Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 3. kapitola

25.05.2010 (21:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2675×

S mírně ironickým úšklebkem jsem se na sebe podívala do zrcadla. Typický středoškolák. Černé vlasy dokonale narovnané, líčení bez jediné chybičky a nakonec oblečení. Bílá vypasovaná košile mi seděla jako ulitá, kravata ledabyle uvázaná kolem krku podtrhovala extravaganci, skládaná kostkovaná mini dodávala na dokonalosti a nakonec vysoké černé kozačky. Jo. Byla jsem jako andílek s duší ďábla. A přiznejme si to. Já tím doopravdy byla. Modré oči a nevinná tvář sice působily křehce, ale moje černé srdce bylo prorostlé skrz na skrz zlem a záští.

Sklesle jsem si sedla na postel a podívala se na hodinky. Za chvíli bych měla vyrazit do školy. Ani trochu se mi ale nezamlouvala myšlenka na to, že tam budu muset být s Culleny. Nebo na ně alespoň dohlížet. Potom, co se stalo při jednání z vlky, jsem si vzala svoje věci a i přes jejich protesty se odstěhovala. Nemohla jsem si dovolit k nim přilnout. Nemohla jsem si dovolit ohrozit je svým sobeckým jednáním. Protože já jsem sobec. Takový sobec, že mě napadlo, jaké by to bylo s nimi žít. A pak jsem si vzpomněla na všechny ty lidi, upíry a vlkodlaky, kteří prahli po mé krvi. A došlo mi, že je musím opustit. Udělala jsem pro ně to nejlepší, ale neznamená to, že jsou mimo nebezpečí. To ani zdaleka ne. Musím je ochránit před Volturiovými, ať se děje cokoli.

Pohled na hodinky mi znovu připomněl, že je čas odejít, a tak jsem si vzala klíč od hotelového pokoje a s batůžkem na zádech jsem se vydala k střední škole ve Forks, kde jsem měla na čas zapadnout mezi místní mládež.

Budova místní školy byla zahalena do deště, ale mně to nevadilo. Zažila jsem horší počasí, než je pár kapek vlezlého deště. Cullenovi měli auta zaparkovaná vedle sebe a já se spokojeně usmála. To znamená, že jsou v pořádku. Pak jsem přemýšlela kudy jít. Ředitel mi řekl, abych se dostavila až na odpolední vyučování. Takže bych nejspíš měla jít do jídelny, něco slupnout a hurá na středoškolský život. Přehodila jsem si tedy batůžek z jednoho ramene na druhé a vkročila do areálu školy. Dveřmi do jídelny jsem viděla, že je plná k prasknutí. Zhluboka jsem se tedy nadechla a vkročila dovnitř. Všichni se ohlédli na otevírající se dveře, a když mě spatřili, veškerý ruch jídelny ustal. Všimla jsem si Cullenů, kteří seděli v rohu jídelny spolu s Nahuelem a jemně pokývala hlavou sama pro sebe, že se jim opravdu nic nestalo. Se vztyčenou hlavou jsem prošla skrz celou místnost a na tác si dala nějaké jídlo. Pak jsem se rozhlédla po prázdném stole. Jeden by tu byl, a tak jsem se k němu hned vydala. Až teď jsem si všimla, jak jakási hnědovláska zatahala svou černovlasou přítelkyni za rukáv a naklonila se k ní, aby jí sdělila něco důležitého. Nastražila jsem uši a samozřejmě okamžitě slyšela, co jí to říká.

„Skvěle. To je ta nová holka. Vidělas, jak se koukala po Cullenových? Určitě má zálusk na Nahuela, ale toho jí nedám. Bella mi vyfoukla Edwarda, takovouhle příležitost si už ujít nenechám,“ zašeptala rádoby tiše. Opovržlivě jsem se na ni usmála a moje oči metaly blesky. Naklonila jsem se k té dívce a lehce při tom přivřela oči.

„Když už chceš někoho pomlouvat, dělej to tiše,“ věnovala jsem oslnivý úsměv. Ta holka na mě vykulila svoje velké oči a potom sklopila hlavu, přičemž zrudla. Spokojeně jsem došla k prázdnému stolu a začala jíst. Samozřejmě jsem přitom sledovala Cullenovi a jejich blízké okolí. Každého, kdo se kolem nich snad jen mihl, jsem považovala za potencionálního nepřítele, a tak bylo moje tělo pořád napjaté a bojové schopnosti v pohotovosti. Bystré oči bloumaly po místnosti a zvažovaly, odkud by mohl někdo zaútočit. Samozřejmě nebylo pravděpodobné, že by Aro riskoval prozrazení, ale já nechtěla nic podceňovat. Byli to upíři hnaní pomstou a zlobou. A Cullenovi byli příliš snadný cíl.

Ani jsem si nevšimla Nahuela, který se ke mně nepozorovaně dostal se svým tácem a se zářivým úsměvem na rtech, takže jsem sebou polekaně trhla a užuž se chystala, že na něj použiji svoji moc. On mi ale rychle stiskl prsty u rukou, takže ani nestačily zaplát.

„To by mohlo bolet,“ usmál se na mě.

„Omlouvám se,“ vykroutila jsem mu své dlaně.

„Proč sis nesedla k nám?“ zeptal se Nahuel a já pohledem střelila k Alici, které ležel můj odchod v žaludku nejvíc. Ten malý skřítek se nehodlal smířit s tím, že nechci být a ani nebudu součástí její rodiny.

„Proč se Alice nepřijde zeptat sama?“ podotkla jsem s pohledem zavrtaným na její rozježenou hlavu. Na dálku pozvedla obočí a pak se zamračila. Podotkla něco směrem k Edwardovi a ten se na mě hloubavě zahleděl. Na chvíli jsem povolila magický obal, který jsem kolem sebe rozprostřela, a který měl fungovat podobně jako Bellin štít, jen ne tak dokonale a pustila jsem ho do své hlavy. Přestaň, Edwarde. Už jsem řekla, že na vás dám pozor, ale tím to končí. Ať se Nahuel vrátí a dělejte, jako bychom se neznali. Prosím. Snažím se vás udržet v bezpečí, ale vy mi to moc neusnadňujete. Chci toho tolik? optala jsem se ho v duchu. Edward ode mě neodtrhl pohled ani teď. Jen něco řekl Alici a ta se na mě nazlobeně podívala.

„Vrať se ke své rodině, Nahueli,“ řekla jsem tomu poloupírovi, který vedle mě nevzrušeně přežvykoval svůj oběd.

„I ty jsi součástí té rodiny. Nebo bys mohla být, ale to by sis musela někoho pustit k tělu. My ti přece nechceme ublížit, Azer. Přemýšlej o tom. Bojíš se tolik o nás nebo spíš o sebe? Řekl bych, že ta druhá možnost je pravděpodobnější. Jak jsem řekl. My ti nechceme ublížit. Já ti neublížím.“ Naklonil se ke mně. Polekaně jsem ucukla a on se na mě jen smutně usmál. Reaguji přehnaně, ale dělám to pro ně… Nebo pro sebe?

„Popřemýšlej o tom.“ Pohladil mě po hřbetu ruky a zvedl se k odchodu. Já ho ale chytila za ruku a stáhla zpátky na židli.

„Cítíš to?“ zeptala jsem se ho ostražitě. Zhluboka se nadechl a nasál vzduch do plic. Pak strnul.

„Upír,“ vyhrkl šokovaně.

„Přesně tak. A ne ledajaký. Novorozený,“ řekla jsem rozhodně a přitom si všimla, jak sebou začali Cullenové šít. Chytla jsem Nahuela za ruku a takovým tempem, abych nezpůsobila rozruch, jsem se vydala k nim.

„Cítíme to,“ řekl hned na úvod Jasper.

„Je blízko. Hodně blízko,“ rozhlédla jsem se kolem sebe.

„Volturiovi?“ zkusila to Bella.

„Ani omylem. Aro není blázen, aby na mě poslal novorozeného. Jenom hlupák může sázet na jejich počáteční sílu. Nemají žádné bojové schopnosti, jsou nezvladatelní… Už jsem s nimi měla tu čest. Žene je touha po krvi, ne po boji. Což znamená, že tenhle si pro tu krev přišel,“ řekla jsem pevně.

„Jde o to, pro čí krev si přišel,“ zamračil se Jasper.

„Nedělejme si iluze. Pro moji samozřejmě. Předpokládám, že jsem tomu dotyčnému někoho zabila. To bude v pořádku. Jen se držte dál a já to vyřídím,“ otočila jsem se k odchodu.

„Je mi líto, Azer. Jsi součástí téhle rodiny, ať už chceš nebo ne. A my svou rodinu chráníme,“ zastavil mě Edward a Emmett se rozesmál.

„Aha. Cituješ Carlisla?“ zazubil se ten hromotluk. Edward na něj zavrčel a já začala nenápadně couvat k východu. Samozřejmě mě všichni následovali.

„Nebudeme tady hrát divadlo celé škole. Jedeme k nám,“ rozhodla Rosalie a už mě soukala na zadní sedadlo svého auta.

„Už jsem řekla!! Sakra! Proč jste všichni tak paličatí?! Je tady v sázce váš život! To chceš, aby byla Renesmee bez matky?!“ vyštěkla jsem pobouřeně na Bellu, protože mi přišlo, jako bych mluvila do dubů. Do devíti velkých dubových hlav.

„Ne. Ale taky nechci, abys dávala v sázku svůj život ty. Něco ti dlužíme, Azer. A to něco jsou právě naše životy,“ řekla Bella klidně a já se chytila za hlavu. Oni mě snad vůbec neposlouchají!

„Je mi to líto,“ vzhlédla jsem k nim smutně.

„Co je ti líto?“ zeptal se podezřívavě Jasper.

„Tohle,“ vyhrkla jsem a pak jsem pomocí kouzla přivolala klec, která je všechny obklopila. Byla magická, takže nehrozilo, že by se z ní dostali.

„Azer! Nedělej to! Nech nás, abychom ti pomohli!“ vykřikla Alice.

„Mělas pravdu. Mám vás ráda a právě proto to musím udělat. Ta klec se do dvou hodin rozpustí. Do té doby to bude vyřízené,“ řekla jsem a vzala si kabát, aby mi venku nebylo chladno.

„Azer! Prosím tě, pro všechno na světě, nedělej to, dítě,“ zalkala Esme.

„Ničím vám životy. Ale už to nebude trvat dlouho, slibuju. Jen pár dní, abych se ujistila, že Aro nic nechystá a pak budete konečně žít zase normálně,“ usmála jsem se smutně. Zrovna jsem chtěla vyskočit ven, když v tom se událo něco, co jsem vůbec nečekala. Do místnosti vtrhl ten novorozený a svůj pohled upřel na Culleny.

„A mám vás tady všechny pohromadě,“ usmál se zle a pak svůj pohled stočil ke mně.

„Arone,“ vydechla jsem šokovaně.

„No vida. Naše malá čarodějka. I ty zaplatíš za to, cos mi udělala,“ ušklíbl se, a než jsem se nadála, uhodil mě a já se svezla po podlaze k rohu místnosti, kde jsem se praštila o zeď do hlavy.

„Néé!“ ozvalo se několik hlasů. S bolestivým syknutím jsem se postavila na nohy a bolestně se na něj podívala.

„Pane Bože, Arone,“ zašeptala jsem, ale jeho rudé očí žhnuly nenávistí. Kde je ten okouzlující kluk, kterého jsem poznala před rokem? Kterého jsem zachránila před přeměnou v upíra. A proč je jím teď?

„Ty malá mrcho! Ani se mě neopovažuj oslovovat! To kvůli tobě ji zabili! To kvůli tobě jsem o ni přišel,“ zasyčel vztekle.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně.

„O Victorii. Nechala jsi je,“ ukázal na Culleny.

„Co jsem je nechala?“

„Nechala jsi je, aby ji zabili. Já ji miloval. Dal bych za ni život, ale ona pořád měla Jamese. A pak ho zabili a já měl volnou cestu. Jenže Victorie se s tím nedokázala smířit. Chtěla pomstu a taky si za ní šla. Nechala mě samotného. Prosil jsem tě, abys jí pomohla, abys zabila tyhle bestie, ale tys odmítla ve jménu spravedlnosti,“ vyplivl to slovo s odporem.

„Victorie… Moment. To byla ta zrzavá upírka, co zbrojila armádu novorozených?“ optala jsem se opatrně.

„Vidím, že si vzpomínáš. Ano. Victorie a ta její touha po krvi Cullenů. Šel jsem za tebou jako přítel. Ale tys mě odmítla a teď chráníš tyhle...“ Nedokončil větu, protože zřejmě nenašel vhodné oslovení.

„Victorie byla šílená. Kdybych věděla, že se chystá zabíjet, zastavila bych ji sama.“ Zavrtěla jsem nad ním hlavou. A najednou jsem v jeho očích spatřila tolik zloby, kolik ještě nikdy u nikoho. S šíleným řevem se na mě vrhnul a uhodil mě znovu. Tentokrát silněji a já mu padla k nohám. Štítivě mě zvedl z podlahy a podržel si mě před obličejem.

„Mají tě rádi? Určitě ano. Vždyť jsi to ty. Ta malá Azer. Čarodějka, kterou všichni milují. Pamatuješ na Steva? Hm… Ach, ano. Zemřel kvůli tobě. Miloval tě, ale jak jsi mu to řekla? Že ho bereš jako bratra. I tak ale zemřel s tvým jménem na svých rtech. Ach, ano. Ještě teď cítím na jazyku chuť jeho krve. Kdybych mohl plakat, určitě by mě dojal tím svým: „Zemřel bych pro ni. Pro Azer bych i zabil.“ A to to byl kněz, prosím. Mladý nadějný zázrak. Hledal jsem u něj stopy po tobě, ale nedokázal jsem se ovládnout.“ Usmál se na mě zle a mně při tom do očí vstoupily slzy. Steve… Znala jsem ho roky.

„To jsi neudělal,“ zašeptala jsem ve snaze tomu sama věřit. On ale k mému překvapení vytáhl mobil a ukázal mi nahrávku. Byl na ní Steve a Aron, jak z něj vysává život. S odporem jsem odvrátila hlavu.

„Tak to ani náhodou! Dívej se, ty malá mrcho! Dívej se, jak dopadne každý, kdo se s tebou zaplete! Jsi zlá! Zlá jako já! A budeš trpět, o to se sám postarám!“ Mrštil se mnou o podlahu a já bolestivě vykřikla.

„Už dost!“ vykřikla Bella.

„Neboj, na tebe se taky dostane.“ Zamračil se na ni.

„Ani se jich nedotkneš,“ vzlykla jsem z podlahy. Aron mě opět uhodil a tentokrát jsem slyšela prasknout nějakou kost.

„Mlč! Mlč, nebo tě zabiju!“ vykřikl a potom ze zadní kapsy svých kalhot vytáhl nůž.

„Sakra otevřete tu klec!“ ozval se najednou Edward, který si v jeho hlavě zřejmě přečetl, co se chystá udělat. Bylo mi to jedno. Myslela jsem jenom na to, jak odtud dostat Cullenovi. Na transport nebyl čas. A ani jsem neměla dost sil. Setřela jsem si pramínek krve, který mi vytékal z úst.

„Trochu ti poupravíme ten tvůj nádherný obličejíček, co ty na to, miláčku?“ usmál se na mě zle Aron a já si pomyslela, že se po přeměně musel naprosto vyšinout. Ještě jsem si všimla, jak klec začala mizet, když jsem ztrácela vědomí bolestí, která mnou prostoupila ve chvíli, kdy mi zlomil žebro. Pak už jsem jen viděla, jak Nahuel rázně odtáhl Arona ode mě a Carlisle se nade mnou začal sklánět, zatímco Emmett trhal Aronovi hlavu. To bylo všechno, co jsem byla schopná vnímat. Pak jen ticho a tma.

Edward

Bylo strašné, ji tam tak vidět. Její bílá pokožka byla ještě bledší než obvykle a já ji strašně litoval. Ona by snad zemřela s myšlenkou na to, jak nás zachránit. Zřejmě se povolila její magie s tím, jak začala přicházet o vědomí. Protože já v jejích myšlenkách nečetl strach o sebe, ale o nás. Ta dívka nás udivovala všechny. Získala si nás za pár dní a smečku si omotala kolem prstu během jednoho rozhovoru. Embry se do ní otiskl a Sam taky přemýšlel o její výjimečnosti. A nebyl jediný. Carlisle od té doby, kdy ji spatřil, pořád pročítal jakési staré knihy. A nevycházel z údivu. Podle všeho má v sobě tolik moci, že by mohla ovládnout všechny tři světy. Svět lidí, svět upírů a dokonce i svět vlkodlaků. A pak našel jakousi prastarou knihu proroctví. Bylo tam psáno o historii magie a vše souhlasilo, takže Carlisle usoudil, že je důvěryhodná. Jenže když došel k textu týkajícímu se našeho světa, zarazil se. Doteď si pamatuji, jak tam tak seděl nad tou knihou a nevěřícně kroutil hlavou. Prý se má zrodit dívka. Čarodějka mocná, avšak jediná svého druhu. Se srdcem tak čistým, že samo božstvo nad ní bude držet ochrannou ruku. Však neměla mít cestu životem jednoduchou. Psalo se tam, že než dojde klidu, bude muset čelit smrti a několikrát prokázat, jestli je hodna žití.

Znovu jsem se podíval na Azer, ležící v bezvědomí na posteli. Všichni jsme kolem ní stáli s úzkostí a strachem. Moje rodina tu dívku milovala. Renesmee ji zbožňovala pro její neodolatelné kouzlo. Něco mou dceru k té dívce táhlo. Má žena ji měla ráda už proto, že jí zachránila dceru. Ale nejsilnější vztah jsem cítil mezi ní a Alice. Nevím proč, ale moje sestra k ní chovala až neuvěřitelnou náklonnost.

„Jak je jí?“ nakoukl dovnitř Embry, který tu byl od té doby, co mu to dal Jasper vědět.

„Nic se nemění. Zdá se, jakoby se nechtěla probudit. Jakoby její tělo mělo nějaké obranné reakce a ona prostě nechtěla procitnout do reality,“ pokrčil Carlisle nechápavě rameny.

„Ani se nedivím. Dnes tam málem zemřela.“ Esme ji pohladila úzkostlivě po ruce. Pak vstala a rozhodla se, že donese další polštář. Musela něco dělat, protože jinak by se zbláznila úzkostí. Namísto jí si sedl na postel Embry a chytil ji za ruku, kterou Esme před malou chvílí pustila. Nahuel si vzal její druhou ruku a pak se stalo něco nečekaného. Azřiny ruce začaly záři a utvořily kolem jejích zápěstí a zápěstí těch dvou dva náramky. Ty se postupně začaly utahovat a nakonec se vstřebaly do jejich kůže. A já ji slyšel. Začal jsem vnímat její myšlenky. Byly zmatené, ale bylo to znamení, že její stav se lepší.

„Co to bylo?“ zeptal se Embry. Odpověděl ale Carlisle, který otevřel velkou knihu, který pocházela někdy z 11. století.

„A pak k sobě připoutá srdce horké a srdce chladné. Které z nich si vybere? Pro kterého z nich vzplane její uhaslá vášeň? To rozhodne smrt,“ řekl Carlisle tiše.

„Jeden z nás zemře?“ optal se Nahuel, na kterém nebyla znát ani známka strachu.

„Možná,“ kývne Carlisle po hodné době.

„No… Pro ni klidně,“ zašeptal Embry a zbožně se na ni podíval. Nahuel namísto toho vstal, ale když tak udělal, jeho ruka začala zářit. A Azer stále v bezvědomí pohnula rukou směrem k němu.

„Zdá se, že někomu chybíš,“ usmála se Esme potěšeně, protože jí trhalo srdce, že Nahuel je sám. Její mateřské pudy se nezapřou. No, ale jsem zvědavý, jak se tohle bude vyvíjet dál. Jak dopadne dívka, která ještě před pár dny byla jen cizí člověk? To ukáže čas…

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 3. kapitola: