Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 2. kapitola

10.05.2010 (09:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2741×

Změnila jsi náš osud!

Stála jsem na hranicích La Pusch a dívala se svýma přimhouřenýma očima do lesa, odkud se měli vynořit vlci. Cullenovi stáli za mnou a já na sobě cítila pohled každého z nich. Vůbec se jim nelíbilo, že jsem u nich sice bydlela, ale jakékoliv jejich snahy o sblížení, jsem utnula hned v zárodku. Nemohla jsem si dovolit se k někomu vázat. Jediný, kdo mi dělal starosti byl Nahuel. Pořád se na mě díval tak nějak divně a já nevěděla, co od něj čekat. A nevěděli to ani Cullenovi. Renesmee si ho ale oblíbila a zdálo se, že je to po Jacobovi, který se do ní otiskl, jak jsem pochopila, jediný komu krom své rodiny věří. Na mě byla ze záčatku taky milá, ale já jí dávala jasně na jevo, že o její sladké objímání nestojím. Nestála jsem o nic. O Aliciny snahy vzít mě nakupovat, Emmettovi vtípky, Esminu starostlivost, Bellin vděk… Byla jsem tady kvůli spravdenosti, ne aby mi museli být vděční. I tak jsem na nich ale viděla, že byli. Alice jim zřejmě barvitě vylíčila, čemu jsem zabránila a já cítila, že mě začali brát jinak. Dokonce zmizela i ta Jasperova přehnaná opatrnost.

„Už jdou,“ upozornil mě Edward a já v tu samou chvíli ucítila lehké dunění země. Po chvíli ustalo a já usoudila, že se zřejmě mění na svou lidskou podobu. A nespletla jsem se. Za okamžik se mezi stromy vylouplo několik mužů, vysokých, silných a už na první pohled z nich šel strach.

„Zdravím, čarodějko,“ řekl mi jeden z nich a přímo z něj čišela nechuť, být tady.

„Přišla jsem v míru. Mohl bys projevit aspoň špetku slušnosti,“ přimhouřila jsem oči a viděla, jak ho moje reakce zaskočila.

„Nebudeme to protahovat. O co jde?“ založil si ruce na mohutné hrudi.

„Chci na vás použít magii,“ řekla jsem bez okolků.

„Proč si myslíš, že ti to dovolíme?“ nadzvedl Sam posměšně obočí. Od Cullenů jsem si vypůjčila nějaké fotky a tak trochu se seznámila s vlky. Nebo aspoň s jejich tvářemi.

„Proč myslíš, že se budu ptát?“ vrátila jsem mu to i s úroky. Paul se vedle něj začal třást.

„Jen to zkus a slibuji, že to bude tvůj poslední skok, který uděláš,“ řekla jsem chladně. Řídím se heslem, že jak kdo ke mně, tak já k němu. A arogance, která čišela z vlků, mi lezla hodně na nervy.

„Hlásáš mír, a pak nám vyhrožuješ?“ vyštěkl Paul.

„Vyhrožuji tobě. Ostatní se mě nepokouší zabít,“ zamračila jsem se.

„A taky to udělám, jestli mi k tomu dáš záminku! Zlomím tě jako párátko!“ štěkl rozbouřeně.

„Poradila jsem si s horšími věcmi, než je jeden rozlobený pejsek,“ ušklíbla jsem se.

„Jdi do horoucích pekel!“

„Tam už jsem,“ zašeptala jsem chladně.

„Same. Buď rozumný. Snaží se nás chránit. Taky bys nevěřil každému, kdybys měl tolik špatných zkušeností,“ zasáhl Carlisle a upřel svůj pohled na hlavu smečky.

„Je to ještě dítě! Kolik může mít zkušeností?“ předběhl Paul v odpovědi Sama.

„Dítě, které toho zažilo víc, než ty. Dítě, které vidělo, to co ty si ani nedokážeš představit. Dítě, které zabilo tolik lidí, že ho každou noc straší jejich výkřiky, prosby, pláč… Než mě začneš nazývat dítětem, raději se přesvědč, jestli to, co je vidět na povrchu, je i uvnitř. Možná je mi sedmnáct, ale duši mám na úrovni zralého člověka. Možná zralejšího, než jsi ty sám. Protože pochybuji, že by se dítě odvážilo postavit Volterrským vládcům, aniž by se bálo následků,“ přimhouřila jsem oči.

„Chceš říct, že se nebojíš toho, co ti Volterra může udělat?“ zeptala se mě Esme šokovaně.

„Co by mi mohla udělat?“ rozesmála jsem se.

„Zabít tě,“ zavrtěl nade mnou Jasper hlavou.

„Jsem už mrtvá. Pro nikoho nežiji. Nikdo by si nevšiml, kdybych zmizela, protože ti, co mě někdy viděli, jsou buď mrtví, nebo ovlivněni kouzlem,“ pokrčila jsem rameny.

„Nás taky začaruješ?“ zeptal se Nahuel a bylo to poprvé, co za dnešek promluvil.

„Ano. Až tady moje práce skončí, nikdo z vás si nebude pamatovat, že jsem tu s vámi žila. Nebudete si pamatovat, že jsem vůbec kdy žila. Bude to, jako bych nikdy neexistovala,“ slíbila jsem jim.

„Víš, tuhle větu mi už jednou někdo řekl. Ublížil mi tím. Nemůžeš jen tak opustit člověka, vymazat se z jeho života, aniž by to neneslo nějaké následky,“ promluvila ke mně Bella.

„Neponese to žádné následky. Kouzlo bude silné, přes jeho molhu neprohlédnete. Krom toho jsem do vašich životů nijak zvlášť nezasáhla, takže byste ani neměli cítit, že vám něco chybí,“ zamyslela jsem se.

„Nezasáhla? To nemyslíš vážně! Zachránila jsi nám životy a tomu říkáš, že jsi do našich životů nezasáhla? Změnila jsi je. Od základu jsi překopala náš osud. Postavila ses proti přírodě. Viděla jsem to. Já to viděla jasněji, než cokoliv jiného. Má rodina tam měla zemřít. Vlci měli zemřít. Nikdo je neměl uchránit před jistou smrtí, dokonce ani Nahuel ne. Ten den se měl odehrát největší masakr v dějinách upírů. A pak jsem uviděla tebe. Viděla jsem dívku, na člověka neobyčejně krásnou, jak stojí proti nejobávanější síle světa, aby zachránila pár životů. Postavila ses do cesty smrti a osudu. Víš, já věřím, že moje vize jsou něco jako nevyhnutelná součást života. I když bych ho moc chtěla změnit, někdy to prostě nejde. A tenkrát to jít nemělo. Ale z nějaké důvodu to šlo. V tvých rukách ležel náš osud. Nebyli to Volturiovi, kdo rozhodoval o tom, jestli budeme žít nebo ne. Byla jsi to ty. Podle mě prostě není náhoda, že jsi se rozhodla pro naši záchranu. Sehraješ v našich životech důležitou roli, ať už chceš nebo ne. Nevidím jakou, ale vím to. Změnila jsi tok dějin a teď je jen na tobě, jakým směrem se budou ubírat. Řeknu ti jedno. Už brzy nebudeš moct jen tak odejít, aniž bychom necítili, že kousek našich mrtvých srdcí odešel,“ usmála se na mě Alice a já měla chuť otočit se a utíkat, dokud byl čas. Neudělala jsem to! Zůstala jsem a věděla, že se ženu do záhuby. Věděla jsem, že můj čas nadešel. Že nadešel čas, kdy jsem se měla stát součástí něčeho. A i když rozum křičel běž, srdce plakalo a prosilo, abych mu dala někoho, koho by mohlo milovat. Možná jsem se tenkrát rozhodla špatně, ale já zůstala. Stála jsem tam a věděla, že už Cullenovi nejsou jen lidé, které chráním z povinnosti. Jsou to upíři, kteří přírostli k mému chladnému srdci. A když jsem se podívala směrem k vlkům, kteří tam zaraženě stáli a zřejmě vstřebávali informaci, že jsem jim zachránila život, tušila jsem, že i od nich se za chvíli nebudu moci odtrhnout.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, ale,“ začal říkat Embry, kterého jsem hned poznala. Jenže, když mě spatřil a já se na něj podívala, zarazil se. Viděla jsem, jak se mu rozzářili oči a jak se díval jenom na mě. Jakoby nikdo jiný neexistoval.

„Tak se nám to hezky zamotalo,“ poznamenal Edward a skryl úsměv, který se mu dral na bledý obličej.

„Střed vesmíru,“ zašpetal Embry a já se na něj nechápavě podívala. Paul protestně zavrčel a já raději couvla dozadu.

„Možná bychom měli začít, už tak jsme to protáhli. Můžu?“ natáhla jsem ruku k Samovi a on svou vložil do té mé. Kolem našich zápěstí se začal tvořit zlatý kruh a stříbrné jiskřičky poletovali všude kolem.

„Di tamor,“ řekla jsem měkkce a zlatý kruh se pevně semknul okolo našich rukou. Pak najednou vyletěl vzhůru a vytvořil na obloze zlatý erb mého rodu a stříbrný toho vlčího. Dva kouzelné obrazce se semkly v jeden a já si byla jista, že jim muho věřit.

„Teď by se hodilo něco jako… Já nevím, přátelé na život a na smrt?“ mrkl na mě Emmett.

„Už jsem myslela, že použiješ formulaci, souboj na život a na smrt,“ usmála jsem se ulehčeně. Šlo to snadněji, když jsem věděla, že mi od nich žádné nebezpečí nehrozí. Jen mě znepokojoval Embry, který na mě stále hleděl a nebyl schopen se pohnout.

„Myslím, že můžeme jít,“ řekla jsem a jako první vykročila k lesu. Než jsem ale stihla překročit stín, který tvořily stromy, zachytila mě za zápěstí jedna horká dlaň. Otočila jsem se a málem se utopila v té řece hořké čokolády, která mu protékala očima.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 2. kapitola: