Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 8. kapitola

09.06.2010 (16:45) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1943×

Už to chápeš, Edwarde?

   Prudce jsem se posadila do sedu a lapala po dechu. Ta cesta byla náročná a já cítila, jak se dusím. Kolem Alice už byli všichni sesypaní, takže jsem s úlevou vydechla, že jsem ji přivedla v pořádku.

   „Jsme zpátky,“ řekla jsem jen tak pro sebe. Teď jsem na sebe přilákala pozornost ostatních. Alice vyskočila na nohy a prudce mě objala.

   „Říkala jsem ti to. Změnila jsi naše životy. Jsme stejné krve. To proto jsem měla vize už ve svém lidském životě. Vždyť mám kořeny čarodějek. Ne tak silné jako ty, to ani zdaleka ne, ale mám je. Jsi moje sestřenice. Sice přes kolikáté koleno, ale jsi. Na všechno si vzpomínám. Na Emily. Na to, jak mi v sedmnácti řekla, že má velké tajemství, ale že to pochopím až s příchodem jejího potomstva. Myslela tím tebe,“ pištěla mi Alice radostně do ucha a já se nemohla vzpamatovat z toho, že mám rodinu. Sice malou a velice křehkou, ale konečně jsem mohla pocítit ten slastný fakt, že nejsem na světě sama.

   „Cože?“ ptali se jeden po druhém překvapeně ti, co nad námi stáli.

   „Já… Já jsem asi,“ chtěla jsem jim to vysvětlit, ale nevěděla jsem jak.

   „Je to moje sestřenice. Nebo její prapředkyně byla. Jsme příbuzné,“ jásala Alice. Jediný Nahuel si všiml mé strnulosti, jemně Alice odstrčil a přinutil mě, abych se mu zahleděla do očí.

   „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě vážně.

   „Jsem… Jsem… Chci říct, že nejsem… Sama,“ řekla jsem to nahlas a poslouchala jak to zní. To slovo pro mě mělo najednou úplně jiný význam. Jinak znělo a už tolik nebolelo, když jsem ho slyšela.

   „To víš, že nejsi sama,“ objala mě znovu má příbuzná.

   „No. Tak to je tedy opravdu šok,“ konstatoval Carlisle s úsměvem.

   „Vlastně mě to ani tolik nepřekvapuje. Všichni jsme viděli to pouto, které je k sobě vázalo. Mám pro tebe jen tři slova, Azer,“ podívala se na mě Esme se smrtelně vážným výrazem a já se lekla, co to bude. „Vítej v rodině,“ usmála se mateřsky a taky mě objala.

   „Ó bože… Teď už se jí nezbavíme,“ smál se Emmett, ale bylo vidět, že to nemyslí vážně.

   „Edwarde?“ otočila jsem se na otce Renesmee, která mu teď spokojeně spala v náruči.

   „Ano?“ podíval se na mě překvapeně a s ním i ostatní. Všechny zajímalo, co mu asi chci.

   „Mám taky překvapení pro vás všechny,“ usmála jsem se. „Ale jelikož vím, že nejvíc to trápí Edwarda, měl by poslouchat pozorně. To, co ti teď řeknu, je totiž nesmírně důležité,“ začala jsem už vážně.

   „Víš, čarodějky před staletími rozhodly, že nemohou dopustit, aby bránami času prošli démoni. Existují stále, a tak kouzlo stále trvá. Tímto… No prostě touhle formou teleportace projde jenom stvoření, které má znamení lidství. Démoni nemají duši, proto čarodějky povolily vstup jenom duším. Poslaly je napříč staletími a ony se zase vrátily zpět. Dochází ti to?“ podívala jsem se na zmateného Edwarda.

   „Ne,“ přiznal.

   „Já jsem Alice jednou bránou času provedla. Je upír a prošla,“ řekla jsem se smrtelně vážnou tváří a čekala, až to ostatním dojde. Netrvalo to dlouho. Na všech jsem viděla jejich nevěřícné pohledy.

   „Duše je hmatatelná věc uvnitř každého z nás. Dá se vidět, ale je na to potřeba magie. Proto jsem naše duše dnes mohla poslat do mezičasí,“ pokrčila jsem rameny.

   „To není možné,“ vydechl Edward. Sáhla jsem hluboko pro své síly a za chvíli se mi v ruce objevila malá kulička, která zářila modrou barvou. Barvou nevinnosti. Cítila jsem, jak mi duše chybí a byl to strašný pocit, plný beznaděje, ale já byla ochotná ho vydržet, aby mi Edward a vlastně i ostatní uvěřili.

   „Tohle je moje duše. Chceš vidět tu svou?“ zeptala jsem se ho, a když nerozhodně kývl, nechala jsem kouli zmizet ve svém nitru a sáhla Edwardovi na hruď. Za chvíli už mi ruku ozařovala stříbrná kulička. Edwardova tvář nabyla zkroušeného výrazu, a tak jsem mu duši vrátila.

   „Takovéhle to je, když jsi bez duše,“ popsala jsem mu jeho pocity.

   „Svítila jinak než ta tvá,“ řekl lehce vyvedený z míry.

   „Modrá je barva nevinnosti. Stříbrná ctnosti a čestnosti,“ vysvětlila jsem. „Stříbrná je i tvá aura. Odvozuje se od barvy duše,“ dodala jsem a postupně všem zviditelnila jejich auru, která se kolem nich vznášela jako oblak jemného kouře. Esme měla růžovou, která vyjadřovala lásku a dobrotu, Carlisle zelenou, což znamenalo, že je bystrý a rozumný, Emmett zářil radostnou a energickou žlutou, Rosalie trochu ostražitou, ale jinak laskavou světle fialovou, Jasper duhovou, která měla všechny zlé i dobré barvy, Alice červenou plnou citu a Bella dobrosrdečnou zlatou. Kolem Nahuela vála slabě tyrkysová barva. Nechtěla jsem ji komentovat, protože znamenala dokonalost ducha. A já neměla zapotřebí, aby si o sobě myslel, bůhví co. Malá Renesmee měla stejně jako já blankytně modrou barvu. Možná o odstín světlejší.

   „Spokojeni?“ usmála jsem se vyčerpaně.

   „Tohle… Děkuju, Azer. Sto let jsem věřil, že jsem netvor. Děkuju, že jsi mi to vyvrátila,“ zašeptal Edward a tiše odešel.

   „Udělala jsem něco?“ zeptala jsem se, protože jsem z něj cítila jisté zmatení.

   „Musí se s tím srovnat. Když člověk něčemu tak dlouho věří, je pro něj těžké tomu odvyknout. Ale jsme ti vděční, Azer,“ usmál se Carlisle.

   „To já jsem vděčná vám. Myslím, že jediné, co nám zbývá ještě vyřešit, je Aro. A o toho se ráda postarám. Ale až zítra, protože dnes už musím do postele, jinak vám tady usnu,“ usmála jsem se plaše.

   „Ne. Postaráme se o něj společně a až po Vánocích. Užívej zaslouženého klidu,“ usmál se na mě Carlisle.

   „Dobrou noc,“ řekla jsem a stoupala po schodech do krásného ticha a tmy. Tak a teď se ponořím do říše snů.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 8. kapitola: