Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dark memories - 4. Informed

22.09.2009 (07:30) • Kayla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 774×

Slyšela jsem souměrné klepání bot o podlahu. Neznámá návštěva se přibližovala. Doufala jsem, že mi konečně objasní důvod mého pobytu tady. Ale víc jsem doufala, že mi pomůže. Stoupla jsem si blíž ke mřížovaným dveřím mé cely. Osoba vystoupila z rohu.

„Ahoj. Jak vidím tak už si se probrala.“ Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale při pohledu na něj jsem naprosto nebyla schopná slova. Přede mnou stál anděl a to doslova. Kluk asi 180 centimetrů vysoký s blonďatými vlasy, bezchybnou tváří a zlatýma očima. Přiblížil se blíž ke dveřím mé cely a já instinktivně uskočila dozadu a bojovně se přikrčila. Cítila jsem zněj nějakou nepopsatelnou sílu, která mě obklopovala jako pavučina. Nevím proč, ale hodně jsem ho bála.

„Neboj se, neublížím ti“ řekl sametovým hlasem.

„Aspoň zatím“ dodal se zlověstným úsměvem.

„Kdo jsi, kde to jsem a co ode mě chceš?“zavrčela jsem na něj. Zasmál se, jeho smích se zdál být uklidňující, ale ne pro mě. Pořád jsem cítila ten tlak na mé kůži.

„Jak vidím jsi hodně zvědavá, nemám pravdu? Takhle se, ale nikam nedostaneme. Zapamatuj si co teď řeknu a zapamatuj jsi to moc dobře ano? Otázky tady dávám já. Moje jméno není důležité. A pokud jde o to kde jsi, tak je to sklepení pod domem mé rodiny. Nesnaž se utéct nepodaří se ti to. Volání o pomoc taky nikdo neuslyší, ale to už jsi asi zjistila že?“ Zase ten jeho odporný úsměv.

Měla jsme sto chutí mu do něj šlápnout a nebýt těch zatracených mříží, tak bych to udělala.

„No a k tomu proč tu jsi to víš nejlépe sama, ale pokud hodláš dále hrát nechápavou tak ti to řeknu.

Chci informace čím víc, tím líp. A nenuť mě abych ty informace z tebe dostal svými způsoby.“ Hrozba z jeho hlasu byla jasně znatelná, ale já nic nechápala. Nevěděla jsem o žádných důležitých informacích, vlastně nevěděla jsem ani svoje vlastní jméno. Stáli jsme tam proti sobě v naprostém tichu.

„Nebudeš mluvit?“ řekl nakonec „Nevadí, tak se budu ptát. Jak se jmenuješ?“

„Já nevím“ řekla jsem tiše.

„Nevím, jestli ti to ještě nedošlo, ale s takovým přístupem se odsud nedostaneš“

„Já si nic nepamatuju. Ani jméno ani žádné informace, které chceš vědět. Já nevím co jsem udělala špatně, ale prosím pusť mě.

„Vy se všichni tváříte tak jako by vám někdo ubližoval, ale jediný kdo ubližujete jste vy a je vám to jedno.“ To co ten kluk říkal bylo divné. Já si nic nepamatovala, ale musela jsem být hodně špatný člověk. Možná, že si tohle všechno zasloužím za ty špatné věci co jsem udělala.

„Meridian to ti taky nic neříká?“

„Mělo by?“ zeptala jsem se hloupě.

„Já vím nesmíš nám nic říkat, ale měla bys vědět, že tě nikdo nezachrání ani nepomůže. Co takhle udělat dohodu? Ty máš určitě obrovskou žízeň a já potřebuju informace, takže to uděláme takhle: Ty mi řekneš co potřebuju vědět a já ti dám napít.“

„Já nepamatuju nic víc než tu nesnesitelnou bolest a pak jsem se probrala tady.

„Co se to semnou stalo?“ zeptala jsem se.

Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem taková předtím nebyla. Nevím sice jak popsat tenhle stav, že mě neuvěřitelně spaluje bolest v mém hrdle, že vidím i když je tu absolutní tma, ale byla jsem si jistá, že už nejsem člověk. Já byla jiná a nic už nebude jako dřív.Chtěla jsem zachránit aspoň svoje vzpomínky na ty krásné věci, které jsem prožila, ale moje mysl byla prázdná.

Díval se na mě dost nedůvěřivě jako bych to na něj jenom hrála. Taky jeho pohled byl obezřetný. Možná čekal, že se na něj každou chvíli vrhnu. Ale zaprvé tu byly ty mříže a za druhé, nemyslím si, že bych proti němu měla nějakou šanci. On vypadal nebezpečně a taky, že už něco za svůj život prožil.

„ Jsi upír, jestli se to tedy dá v tvém případě tak nazvat.“

„V mém případě?“

„Ano ty jsi Jiná. Chris říkal, že sis ošklivě poranila hlavu a ta.. „Chris?“ skočila jsem mu do řeči.

„Ano můj bratr“ na tím slovem se hořce ušklíbl.“

„To on tě zachránil. Říkal, že tě našel tažce zraněnou na silnici a že ti musel pomoct. Jako by tohle byl snad nějaký červený kříž. Ten kdo měl jednou zemřít by taky zemřít měl. Tak to má být, tak to je přirozené. A jestli tys měla být mrtvá, měl to tak nechat. Ale je to zvláštní, on měl vždycky štěstí na takové jako jsi ty. První Anylay a teď ty. Myslel jsem, že se poučil, ale to on ne. Zase si něco takového - přitom ukázal na mě - dotáhl domů.“

„Co se stalo s Anylay?“ když jsem uviděla jeho vražedný výraz došlo mi, že jsem se asi neměla ptát.

„Je mrtvá.“ A já na chvíli viděla v jeho očích obrovskou bolest, ale byla to jenom setina vteřiny. Potom ji okamžitě nahradila tvrdá maska.

Podvědomě jsem tušila, že stejně nezáleží na tom co řeknu. On mě stejně zabije. Pokusím se, ale tu chvíli co nejdál oddálit a navíc byla jsem i svým způsobem ráda že tu je. Měla jsem si s kým povídat a nebyla sama. A toho jsme se nejvíc bála, že tu zůstanu opět sama.

„Tys ji měl rád“ řekla jsem. To nebyla otázka, ale konstatovaní. Chtěla jsem zjistit kdo byla ta neznámá dívka o které říkal, že je Jiná jako já. Jiná, musela jsem se usmát jako by mi tohle slovo už někdo řekl.

„Ano Chris ji přivedl sem potom co se na ní její rodina vykašlala. Překousli by všechno, ale to, že se jejich holčička stala upírem ne. Zvykla si na náš způsob života.“ Zdvihla jsem nechápavě jedno obočí. Usmál se.

„My nepijeme krev lidí, ale jenom zvířecí. Dělá nás to lidštější než jsou ostatní našeho druhu.“

„To sotva, zavřeli jste mě tu jako nějaké zvíře v kleci. Já nejsem váš nepřítel. Já chci jenom být volná.“

„Ty nejsi člověk. Nemusím na tebe brát žádné ohledy“ Řekl mi chladně. Aha takže lidi má rád, ale upíry ne.

„Kde jsme to skončili?“ dělal jako, že o tom přemýšlí.

„Ach ano Chris ji tedy dovedl domů a já s tím nesouhlasil. Říkal jsem, že je nebezpečná, že nás může každou chvíli zabít a ani si nevšimnem, ale on neposlouchal. Moc ji miloval a nehodlal se jí vzdát. A zbytek rodiny si ji samozřejmě zamiloval. Oni, ale nevěděli co je ve skutečnosti zač. Byla přeci tak zvláštní a tak hodná. Kdo by ji neměl rád že? I mě se dostala pod kůži a to byla chyba. Všichni jsme ji věřili. Bojovala po našem boku, riskovala za nás svůj život. Její talent se nám opravdu moc hodil. Hodně nám pomáhala. Záviděl jsem ji Chrisovi. Vždycky měl všechno na co si ukáže a teď to nebyla vyjímka. Ale já viděl, že je s ním šťastná a tak jsem tiše trpěl. A jednoho dne odešli s Chrisem do akce, bylo to nebezpečné, hodně. Přemlouval jsem je ať tam nechodí. Hlavně Anylay, na bratrovi mi tolik nezáleželo. A pak se Chris vrátil a byl hodně zraněný a úplně psychycky zničený. Nikdy jsem ho neviděl tak na dně a já pochopil. Je mrtvá, prostě už se nevrátí o to horší to bylo když mi to potvrdil. Všechno to byla jeho chyba nikdy ji tam neměl vodit, ale on vždy rád riskoval. Neznal meze a tak to dopadlo. Jediný člověk na, kterém mi za tu věčnost záleželo byl mrtvý. Chtěl jsem ho zabít, ale rodina byla proti. Tolik toho prý ztratil, ale nikoho nezajímalo kolik jsem ztratil já. To jak jsem se cítil já bylo vždy vedlejší.“

Bez dechu jsem ho poslouchala. Bylo mi líto, ale vím, že tohle nechtěl slyšet a tak jsem nic neříkala.

„Pořád, ale nechápu jak to souvisí se mnou.“ Řekla jsme tak tiše, že by mně obyčejný člověk nemohl slyšet.

„Phobos D'Arrest, to on zabil Anylay.A když jsme byli u něj v sídle viděl jsem na jeho pracovním stole složku s tvou fotkou označeno jako přísně tajné. Nejspíš budeš důležitá ať už z jakéhokoli důvodu, takže když tě zabiju, tak mu uškodím a samozřejmě ublížím tím i Chrisovi. A to mi bohatě stačí. On si totiž myslí, že má za tebe zodpovědnost když tě přeměnil, ale teď prý musí něco důležitého zařídit. Beztak to bude něco kolem toho zpropadeného Meridianu. A mě poprosil ať se o tebe postarám.“

Phobos D'Arrest, Phobos D'Arrest, Phobos D'Arrest.

Pořád jsem to jméno v duchu opakovala.

„Já ho znám, nevím sice odkud, ale už jsem to jméno někdy hodně dávno slyšela.“

„Vzpomínáš si? Tak to tě tu ještě chvíli nechám, třeba mi řekneš i něco užitečnějšího.

„Ty odcházíš“ nevím proč, ale cítila jsem se najednou prázdnotu. I když mě nenáviděl, chtěl zabít a držel mě tu jako v kleci ze které není úniku stejně jsem nechtěla aby odešel. Byl to první člověk kterého jsem za svůj nový život potkala a on mi mohl mi pomoct rozluštit moji minulost, která asi nebyla moc pěkná.

„Ano moji rodinu jistě zajímá kde jsem a nebylo by pěkné kdyby se o našem malém tajemství dozvěděli.

„Oni neví, že tu jsem?“

„Ne a kdyby ano, tak tě zabijí, takže není zrovna nejlepší nápad jim o tobě říkat. Přemýšlej o sobě a o tom co jsem ti řekl. Protože pokud je nějaká šance, aby ses odsud dostala, tak musíš proto něco udělat. S těmito slovy se otočil a odešel.

„Počkej“ zavolala jsem na něj, ale on se neotočil. Zhroutila jsem se na zem. Přišlo to čeho jsem se nejvíc bála. Byla jsem zase sama.

Autor: Kayla, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dark memories - 4. Informed: