Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 2. kapitola

13.09.2010 (10:30) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2013×

2. kapitola – Mám nového nápadníka… Ale takového, o kterého vůbec nestojím!

Seděla jsem tiše a pozorovala noční oblohu, která se míhala za okny letadla. Embry se vedle mě bavil přes uličku s nějakou roztomilou brunetkou, ale to neznamenalo, že nesledoval veškeré muže, kteří se objevili v mé blízkosti. Lezlo mi to na nervy. K tomu jsem se necítila moc dobře a to mi na náladě rozhodně nepřidávalo.

„Máte velice hezkou dívku,“ poznamenala brunetka s pohledem zapíchnutým v mé tváři. Viděla jsem v jejích očích otazníky a zároveň touhu. Touhu po tom zablešenci. Jasně jsem jí četla ve tváři, že by dala cokoliv za to, aby s ní Embry strávil jedinou noc. Byl to velice přitažlivý muž. Na rozdíl od Cullenovic mužů z něj vyzařovala divokost a ne ta dokonalá elegance, kterou byli proslulí oni. Jeho tmavé oči byly natolik uhrančivé, že si dokázal kolem prstu omotat všechny ženy světa.

„Nechodíme spolu,“ prskla jsem vztekle a všimla si, jak se klukovi vedle té nádhery rozzářily oči. Zřejmě to postřehl i Embry, protože se jeho směrem výhružně zahleděl a objal mě kolem ramen, čímž dal jasně najevo, že on nemá nárok. Nešetrně jsem jeho paži setřásla a rychle vyběhla směrem k záchodům. Zavřela jsem se v kabince a moje unavené tělo nechala vydechnout. Cítila jsem se mizerně. Všude kolem mě byla láska a já ani nevěděla, co přesně to slovo znamená. U nás v rodině každý někoho miloval. Táta, máma, Rosalie, Jesper… Ti všichni věděli, co to znamená mít rád, co všechno je pro lásku třeba vytrpět a co tím zároveň získají. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi chybí. Nikdy jsem nepocítila touhu milovat. Brala jsem jako samozřejmost, že Nessie má Jacoba, máma tátu… A teď bych si přála, aby se i pro mě našel někdo takový. Jenže to bylo nemožná, protože mi za zády věčně čenichal ten pes, kterého máma sveřepě podporovala.

„Vaneso? Otevři!“ ozval se za dveřmi Embry. Věděla jsem, že bude nejlepší ho poslechnout, protože by byl schopný udělat skandál i v téhle výšce. Odemkla jsem mu tedy dveře a překvapeně zpozorovala, že mě natlačil do kabinky.

„Zbláznil ses?“ osopila jsem na něj.

„Poslouchej mě pozorně, protože to nehodlám opakovat. Alice nás před odjezdem varovala. Před mužem, který tě bude chtít. Mužem mnoha tváří. Přesněji upírem, který má schopnost vypadat jako člověk. Ten kluk přes uličku. To je on. Cítím z něj upíra a všiml jsem si, jak se na tebe dívá. Tvá matka by mi v životě neodpustila, kdyby se ti něco stalo… A já to proto nedovolím. Teď si budeš hrát na hodnou novomanželku, protože jestli ne, tak si z tebe ten upír udělá krvelačnou couru.“ Jeho slova na mě padala jako vodopád a já je musela chápat za pochodu, protože Embry mi nedal možnost, abych se vzpamatovala. Vystrčil mě ze dveří, a když nasál vzduch, rychle mi trhl halenkou, takže pár knoflíčků odletělo, rozcuchal mi vlasy a sobě rozepl pásek. Pak mé ruce zavedl pod svou košili a prudce mě přitiskl na zeď, až jsem sykla. Jeho chování jsem pochopila vzápětí. Ten kluk se vynořil zpoza závěsu a překvapeně si nás změřil.

„Omlouvám se… Myslel jsem, že tu nikdo není,“ řekl melodickým hlasem a se zájmem si mě přeměřil. Došlo mi to. On myslel, že tu není Embry!

„Jak vidíte, tak je,“ zamračil se Embry a znovu mě strčil do kabinky. Překvapeně jsem sledovala, jak vytáhl telefon a něco do něj začal psát. Potom mi ho strčil pod nos. DOUFÁM, ŽE VÍŠ, CO MÁŠ DĚLAT. JE VENKU A ZŘEJMĚ SI MYSLÍ, ŽE JE TO JEN HRA. MUSÍŠ MU UKÁZAT, ŽE NENÍ! Nepochopila jsem přesně, co po mě chce, ale když se ke mně sehnul, došlo mi to. Zhnuseně jsem se od něj odklonila a zavrtěla odmítavě hlavou. Embry se se mnou nemazlil. Vysadil mě na malé umyvadlo a halenku mi roztrhl celou. Věděla jsem, že citlivý upíří sluch to uslyší. Taky jsem věděla, že uslyší můj smích, když mě Embry polechtal. Zněl laškovně a já si toho zablešeného parazita prohlížela s nechutí. Pod jemnou látkou halenky jsem měla jen sexy prádlo a Embry si mou odhalenou postavu změřil. Seskočila jsem na zem a prudce s ním praštila o protější zeď. Ten venku si musel myslet, že je to hodně divoké… Zlomyslně jsem se usmála a jeho černou košili roztrhla stejně nešetrně, jako on mou. V očích se mu blýsklo a než jsem se nadála, byla jsem natisknutá na stěně, jeho rty se dotýkaly jemné pokožky mého krku a já cítila, jak ji zuby skousává a zase pouští. Když mě pustil, neodpustila jsem si to a jednu mu vrazila. A pak jsem vykřikla. Bolestivě a pořádně hlasitě, ale jelikož můj výkřik zadusil rukou, vyznělo to úplně jinak. To už přeháněl. Dosud to byla hra, ale teď jsem ho měla plné zuby. Chtěla jsem jednoduše odejít, ale on mě zadržel přiložil si prst na ústa, koutky mi pozvedl prsty a zavrtěl hlavou. Kdyby mi nešlo o život, nikdy bych mu tohle nedovolila. Teď byla ale jiná situace. Zářivě jsem se tedy usmála a v těsném obětí s ním vyšla ven. Jacob se s námi srazil hned ve dveřích a brada mu spala hodně nízko. Poodhrnul mi vlasy z krku a v tu chvíli se za ním vynořila Renesmee, která šokovaně zírala na nás oba. Uvědomila jsem si, že moje roztržená halenka toho moc nezakryje, a tak jsem si její konce svázala na uzel.

„Není to tak, jak to vypadá,“ snažila jsem se velice tiše vysvětlit situaci.

„Tak za tohle tě Nahuel zabije,“ rozesmál se Jacob.

„Já jsem s ním nic neměla,“ rozčílila jsem se.

„Vážení cestující, budeme přistávat,“ ozvalo se reproduktorů, a tak jsem se nechala dotáhnout na své místo, abych se mohla bezpečně připoutat.

Když jsem vystoupila ven a nasála do plic horký vzduch, zapomněla jsem na ten incident v letadle. Do té doby, než Jacobovi zazvonil mobil a on dal hlasitě reproduktory, abychom slyšeli i my ostatní.

„Chystá se vás sledovat. Dokud budeš s Embrym, nic se ti nestane, Vaneso… Podívej, nevím, co se stalo v tom letadle, ale mělo to opačné účinky. On tě chce ještě víc než předtím… Zřejmě si mu ukázala něco, po čem touží,“ brebentila Alice v telefonu a já se s přimhouřenýma očima podívala směrem, odkud jsem cítila něčí pohled. Bylo to on. Opíral se o rám dveří a díval se na mě s kamennou tváří. Viděla jsem na dálku, jak si svůdně skousl ret a jeho modré oči zajiskřily v parném dni. Poslal mi vzdušný polibek a zmizel. A já věděla, že to není naposledy, co ho vidím. Bezva… Chtěla jsem nějakou lásku. No zdá se, že on na mě něco miluje, pomyslela jsem si ironicky.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 2. kapitola: