Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 12. kapitola

20.06.2010 (07:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2260×

Darius

   Cítil jsem bolest, která mě zasáhla ve chvíli, kdy jsem se skláněl nad knihou magie. Vystřelovala mi od srdce dál, až pohltila celé mé tělo. Věděl jsem, kdo to byl. Moje dcera. Cítil jsem její bolest, jakoby byla moje. Její radost, jako bych ji měl já. Ale tohle bylo tak nesnesitelné, až jsem zalapal po dechu.

   „Pane? V sále je nějaká dívka a chce s vámi mluvit. Prý neodejde, dokud ji nevyslechnete,“ oznámila mi plaše jedna ze služek. Nevybrali si zrovna nejlepší chvíli. Chtěl jsem se nejdříve podívat, co se stalo s mou dcerou, ale potom zvítězila povinnost nad zvědavostí a já si přehodil přes ramena zlatý plášť, který dával najevo, jak vysokého jsem postavení a rychlým krokem zamířil do sálu. Ozývaly se z něj rozčílené hlasy a já v jednom z nich poznal člena rady Dareka a ten druhý, mnohem jemnější a zvonivější, jsem znal také. Byl tolik podobný hlasu mé milované Samanty.

   Otevřel jsem dveře a strnul na jejich prahu. To co jsem viděl, mě naprosto ohromilo. Naskytl se mi pohled na dva upíry. Byla to dívka, která vypadala jako skřítek a druhý muž, silný a navztekaný. Díval se na Dareka jako na něco, čeho by se nejraději zbavil. Nelíbilo se mu, jak mluvil s černovlasou dívkou, která ke mně stála zády.

   „Vy mi nebudete nic poroučet! Nejsem vaše ovečka a zákony Řádu se na mě nevztahují!“ křičela na Dareka ta dívka.

   „Jak se opovažuješ tady dělat takový rozruch?! Jsi na posvátné půdě!“ ozval jsem se autoritativním hlasem a dívka se po mně otočila. Zalapal jsem po dechu. Přede mnou stála moje kopie. Stejná barva očí, které byly jasné a měly stejně neobvyklou barvu, její dlouhé černé vlasy se leskly ve stejném odstínu a přesto jsem v ní viděl jemné rysy Samanty. Moje dcera! Poprvé jsem mohl pohlédnout do tváře své vlastní krvi. Byla ale jiná, než jak jsem si ji představoval. Když jsem na ni dohlížel, její tvář byla zahalena rouškou tajemna, ale měl jsem z ní dojem, že je šťastná. Teď tady ale stála, její zachmuřená tvář prozrazovala, že je smutná, ovšem oči barvy letní oblohy metaly blesky.

   „Jak se opovažuji? Lehce… A udělám ještě větší rozruch, jestli mě nevyslechnete,“ zamračila se. Vykala mi. Nedala znát, že by s ní naše setkání nějak hnulo. Všiml jsem si ale, jak jí ta malá upírka stiskla ruku a ten muž jí pevně sevřel rameno. Jasná gesta podpory. Nezdálo se, že by je však potřebovala. Byla klidná a rozvážná. Jestli měla strach, nedávala ho najevo.

   „Azer?“ zeptal jsem se pro jistotu, jestli přede mnou opravdu stojí moje dítě.

   „Ano… Azer. Samantina dcera,“ pokývala hlavou.

   „A moje,“ řekl jsem si sám pro sebe. Neměl jsem to však dělat. Mrskla po mně pohledem a oči se jí nenávistně zúžily.

   „Samantina! Můj otec zemřel,“ zasyčela nenávistně.

   „Azer… Já… Vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš mě pochopit. Snažil jsem se tě ochránit. Samanta se tě snažila ochránit. V té době jsem neměl tak vysoké postavení, abych mohl zabránit tomu krveprolití, které by na tobě chtěli ostatní spáchat. Samanta a já… Milovali jsme tě od první chvíle, kdy ses nadechla. Ještě dřív. Od chvíle, kdy ses octla v lůnu své matky,“ rozhodil jsem ruce a popošel k ní. Ten hromotluk se ale bojovně přikrčil a dal mi jasně najevo, že jestli se snad jen pohnu, skočí po mně.

   „Jak se opovažujete mluvit o mojí matce?! Zabil jste ji! Neochránil jste ji před Volterrou! To kvůli vám zemřela. Kvůli vaší zbabělosti!“ zasadila mi ránu. A mířila přesně. Zabolelo to.

   „Ne. Obětovala se pro tvoje dobro. Tenkrát to byly doslova brutální hony na čarodějky. Řád se do toho odmítal plést, protože neohrožovaly jejich oblíbence,“ začal jsem vysvětlovat, ale ona mě přerušila.

   „Asi to máme v rodině. Má matka nebyla oblíbená a já jsem vyděděnec. Čím jsem si zasloužila tu čest, že jsem musela místo magické výchovy sama objevovat, co všechno dokážu?“ nadzvedla posměšně obočí.

   „Narodila ses,“ zahřměl za mnou ledový hlas. Otočil jsem se a pohled na Tamaru mě přimrazil k podlaze. Měla větší pravomoc než já a děti hříchu nenáviděla. Má dcera se na ni opovržlivě podívala a odfrkla si. Tamara zbrunátněla vztekem. Tohle si k ní nikdo nedovoloval. Ale já věděl, že Azer to dělá s lehkostí a radostí. Byla přece jenom moje dcera a já v jejím věku měl pravidla od toho, abych je porušoval.

   „Ta drzost v tvých očích se mi vůbec nelíbí! Mám ti ji nechat vypálit?“ založila si ruce na prsou a konečky jejích prstů začaly žhnout. Lekl jsem se. Touhle svou mocí byla neporazitelná. Žádný nesmrtelný neovládal oheň. Azer se jí podívala na ruce a posměšně vyprskla smíchy. Pak její tvář zvážněla a zdvihla pravou ruku. Luskla prsty a modré plameny olízly její dlaň. Tamara zalapala po dechu.

   „Modrý oheň! Ty ďáblovo dítě!“ vypískla Tamara a namířila proti ní svou moc. Azer se však dokázala ubránit. Vyslala kouzlo tak silné, až otřáslo základy paláce.

   „A dost! Jestli nechcete zemřít, tak mi dáte to, pro co jsem si přišla!“ popošla Azer směrem ke mně. Její dva přátelé se hýbali spolu s ní jako její věrný stín.

   „Opusť toto místo nebo tě stihne krutý trest!“ vykřikla Tamara.

   „A tebe mám já právě teď dost!“ zamračila se má dcera a luskla prsty. Tamara se proměnila v páru, která se vypařila za dveře a ty se zamkly na několik silných zámků.

   „Půjdete do mezisvětí a přivedete mi jednu duši,“ oznámila mi. Ona se neptala. Byla si jista, že to udělám.

   „To nemohu,“ zavrtěl jsem hlavou.

   „Můžeš! A taky to uděláš!“ rozkřikla se na mě a v zápalu vzteku mi dokonce zatykala.

   „Nemohu. Brána je už deset let zavřená. Je mi to líto, ale já ti nepomohu. Ne v tomhle,“ přimhouřil jsem lítostivě oči.

   „Azer… Najdeme jiný způsob,“ špitla ta upírka. Zřejmě mé dceři na té duši velmi záleželo, ale já jí opravdu nemohl pomoci.

   „To si piš, že nejdeme jiný způsob. I kdybych měla přimět samotnou smrt, přivedu ho zpátky. Já se nevzdávám a Nahuel není mrtvý, dokud to já neřeknu, zaťala ruce v pěst a já si všiml, jak se jí v očích zaleskly slzy. Chtěl jsem ji obejmout, ale ona ustoupila krok vzad a chytila za ruce své přátele.

   „Počkej. Můžeme si přece promluvit. Mám tě rád, Azer. Jsi má dcera a to se nikdy nezmění. Jsi můj život, kousek Samanty, který mi tady nechala,“ zašeptal jsem.

   „Nejsem tvá dcera. Nemám rodiče… Zemřel jsi spolu s mojí matkou v den, kdy ses rozhodl, že je pro tebe důležitější magie, než rodina,“ špitla tiše a pak se vypařila v oblaku modrého kouře. A zbyl po ní jen chlad a třes mého srdce.

   „Najdu si tě a přivedu domů,“ křikl jsem do prázdného sálu. Má dcera! Moje všechno. Věc, kterou jsem v životě miloval nejvíc mě nenáviděla a já se s tím odmítal smířit. Udělám pro ni všechno, i kdybych měl zaprodat duši!

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 12. kapitola: