Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu Epilog

Dcera osudu EpilogTak snad se Vám konec téhle povídky bude líbit. Jak jsem slíbila přináším Happy End... A možná časem přidám nějaký ten bonus, ale to neslibuji na sto procent... Proto přeji příjemné čtení a snad mi tu zanecháte i nějaký ten komentík...

Epilog

 

Pohled Bella

 

Cítila jsem strašnou bolest. Celé mé tělo propaloval oheň. Cítila jsem každou buňku, jak se škvaří. Křičela jsem. Prosím udělám cokoliv, jen ať ta bolest přestane. Kdo a proč mi to udělal. Najednou bolest polevila. Slyšela jsem, jak někdo chodí okolo mě.

„Prosím…“ šeptla jsem a snažila se bolest zastavit vší svou silou.

„O co prosíš, Isabello? Nemáš právo prosit!“ Poznala jsem ten hlas. Co ten tu chce? Kde to jsem?

„Caiusi co-co se děje…“ do očí se mi hrnuly slzy. Třásla jsem se, nedokázala jsem rozumě myslet. A hlavně jsem nechápala, kde jsem se tu najednou vzala a navíc v těchto bolestech. V jednu chvíli jsem stála v hlavním sále a v té druhé jsem se skoro koupala ve vlastní krvi…

„Neděje se nic zvláštního,“ slyšela jsem ten jeho odporný hlas, „jen jsi mrtvá. Aspoň pro všechny okolo. Nikdo neví, že jsi tady. Kousl jsem tě. Nebyla jiná možnost. Ale mohl jsem tě nechat zemřít… Ale je škoda tvého daru…“ On mě kousl? Takže budu pravou upírkou? Uvidím svou rodinu? Nebo mě tu bude jen tak držet pod zámkem? Tak jako Markus? Měla jsem tolik otázek, ale nedokázala jsem dál mluvit. Bolest byla příliš velká. Znovu jsem vykřikla. Pak jsem ucítila dotek na své ruce.

„Už tu ležíš víc jak jeden den, proměna je skoro u konce. Normálně trvá tři dny, ale ty jsi byla vždycky výjimka že, Isabello?“  Takže už jen chvíli? To jsem opravdu byla mimo tak dlouho?

„Ale jakmile se probudíš, já už tu nebudu a ty se sem nikdy nevrátíš. Protože jestli to uděláš, postarám se o tvou rodinu a moc dobře víš jak to myslím. A nemysli si, že bych je nenašel. Na stole ti nechám doklady, klíče od auta a kreditní kartu k tvému účtu. Máš tam víc než dost peněz, takže jsi svobodná. Nechci, abys mi děkovala. Uděláš to jen tím, že odejdeš a nevrátíš se!!“ poslední věta zněla spíše jako rozkaz. Ale pokud budu opravdu volná, proč bych se měla vracet za tím odporným tyranem, co si říká můj otec. Nikdy bych nečekala, že zrovna Caius bude ten, co mi bude pomáhat, ale budiž…

Nevím, kdy odešel, ale bylo tu najednou podivné ticho přerušované jen mým umírajícím srdcem. Slyšela jsem, jak se roztlouklo jako splašené a pak párkrát vynechalo. Cítila jsem jak oheň pomalu, ale jistě ustupuje a mé srdce párkrát vynechalo a pak tu zůstalo jen tíživé ticho. Pořád jsem zůstala ležet a bála jsem se nadechnout. Ale zjistila jsem, že vzduch vůbec nepotřebuji. Otevřela jsem oči a párkrát zamžourala do světla lampy. Viděla jsem ještě lépe, než před tím, ale zase tak výrazná změna to nebyla. Prudce jsem se posadila a v tu chvíli se mi v krku rozhořel plamen, ale dalo se to docela vydržet. Tak aspoň vím, co udělám jako první věc. Ale kde to vlastně jsem?

Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že je to nějaký podkrovní byt. Určitě někde kousek za Volterou. Nechtěl riskovat, že mě uslyší, ale i tak bych se nedivila, že tu po mě zůstane docela velký rozruch. Ale proč to řešit, ať si to vyřeší sami, protože já jsem volná a pro ně mrtvá. Nesmím Caiusovi zapomenout poslat děkovný dopis, nebo možná jen pohlednici, anebo nakonec nic. Proč bych se s tím měla otravovat.

Vesele jsem vyskočila na nohy a na nejbližším stolku jsem viděla obálku a vedle ní klíče od auta. Podle visačky nějaké BMW, aby se náhodou nepředal. Ale i tak jsem byla spokojena. Než jsem odcházela tak jsem se pro jistotu podívala do omšelého zrcadla. Měla jsem na sobě dlouhé tmavomodré šaty s bílými květy. To mě jako on převlékal? Ale přešla jsem to, už mě stejně nikdy neuvidí tam proč si dělat starosti…

Vyšla jsme ze dveří, co nejtišeji to šlo. Bylo určitě pozdní odpoledne a dokonce bylo docela zamračeno. Další velké plus, aspoň nebudu muset čekat. Byla jsem tak šťastná a dokázala jsme se radovat s každé maličkosti. Ze špatně zaparkovaného auta, z křičícího dítěte. Ze zpívajících ptáčků. Ale pak jsem se zarazila. Já mám přece taky auto.

Rozhlédla jsem se kolem a můj zrak spadl na jediné BMW v okolí. Bylo opravdu luxusní, a jestli odhaduji správně je to X6. I když nechápu, kde budu potřebovat takové velké auto, ale je krásné. Jeho zlatá barva září jako slunce. Spěšně jsem k němu došla a lehce přejela rukou po jeho kapotě, odemkla ho a posadila se. Byl to příjemný pocit. I když teď je mi jedno, jestli sedím v super sedačce nebo na betonu. Mé tělo už nikdy jen tak unavené nebude, ale nejvíce se mi bude stýskat po spánku… Když to tak vezmu, bylo příjemné se večer zababulat do teplých peřin a oddávat se říší snů.

Cesta k letišti netrvala nijak dlouho, kdysi jsem byla zvyklá jezdit rychle, ale teď to bylo mnohem lepší. Mé smysly byli zbystřené a to na tom bylo to dokonalé.

„Dobrý den, chtěla bych se dostat co nejrychleji do Port Angeles. Mohla byste mi zamluvit jednu letenku?“ zeptala jsem se mile mladé dívky za pokladnou.

„Ano jistě, hned se Vám na to podívám,“ usmála se na mě a začala něco hledat ve svém počítači. Já jsem se zatím otočila a sledovala dění okolo sebe. Bylo tu docela dost lidí a taky jsem si všimla jejich naštvaných výrazů. Asi nějaké zpoždění.

„Velice se omlouvám, ale nejbližší let letí až za hodinu. Má přiletět nějaké soukromé letadlo, je to prý velmi důležitá delegace. Všechny lety mají zpoždění,“ omluvně se na mě usmála.

„To nevadí, hodinu vydržím,“ usměv jsem ji oplatila. Ona mi vytiskla letenku a pak už stačilo jen čekat.

Nikdy jsem si nedokázala představit, jak dokáže být hodina dlouhá. Těch zpropadených šedesát minut snad bylo nekonečných. Ale já se dočkala a teď už sedím v letadle a za chvíli budu u své rodiny.

 

Pohled Jasper

 

Nevnímal jsem čas, který proudil okolo mě. Ani jsem si nevšiml, že jsme letěli zpět domů. Byl jsem myšlenkami u své Bells. Proč se to muselo stát? To pro ně byla tak moc nebezpečná? To ji nemohli nechat na pokoji? Teď strašně lituji toho, že jsem, co jsem. Teď bych se chtěl zhroutit a prostě umřít, ale tohle mé tělo nedokáže… Ale má mysl to postupně vzdává… Slyším, jak na mě někdo mluví, ale nerozumím. Můj mozek jako by degradovat. Jediné co si dokáže vybavit, je ta krásná tvář, lemována tmavými vlasy a těmi nejkrásnějšíma hnědýma očima… Ty její dokonalé rty, které dokázali dát tolik krásných polibků… Její teplé ruce… Ach Bells, proč jsi šla tam, kde já za tebou nemůžu… Proč mi tě vzali a mě nechali trpět tady v té nikdy nekončící temnotě…

„Jaspere!“ slyšel jsem z dálky, ale hlas jsem nepoznával. Nebo spíše jsem nechtěl poznat.

„No tak! Snaž se vzpamatovat, máš dceru, která potřebuje otce!“ Ano, má malá Jassmine. Co si teď počne bez mámy… Byla s ní tak málo a už ji nikdy neuvidí… Nedotkne se její tváře… Neusměje se na ni…

Podíval jsem se z okna a hlasy okolo mě ignoroval. Zrovna jsme přistávali v Port Angeles. Mohlo být tak šest ráno, už podle vycházejícího slunce. Byl to tak krásný pohled, ze kterého už nikdy nebudu mít radost…

Domů jsem, dojeli mlčky, tedy aspoň myslím. Možná mluvili na sebe, ale to jsem opravdu nevnímal. Zastavili jsme na příjezdové cestě a všichni společně jsme se vydali domů… A čím jsem byl blíže, tím intenzivněji jsem cítil tu její přenádhernou vůni. Dělalo se mi z toho špatně. Musel tu zůstat ještě z doby, kdy odešla… Zastavil jsem se. Nedokázal jsem jít dovnitř, nejde to… Někdo mi položil ruku na rameno a společně jsme šli blíže ke dveřím.

Vešli jsme dovnitř a první věc co jsem udělal, byl pohled na sedačku, kde někdo seděl. Měla sklopenou hlavu a zjevně vzlykala. Ale cítil jsem tu krásnou vůni, ale byla silnější. Zůstali jsme všichni stát u dveří a sledovali mladou dívku. Pak zvedla hlavu a mně se naskytl pohled do jejích rudých očí. Nedokázal jsem se pohnout. Je to ona? Taky se postavila a měřila si mě překvapeným pohledem.

„Ja-jazzi?“ vzlykla. Já byl během vteřiny u ní a drtil ji v železném objetí a nehodlal ji už nikdy pustit. Vdechoval jsem její vůni, líbal ji do vlasů a pořád tomu nechtěl věřit. Moje Bells, má dokonalá Bells…

 

Teď už nám nic nebrání kráčet společně touhle věčností, jako rodina.

Protože co je věčnost v porovnání s naší nekonečnou láskou?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu Epilog:

 1
24.06.2018 [13:36]

marketasakytak krásné :)

22.12.2011 [21:11]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
úžasná poviedka... Emoticon
neskutočne nádherný koniec... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!