Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera magie! 11. kapitola

19.06.2010 (10:45) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2324×

Přivedu tě zpátky!

„Počkej!“ Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. „Přece mi nemůžeš říct něco takového a jen tak odejít.“

„Chceš se vsadit?“ Pokrčila jsem rameny a otočila se na patě.

„Azer! Do háje, můžeš mě chvíli poslouchat?! Dělám to pro tebe, pro tvoje dobro… Copak ty nechceš být šťastná? Já ti k tomu dávám příležitost. Byla bys s Embrym spokojená. Měli byste kupu malých vlčat a...“ Rozhodil ruce ve výmluvném gestu.

„A co když chci kupu malých poloupírků?“ Podívala jsem se na něj vážně. Pohled mi opětoval. Nebyla v něm ani známka úsměvu, dokonce zmizely i ty roztomilé jiskřičky, které mu pokaždé rozjasnily oči barvy safíru. Přistoupil ke mně a opřel si své čelo o to mé, takže jsme si hleděli zblízka do očí.

„Chceš mě zabít?“ zeptal se zlomeně.

„Ne. Chci tě milovat.“ Pousmála jsem se a on zavřel oči, aby se mohl zhluboka nadechnout.

„Za tohle skončím v pekle,“ vydechl odevzdaně a políbil mě. Musela jsem se usmát nad tím, jak moc bojoval sám se sebou. Jenže pak jeho rty ochladly, a když jsem se na něj podívala, měl oči nepřítomně vytřeštěné do dálky.

„Nahueli?“ promluvila jsem na něj a zaklepala s ním. A on se mi sesunul k nohám. Až teď jsem si všimla krve, která mu prosakovala skrz košili i tričko.

„Nahueli!!“ Teď jsem jeho jméno vykřikla se zděšením. Klesla jsem na kolena a po tvářích mi začaly téct slzy. Začala jsem mu ránu ucpávat prsty, ale teklo z ní až moc krve.

„Ne… Prosím, ne,“ plakala jsem.

„Alice!!!“ zakřičela jsem jméno své sestry. Neslyšela mě. Byla zřejmě moc daleko.

„Alice,“ to už jsem šeptala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nahuel pode mnou ležel v kaluži krve, jeho srdce netlouklo a přes rty, ty brány dechu, nepronikal ani jeden jediný závan jeho sladkého dechu. Byla jsem jako opařená. Co to znamenalo? Že zemřel? Že je jeho duše v mezisvětí, místě, které slouží jako bludiště duší. Nahueli, proč?!

„Azer!“ vykřikl za mnou něčí hlas. Byla to zřejmě Alice. Nevnímala jsem ji. Začala jsem vnímat až ve chvíli, kdy mě něčí silné, ledové paže odtahovaly od Nahuelova mrtvého těla. Vzpírala jsem se. Nechtěla jsem pryč. Chtěla jsem být s ním. Chtěla jsem umřít spolu s ním.

„Ne! Já chci za ním! Nahueli!!“ křičela jsem a kopala nohama na všechny strany, když mě Emmett táhl pryč.

„Odveďte ji, proboha!“ zakřičel Carlisle a už se nad ním sklonil, takže mi zaclonil výhled.

„Šššš… To bude dobré. Podívej se na mě, Azer. Jsem tu s tebou… Podívej, jsem tady. No tak… Ššš,“ konejšila mě Alice, ale pohled jí stále utíkal směrem ke Carlislovi.

Alice

Měla v očích naprostý děs a šílenství. Něco podobného, co jsem viděla u Belly, když chtěli zabít Edwarda, ale tohle bylo stokrát silnější. Nedívala se na nás očima normálního člověka, ale očima zraněného zvířete. Vytratila se z nich lidskost, byl tam jen šílený strach.

„Nahueli,“ zašeptala a já sebou trhla, když jsem slyšela tu bolest, která z jejího tónu přímo kapala. Jasper musel utéct hned na začátku, bylo to pro něj zřejmě nesnesitelné. Emmett ji pevně svíral v pase a držel, aby se mu nemohla vysmeknout.

„Azer? Podívej se na mě! Bude to dobré, slyšíš? Bude to dobré.“ Objala jsem ji, a kdybych mohla plakat, plakala bych. Věděla jsem totiž, že jí lžu. Nebude to dobré. Viděla jsem to. Viděla jsem ji, jak ji tahle událost poznamenala. V mých vizích se už neobjevila ta nádherná dívka, ale zničená troska. Tohle ji totiž mělo zabít. Zabít její duši a nechat jen její tělo jako prázdnou schránku bez jakéhokoli důvodu žít. A to mě ničilo. Milovala jsem ji a chtěla jsem, aby byla šťastná. Nejhorší na tom bylo, že jsem věděla, jak moc jsem slabá proti osudu. Tohle byl Nahuelův osud a já ho nemohla změnit, stejně jako žádný jiný žijící tvor. Carlisle měl pravdu. Až smrt rozhodla, které srdce si ji získá. Bylo mi jí strašně líto. Druhý člověk, kterého se odvážila milovat a zemřel. Nejdřív její matka, kterou jistě milovala už od prvního nádechu a teď Nahuel.

„Je konec.“ Uslyšela jsem Carlisla a viděla na něm, jak moc ho to zdrtilo. Azer se při těch slovech sesunula na kolena a začala křičet. Nebyla to nějaká slova, ale bezmyšlenkovitý křik, kterým dávala světu najevo svou bolest. Obloha nad námi se při tom zvuku zatemnila a nebe začaly bičovat blesky. Počasí nejspíš vyjádřilo její rozdrásanou duši. Azer objevila svojí další schopnost. Dokázala ovládat živly, i když to teď bylo naprosto nepodstatné. Chtěla jsem ji obejmout, ale Edward mě zastavil a zakroutil odmítavě hlavou. Viděl její myšlenky a bylo mu jasné, že teď potřebuje dostat ze sebe tu bolest, která spalovala celé její tělo. Vlastně jsem se do ní nedokázala vcítit, ale vím, že Edward ano. Takhle mu asi bylo, když si myslel, že je Bella mrtvá. Nevím, co bych dělala, kdyby se tohle stalo Jasperovi. Cítila jsem bolest nad ztrátou Nahuela jako bratra a ta byla dost obrovská na to, aby mi udělala díru do srdce. Jak bych se asi cítila, kdyby zemřela láska mého života?

Za chvíli křik ustal, ale nebe bylo čím dál tím víc rozbouřené. Azer pozvedla hlavu a já uviděla její oči. Už v nich nebyl jenom smutek a bolest. Bylo tam i něco jiného. Vztek a zášť. Vstala, došla k Nahuelovi, odepnula si z krku medailon, který měla po matce a připnula mu ho na krk.

„Přivedu tě zpátky,“ zašeptala a potom ho políbila na chladné rty. „Alice.“ Otočila se na mě.

„Ano?“ optala jsem se zvědavě.

„Jedu si pro svého otce. Přinejmenším mi něco dluží a já si to hodlám vybrat,“ oznámila mi chladně.

„Říkala jsi, že nevíš, kdo je tvůj otec,“ podivila jsem se.

„Nevěděla jsem to. Do té doby, než jsem si dala jisté věci dohromady. Jediný důvod, proč by moje matka neměla chtít, abych zjistila, kdo je můj otec, je ten, že by měla z něčeho strach. Strach ze smrti? Možná… Ale třeba ne z té své. Když počne čarodějka dítě s člověkem, je to v pořádku. Krev se promísí a vznikne průměrný kouzelník, který svou magii nijak neohrozí Radu starších. Ale když se dítě zrodí z magické krve takzvané čisté, je tady problém. Narodí se mocný druh čaroděje. V mém případě čarodějky, který může svrhnout prastarý Řád, který je složený už tisíce let z nesmrtelných mágů. Takové děti bývaly pro dobro světa magie upalovány na hranicích. Předpokládám, že můj otec není jen tak nějaký člověk a dokonce se odvažuji tvrdit, že to není ani průměrný čaroděj,“ pronesla zamyšleně a její pohled sklouzl na Nahuelovo mrtvé tělo. „Je to pravděpodobně člen Řádu. A ti mají moc vklouznout do mezisvětí a přivést zpět zbloudilé duše. On tam půjde,“ řekla pevně. „Půjde a přivede Nahuela,“ pokývala rozvážně hlavou.

„Jak se tam chceš dostat?“ zeptal se věcně Emmett.

„Teleportací. Ale potřebuji jednoho z vás, aby mi pomohl. Potřebuji, abych od vás mohla čerpat duševní sílu. Protože bez jednoho z vás bych se tam sesypala tváří v tvář svému otci.“ Sklopila hlavu a já k ní přistoupila a objala ji.

„Půjdu s tebou,“ zašeptala jsem jí do ucha a cítila, jak mě pevně objala.

„Jdu taky,“ prohlásil Emmett a já se na něho překvapeně podívala. Riskoval hodně, ale věděla jsem, že to dělá ze stejného důvodu jako já. Pro lásku k Azer.

„Co když to nevyjde?“ zamračila se Rose.

„Vyjde to.“ Zaťala Azer ruce v pěst, protože se nehodlala smířit s faktem, že Nahuel je mrtvý.

„Šťastnou cestu.“ Objal nás Edward.

„Postarej se mi o něho.“ Stiskla mu Azer rameno.

„Vrať se nám.“ Oplatil jí stisk a potom odstoupil. Azer nás chytila za ruce a podívala se nám do očí. Stále v nich byl děs a strach, ale i jiskřička naděje. A já věděla, že udělám všechno proto, aby zažehla v požár. Stejně jako Emmett, který nás ochranitelsky objal.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera magie! 11. kapitola: