Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 6. kapitola

25.09.2010 (12:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2913×

6. kapitola – Smrti se nezbavíš!

Seděla jsem na pohovce, ruce složené v klíně a nepřítomně jsem hleděla před sebe. No… Zdá se, že dětství mi opravdu definitivně skončilo. V letadle jsem si promyslela všechny možné způsoby, jak tohle rozlousknout, a přišla jsem jenom na jedno. Věděla jsem ale, že se to nebude líbit nikomu z rodiny. A tak jsem zatím jen tiše seděla a čekala, až nadejde čas, kdy se rozčílení čelenové mé rodiny otočí na mě.

„Jestli se jí jenom dotknou,“ prskal táta a přecházel po pokoji jako lev.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Esme vyděšeně a objala mě kolem ramen. A právě tehdy nadešla moje chvíle.

„To nejjednodušší, co se v tuhle chvíli dělat dá… Naučíte mě bojovat,“ ozvala jsem se klidně. Upřely se na mě pohledy všech a ačkoliv byl každý někoho jiného, v jednom se shodovaly. Jejich majitelé na mě hleděli odmítavě a nevěřícně.

„Ty ses zbláznila! Nepošlu svou dceru do války!“ rozčílila se máma.

„Tys to asi nepochopila, mami… Já se tě neptám a už vůbec tě nežádám o svolení. Buď to uděláte vy nebo se to naučím sama, což ale zabere víc času, a pak se taky může stát, že budu v boji naprosto k ničemu,“ pokrčila jsem lhostejně rameny.

„Žádného boje se nezúčastníš!“ vedla si dál tu svou. „Nemáš ani pořádnou moc, která by tě ochránila… Jsi dítě!“ rozkřikla se.

„Dítě jsem přestala být ve chvíli, kdy jsem začala doplácet na tvoje chyby,“ ušklíbla jsem se a věděla, že mířím na bolavé místo. Máma by pro mě udělala první poslední a já to dobře věděla. Taky jsem věděla, že jediný způsob, jak dosáhnout svého, je útok.

„Vaneso,“ vyhrkla ohromeně, ale její bojovnost vyprchala.

„Jak to mluvíš se svou matkou?!“ zacloumal mi táta paží. Damien se nepohnul. Věděl, že tohle není jako s Embrym. Do tohohle neměl zkrátka právo zasahovat.

„Vím, jak se o sebe postarat. Proč mi nedáte šanci?“ zkusila jsem to mírněji.

„Ty prostě bojovat nebudeš a tím jsme spolu skončili,“ utnul to táta. Vytrhla jsem mu svou paži a vztekle si ho přeměřila.

„Do téhle války půjdu, ať už s vámi nebo bez vás… Jde tady o mě. Chci vám dokázat, že jsem stejně dobrá čarodějka, jako ty, mami,“ otočila jsem se na svou matku.

„Nejsi ani zdaleka tak silná, jako je ona!“ ozval se Embry. Vracel mi slovní úder. A trefil se do černého. Tohle bolelo. Strašně moc to bolelo. Pořád jsem žila v jejím stínu. Všichni mě znali jako dceru Azeret a tím to haslo. Ve světě magie jsem byla potomek mocné čarodějky, ve světě upírů jen další položka na seznamu Patronů, jak jsem se dozvěděla. Chtěla jsem se lišit. Dokázat všem, že jsem taky dobrá. Vykročit ze stínu své vlastní matky, která mě ač nevědomky držela v temnotě.

„To není pravda!“ zavrčela jsem.

„Ale je… A ty to víš stejně dobře, jako to vím já a každý v téhle místnosti,“ odfrkl si.

„Embry,“ snažila se ho jemně opomenout máma.

„Vždycky budeš jenom ta druhá… Stejně jako já,“ pokýval smutně hlavou.

„Embry!“ Máma už teď křičela.

„Stejně jako ty?“ zeptala jsem se zmateně.

„Řekla jsi, že to chápeš… Náš vztah… Máš možnost mi to dokázat… Otisk, moje malá pijavice… Otisk,“ usmál se Embry zle a já zalapala po dechu. O tohle tu šlo. Proto s námi byl celou tu dobu. Má matka ho potřebovala. Stavila svou vlastní potřebu mít ho u sebe nad moje požadavky, aby se ho zbavila. Musela ho mít poblíž. Byl její nejlepší přítel. Měl v jejím srdci stejné místo jako já a táta. Měl právo ho tam mít. A možná bylo dokonce i větší, než to moje. Tajili mi to. Všichni do jednoho mě klamali a lhali mi do očí.

„Lžeš!“ pokusila jsem se oklamat sama sebe a rychlým pohledem střelila po mámě. Ta ale sklopila zrak a nechala se obejmout tátou.

„Opona spadla,“ rozesmál se Embry zákeřně. Najednou se mi zatmělo před očima, udělala jsem pár kroků vpřed a bezmocně sevřela ruce v pěst.

„Ecieno tora ver la sera,“ vyhrkla jsem rozhořčeně a ani si neuvědomila, že mluvím řečí mágů. Má matka sebou trhla a ani já nevěděla, kde se ve mně ta slova vzala. Prostě jsem najednou věděla, co mám říct, aby se Embry zhroutil v horečnatých křečích.

Azer

Hleděla jsem na svou dceru a věděla, že jí to ubližuje. Chtěla jsem ji utěšit, ale nemohla jsem. Vypadala tak zmateně a bezradně a já vůči sobě pocítila nevýslovný odpor. Byla jsem jí špatnou matkou. Lhala jsem člověku, na kterém mi záleželo na světě nejvíc.

„Lžeš!“ vykřikla Vanesa a hlas jí nervozitou přeskočil o jednu oktávu. Když se na mě podívala, mohla jsem se jen schoulit do Nahuelovi náruče, abych maskovala slzy v očích.

„Opona spadla,“ vychutnával si ji Embry a já už to nevydržela. Chtěla jsem zasáhnout, ale v tu chvíli se Vanesa napřímila, pokročila směrem k mému nejlepšímu příteli a jeí oči potemněly. Věděla jsem, co přijde. Znala jsem nelítostné pohledy krutých čarodějek a Vanese se v očích zračila stejná krutost. V tu chvíli jsem nepochybovala o tom, že má dcera je dost silná na to, aby si poradila s Volturiovými. Sálala z ní moc, že bych jí mohla i nahmatat.

„Ecieno tora ver la sera,“ pronesla ledovým hlasem a já sebou trhla. Zněla tak cize, jakoby to už nebyla moje malá holčička. Seslala na Embryho temnou kletbu a jen ona ji mohla sejmout. Ani jsem nevěděla, že ovládá tajemství černé magie. To už ale Embry ležel na zemi ve smrtelných křečích a má dcera na něj hleděla se zadostiučiněním.

„Vaneso!“ vykřikla jsem vyděšeně a bezmocně s ní zacloumala. Stála nad Embrym jako bohyně pomsty a v očích se jí zračila smrt.

„Právě jsi tady skončil, ty zablešený parazite… Budeš pomalu umírat a já se s radostí podívám, jak z tebe kouzlo vysává poslední zbytky sil,“ usmála se zákeřně. Nepoznávala jsem ji. Tohle nebyla má dcera!

„Vaneso! Přestaň, ubližuješ mu!“ snažila jsem se dál, ale ona neposlouchala. Veškerou svou pozornost věnovala Embrymu a já viděla, jak se kolem ní vznáší temná aura.

„Ustup,“ odstrčil mě lehce Damien, Vanesin Patron a zahleděl se jí do očí. „Podívej se na mě, Vaneso. Tohle nejsi ty, slyšíš! Postav se tomu. Postav se Smrti a dokaž, že jsi silná. Teď nejednáš z vlastního popudu. Ukaž té bestii, co ti ovládá mysl, že jsi silnější, než její temná magie,“ zatřásl s ní silněji, než já a ona začala reagovat. Jenže to už nebyl hlas mého dítěte, ale něčeho, o čem jsem si myslela, že je mrtvé.

„Mýlil jsem se, Azeret. Tvá dcera je mnohem krásnější, než ty jsi kdy byla. A já si ji vezmu, stejně jako jsem si vzal tebe,“ řekla hlasem Smrti.

„Dotkni se jí a já tě znovu pošlu na onen svět!“ proťal místnost hlas, který jsem neslyšela už měsíce.

„Darie… Jaké příjemné shledání. Doufám, že dáš mně a tvojí drahé vnučce požehnání,“ zasmál se zle a vystoupil z Vanesina těla. Ta se zhroutila do Damienovi náruče a bezvládně tak setrvala. Damien ji jemně položil na gauč a pak už jeho pohyby byly příliš rychlé. Viděla jsem jen, jak se rychle otočil, skočil Smrti po krku a prudkým pohybem ho srazil k zemi.

„Nikdy nebude tvoje,“ zasyčel mu temně do ucha a odhalil svou upíří podobu. Zalapala jsem po dechu. Krásnějšího upíra jsem v životě neviděla. Myslela jsem, že svou lidskou podobou mě dokonale odzbrojil, ale jeho upíří krása byla stokrát uhrančivější. Děkovala jsem Bohu, že má dcera spí, protože její mladé srdce by vzplálo velmi rychle.

„Tvoje taky ne… A ty to moc dobře víš,“ zasmál se Smrt, ale jeho bledý obličej prozrazoval strach.

„Nechci ji… Ne tak, jak ty si myslíš,“ ohradil se Damien a jeho nádherný hlas se nesl celou místností.

„Ale samozřejmě, že ji chceš… Chceš ji přesně tak, jako já. S tím rozdílem, že já si to přiznám. Podívej se na ni. Tak nádherná, tak… Lahodná. Její krev musí chutnat jako nic na světě,“ oblízl si ten hnusák rty. Damien přitlačil víc, takže jeho oběť vykulila oči a rozpadla se v kouř, který zmizel. Pak se Patron otočil k nám a mně znovu uchvátila jeho krása. Poklekl vedle gauče, kde ležela Vanesa a pohladil ji po tváři. V tom nevinném gestu bylo mnohem víc, než by se na první pohled zdálo a já věděla, že ten nádherný upír si to zatím vůbec neuvědomuje.

„Tohle mi připomeňte, až si příště budu vyskakovat,“ ozval se ze země Embry. Ulehčeně jsem se zasmáli a já byla ráda, že už je mu dobře. Humor ho nepřešel ani v přítomnosti Smrti.

„Nikdo ti neublíží,“ zašeptal Damien, a když se Vanesina víčka zachvěla, navrátil si zpět svou lidskou podobu.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 6. kapitola: