Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne, já jsem jiná! 17. kapitola

17.01.2011 (14:45) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1543×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola – Postarám se o tebe!

„Budu křičet,“ varovala jsem Damiena, když se ke mně začal přibližovat.

„Křič, nikdo tě neuslyší,“ zasmál se lehce a potom mě otočil dokola v rytmu divokého tanga.

„Nebudu tu s tebou tančit, když venku zuří válka!“ vztekala jsem se oprávněně.

„A tady mi zase zuříš ty, no není to nádhera?“ nadzvedl laškovně obočí.

„Já to myslím vážně, Damiene,“ založila jsem si ruce na hrudi.

„Já taky… Podívej, když budeš hodná, a zatančíš si, tak ti něco řeknu. Něco, co ti pomůže klidně spát,“ pousmál se a já se ušklíbla. Vzpomněla jsem si na moje noční můry, na to, jak jsem se s křikem a celá zpocená budila a klidný spánek mi v tu chvíli připadal jako něco naprosto nereálného.

„O tom pochybuji,“ vyjádřila jsem svoje pocity, ale přece jenom ho nechala, aby si mě přitáhl do náruče. Divoké rytmy tanga vystřídala jemná melodie ploužáku.

„Když jsme tady, čas venku nehraje roli. Jsme v něčem, co se hodně podobá časové smyčce. Jakoby svět venku byl zmrzlý a nepohnul se, dokud se nevrátíme. Tak se uvolni a nech mě, abych se o tebe postaral,“ šeptal mi něžně do ucha a já slastně přivřela oči. To je ono. To je to, po čem mé srdce prahlo celé týdny. Celé měsíce.  Přesto tady ale byla malá známka vzdoru. Můj pocit zodpovědnosti byl stále aktivní a já se snažila aspoň trochu vzepřít.

„Já ale nemůžu-„ začala jsem, ale on mi přiložil prst na ústa.

„Miluju tě, Vaneso. To se nezměnilo a nikdy se to nezmění. Miluju, jak se ráno tváříš, miluju, jak se rozčiluješ nad nespravedlností světa. Miluju tebe, takovou jaká jsi,“ šeptal dál a jeho hlas zněl jako dokonalá píseň mého vlastního srdce.

„Když jsem byla tam… Já ani nevím kde. Myslela jsem na tebe. Každou vteřinou jsem doufala, že tě zase uvidím. Že tě obejmu, políbím… Když… Když mě týrali, jediná myšlenka na tebe mi dodala sílu to snést. Myšlenka na to, že ty by ses nevzdal,“ řekla jsem a můj hlas byl tak slabý. Vzpomínky se na mě valily jedna za druhou a já bolestivě zaryla nehty do jeho paží. Objal mě pevněji a najednou jsem cítila, jak jeho rty bloudí po mém čele.

„Nedovolím, aby ti někdo znovu ublížil, slibuji. Nedovolím to. Věříš mi?“ pohladil mě po vlasech a zdvihl mě do náruče.

„Věřím ti,“ zamumlala jsem napůl ze spánku. Jeho hlas mě ukolébal a já jen cítila, jak mě pokládá do postele a lehá si ke mně. Bylo to tak neskutečné, že jsem tomu ani nemohla uvěřit, ale když jsem se schoulila do jeho ochranitelské náruče, okamžitě jsem usnula. A co bylo víc podivující? Usnula jsem bezesným spánkem, který mi přinesl tolik potřebnou úlevu.

Damien

Hleděl jsem na ni s takovým zaujetím, až jsem uvažoval, zda je to normální. Venku svítalo a na její zlaté vlasy dopadaly první paprsky slunce. Bledá pleť jí zářila a zrudlá líčka svědčila o tom, že je jí lépe. Vypadala tak křehce, když mi ležela v náruči a její nádherné tělo bylo naprosto uvolněné. Neodolal jsem a pohladil ji po tváři. Obkreslil jsem palcem tvar jejích plných rtů a sklonil se k polibku. Náhle otevřela oči a usmála se.

„Takové ráno bych mohl mít každý den,“ usmál jsem se a dokončil pohyb, takže se naše rty dotkly. Chutnala sladce, jako žádná jiná žena před ní. Tak sladce, jako čerstvě natrhané jahody.

„Já taky,“ vydechla mi do pusy a přitáhla si mě k sobě blíž. Nalehl jsem na ní celým tělem, ale podepřel se lokty, abych ji netlačil. Hleděla mi do očí a naprosto zářila.

„Mám chuť na zmrzlinu,“ řekla najednou. „A nějaký skvělý film. A taky chci, abychom zůstali v posteli celý den.“

„A co takhle dát si zmrzlinu, kouknout při tom na film z téhle postele a potom si jít zaplavat do moře. Ukážu ti, jak s ním splynout,“ zalaškoval jsem. Oči se jí rozšířily a já se spokojeně usmál. Došlo jí, že narážím na naše začátky.

„Souhlasím,“ kývla a snažila se zpod mě vylézt.

„Ne, ještě ne,“ přimáčkl jsem ji zpátky do peřin.

„Chci si dát sprchu,“ namítla se smíchem.

„Můžu si jí dát s tebou?“ zeptal jsem se s nevinným úsměvem.

„Ne! To teda nemůžeš!“ rozesmála se a dál se pode mnou kroutila.

„Ještě chvíli se takhle vrť a studenou sprchu budu potřebovat já,“ zaskučel jsem a ona se provokativně vypjala. Skulil jsem se z ní a zabořil tvář do polštářů.

„Mazej nebo tě zaškrtím,“ zamumlal jsem přidušeně. Slyšel jsem, jak se zvonivě zasmála a pak přese mě přelezla. Šum sprchy mi prozradil, že je pryč a tak jsem se otočil na záda. Můj obličej ozdobil úsměv a tak jsem sáhl po telefonu a vytočil číslo, které jsem měl v paměti pevně vyryto.

„Ano?“ ozvalo se v telefonu napjatě.

„Je v pořádku a je jí dobře,“ řekl jsem jenom.

„Díky, Bože,“ zašeptala Azer.

„Postarám se o ni a až bude připravena, tak ji vrátím zpět.“

„Hlavně se o ni postarej. Časová klička funguje, pořád dokola se opakuje den před tím, než zmizela. Jen se o ni postarej,“ zopakovala a pak zavěsila. S klidným srdcem jsem odložil telefon a zamířil po schodech pro tunu zmrzliny.

Smrt

„Zopakuj to!“ zařval jsem na jednoho z mých démonů.

„Je pryč, můj pane. Ani vaše žena neví, kde je,“ odpověděl pokorně. Prudce jsem se otočil a zahleděl se do propasti věčného zatracení. Ani pohled na naříkající duše mi nepřivodil klid. Vanesa… Je pryč! Moje budoucí královna je pryč! A to všechno vinou toho Patrona.

„Máme ji najít, pane?“ optal se můj poddaný.

„Ne. Ne, chci, aby přišla z vlastní vůle, jen musím přijít na to, jak ji sem dostat. Teď běž!“ pokynul jsem rukou kamsi do neznáma a vybavil si líbeznou tvář čarodějky mých snů. Budu ji mít, ať to stojí, co to stojí.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne, já jsem jiná! 17. kapitola: