Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 43. Normální nebo královský?

01.02.2010 (13:45) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 942×

V minulých dílech jste četli:

...a Delie se stala královnou a matkou upírů, to byl její plán na zkrocení plemene lidského. I po několik set let vládla pak, jakožto bohyně po celičkém světě, však jednou pak už jí svět znudil a ona se odebrala k spánku. Místo, kde odpočívá, střeží královský rod pověřen tímtož, a jen ti ji mohou probudit nazpět... (Díl 15., Královna)

„Haló,“ zavolala Esme, která sluchátko zvedla. O vteřinu později zesinala a přepla na reproduktor.

„… -vit, jak to uděláme,“ řekl kdosi do telefonu. Kdosi, kdo měl téměř totožný hlas jako EMMET! Podívala jsem se na Alice jako všichni a ta jen zářila. Je to Emmet! (Díl 42., Mírové rozhovory)

***

„Emmet,“ zalapala jsem po dechu, ačkoli dýchání vlastně už není mou prioritou. To není možné, řinula se ta slova mou myslí rychlostí blesku a přece, byl to on! Jeho hlas, jeho slova, jeho vysvětlení a jeho návrh řešení.

„Proč jsem vás ale neviděla?“ zeptala se potom Alice a vyslovila tak otázku, která nás na jazyku pálila všechny, jen ona ale měla to svaté právo ji vyřknout.

„Neviděla?“ podivil se Emmet a zamumlal tichounce. „Tak proto,“ a pak snad ještě tišeji dodal: „Musím končit, slyší mě,“ odmlčel se a přidal. „Mají také dary, jsou přece vyvolení a je jich dost…“ Sluchátko náhle oněmělo a něco cvaklo, píplo a náš telefon vydal dutý zvuk. Je pryč, došlo mi. Je zase pryč.

„Musíme je dostat zpátky!“ zavelel Jazz.

„Ale jak?“ odtušila jsem stále zírajíc na to němé sluchátko, které nikdo nezavěsil. Doufala jsem, že zase uslyším ten hlas, ale byl pryč. Daleko a nikdo neví kde. Podívala jsem se na Alice, měla zadumaný a frustrovaný výraz. Podívala se mi do očí a řekla to, co jsem vůbec slyšet nechtěla.

„Já nevím, Ness, prostě nevím,“ zašeptala a po tváři jí přejel bolestný škleb. Jak to udělala, Jazz se napřímil a za okamžik bylo všem líp. Esme měla dokonce úsměv na tváři. Úsměv, jaký jsem u ní neviděla už dlouho. Ten úsměv ale skrýval také něco, něco jakoby bolestného. Podívala jsem se na otce a ten přikývl. Její úsměv byla naděje a víra, věc, co nikdy neumírá, ale když se neukáže jako skutečná, zabije tě. Usouží zevnitř. Bože Esme, tolik jsi trpěla, doufám, že už nebudeš, i když se to zdá býti mizivé…

„Emmet říkal něco o dohodě,“ konstatoval Logan. „Jak se chtějí dohodnout? Pošlou nám dopis, zavolají nebo vyšlou vyjednavače?“

„Jsme v nebezpečí,“ řekl najednou Jazz a otočil se dokola, pak někam odběhl a za chvíli byl zase zpět. „Musíme se připravit,“ řekl, až všem naskočila husí kůže. Čelo měl svraštělé a z očí mu tryskala ctižádost. Nikdo nehnul ani brvou, jen otec chápal, o čem mluví a řekl: „Má pravdu. Jestliže ví, kde jsme, a mají přesilu, jsme v ohrožení. Jen nechápu, proč tak dlouho čekali, proč nezaútočili už dřív?“

„V okolí je stále hodně pachů upírů, když zjednáváte řízení našeho světa,“ odtušila matka.

„Pravda, ale působí to spíš, jakoby na něco vyčkávali. Nějaké eso v rukávu. Proč by nás jinak ušetřili, když podle Emma ani netušili, že upíři nemusí pít jen lidskou krev?“

„Ano, na toho, kolik toho ví a kdo jsou, jsou některé jejich informace mylné. Jisté je, že se musíme připravit,“ řekl Jasper a začal rozdávat úkoly. „Ty a Bella,“ ukázal na otce, „připravíte obranné valy s kůly každých třicet metrů od domu. Esme, ty dojdeš do sklepa a zkontroluješ stav našeho arzenálu.“ Jen přikývla a on pokračoval: „Logan a Nessie, vy si vezměte na starost různé pasti kolem domu, plány vám donesu,“ řekl a na chvíli si odběhl, když se vrátil, v rukou svíral zaprášená lejstra a podával je Loganovi.

„Já půjdu nastražit nálože a ty Alice…“

„A já se budu věnovat výzdobě domu,“ dokončila ona za něj. Jazz přikývl, udělal krok stranou, pak se zarazil, vrátil se, otevřel pusu a zmohl se na tiché: „Eh?“

„Někdo musí zajistit přirozený běh věcí včetně příprav na svatbu,“ odtušila Alice a v očích jí plály plameny pekelné. Jazz se bude smažit, napadlo mě.

„No, ale… já. Totiž je to nutné?“ zeptal se nakonec nevinně.

„Jaspere Cullene, jak to jako myslíš, když říkáš, „Je to nutné?“ a ani se neodvažuj říct to, co si chtěl teď říct!“ rozkřičela se Alice na celý dům. V dálce jsem slyšela, jak hejna ptáků urychleně opouští svá hnízda a odlétají z okolí domů. Tím okolím myslím tak padesát kilometrů na každou stranu od domu. Takhle naštvaná byla naposled, když mi byl rok a Emmet mě vzal na bahenní lázeň do lesa v šatech na moje narozeniny, na zakázku vyrobené od někoho jistě hodně slavného… to byly časy! zasteskla jsem si.

(Brána pekelná, Sunnydale)

„Kopejte! Přidejte, už jsme skoro tam!“ křičel muž s havraními vlasy a uchopil do ruky krumpáč, aby se přidal k dílu. „Zaberte, už jen kousek!“ povzbuzoval je. A skutečně za nedlouho prorazila stovka mužů po celé týdny mlácení do tvrdé skály na jeskyni, poslední místo odpočinku královny Delie. Skála byla prolomena a muž prolezl dírou v ní. Pozvedl plynovou lampu a rozhlédl se po jeskyni. Vedle krápníků a mechu zde byla spousta mramorových soch. I vydal se muž po mramorové stezce stáčející se hlouběji do země. Na jejím samém konci bylo nádvoří a v jeho středu pak stál trůn a na něm seděla Ona, Delia sama, královna upírů. Spala zde po stovky let, ničím nerušena.

Na trůně z každé strany seděl havran a pod ním dvě černé pumy. Líně shlížely na toho opovážlivce, pak puma mávla ocasem a na muže se slétlo hejno netopýrů.

„Kša, kša,“ křičel muž a máchal kolem sebe lampou. Byl to podivín, plynovou lampu si přinesl ve století dvacátém prvním. I jeho oděv zdál se býti zastaralým, snad jako by pocházel z konce devatenáctého století. Znovu zvolal „Kša“ a netopýři na to nic, tak se přikrčil, očima těkal z jednoho na druhého. Chňapl a jednomu z nich zakroutil krkem, ostatní se vytratily do tmy. Narovnal se, upravil si šat a poklekl.

„Královno, má paní,“ pronesl s hlavou skloněnou k trůnu, „vyslechni mé volání. My děti tvé, děti noci tě voláme zpět. Vzbuď se, nadešla doba nejtěžší,“ a královna nic, seděla jako kus kamene, jímž byla. Muž vzhlédl, a když viděl, že se nic neděje, vznesl modlitbu.

„Paní má, Delio, volám tě zpět. Vzbuď se, přišel tvůj čas. Lidé se hemží po zemi a my upadáme do zapomnění. Vyvolení nás honí, a když ne oni, tak měniči či sám náš druh nás zabíjí. Paní naše, modlo noci. Ať už volaná jako Nykta, Lilith nebo kdo jiný, jsi to ty! Naše vládkyně, cožpak neslyšíš úpěnlivé prosby svých dětí…“

„Mlč,“ zvolala náhle a její hlas se rozezněl tmou jeskyně do každého jejího nejmenšího koutu. „Proč mne budíš, snad chaos nastal, že mne ve spánku rušíš? Proč voláš mne, jiné jsem stanovila za odpovědné.“

„Stanovila, ó jistě má paní. Ti však mrtvi jsou, celý klan a válka je blízko.“

„Mrtvi?! Jaká opovážlivost! Kdo se takového rouhačství dopustil?“

„Doba je zlá a zmatená, paní má. Pravými viníky jsou Cullenovi, na nich leží vina. Jsou to neposlušné děti, nepijí z lidí. Oni se s nimi paktují!“

„Nastal konec mého spánku!“ zavelela, „připrav můj kočár. Zjednám pořádek zas!“

(V domě Cullenů)

„Mám špatný pocit,“ řekla Alice.

„Proč?“ odpáčila jsem. Alice se zamračila a pak řekla.

„Červená se sem vůbec nehodí, místo růží použijeme lilie.“

„Aha,“ povzdechla jsem si. „Měla bych jít pomoct Loganovi,“ napadlo mě pak.

„To zvládne, navíc tohle je důležité.“

„Důležitější než fakt, že nás chtějí zabít?! Zase. Alice, vzbuď se, výzdoba není vše!“

„Ale je!“ stála si za svým, „Něco musí být normální, jinak zešílíme“.

„Já brzo zešílím z tebe,“ pomyslela jsem si.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 43. Normální nebo královský?: