Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 46. Sopky a lamie

09.08.2010 (10:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1306×

Marcus, jehož oči kmitaly v podivu nad jeho činy od mrtvoly ke dveřím, a pak skrz okno na stodolu, neváhal ani vteřinu. Ačkoliv jeho pohyby se mohly zdát zmatenými a poněkud roztěkanými, jeho mysl byla jasná a čistá.

Rukama, jimiž praštil světce po hlavě s ledovým klidem, a v nichž i nyní třímal pod ocelovým stiskem pohrabáč, podepřel mrtvolu a s vypětím všech sil se i spolu s nebožtíkem vyklopýtal na dvorek, aby si to zamířil rovnou k oné stodole.

Jen co se zbavil těla i pohrabáče, vracel se zpět tou stejnou cestou. Sám sobě se přitom podivoval, jak málo nepořádku se mu podařilo nadělat při tak velké námaze. Se svazkem klíčů v ruce a vědomím, že klášter už nikdy více není a nebude jeho domovem, za sebou zavřel dveře do knihovny. Se zamykáním se ani neobtěžoval.

Lehkými kroky blížil se ke schodišti do sklepení s jasným cílem osvobodit, co uvězněno jest.

(Lamia)

Milý deníčku,

nerada si dávám plané šance, ale dnes cítím, že něco je jiné. Dnes to vyjde. Jsem si tím tak jista, jakože každý den vychází slunce!

Marcusi, pospěš, pospěš, sic mě tyhle stěny udusí...

Zapsala jsem a zrovna v té samé chvíli jsem zaslechla rachot klíčů na svazku. Srdce se mi divoce rozbušilo. Nyní nastává okamžik pravdy! Za pár vteřin se dozvím, zda-li mi ten starý mnich Dorian nese jídlo, či byly mé prosby konečně vyslyšeny a za kovovou deskou dveří se skrývá Marcus.

Zámek cvakl a dveře se se skřípotem jim vlastním otevřely dokořán. Pronikavé světlo ze svítilny mě na okamžik oslepilo, ale už v té chvíli jsem poznala, že osoba stojící na zápraží není ten starý bručoun Dorian, nýbrž Marcus. Můj zachránce a bratr!

„Lamio?“ ozvalo se nesměle hlasem, který lahodil mým uším. Jak dlouho to jen jest, co neslyšela jsem jej?!

„Marcusi?“ odtušila jsem a usmála se v němém blaženém povznesení. Zaklapla jsem deník, tu prťavou věcičku vázanou v kůži a jedinou věc, která bránila po celé ty roky tomu, abych tu zešílela. Zastrčila jsem jej do kapsy šatů tak velkých a špinavých, jak jen to situace a místo dovolovaly.

Marcus přistoupil blíž a pomohl mi na nohy. Ne, že bych byla bývala neměla dostatek sil, snad jen to bylo tím, že už jsem pořádně ani nevěděla jak se stojí, či to zapříčinila ta dlouhá prodleva, po jejíž dobu jsem přemýšlela nad svým štěstím namísto toho, abych se dala v zběsilý úprk z této kopky, jak by bylo bývalo logické a zcela předpokládatelné pro osobu zde uvězněnou léta letoucí!

„Konečně,“ šeptla jsem trochu sama pro sebe a trochu pro radost v nové dny, když jsem překročila ten obludný práh těch nejobludnějších dveří vedoucích do té nejohavnější místnosti na světě. Ba i označení místnost je urážkou pro jakoukoli jinou prostoru na světě!

Na chodbě jsem se rozhlédla a instinktivně se vydala po směru, odkud vždy (podle zvuku) Dorian přicházel.

„Počkej!“ zastavil mě však můj bratr. „Mám tu ještě jiný úkol.“

„Cože?“ podivila jsem se. Mě tu nechali hnít celou věčnost a teď mě zachraňují jako taky jen tak mimochodem kvůli někomu jinému? To by mě teda zajímalo, koho tak veledůležitého tu drží!?

Napůl naštvaně a uraženě jsem propíchla bratra očima.

„To si jako děláš šoufky, ne?“

„Promiň,“ podíval se na mě provinile, „ale sama víš, že dostat se sem není až tak úplně jednoduché.“

„Teda pokud se nedáš chytit,“ dodal posměšně a myslel si, že tím odlehčí vzduch, který se dal krájet, ale i po jeho slovech. Prej, chytit? To si myslí, že jsem tak blbá?

„Promiň,“ dodal po chvíli, když viděl, že vtípky na mě teda nezabírají. A na koho by taky zabíraly po sedmi letech v cele?

„Tak už hlavně dělej!“ připomněla jsem mu místo odpuštění, když na mě hodnou chvíli civěl. Nemám totiž nejmenší chuť tu strávit dalších sedm let!

„No, jo,“ utrousil a s pomocí dalšího klíče otevřel dveře naproti nám.

„Kdo tam vlastně je?“ nedalo mi to, ale jakmile bylo otevřeno, už to ani říkat nemusel.

(Nikdo, někde :D)

A kola kočáru se točila a točila. Točila se tak rychle, jak rychle bylo třeba a tato potřeba byla udávána v počtech ran bičem do kostnatého hřbetu černých ořů, vlekoucích kočár cestou neobyčejnou a přece obyčejnější všech. Tempo biče udával kočí, ale tempo kočího Delia, sedící pohodlně uvnitř.

Své černé oči plné hněvu upírala na krajinu ubíhající vně oken a stěn té dřevěné kabiny. Její myšlenky, černější jejích očí, byly plné bitev, bojů, moci a utrpení způsobeného jiným. Přemýšlela o tom, jak rychle svět zapomíná. Cožpak je to možné, že lidé zapomněli vše, o co se zasadila? Všechno, čím je chtěla trestat? Cožpak je možné, že selhala?

Ne. Delia tuto možnost zavrhla ještě dříve, než naplno zasáhla její mysl. A tak vytěsněná na okraji zůstala ta myšlenka viset v prázdnotě nepovšimnuta a zapomenuta.

To její potomci selhali, ne ona! To je také důvod, proč se musí postarat, aby to bylo napraveno. Na kratičkou chvíli se její mysl zatoulala k Atlantidě. Zdalipak ještě všechny bytosti nelidského původu žijí skryty?

Kočár kobrtl, jak najel na kámen a Delia jakoby se probudila ze sna. Svraštila čelo nad svými vlastními myšlenkami a pomyslila si: „Co se to k čertu stalo s tím vzduchem?“ Už se víc nedivila, že věci se mají tak, jak se mají. Copak je to možné, zachovat si pekelné způsoby v tak řídkém vzduchu plném… čehosi?

I vyklonila se z okénka a s pohledem upřeným na nebe plné hvězd pronesla cosi v řeči, kterou už se pár tisíc let nemluví, a tak vám ani nepovím, co říkala. Co však povědět vám mohu je, že jakmile ta slova vyřkla, obloha potemněla, hvězdy se skryly a země se začala třást. Desítky sopek se v té chvíli probudilo k životu. Některé začaly jen chrlit síru, jiné vyplavily magma a další zas jen pobafávaly a připravovaly se, až je Delia zavolá podruhé…

(Dům Cullenových, Nessie)

Vlna zemětřesení s ničivým účinkem a zvýšená sopečná aktivita za poslední hodinu způsobila vážné komplikace i v místech, kde nenastaly přímé katastrofické následky. V epicentru, oblasti blízké zemskému jádru, podle odborníků došlo k nepředvídané anomálii v poměru hustoty tekuté části vnějšího obalu jádra, která zapříčinila masivní posuny, sahající až do zemské kůry, odkud dále ovlivnily i plynný obal země, což je také příčinou dosud vzácného jevu, a to sice úplného zatmění způsobeného nadměrným výskytem oblačnosti ve všech vrstvách atmosféry…

To je fór? Oni snad mají vysvětlení pro všechno! A zcela přirozené! Musím ale uznat, že kdyby mi to Alice neřekla dřív, možná bych jim to taky zbaštila i s navijákem…

„Tati?“ napadlo mě, „vy máte lidi i u televize?“

„Ne. Ačkoliv se to jeví jako dobrý nápad, zdá se, že to zatím ani není třeba. Lidé jsou ve své podstatě slepí k tomu, co jim říká jejich okolí a ve většině případů i instinkty.“ Při tom posledním ho máma šťouchla loktem do žeber.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Esme.

„Otázka zní, co můžeme dělat?“ opravil ji Jasper.

„Alice?“ doplnil mě otec. „Už se začínalo zdát, že se tu všichni budeme nadosmrti jen ptát. Že jo, tati?" pomyslela jsem si a on se jen zasmál.

„Další katastrofy zatím nehrozí, ale taky to může znamenat, že se jen zatím nerozhodla. Jediné, co vidím je, že chce nastolit staré pořádky. Tím myslím, že chce nejdřív postavit síly na svou stranu, a pak až…“

„Všechny sežrat?“ navrhla jsem.

„Tak něco.“

…

„Crrr. Crrr,“ zazvonil telefon do ticha našich hluboce zamyšlených myslí. Že by ona? Volá, aby se dohodla na tom, kdy nás rozdupe, pomyslela jsem si sarkasticky a šla zvednout telefon.

„Až dorazí ty debilní poslové, tak je podřízněte!“ ozvalo se ze sluchátka. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, o čem je řeč, ale když mi to došlo…

„Emmette? Jsii to ty?“ zalapala jsem po dechu. „Jakto?“

„Neptej se a poslouchej,“ vzal to zkrátka, „Lochnesko,“ dodal, a to už byl jeho styl. Pousmála jsem se.

„Potkali jsme Carlisleovi staré známé,“ sdělil mi a mě bodlo u srdce. Oni vlastně vůbec nic neví! „Jsou to trochu podivíni, ale to neva, ne? Všechno je lepší než ti mniši!“

„Emmette…“

„Nemám moc času, ale budeme se snažit dorazit tak rychle, jak jen to půjde. Jen mi slib, že ty mnichy odkrouhnete, joo?! Mám jich plný zuby a ještě jsou to podrazáci! Vysvětlím později… Zatím. Jo a Rose zdraví.“ A než jsem stihla říct Carlisle je mrtvý, ozval se ve sluchátku ten podivný a protivný zvuk, a pak známé a všetečné „píp-píp."

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 46. Sopky a lamie: