Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 7. kapitola

27.09.2010 (08:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1858×

   7. kapitola – Den plný sexuální teorie i snových praktik!

   „Ale to je názor, který se nosil tak před sto lety!“ rozčilovala se vedle má spolužačka na psychologii.

   „Takže podle vás je normální, když dívka otěhotní na diskotéce s neznámým klukem?“ zamračil se na ni náš profesor.

   „Neříkám, že musí hned otěhotnět, jen mi přijde trapné, když církev prosazuje až manželský sex a přitom nabádá, aby se nebrali cizí lidé. Kdo vydrží bez sexu třeba dva roky?“ rozhodila Laura ruce ve výmluvném gestu a ostatní jí začali dávat za pravdu. Emmett dokonce prohlašoval cosi o tom, že by měl být sex povinnou součástí vztahu, za což mu Rosalie jednu střihla z otočky.

   „A co si myslí slečna Cullenová?“ opřel se profesor o mou lavici a pohlédl mi do očí.

   „Máte pravdu oba,“ pokrčila jsem rameny.

   „Cože?“ zamrkal profesor zmateně.

   „Vy říkáte, že by se měl sex provozovat až po svatbě. Na jednu stranu je to lepší, vyhnete se problémům a nemocím… Většinou není problém počkat. Ale pak potkáte někoho, kdo vás naprosto uchvátí. Někoho, s kým je to jen o přitažlivosti. O lidských pudech. Představte si člověka, který je tak sexy, až to bolí… A pak řekněte splašeným hormonům, aby počkaly,“ vysvětlila jsem a před očima mi naběhl obrázek Damiena. I když seděl několik řad za mnou, musela jsem zrudnout a zatřepat hlavou, abych ten obrázek vyhnala.

   „Ač nerad, musím přiznat, že na tom něco bude,“ kývl profesor.

   „Vaneso? Co říkají tvoje hormony na mě?“ křikl na mě Kevin a plácl si s Derekem, který mě sjížděl mlsným pohledem.

   „Já bych věděl, co děláš s tím mým,“ rozesmál se Derek. Zhnuseně jsem si odfrkla a protočila oči.

   „Pane Davisne, žádám vás, abyste se laskavě uklidnil a svoje pubertální výlevy si nechal na přestávku,“ sejmul ho učitel a v tu chvíli zazvonilo. Jelikož jsme měli v téhle učebně i další hodinu, vyndala jsem si tyčinku a hodlala těch dvacet minut nějak přetrpět.

   „Ale no tak, zlato… Snad ses neurazila,“ vyskočil mi Derek na lavici a cvrnkl mě do nosu. Odklonila jsem se a vstala, aby na mě nedosáhl.

   „Nejsem žádné tvoje zlato,“ zavrčela jsem vztekle.

   „A není to škoda?“ usmál se koketně. Modlila jsem se, aby zazvonilo na hodinu a on odprejskl.

   „Zařaď zpátečku, nebo ti srovnám fasádu,“ vložil se do toho Emm.

   „Nic nedělám, kámo,“ bránil se Derek.

   „Máš štěstí, že seš kámoš,“ plácl ho Emm do zad a vyšel za Rose na chodbu. Dereka měl rád a ani jsem se nedivila. Jako kamarád byl v pohodě, ale jako kluk na zabití. Jeden čas jsem s ním chodila, proto se s Emmettem zná blíž.

   „Tvůj brácha je poklad,“ zazubil se ten playboy a omotal mi ruku kolem krku. Snažila jsem se vykroutit, ale měl sílu.

   „Já tvůj kámoš rozhodně nejsem, takže jestli tu svojí pracku nesundáš, pomůžu ti,“ ozval se za mnou Damien výhružně a mně naskočila husí kůže z tónu jeho hlasu.

   „Nepleť se do toho,“ odfrkl si Derek. A to byla poslední kapka. Damien mu odhodil ruku z mých ramen, pak ho chytl pod krkem a lehce stiskl. Jenom minimálně, ale Derek okamžitě zalapal po dechu.

   „Varoval jsem tě,“ ušklíbl se můj zachránce.

   „Pane Williemsi?!“ rozkřikl se za námi profesor. Damien nereagoval. Dál drtil Derekovo hrdlo, ale když jsem se dotkla jeho napjaté paže, povolil a pustil ho.

   „Seš v pohodě? Kvůli tý zatracený couře,“ špitl Kevin, ale já ho zřetelně, slyšela. Teď jsem se pro změnu neudržela já, otočila se a dala mu pěstí do nosu, až začala téct krev. Všimla jsem si, jak se Damien napjal a stoupla si před něj.

   „Do ředitelny! Oba!“ vypískl profesor zděšeně.

   „Ty ses prala?!“ zuřil nade mnou táta. Cestou domů málem rozdrtil volant, jak moc ho tiskl, aby mi jednu nestřihl hned v autě.

   „Řekl o mně, že jsem coura,“ bránila jsem se podmračeně, což přišlo Emmettovi ohromě vtipné, takže se musel rozkašlat, aby zakryl smích.

   „Ty se nesměj! Beztak to má od tebe!“ seřval ho táta jako malého spratka a Emm vycouval.

   „Nic se nestalo, nevím, proč tak vyšiluješ,“ pokrčila jsem klidně rameny.

   „Nic se nestalo?! Má zlomený nos a ten druhý je přidušený ještě teď!“ vyšiloval.

   „Tak pozor… Dereka škrtil Damien,“ ohradila jsem se.

   „Já můžu… Jsem dospělý, kdežto ty jsi křehká dívka,“ posmíval se mi jmenovaný.

   „Domácí vězení! S okamžitou platností… Žádné nákupy, žádný telefon a žádní kluci!“ křičel na celý dům, až ho musela máma uklidňovat.

   „Nákupy mě neberou, bez telefonu se obejdu a jestli sis toho nevšiml, tak pravděpodobně skončím jako jediná panna v tomhle domě,“ prskla jsem drze, až se táta mému výbuchu podivil.

   „To přece není žádná ostuda,“ zavrtěla nade mnou máma hlavou.

   „Teď to není ostuda… Ale v téhle pozici budu i za sto let,“ semkla jsem rty.

   „O tom si promluv s Edwardem,“ zasmál se Emmett, ale já ho nevnímala.

   „Vaneso… Jsi mladá, věř mi, že ta pravá láska přijde,“ pohladila mě máma konejšivě po vlasech. Vyskočila jsem na nohy a zamračila se.

   „Fakt? Tak to těžko… Vy jste to přece věděli všichni, že tam někde venku na vás někdo čeká. Věděl to Edward, Alice, Jesper a dokonce i Nessie. Ta už od peřinek měla budoucnost jasnou. Ale já? Jsem mutant. Kdo by chtěl mutanta? Upíří jaksi došli, poloupíři na skladě taky nejsou, o vlkodlacích odmítám diskutovat a člověk by si mě nikdy nevzal, kdyby věděl, co jsem zač,“ ušklíbla jsem se nad vidinou své budoucnosti.

   „Zlato,“ vydechla máma šokovaně.

   „Jasně, teď mi budeš vykládat něco o tom, že ta pravá láska existuje… Blbost. Leda pro vás… Ale co? Nevyčítám vám to, někdo se prostě narodit neumí,“ povzdechla jsem si.

   „Miláčku, podívej se na sebe… Jistě i na tebe čeká nějaký muž, který si tě zaslouží,“ zkusila to máma znovu.

   „Jo? Ukaž mi jediného, který by o mě stál?“ nadzvedla jsem posměšně obočí.

   „Spíš mi ukaž takového, který by o tebe nestál, to bude jednoduší,“ vložil se do toho Damien.

   „Jeden stojí přede mnou,“ vyhrkla jsem a než jsem si stihla uvědomit, že jsem to přehnala, bylo pozdě. Damienovi došlo, o kom je řeč a nadechl se k odpovědi. Pak ale nechal pusu zase sklapnout a očima si mě zle měřil.

   „Vidíš? Měla jsem pravdu,“ ušklíbla jsem se a s pocitem pod psa opustila bojiště.

   Damien mě líbal všude. Na celém těle a já se v křečích vzpínala k jeho dokonalému tělu. Věděla jsem, že to není správné, ale bylo mi to jedno.

   „Vaneso!“ vydechl ulehčeně do mé tváře a svalil se vedle mě na bok.

   „Miluju tě,“ usmála jsem se.

   „Koho miluješ?“ podivil se.

   „Přece tebe,“ vysvětlila jsem.

   „Vaneso, vstávej! Co to povídáš, prosím tě?!“ zatřepal se mnou nešetrně a v tu chvíli jsem se probrala. Nade mnou se skláněla máma a za ní stál Damien s Nessie. Uvědomila jsem si, že jsem usnula u televize a má rodina si zřejmě užívala mé mluvení ze spaní.

   „Co tu děláte?“ vyhrkla jsem a moje tvář nabrala rudou barvu.

   „Budíme tě, protože jsi křičela na celý dům… Prosím tě, co se ti zdálo?“ zavrtěla nade mnou máma hlavou.

   „Asi mě někdo zabíjel,“ střelila jsem od boku.

   „A proč jsi říkala, miluju tě?“ nedala pokoj.

   „Já nevím!“ rozčílila jsem se.

   „Proč křičíš?“ podivil se táta.

   „Dejte mi pokoj! Byl to jen se, jasný? Prostě jen sen,“ zavrčela jsem.

   „To tě v tom snu vraždil Damien?“ zeptal se Emm nevinně.

   „Proč?“ zavětřila jsem.

   „Já jen, že jsi křičela jeho jméno,“ vychutnal si mě a já cítila, jak moje tváře hoří o to víc. Sebrala jsem se a za všeobecného veselí vzala do zaječí. No to by bylo.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 7. kapitola: