Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 7. kapitola

08.06.2010 (07:45) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2324×

Cesta do minulosti!

Spláchla jsem ze sebe mýdlo a vylezla ze sprchy. Bohužel jsem si s sebou nevzala žádné oblečení, takže jsem si jednoduše obmotala kolem těla ručník, který mi sahal ani ne do půlky stehen a ještě celá mokrá jsem vyšla ven z koupelny. Z vlasů mi kapala voda na zem, ale já to nechala být. Ani jsem se nemusela rozhlížet, jestli mě náhodou takhle oblečenou nikdo neuvidí. Všichni byli na lovu a naštěstí pro mě i Nahuel. Před tím, než se pustíme s Alice do cestování skrz brány času, rozhodla se celá rodina posilnit. Jenže omyl. Ve dveřích do obývacího pokoje jsem se srazila s Embrym. Ručník povolil a sklouzl mi ke kotníkům. Byla jsem tak paralyzovaná, že jsem jen stačila zblednout hrůzou a hned potom zčervenat studem. Samozřejmě si ten pohled nenechal ujít. Sjel mě od hlavy až k patě a já rudla čím dál víc. Rychle jsem se sehnula pro zpropadený kousek a ještě rychleji se jím zahalila. Chtěla jsem utéct, ale on mě nepustil. Chytil mě za loket a prudce si mě k sobě přitáhl. Jeho oči ztmavly.

„Embry, nedělej to,“ řekla jsem přiškrceným hlasem.

„Musím,“ zašeptal naléhavě a já se začala chvět.

„Já to nechci,“ vykřikla jsem plačtivě.

„Neublížím ti. Chci tě jenom ochutnat,“ špitl něžně a sklonil se o něco níž. Stála jsem tam a celá jsem se třásla. Pak jsem ale ucítila jeho horké rty. Byly jiné než ty Nahuelovy. Embry líbal celkově jinak. Jeho polibky byly něžné a opatrné, přesto mě dováděly k šílenství. Nahuelovy byly naopak vášnivé a hořely touhou, láskou a citem. Neznamenalo to ale, že Embry snad líbal hůř. To vůbec ne. Poddala jsem se mu. Byla jsem jako hadrová panenka a dovolila jsem mu možná až moc. Protože když svou horkou dlaní vystoupal po mém stehně výš, chytil mě pod zadkem a nadzvedl si mě k sobě, já mu ještě omotala nohy kolem pasu. Oběma rukama jsem mu zajela do vlasů a slastně vzdychla, když mě políbil na krk. Zvrátila jsem hlavu dozadu a nechala se unášet na vlnách rozkoše. Otočil se doleva a přitiskl mě na zeď. Lehce jsem sykla bolestí, ale skoro jsem ji ani nevnímala. A i kdyby byla sebevětší, nenechala bych ji zničit tuhle chvíli. Pak ale zazvonil telefon a já se po něm chtěla vrhnout. Embry mě nepustil. Znovu mě políbil a já nechala telefon vyzvánět dál.

„Azer?“ ozval se Alicin hlas. „Jsme na cestě domů, tak toho okamžitě nech. Viděla jsem následky a nelíbily by se ani tobě. Nahuel by byl schopný zabít a myslím, že ten tvůj pejsek by se tomu taky nebránil. Měj rozum! Za pár minut jsme tam. Víc ti nedám, už takhle jsem zdržovala. Dej mu oblečení, které je v mém pokoji na posteli. Dělej, čas ti utíká!“ křikla Alice v záznamníku a já od sebe Embryho rychle odstrčila. Podívala jsem se na něj a nechápala, proč by se měl převlékat. Jenže potom mi to došlo. Byl ode mě celý mokrý a venku nespadla ani kapka vody.

„Slyšel jsi,“ řekla jsem chraplavým hlasem a rychle běžela nahoru, abych se převlékla a usušila si vlasy. Stihli jsme to jen tak tak. Jakmile jsme si totiž spořádaně sedli na pohovku, vešel dovnitř rozesmátý Nahuel v rozhovoru s Emmettem. Pak si nás všiml, jak se díváme na televizi a podezíravě se na nás zahleděl. Doufala jsem, že nic nepozná. Jeho oči plály štěstím a spokojeností a já se v tu chvíli cítila jako největší mrcha pod sluncem. A taky jsem jím byla. Jenže já za to nemohla. Měla jsem je ráda oba. Jen jsem si prostě nedokázala v hlavě srovnat koho víc.

„Tady je to jak v klubu důchodců. Čekal jsem, že vás přistihneme in flagranti a ono nic. Že bych před sebou měl tu nejčestnější holku, jakou jsem kdy poznal? Až na tebe samozřejmě Bello… No, i když ty a Jacob… No,“ rozesmál se Emmett a já měla ještě větší pocit viny.

„Jdeme na to. Měsíc je v ideální poloze a -“

„Taky jsem byl v ideální poloze,“ blýskl po mě Embry očima a já se zamračila. Dělá to schválně. On chce, aby to Nahuelovi došlo.

„Zase jsi spal? Hochu ty jsi snad největší spáč pod sluncem,“ vyložil si to po svém Emmett.

„Jo. Skoro jsem spal,“ zazubil se na něj a já se nemohla zbavit pocitu, že by nejraději řekl, že skoro se mnou spal.

„Nechte toho! Na to není čas. Alice?“ podívala jsem se na malou upírku. „Jsi připravená prozřít?“ usmála jsem se na ni.

„Jsem připravená,“ odpověděla mi po chvilce zaváhání.

„Posaď se,“ ukázala jsem jí na protější křeslo a chytila jí za ruce.

„Může se něco stát?“ optala se mě ještě.

„Ne. Nic se ti nestane, to ti přísahám. I kdyby mě to mělo stát všechny síly, ochráním tě,“ usmála jsem se na ni povzbudivě.

„Ochraň nás,“ zaprosila. Kývla jsem a podívala se na Carlislea.

„Sleduj mi, prosím, tep a dech. Kdybych náhodou přestala dýchat, naliješ tohle Alice do úst. Nic jí to neudělá, jen ji to vrátí zpátky,“ vysvětlovala jsem.

„To snad,“ začal namítat Carlisle, ale já ho přerušila.

„Udělej to,“ řekla jsem přísně.

„Jdeme na to,“ pokývala Alice hlavou. Taky jsem přikývla a zavřela jsem oči.

„Volám vás starodávné síly, v tento den a v tuto chvíli. Do černého prostoru chceme být zvány, otevřete nám časů brány. A bezpečně nás navraťte zpět, skrze tahle kouzla vět,“ odříkala jsem připravené kouzlo a pak cítila, jak mým tělem prostupuje chlad. To jak duše opouštěla mé tělo.

Ocitly jsme se na předměstí nějakého města a kouzlo nás přeneslo k osmileté Alice. Hned jsem ji poznala. Byla v tváři skoro stejná. Dokonce i výškou byla na svůj věk velice malá. Pobíhala kolem ženy, které byla malá Alice nápadně podobná. Vedle ženy seděl muž a objímal zřejmě svou ženu kolem ramen. Naproti nim na židli, která patřila ke kompletu venkovního vybavení, seděla žena a dívala se na holčičku o něco mladší, než byla Alice.

„Co teď?“ zašeptala Alice směrem ke mně.

„Nic. Vzpomínky se ti vrátí každou hodinou. Takhle to totiž funguje. Jakmile uvidíš známá místa a lidi, vybaví se ti, kdo jsi byla,“ usmála jsem se na ni. Zůstaly jsme schované v křoví a pozorovaly sešlost.

„Emily, neběhej tolik,“ křikla ona žena na malou holčičku, která pobíhala v závěsu za Alice.

„Jak se má Stefan, Lauro?“ optala se ženy Alicina maminka.

„Pracovně. Firma Mecclio vydělává, ale zase manžela skoro nevidím,“ povzdechla si Laura. Moment. Emily? Mecclio? To snad ne. Právě jsem před sebou měla svoji praprapra a nevím kolikrát ještě pra babičku. Emily Meccliová totiž byla zakladatelkou naší čarodějné linie. Byla první, u které se objevily schopnosti tak velké, že byla hodna toho, aby jí říkali čarodějka.

„Alice? Ta malá, co běhá kolem tebe. Je to moje příbuzná,“ sdělila jsem šeptem své přítelkyni.

„Kamarádila jsem s tvojí příbuznou?“ vykulila Alice oči.

„Vypadá to tak,“ kývla jsem nadšeně.

„To je úžasné,“ pokývala Alice hlavou a znovu stočila pohled ke své rodině. Čekala jsem, kdy se budeme moci vrátit. Kouzlo nás pošle zpět, jakmile si Alice vzpomene. Ještě jsem se usmála nad jejím vzhledem. Brána času z ní udělala blondýnu s modrýma očima.

„Emily! Pojď, jdeme domů,“ zavolala Laura na svou dceru. Usmála jsem se nad tím, jak se Emily se svou kamarádkou loučila. Objaly se a skoro se až rozbrečely.

„Měj se, sestřičko. A brzy zase přijďte,“ usmála se Alicina máma na Lauru a já zkameněla stejně jako Alice. Sestřičko?

„Ahoj teto,“ zamávala Emily na matku Alice a mně to pomalu, ale jistě docházelo. Stejně jako Alice. Už si vzpomínala, protože naše těla začala mizet.

„Jsme,“ začala jsem šokovaně.

„Příbuzné,“ dokončila za mě Alice větu, než jsme se docela vypařily. Proud času nás nesl zpátky do roku 2010. Ovšem s novými poznatky. Já už totiž nebyla vedle přítelkyně, ale vedle své krve. Alice byla moje… Já ani nevím, co. Něco jako vzdálená sestřenice, či co…

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 7. kapitola: