Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 5. kapitola

29.05.2010 (17:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2335×

Ples jako pro princeznu!

   Klečela jsem před domem v trávě a hleděla k nebi. Až teď jsem měla možnost pomodlit se za Stevovu duši. Nebyla jsem věřící, ale on byl kněz a zasloužil si to. Svým způsobem jsem ho milovala. Milovala jsem jeho péči, starostlivost a jeho nekonečnou ochotu mi pomáhat. Ale to nestačilo na to, abych ho ochránila.

   „Odpusť mi, jestli můžeš,“ zašeptala jsem k večerní obloze. Odezvou mi bylo jen lehké zašustění stromů, které se tyčily za domem.

   „Odpusť mi, že jsem tě opustila. Že jsem tě nedokázala ochránit. Ale tvá smrt je pomstěná. Zemřel si pro mě a já na tebe nikdy nezapomenu,“ řekla jsem pevně a vítr si začal pohrávat s prameny vlasů, které se mi neposlušně kroutily kolem tváře. A pak se přes hradbu řas neposlušně přehoupla jedna slza. Vybavila jsem si nahrávku, kterou mi pustil Aron a rozplakala jsem se na plno.

   „Měl pravdu. Jsem zlá,“ vydechla jsem do ticha. Obloha se začala zatahovat a za chvíli k zemi padaly kapky deště, které smývaly slzy. Zavřela jsem oči a nechala déšť, aby ze mě smyl pocit provinění a hanby. Co jsem to za člověka, že kvůli mně umírají lidé? Lehla jsem si do trávy a bylo mi jedno, že oblečení je na ždímání. Bylo mi jedno všechno. Do doby, než jsem vedle sebe ucítila pohyb. Ale oči jsem neotevřela. I kdyby mi hrozilo nebezpečí, teď bych ho uvítala s radostí.

   „Máš ráda déšť?“ zeptal se Embry a já se pousmála.

   „Možná,“ řekla jsem neurčitě.

   „Závidím mu,“ zašeptal a já ucítila, jak se mě dotkl jeho horký dech.

   „Komu?“ otevřela jsem oči a zjistila, že se nade mnou sklání.

   „Dešti… Že se tě smí dotýkat,“ řekl vážně a prsty mi přejel po rtech. Zatajila jsem dech. Málem jsem se utopila v té nekonečné hloubce jeho očí. Když mi zlehka přejel linii krku, musela jsem polknout.

   „Neboj se,“ zašeptal a sklonil se ještě o něco blíž.

   „Embry, já,“ začala jsem namítat, ale on mi přiložil prst na ústa. Déšť na nás dopadal ve stále silnějších proudech a já si vzpomněla na Nahuela. Bylo to absurdní. Byla jsem tady s naprosto nádherným vlkem, ale mně se před očima zjevil sexy poloupír. V tu chvíli jsem ho prostě nemohla políbit, protože za zavřenými víčky bych měla Nahuela. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k domu. Byla jsem rozzlobená. Tohle si přece ten zatracený poloupír nemůže dovolovat. Jak se může opovážit lézt mi do hlavy, když to nechci? Ale jeho překrásný obličej jsem měla před očima stále. Jakoby můj mozek odmítal myslet na něco jiného.

   Když jsem vešla do domu, byla jsem celá mokrá a na tváři jsem měla nabroušený výraz. Všichni byli v obývacím pokoji a sledovali nějaký pořad, nebo si četli. Nahuel samozřejmě nechyběl, a když mě spatřil, lehce se na mě usmál. Zamračila jsem se o to víc, protože se mi při tom podlomila kolena.

   „No ty vypadáš. Kde ses toulala, že jsi jako vodník?“ usmála se na mě Esme.

   „Venku… Prší tam,“ odsekla jsem.

   „Stalo se něco?“ zeptala se mě podezřívavě Bella.

   „Jo. Asi jsem se dočista pomátla,“ zavrčela jsem a mrskla pohledem po Nahuelovi.

   „Udělal jsem něco?“ vykulil na mě ty svoje nádherné oči a já se na sebe rozvztekala ještě víc. Jak s ním mám bydlet v jednom domě, když mi připadá hezký i v případě, že se diví.

   „Narodil ses,“ prskla jsem a řádně za sebou třískla dveřmi od pokoje. Nebyla jsem na tuhle scénu hrdá, ale co jsem měla asi tak dělat. Komplikoval mi život. A Embry taky. Zatracení chlapi. Nebylo mi bez nich líp?

   „Azer?“ ozvalo se ode dveří a dovnitř po lehkém zaklepání vešla Bella s Alice a Rose.

   „Omlouvám se. Nevím, co se to se mnou poslední dobou děje,“ sklopila jsem zahanbeně hlavu.

   „My to chápeme. Vzpomínám si, jak jsem ještě před pár měsíci, coby člověk, vyváděla já,“ usmála se na mě Bella smířlivě.

   „To jsou hormony. Časem to přejde,“ chlácholila mě i Rose.

   „No a my pro tebe máme překvapení. Nechtěli jsme tě nějak rozptylovat, ale Carlisle to schválil, takže ti to už říct můžeme. Dneska je školní ples. O tohle nemůžeš přijít. Je to ještě velkolepější, než byl ten Bellin,“ rozzářily se Alice oči.

   „Já ale nikam nemůžu. Nemám šaty, doprovod a ani nevím, jestli jsem toho s těmi obvazy schopna,“ vyděsila jsem se a snažila se z toho všelijak vykroutit.

   „S šaty si nedělej starosti, doprovod ti bude dělat Nahuel a Carlisle řekl, že to zvládneš, takže problém není žádný,“ vyhrkla Alice nadšeně.

   „Má cenu se vzpírat?“ zeptala jsem se těch dvou, co stály za Alice.

   „Ne,“ odpověděla Bella s úsměvem.

   „Skvěle. Už tě tam vidím. Takže se dáme do práce, ať pánové slintají,“ vypískla Alice a už mě tlačila do koupelny, kde jsem si měla dát sprchu. Pak na mě naplácala všelijaké masky a já se po domě pohybovala jako strašidlo, jak mě nazval Emmett. Do plesu zbývalo jen pár hodin a v domě vypukl naprostý blázinec. Pánská část obyvatelstva měla přísně zakázáno chodit do horních pater a já nad tím jen pobaveně kroutila hlavou. Do doby, než si mě ty tři vzaly do parády. Alice mi udělala naprosto dokonalý účes, takže mi vlasy vyčesala nahoru, jednotlivé pramínky navlnila a celkově to perfektně doladila. Rose si vyhrála s líčením, a i když jsem měla zakázané se na sebe dívat, bylo mi jasné, že budu naprosto k nepoznání. Bella mi mezitím připravila šaty. U těch se mi zastavil dech. Byly dokonalé. Modré, prošité stříbrnými nitkami a dlouhé až na zem. Měly korzetový střih, takže má ramena zůstala holá a sukně byla jako z pěny. K tomu modré páskové boty a šperky ve stříbře. Alice mi dokonce násilím na hlavu nasadila korunku, a když jsem se na sebe podívala do zrcadla, vypadala jsem jako princezna. Vážně mi to slušelo.

   „Nádhera,“ okomentovaly to ty tři.

   „Na vás ale nemám,“ pochválila jsem je a byla to pravda. Vypadaly naprosto úchvatně. Všechny v nádherných šatech, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že na mně si daly záležet nejvíc.

   „Stoupni si sem,“ poručila mi Alice a už si mě fotila. Byla jsem nesvá, a tak jsem se určitě tvářila hrozně.

   „Jdeme se ukázat klukům. Azer, ty jdeš poslední,“ rozkázala Alice a už scházela ze schodů, kde na ni čekal Jasper.

   „Vážení a jako další nám přichází Rosalie. Potlesk pro naši ledovou královnu,“ okomentovala to Alice a měla pravdu. Rose vypadala v bílých šatech vážně jako ledová královna, zatímco Alice jako čertík. Červené šaty jí sahaly sotva nad kolena.

   „A jako další se nám představí naše paní noci,“ vypískla Alice znovu a Bella na mě povzbudivě mrkla a ve svých černých šatech sestoupila dolů. Ozval se potlesk a Emmettův pískot. Začala jsem se bát, jak Alice nazve mě.

   „A jako zlatý hřeb večera tady máme poselství z nebe. Prosím nešetřete obdivem nad naším andělem nebes,“ zasmála se Alice a já pomalu začala scházet schody. Ale neslyšela jsem žádný potlesk. Zvedla jsem tedy hlavu a dívala se, jak všichni bez dechu stáli dole a vytřeštěně na mě zírali.

   „To vypadám tak hrozně?“ zeptala jsem se, když se nikdo neměl k tomu, aby promluvil.

   „Naopak,“ hlesla Esme.

   „Asi jsem v nebi,“ konstatoval Emmett, čímž si vysloužil lehký pohlavek od Rose. Ale i ona se usmívala.

   „Tak za tyhle myšlenky skončím určitě v pekle,“ rozesmál se Seth, kterého jsem si všimla teprve teď. Co tu dělá?

   „Chůva,“ vysvětlil Edward.

   „Kde je Jacob?“ optala jsem se se zájmem.

   „Hlídkuje. Dorazí během večera,“ odpověděl mi Seth.

   „Aha,“ řekla jsem jen.

   „Můžeme?“ zeptala se Alice a já se tedy nechala Nahuelem odvést do auta. Celou cestu jsem po něm nenápadně dívala a musela uznat, že byl vážně krásný. Každá holka po něm musela toužit a na ples s ním jdu já. Když jsme vystoupili, neušlo mi, jak se po Cullenových všichni otáčejí. Vynikali. Svou krásou, svým kouzlem. Vším… A až podezřele snadno jsem mezi ně zapadala i já. Njedříve jsme se vyfotili a pak nastal čas na tanec. Přitiskla jsem se k Nahuelovi a nechala ho, aby mi lehce jezdil rukou po zádech. Nevadilo mi to a přišlo mi, že je to tak trochu majetnické gesto. Všimla jsem si, jak nevraživě pozoroval kluky okolo.

   „Moc ti to sluší,“ zašeptal mi do ucha při jedné otočce.

   „Taky nejsi k zahození,“ zazubila jsem se na něj. Ale on byl vážný.

   „Chtěl bych tě políbit,“ řekl rovnou a mně to zaskočilo. Nevzmohla jsem se na nic a tak jsem se mu jen dívala do očí. Sklonil se ke mně a po chvíli váhání se jemně dotkl mých rtů. Bylo to nádherné. Jeho rty byly měkké a sametové. Když mi do úst vnikl jazykem, nebránila jsem se. Dokonce jsem se k němu víc přitiskla. Byl to hluboký polibek a mně při něm poskočilo srdce. Tak teď jsem byla v koncích. V naprostých koncí. Takových, odkud není návratu…

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 5. kapitola: