Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 11. kapitola

20.10.2010 (17:30) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1846×

11. kapitola – Provinilé slasti!

Seděla jsem s hlavou nakloněnou na stranu a přimhouřenýma očima. Damien hrál právě tenis se školní hvězdou v této oblasti a po kurtu běhal v naprosto lidské rychlosti. V jeho pohybech nebylo naprosto nic zrychleného, ale přesto se pohyboval s ladností šelmy. Náš trenér zrovna pískl na oddych, takže si Damien potřásl rukou se soupeřem a vydal se ke mně. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, že narozdíl od mé rodiny přijímal lidské jídlo a krev jsem ho zatím pít neviděla… Zatím.

„Nad čím přemýšlíš, krásko?“ usmál se a ve zpocené tváři se zaleskly jeho dokonalé oči. Uměl být víc člověk než kdokoliv jiný.

„Nad nesmrtelností chrousta,“ zazubila jsem se pohotově. Vzal to jako vtip a hřištěm se rozlehl jeho smích, který zněl jako zvonkohra. Všichni se na nás otočili a v očích nejedné dívenky zaplál chtíč. Věděla jsem, jak moc byl sexy a tím pádem to věděli i ostatní. Byl jako nějaký antický bůh, který sestoupil mezi prostý lid, aby potěšil oko každého žijícího tvora. A to ještě neviděli jeho upíří podobu. Já tu možnost měla a vyrazila mi dech. Nebylo možné popsat slovy něco tak úžasného.

„Dej mi napít, nějak mi vyschlo,“ sáhl po vodě, kterou jsem držela v ruce. Pohotově jsem ucukla a ladně vyskočila na lavičku, takže jsem byla vyšší.

„Tak si ji vezmi,“ zdvihla jsem ruku nad hlavu. Pohotově mi podrazil nohy, takže jsem skončila v jeho náruči a on na mě hleděl zblízka. Vytrhl mi lahev a stříkl mi do obličeje její obsah. Vyskočila jsem z jeho objetí a otřela si tvář.

„Ty!“ zasyčela jsem nevěřícně. Věnoval mi jeden ze svých svůdných úsměvů, potom se ke mně naklonil a políbil mě na rty. Krátce a naprosto úžasně.

„Damiene! Přestaň ji oždibovat a poklus, hraje se vybíjená!“ křikl na něj jeho spolužák. Damien mě chytil kolem ramen a smykem mě táhl na hřiště. Byli jsme teď tak trochu na válečné stezce. Alespoň já, on se mi spíš snažil dokázat, jak je neodolatelný. I když jsme spolu nechodili, ve škole nabylo mnoho lidí dojmu, že tomu tak je.

„Hraje se mnou,“ oznámil ostatním a nikdo proti tomu neřekl ani popel. Vybudoval si pevnou pozici vůdce a nikdo mu ji nemohl sebrat.

„Říká kdo?“ zamračila jsem se.

„To bolelo, lásko,“ chytil se za srdce a v očích mu jiskřilo. Od té naší malé potyčky jsem všem vysvětlovala, že spolu nechodíme a on mi zdárně podrážel nohy.

„Můžeš hrát se mnou, Vaneso,“ ozvala se Sam a vřele se na mě usmála. Byla můj nejoblíbenější člověk na škole, protože nezáviděla a chovala se skvěle.

„Natřeme to těm náfukům?“ mrkla jsem na ni a okamžitě jí stanula po boku.

„Budu tě šetřit,“ usmál se Damien.

„Nemusíš, modřin mám od tebe stejně dost,“ ušklíbla jsem se a jeho pohled okamžitě padl na mou nohu, kde se na bronzové pokožce skvěle vyjímala modřina od jeho silných rukou.

„Mám podat i vysvětlení, jak se to stalo?“ nadzvedl lehce obočí a já cítila horko ve tvářích. Rozesmál se na celé kolo a konečně si stoupl na druhou stranu hřiště. Hra netrvala dlouho. Jakožto silné družstvo plné kluků nás vystříleli jako kuželky a nakonec jsem zbyla jen já a Sam. Damien měl svou půlku jenom pro sebe a jako první poslal pryč Sam. Já se statečně držela, ale jenom proto, že mě opravdu šetřil. Nakonec mě stejně vybil a s úsměvem mi pomohl na nohy, když mě jeho rána srazila k zemi.

„Jsi na mě patřičně hrdá, doufám?“ zazubil se vesele.

„Tss,“ pohodila jsem vlasy a on si mě stáhl k sobě na klín. Seděli jsme na trávě spolu s ostatními a sledovali naše spolužáky, kteří nás vystřídali. Seděla jsem opřená zády o jeho hruď a cítila prsty, kterými se mi probíral ve vlasech. Ucítila jsem na sobě něčí pohled a pootočila hlavu. Byla to Sam. Hleděla na mě s pobavením a v očích jí hrála světélka.

„Co je?“ zeptala jsem se zmateně.

„Nic… Jen jsem myslela, že jste na válečné stezce. Říkala jsi, že ho nemůžeš vystát,“ zazubila se vřele. Mrskla jsem po ní přísným pohledem. Řekla to schválně, aby to slyšel Damien.

„Probíráte mě hodně často?“ zajímal se Damien s úsměvem.

„Nechtěj vědět,“ mávla nad tím Sam pobaveně rukou.

„Vážně si stěžuje? Jaké lichotky o mně slýcháš?“ poposedl si se mnou blíž k Sam a naprosto ignoroval skutečnost, že se mi to ani za mák nelíbí.

„Tak různě… Jak jsi k sežrání, že tě má ráda a podobně… Nic hezkého,“ zamračila se, ale ústa jí cukala v potlačovaném úsměvu.

„To není pravda!“ ozvala jsem se pobouřeně. Damien se mi prohrábl prsty ve vlasech a já se odsunula stranou.

„Nemůžu uvěřit, že tak lže,“ zavrtěl nade mnou rádoby pohoršeně hlavou.

„Vezmi s sebou tu lhářku dneska ven. Jdeme do kina, přidejte se, jestli chcete,“ pokračovala Sam a ani jeden z nich nebral ohledy na moje protesty.

„Dnes to nepůjde, mám s Vanesou jiné plány… Vezmu ji do klubu Provinilé slasti,“ řekl a znělo to ledabyle, ale já v jeho hlase pocítila jisté zaváhání. Cathrin, která seděla vedle mě a těšila se pověsti největší coury na škole, se rozšířily zornice. Zbystřila jsem a stejně tak Damien. Její ruka vystřelila ke krku a já si všimla, že tam má dvě malé jizvičky. Nekomentovala jsem to gesto, protože její oči byly za chvíli zase normální a i ona se zdála v pořádku.

„To neznám… Kde je to?“ zeptala se Sam. Podívala jsem se na slunce, které už pomalu hlásilo konec dne a bylo mi jasné, že já se to za pár hodin dozvím. A nebude se mi to líbit.

Seděla jsem v měkkém sedadle Damienova auta a neustále sebou šila. Naši mě s ním pustili bez protestů, ale Edwardovi bylo podezřelé, že před ním Damien schovává své myšlenky. A co bylo o to divnější, že jsem se hned za městem musela převléct. Do auta jsem nasedala v kalhotách a tričku, ale když jsem do něj vstupovala podruhé, měla jsem na sobě nebezpečně krátké minišaty černé barvy, které odhalovaly štíhlé nohy navlečené do punčoch téže barvy. Vypadala jsem svůdně, ale přesto všechno ne lacině. Vypadala jsem prostě nebezpečně a vražedně sexy.

„Damiene, naháníš mi hrůzu… Proč mám na sobě tohle a kam vlastně jedeme? Jsme na cestě hodiny, tohle město ani neznám,“ zakabonila jsem se při pohledu na cizí ulice.

„Už tam budeme, sama si potom zodpovíš své otázky,“ ujistil mě a opravdu. Za pár minut jsme dojeli před klub, jehož název prozrazovala tabule. Provinilé slasti svítily do ulice rudou barvou žárovek. Vystoupila jsem z auta a nechala Damiena, aby mě vzal kolem ramen. Muž u dveří, velký jako gorila, se na nás podíval a jeho úsměv se rozšířil ještě víc.

„Damiene… Vidím, že tvůj vkus se nezhoršil od doby, kdy jsem tě viděl naposledy. Tahle křehulka musí být velice delikátní,“ naklonil se ke mně, ale Damien ho pohotově odstrčil a výhružně zavrčel.

„Ta je moje, Auguste. Nezapomeň na to,“ sykl vztekle a já jeho hlas nepoznávala. Muž se zazubil a odhalil tak špičáky. Cukla jsem sebou dozadu, ale Damien mě přidržel u sebe a strčil do dveří, které se okamžitě otevřely. Vstoupila jsem a zaplavila mě vlna smíchu, hudby a ještě nějakých zvuků, které se nesly zpoza rudých závěsů. Podívala jsem se na Damiena a jeho tvář byla jiná. Byla totiž jeho! A já si všimla, že i jemu se v úsměvu blýskají špičáky. Tohle už nebylo vtipné!

„Proč nemáš svou lidskou podobu? Co to máš se zuby a co je to za divného chlápka u dveří?“ zeptala jsem se ostře.

„Tohle,“ ukázal na své zuby. „To je opravdové, Vaneso. Já jsem původní upír, stejně jako všichni tady. Je to pro tebe nové, ale musíš mě poznat se vším všudy. Musíš vědět, co ve skutečnosti jsem a jak jsem žil. Provinilé slasti jsou klub, který patří upírům, jako jsem já. Přicházejí sem lidé, aby nás nakrmili, ale nepleť si nás s tvou rodinou. My nejsme zvířata, která se nedokáží ovládat. Bereme si krev, ale je to pro nás něco víc než jen potřeba nutná k přežití. Vaneso, dnes večer uvidíš, co jsi po mně žádala celou dobu. Uvidíš mě,“ dotkl se mé tváře a pak mě odvedl do sálu. Všude bylo plno lidí a já jen pomalu vstřebávala vše, co mi řekl. A jeho slova mi docházela. Hemžilo se to tu lidmi, kteří si nechávali ocucávat krky od svých krvelačných protějšků.

„Cathrin?“ vyklouzlo mi.

„Poté, co odtud lidé odejdou, si nic nepamatují. Nejsme jedovatí, takže se ani nemůžou přeměnit,“ vysvětlil. „A tvá kamarádka někomu patří, jak jsem usoudil z jejích jizev. Když někoho koušeme opakovaně, udělají se mu jizvy a patří nám.“

„To nemyslíš vážně,“ zamračila jsem se nad způsobem, jakým řekl, že Cathrin někomu patří.

„Je to pro ni výhoda. Tím, že zřejmě spí s někým vysoko postaveným, je výhoda. Její pán ji bude chránit před ostatními. Nikdo jiný na ni nesmí sáhnout.“

„Takže tohle jsi měl na mysli, když jsi tomu hromotlukovi řekl, že jsem tvoje?“ Oči se mi rozšířily v náhlém poznání.

„Jsi nádherná a o to nebezpečnější to tu pro tebe je. Když tě prohlásím za svou, nikdo si na tebe netroufne, protože by se obávali mého hněvu,“ vysvětloval a díval se mi vážně do očí.

„Damiene!“ řekl někdo nadšeně a já se otočila za tím impozantním hlasem. Přede mnou stál muž s fialovýma očima a zřejmě to byl také upír. Jen ne takový druh, jaký jsem znala z domova. I on měl špičáky a vypadal naprosto dokonale sexy. Sjížděl mě pohledem od hlavy až k patě a já pocítila jeho chtíč na holé kůži.

„Nejsem tvoje coura, aby ses na mě takhle díval!“ vyhrkla jsem a sledovala jeho úžas, který se měnil v pobavení.

„Ví tvá přítelkyně, kdo vůbec jsem?“ zeptal se muž a otázka patřila Damienovi.

„Vaneso, tohle je Ascher. Je to vládce Padlých Patronů,“ vysvětlil a já se zaškaredila. O těch už jsem něco slyšela. Byli to Patroni, kteří přišli o své svěřence a byli proto zatraceni.

„Lady?“ uklonil se a chopil se mé ruky. Byl neskutečně okouzlující a jeho oči mě poutaly k sobě. Políbil mi něžně hřbet ruky a já trhla celým tělem, když mnou projel záchvěv vyvolaný jeho dotykem. Rozesmál se a jeho smích se otřel o mé holé paže, jakoby to bylo něco hmatatelného.

„Je moje, Aschere,“ řekl Damien, ale řekl to s jakousi pokorou a respektem.

„Nevidím jizvy,“ zahleděl se mi ten muž na krk.

„Neviděl jsi zbytek těla,“ sykl Damien a já se zamračila, když se Ascher usmál.

„Vážně s tebou toto rozkošné stvoření sdílí lože, můj drahý příteli? Pak ti mohu jedině závidět, protože jsi našel ten největší skvost tohoto světa,“ poklonil se lehce přímo přede mnou a jeho tělo bylo dokonale elegantní. Nerada jsem to přiznávala, ale Damien se mohl jít zhoupnout. Proti Ascherovi neměl šanci nikdo. Byl jako lovící šelma, nebezpečný a přesto bych byla schopná obětovat vlastní život, abych se ho dotkla. Bylo to ale pouze okouzlení a já nikdy nedala na ryzí chtíč.

„Myslím, že je moje věc, s kým spím,“ oznámila jsem mu podmračeně a vlastně tak odpověděla za Damiena.

„To jistě… Omlouvám se za svou nezdvořilost,“ pousmál se a podivně mu zajiskřilo v těch ještě podivnějších očích.

„Můžeme se podívat na představení?“ zeptal se Damien.

„Ale jistě… Jen běžte a užijte si to. Jste mými čestnými hosty,“ pokynul nám kupředu a já následovala Damiena s neblahým tušením, co nás bude čekat. Cítila jsem na sobě Ascherův pohled i v momentě, kdy jsem si sedala na černý samet, jímž byly pokryty židle. A nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie? Ne! Já jsem jiná! - 11. kapitola: