůli jemu, sobě, všem. Nebylo ode mě fér jim takhle ubližovat. To si nezasloužili. Okolo mě se rozezněl hlas, volal mé jméno. Běžel ke mně a já chtěla kvůli němu zůstat. Tělo mě zradilo, propadla jsem se tou temnou vodou ještě hlouběji a neměla sílu plavat zpět. Jako první jsem ucítila osten nicoty ve svém srdci. A pak NIC.

N       I     C     –      K     O     N   E     C.

Na okamžik jsem se ztratila někde v nicotě. Čekala jsem nenávratný konec. Svou šanci jsem promarnila a zradila ty nejbližší. Šla jsem za světlem, dlouhým tunelem. Došla jsem na jeho konec a nemohla pryč. I teď mě to táhlo k mé lásce. Ke světu kde byl on. Musel se stát zázrak a já se mohla vrátit tím tunelem zpět. Vyplavala jsem tou vodou zpět nahoru…

Vyděšeně jsem zvedla oční víčka. Z okna na mě dopadaly sluneční paprsky a pálily mě do kůže. Snažily se mě přesvědčit, že to byl jen sen, jen pouhý sen. Že jsem si až moc k srdci vzala to, co mi řekla Jane. Ale opak byl pravdou. Ten hlas v mé snu bych poznala vždy, jeho hlas. Zbarvený neskutečnou bolestí, snažící se mě udržet při životě, tahající mě z temných hlubin. Temné hlubiny smrti mě stahovaly až na úplné dno. Byla to smrt, o tom jsem nepochybovala. Ale jak…? Jak můžu dál žít? Čím jsem si zasloužila další šanci?

Začala se mi točit hlava. Já se od probuzení nenadechla, nebyla jsem toho schopná. Až teď jsem ztěžka zalapala po dechu. Tělo se pod přílivem kyslíku uklidnilo, ale já ne. Vše to zapadalo do jednoho vzorce. Jen jsem nic nechápala, jen samé útržky. Nic, co by mi dávalo jasný smysl a dávalo mi pocit jistoty. Uvědomila jsem si, že se celá klepu, byla jsem na hranici zhroucení.

Odbelhala jsem se do koupelny a pustila jsem ledovou vodu. Voda smývala nános hysterie z mého těla. Po půl hodince jsem se konečně uklidnila. Máme plán a budeme se jím řídit, tohle mi jen potvrdilo jeho důležitost.

Vrátila jsem se zpět do pokoje. Oblékla jsem si rudě červené tílko a riflovou mini sukni. Přistoupila jsem k zrcadlu a snažila se dát můj obličej do pořádku. Ještě by si mamka myslela, že jsem nemocná a ona by určitě chtěla zůstat doma. A to nebylo žádoucí.

Bylo mi jasné, že dnešek bude hodně náročný a nejvíc jsem se bála té oslavy. Měli totiž přijít i nějací naši kamarádi, toho jsem se bála nejvíc.

Když jsem usoudila, že vypadám alespoň tak dobře jako normálně, zvedla jsem se od zrcadla a šla se podívat kolik je hodin. Bylo teprve něco kolem šesté. Takže jsem měla dostatek času se nabalit. Hodila jsem na postel tašku a začala do ní skládat vše potřebné. Byla jsem s tím hotová dřív než jsem čekala, nabalenou tašku jsem schovala pod postel. Neměla jsem už co dělat v pokoji a tak jsem šla dolů si připravit snídani.

Seděla jsem u stolu, pohled upřený z okna na pláž a připravovala jsem se na dnešní divadélko. Doufala jsem, že nejsem úplně mizerná herečka.

„Bello, ty už jsi vzhůru?“ Zaslechla jsem mamčin hlas. – Představení začíná.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 11. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!