Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 18. kapitola

18.01.2011 (07:30) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1884×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. kapitola – Moře!

Kall

Jakmile jsem vkročil do svého domu, do nosu mě uhodila lahodná vůně magické krve. Cítil jsem ji všude kolem a prudce se otočil, když se za mnou ozvalo lapání po dechu. Ve dveřích do kuchyně stála nějaká dívka a dívala se na mě nedůvěřivě. První, co mě uchvátilo, byla její krása. Tak nádherná, jako samotné slunce. Vlasy se jí v jemných vlnách kroutily kolem obličeje, který měl nádherně jemné rysy a mléčnou pleť. Jiskřící, zelenomodré oči se ostražitě mhouřily a jinak krásně vykrojené rty měla semknuté do přísné linky.

Asi by nezaútočila, ale když dovnitř vešla Anabell, ta dívka se prudce pohnula a než jsem se nadál, držela v ruce meč, který mi visel na zdi.

„Ani hnout!“ vykřikla a očima těkala z jednoho na druhého. Má žena se pousmála a mně to najednou došlo taky. Tvář anděla, ale divokost ďábla… Vanesa. Damienova přítelkyně.

„To nic, drahoušku. Uklidni se,“ promluvila k ní Anabell něžně. Nepomohlo to. A fakt, že ze schodů sešel Damien, jí na klidu nepřidal. Brala nás jako hrozbu především pro něj a já se usmál, když se k němu přiblížila a snažila se ho chránit vlastním tělem.

„Vaneso, v pořádku. To jsou moji rodiče,“ usmál se na ni a vzal ji lehce kolem ramen, přičemž volnou rukou jí sebral meč.

„Cože?“ vykulila oči a vypadala tak nevinně.

„Taky nás těší. Nikdy se mi nesnilo, že by na mě útočila přítelkyně vlastního syna,“ rozesmál jsem se a ona zrudla.

„Kalle,“ plácla mě Anabell s úsměvem po rameni a zadívala se na Vanesu. Nemusel jsem umět číst myšlenky, abych věděl, že ji hodnotí. Jako každá matka chtěla pro svého syna jenom to nejlepší a zdálo se, že Vanesa to nejlepší je. Anabell se totiž usmála a vykročila k ní, aby ji objala.

„Moc ráda tě poznávám,“ stiskla ji ve své náruči a Vanesa se nejistě usmála.

„Já taky. Omlouvám se, nevěděla jsem,“ začala rozpačitě, ale má žena ji utnula.

„Chránila jsi mého syna. Nemusíš se omlouvat,“ přikývla jemně a pak se podívala na Damiena. Až teď jsem si uvědomil, že Vanesa má na sobě Damienovu košili a můj syn jenom kalhoty. Musela jsem zakašlat, abych se nerozesmál nahlas.

„Vidím, že asi rušíme,“ pronesl jsem ledově a snažil se vypadat jako hrozivý otec. Vanesa se přikrčila, ale Damien mě prokoukl. Potuteleně se zazubil a kývl hlavou k obývacímu pokoji.

„Díváme se na film. Vanesa nemá pyžamo, tak jsem jí půjčil košili. Hm… Musím jí něco sehnat,“ poškrábal se na bradě.

„A to si myslíš, že nechám nakupování na tobě? Nebuď směšný, Damiene,“ odmávla ho Anabell.

„Člověku je tisíce let a stejně ho komandují,“ zamumlal si Damien  a Vanesa se lehce zasmála. Ten zvuk zaplnil celou místnost a prosvítil ji jako sluneční paprsky. Už jsem se těšil, až ji poznáme líp. A když jsem se podíval na Anabellin sladký úsměv, byl jsem si jistý, že je na tom stejně.

Vanesa

Přítomnost Damienových rodičů byla nezvyklá a já se nesvá. Anabell mi ale hodně pomáhala se uvolnit už jenom tím, že mi okamžitě nabídla tykání. Kall se přidal a já měla možnost během jedné hodiny zjistit, po kom má Damien tak veselou povahu. Celkově byla nálada vynikající a já zjistila, že toho mám s Kallem hodně společného. Stejně jako já se zajímal o řeckou mytologii a u večeře jsme diskutovali tak živě, až musela Anabell zasáhnout.

„Nechceš toho nechat aspoň u jídla?“ usmála se na svého muže.

„Omlouvám se, zlato,“ pohladil ji po ruce a já se na to s úsměvem dívala. Byli spolu už  tak dlouho a stále se milovali. K tomu je pojila ta nejnádhernější věc na světě. Dítě. Bylo divné vědět, že Damien je milován taky svými rodiči a zároveň jsem byla ráda.

Po očku jsem se na něj podívala a zjistila, že se dívá na své rodiče láskyplně. Široce jsem se usmála a dotkla se přívěsku srdce na svém krku. Od té doby, kdy mi ho daroval, jsme ušli dlouhou cestu. Změnila jsem se já, změnil se i on. Změnila se naše láska. Ze začátku to bylo poblouznění, ale teď jsem věděla, že cit k němu mám hluboko zakořeněný ve svém srdci.

„Je ti dobře?“ položil mi Damien zachmuřeně ruku na záda a lehce mě pohladil.

„Je mi skvěle,“ usmála jsem se a ani nelhala.

„Vypadala jsi nějak zamyšleně,“ konstatoval stále s tím svým starostlivým výrazem.

„Je mi dobře, Damiene,“ protočila jsem oči a dotkla se pod stolem jeho nohy. Zadíval se mi do očí a jeho pohled se  změnil. Pryč byla starost, teď ji vystřídala touha. S potuteleným úsměvem jsem ruku odtáhla a vesele se na něj zakřenila. Jeho vražedný pohled mi jasně naznačil, že tohle si se mnou ještě vyřídí.

„Už jste byli plavat?“ zeptala se náhle Anabell.

„Ještě ne… Nějak jsme se k tomu nedostali,“ odpověděl Damien, ale pohledem stále visel na mně.

„Běžte teď. Voda bude teplá,“ pobídla nás Anabell a začala sklízet ze stolu. Chtěla jsem jí pomoc, ale ona mě odehnala a postrčila ke dveřím. Měla jsem na sobě její šaty, které mi půjčila a do horkého večera se hodily.

„Jdeme,“ chytil mě Damien za ruku a vedl k červenému sporťáku, který byl zaparkovaný před domem.

Ani ne za pět minut jsme zastavili u zátoky, která byla dál od domu. Podívala jsem se na moře a v tu chvíli mi došlo, že nemám plavky. Večer se sice pomalu měnil na noc, ale stále bylo trochu vidět.

„Nemám na sobě plavky,“ sdělila jsem Damienovi svůj poznatek, ale on už se soukal z oblečení.

„Já taky ne,“ zazubil se a já se otočila v poslední chvíli, protože právě sundával poslední kousek svého oděvu a než jsem se nadála, uslyšela jsem šplouchnutí. Podívala jsem se na místo, odkud zvuk vycházel a viděla ho, jak stojí po pas v moři.

„Tak šup,“ pokynul mi rukou k sobě.

„Otoč se,“ založila jsem si ruce na hrudi. Se smíchem se potopil a já rychle shodila šaty i tanga a rozběhla se do moře. Do vln jsem skočila ladně a doplavala k místu, kde se potopil. Okamžitě se vynořil vedle mě a z vlasů mu kapala voda. Zakrývala jsem si pažemi hruď, ale on mi ruce odtáhl a okamžitě je nahradil svým tělem.

„Tohle mě jednoho dne zabije,“ zašeptal mi do ucha a já pod vodou cítila jeho vláčně pohyby, kterými mi třel stehna. Potom prsty přejel po podbřišku a sjel níž. Zalapala jsem po dechu a přitiskla se blíž, přičemž jsem se snažila odtáhnout jeho ruku.

„Neublížím ti,“ otřel se rty o mou tvář a pak mě políbil. Hluboce, vášnivě, jeho jazyk mě přiváděl k šílenství, stejně jako jeho prsty. Byla jsem ráda, že v okolí nikdo není, protože moje steny byly hlasitě, i když je tlumil polibky. Nakonec si mě nadzdvihl a já mu omotala nohy kolem pasu. Šel dál do moře, až jsme v něm byli až po krk. Nadechla jsem se a…

„Damiene! Damiene, kde jste?!“ ozval se Anabellin hlas. Okamžitě jsem se od něj odtáhla a Damien vztekle zaklel.

„Už jdeme!“ zavolal zpátky a na poslední chvíli si mě znovu přitáhl do náruče.

„Neskončil jsem,“ slíbil mi a dal mi slaný polibek.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 18. kapitola: