Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne, já jsem jiná! 19. kapitola

22.01.2011 (18:45) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3095×

19. kapitola – Konec pohádky, přichází realita!

Seděla jsem v koupelně na vaně a trpělivě si kartáčovala vlasy. Slyšela jsem, jak Damienovi rodiče odjíždějí, a úlevně si vydechla. Bylo to hezké s nimi trávit čas, ale bylo toho příliš.

„Budeš tam ještě dlouho, zlato?“ zeptal se Damien za dveřmi a já si jen dokázala představit, jak se znuděně opírá o trám.

„Ještě minutu!“ houkla jsem nazpět a pro sebe si zašeptala: „Typický chlap.“

„Hej, já to slyšel,“ zasmál se a já v tu chvíli vyšla ze dveří. Mile jsem se na něj zazubila a protáhla se pod jeho paží. Nebo spíš jsem se chtěla protáhnout, on mi ale zatarasil cestu vlastním tělem a přimáčkl mě na zeď. Překvapeně jsem vyjekla a snažila se mu vykroutit.

„Víš, co jsem ti řekl v tom moři…? A naši jsou pryč, takže…“ Sice větu nedokončil, ale když se ke mně sehnul a políbil mě, došlo mi to. Zatlačila jsem do jeho hrudi a chtěla ho odstrčit, ale on se nenechal. Chytil mě pod zadečkem a obkročmo si mě vysadil na sebe. Potom jemně přejel po šňůrce tang, které jsem měla pod košilkou, a slastně zasténal.

Přešel se mnou k posteli a položil mě na saténové povlečení. Sám si sundal košili a nalehl na mě. Lokty se zapřel po stranách mé hlavy a začal mě znovu líbat. Když jedna jeho ruka zabloudila na vnitřní stranu stehna a ještě dál, prudce jsem se vzepjala.

„Lež klidně, maličká,“ pošeptal mi do ucha a spolu s tím jsem uslyšela praskat jemnou tkaninu spodního prádla. Dělal se mnou stejné věci jako ve vodě a já přitom slastně naříkala.

„Damiene!“ vykřikla jsem a byla ráda, že jsou jeho rodiče pryč. Tohle muselo být slyšet po celém domě.

„To je ono. Křič. Chci, abys naříkala a vykřikovala moje jméno,“ šeptal mi horečně do ucha a potom si svlékl i kalhoty. Pomohla jsem mu zbavit se mé košilky a nechala ho, aby si mě prohlédl.

„Tak nádherná,“ zašeptal a jeho oči plály. „Miluju tě.“

Ta slova mi vzala dech stejně jako bolest, která mnou najednou pronikla, když na mě nalehl. Byl něžný a slíbával mi slzy, zatímco sám se nade mnou vzdouval. Ke konci už jsem se přizpůsobila a dívala se s láskou do jeho jasných očí, které světélkovaly.

Žalující rudá skvrna na prostěradle mluvila sama za sebe a já si až teď uvědomila, že jsem před ním celá nahá. Snažila jsem se zakrýt, ale on mě zvedl do náruče a šel se mnou do koupelny.

„Umím chodit,“ zaprotestovala jsem.

„Jsi zraněná, lielen,“ Vtiskl mi polibek na čelo a postavil mě do sprchy.

„Lielen?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Nejdražší,“ odpověděl mi se zastřeným pohledem plným lásky a úcty.

Voda, kterou na mě pustil, se okamžitě zbarvila do růžova, jak smívala čerstvou krev z mých stehen. Damien byl něžný a ohleduplný a já se věděla, že teď ho miluji víc, než je zdrávo.

„Jsi to nejdražší, co mám. Jediná věc na světě, pro kterou bych zemřel,“ otřel se tváří o mou a já zavřela oči, abych si to mohla vychutnat. Objala jsem ho kolem pasu a v tom umělém deští se opájela teplem a vůni jeho těla.

„Řekni, že to není sen,“ zaprosila jsem.

„Jestli ano, pak se nechci probudit,“ řekl a já mu věřila. Věřila bych mu cokoliv. V tu chvíli jsem byla tak strašně šťastná, až to nebylo normální.

Azer

„Tak tady tě mám!“ vykřikl Smrt, když mě našel, jak se schovávám za pohovkou. Věděla jsem, že pokud chci zabránit tomu, aby ublížil mé rodině, musím se vzdát.

„Máš mě, ale mou dceru nikdy nenajdeš!“ odfrkla jsem si pohrdavě.

„Nepotřebuji ji hledat. Přijde sama… Pro tebe,“ usmál se zle a chytil mě za vlasy, až jsem vykřikla. Trhl mnou dozadu a já před ním padla na kolena.

„Ty hajzle!“ sykla jsem vztekle.

„Jak krásná slova, má nejdražší přítelkyně,“ zasmál se a pak jeho výraz ztvrdl. „Nadešel čas, abych dostal, co mi patří. A ty mi k tomu pomůžeš!“

Damien

Seděl jsem na posteli a Vanesa byla opřena o mou hruď. V klíně měla popcorn a se zaujetím sledovala svůj oblíbený film. Laskal jsem ji ve vlasech a co chvíli ji políbil na krk, přičemž se po mně vždycky se smíchem ohnala. A potom se to stalo. Ucítil jsem mrazení a bylo mi jasné, že časová klička je pryč. Což mohlo znamenat jedině problémy.

„Co se děje?“ zeptala se Vanesa, když si všimla, jak jsem ztuhl.

„Musíme domů,“ řekl jsem a cítil, jak se celá napjala. Pohádka, ve které jsem byl jenom já a ona, je pryč. Teď nadešel čas, aby se postavila opravdovým démonům. A já se bál toho, jak tohle může skončit.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne, já jsem jiná! 19. kapitola: