Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 9. kapitola

01.10.2010 (08:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1861×

   9. kapitola – Smrt si pro mě přišla!

  Už bylo dost pozdě, když jsem sledovala klidnou oblohu, která byla poseta hvězdami. Cítila jsem se zrazená a vyčerpaná. Jakoby všechno, co jsem kdy myslela, že je skutečné, postrádalo smysl. Můj život je jeden velký omyl. Když jsem se narodila, máma měla radost a táta na tom byl podobně. Jistě si plánovali, kterak jejich vytoužené dítko změní svět a zatím přivedli na svět neschopnou čarodějku, která ještě ke všemu vybočuje z pradávné linie ohnivého kmene. Vždycky jsem si užívala, že jsem něco extra a liším se od ostatních, ale teď mi to vadilo. Chtěla bych ovládat mocná kouzla ohně a ne se spoléhat na lehké poryvy větru. Vím, že to ode mě není fér, ale copak od ostatních ano? Má vlastní matka mi nevěří, její nejlepší přítel ji v tom zdatně podporuje a kluk, o kterém jsem si myslela, že by mě mohl mít snad jen trošičku rád, si klidně přivede do mého domu jinou. Přiznejme si to, jestli má Bůh zvrácený smysl pro humor, tak při pohledu na mě se musí potrhat smíchy.

   „Konečně… Všude jsme tě hledali!“ vydechla za mnou ulehčeně Alice. Ani jsem se neobtěžovala zvednout z chladné země. Nevadilo mi, že se klepu zimou a prokřehlé údy odmítají reagovat na Alicin dotek.

   „Alice!“ vykřikl Emmett odněkud z lesa.

   „Mám ji!“ houkla na něj a sklonila se nade mnou.

   „Myslíš, že má cenu žít, když jsi zbytečná?“ zeptala jsem se jí, ale místo do jejích zlatých očí jsem se dívala na veliké oko měsíce.

   „Vaneso,“ vydechla šokovaně. „Ty přece nejsi zbytečná.“

   „Vezmu ji,“ nahnul se pro mě Emmett a já ho bez odporu nechala, aby se se mnou rozběhl k našemu domu. Byla jsem duchem mimo. Horečka, která mnou cloumala, se mě zmocňovala čím dál tím víc a já cítila, jak otupuje mou mysl. Emm běžel rychle, takže za pár minut jsem se ocitla přímo před vyčítavým pohledem mé matky.

   „Tolik jsem se bála,“ objala mě. Nereagovala jsem na její paže, které mě k sobě tiskly a drtily mě v obětí.

   „Vaneso? Broučku, vnímáš mě?“ zatřepala se mnou lehce. Pohlédla jsem na ni sklenýma očima a svět se se mnou začal houpat ze strany na stranu. Jazyk mi zdřevnatěl jako tenkrát, když jsem se opila a nebyla schopná mluvit srozumitelně. Nebyla jsem si jistá, co se se mnou děje, ale věděla jsem, že to není dobré a rozhodně to nepochází ode mě. Nějaká neviditelná síla mi drtila plíce a srdce, takže jsem se nemohla pořádně nadechnout. Vyčerpáním se mi podlomila kolena a já se bezmocně zhroutila k zemi. Stále jsem byla při vědomí, takže jsem vnímala mámin vyděšený výkřik i Carlisleův starostlivý výraz, kterým si mě prohlížel.

   „Má vysokou horečku… Celá jakoby pálila,“ konstatoval Carlisle a položil mě na gauč. Podívala jsem se na Damiena, který byl celý bledý a vyděšeně zíral na moje třesoucí se tělo.

   „Umírám,“ špitla jsem tiše a věděla, že je to pravda. Něco si mě bralo. Bralo si moji životní sílu a oslabovalo mě. Cítila jsem smrt, která číhala poblíž a čekala, až už nebudu schopna bojovat.

   „Ne! Ne, ty neumíráš!“ vykřikla máma a v očích se jí třpytily slzy.

   „Miluji vás, víte to, že jo?“ zeptala jsem se a z úst se mi vyřinula krev. Rozkašlala jsem se a sípavě se nadechla. „Musíš mi slíbit, že dáš pozor na Nessie… Je to nemehlo po Belle,“ podívala jsem se na Damiena. Sklonil se ke mně a pevně se mi zahleděl do očí.

   „Vaneso, musíš bojovat. Přece to jen tak nevzdáš. Musíš bojovat… Kvůli sobě, kvůli své rodině,“ vypočítával a potom se zarazil, ale nakonec přece jenom pokračoval. „Kvůli mně… Potřebujeme tě, slyšíš?“

   „Já ji taky potřebuji,“ zaslechla jsem z povzdálí cizí hlas a lehce pootočila hlavu, abych spatřila muže temného a krásného, jako je sama noc.

   „Já tě zabiju! Měla jsem to udělat už tenkrát!“ zavrčela máma bojovně.

   „I na pokraji smrti je krásnější než ty,“ usmál se ten muž a vykročil ke mně. Damien ho rychlostí blesku odhodil stranou a vztekle zavrčel.

   „Bezva… Nakonec se o mě budou prát, až když umřu,“ usmála jsem se kysele a snažila se tak zbavit chladného pocitu, který mě sžíral uvnitř. Tahle slova mě ale stála mnoho sil a já za ně zaplatila další sprškou krve, která mi vytekla z úst a potříštila sněhově bílý koberec.

   „Nemluv,“ tišila mě Esme a vypadala velice smutně. Byla jsem si téměř jistá, že kdyby mohla, plakala by.

   „Mám tě,“ začala jsem a znovu se rozkašlala, což mi nezabránilo v tom, abych nedokončila myšlenku. „Mám tě strašně moc ráda, Esme. Jsi něco jako moje druhá máma… Všechny vás mám tak moc ráda a je mi… Je mi líto, že jsem vám to nedávala najevo. Nessie?“ pohlédla jsem na svou nejlepší kamarádku a ona ke mně okamžitě přiklekla, zatímco Damien se vypořádával s tím mužem.

   „Tohle je teď tvoje,“ vtiskla jsem jí do dlaně přívěsek ve tvaru srdce a usmála se. „Řekni mu, že byl to nejlepší, co mi tenhle svět dal,“ zašeptala jsem a byla to poslední slova, která jsem byla schopná říct. Pak mě pohltila neprostupná temnota a já pocítila strašlivou prázdnotu.

Damien

   Praštil jsem toho zmetka do obličeje, ale než jsem stihl udělat cokoliv jiného, ozval se za mnou šílený křik. Byla to Azer, která padla na kolena vedle bezvládného těla své dcery a její oči prozrazovaly naprosté šílenství. Nemohl jsem si jí ale všímat dál. Mé ledové srdce se v tu chvíli roztříštilo na milion kousků a já měl sám co dělat, abych se udržel na nohou.

   „Damiene?“ dotkla se Clea mého ramene. Nepodíval jsem se na ni… Hleděl jsem na Vanesu a nemohl tomu uvěřit. Vypadala, jako kdyby spala. Byla stále stejně půvabná, jako když jsem ji spatřil poprvé. Tak nádherná a bezbranná. Tenkrát v letadle vypadala stejně čistě. Vybavil jsem si její nádherné oči, které připomínaly neprobádané dno nejhlubšího oceánu. Čišela z nich touha po životě a já v tu chvíli věděl, že jsem ztracený. Věděl jsem to tehdy a byl si tím jistý i teď.

   „Nahueli,“ vzlykala Azer a pevně tiskla svého muže k sobě. Pak ale zavířil vzduch a místností problesklo světlo. Zastínil jsem si oči, abych z toho neoslepl, a když záře pohasla, nevěřícně jsem zíral na Averal. Viděl jsem ji už na tolika malbách, ale ve skutečnosti to bylo něco naprosto ohromujícího. Královna všeho… Tak ji nazývali všichni živí tvorové. Matka upírů, čarodějek, vlkodlaků i lidí. Dokonce i démonů.

   „Má paní,“ poklekla Clea na koleno. Já jen nevěřícně dál zíral, stejně jako ostatní. Averal se na svou svěřenkyni usmála a pokročila k Vanese.

   „Mé dítě… Nejdražší dcero, jak slepá jsem byla vůči tvému strádání. Jak bezcitná jsem byla, když jsem ti upřela právo prozřít… Jak jsem mohla dopustit pád samotného světla?“ zašeptala a dotkla se Vanesiny zkrvavené tváře. Pak se otočila na mě a její rudé oči plály dobrotou jejího srdce. „Myslela jsem, že ještě není připravená, aby pocítila svou opravdovou moc a myslím si to i teď. Proto jsem se rozhodla, že až jí navrátím život a vytrhnu ji ze spárů svého chotě, ty ji budeš vést. Naučíš ji ovládat své pocity a zkrotíš její nespoutanou povahu. Až nadejde den Poslední bitvy, bude ona nejmocnějším nástrojem, který použiji proti svému muži a jeho gardě,“ zamračila se. Rozuměl jsem jí a už teď mi bylo jasné, že mé pocity vůči Vanese musí naprosto pohořet. Jediné, na čem mi opravdu záleželo bylo, aby se probudila.

   „Ano, má paní,“ kývl jsem. Averal se usmála a potom políbila Vanesu na čelo, které okamžitě začalo zářit. A ve chvíli, kdy Averal zmizela, se Vanesiny rty zachvěly a vydaly první tichý vzdech.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 9. kapitola: