Dáno osudem - 7. díl • STMÍVÁNÍ.eu

Volturiovi jsou tady

12.03.2010 (21:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3173×

Vůbec jsem nechápala smysl té věty. Volturiovi jsou tady. Kde tady? Jak to Edward ví? Znala jsem je z vyprávění a moc dobře si uvědomovala, že nikdo nebezpečnější asi ani neexistuje. Byli to vládci všech upírů dohlížející na pořádek a uchovávání jejich malého krvavého tajemství. Měli sídlo v italské Volteře a do světa se vydávali pouze trestat provinilce a získávat nové členy. Jen mi unikalo, co by dělal někdo z nich v New Yorku.

Edward drtil mou ruku a jinak seděl nehybně jako socha. Bylo na něm poznat, že se bojí. Poprvé za celou tu dobu od našeho seznámení nepůsobil sebevědomě. Já cítila nepříjemné vibrace u žaludku, ale paniku nebo děs ne. Měla jsem pocit, že mi něco hodně podstatného uniká. Že nevím všechno.

,,Edwarde, co se děje?” zeptala jsem se šeptem. Neměla jsem žádný důvod tišit hlas, ale zcela intuitivně jsem to udělala.

,,Jdou si pro tebe. Bello, je mi to tak líto. Oni se o tobě a o tom, co děláš, nějak dozvěděli a chtějí tě získat na svou stranu,” odpověděl mi trochu neochotně.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Nějak mi to nedocházelo. Vládci upířího světa se dozvěděli o mně, obyčejné lidské holce, a budou mě přemlouvat, abych se k nim přidala? To bylo zcela nelogické, nedávalo to smysl.

Podvědomě jsem si uvědomovala, že bych se opravdu měla bát, ale strach stále nepřicházel. Stále jsem byla docela klidná, jen Edward mě znervózňoval.

,,Hm, dobře. Jen nechápu, jak to víš,” pronesla jsem pořád ještě klidným hlasem.

,,Slyším jejich myšlenky,” informoval mě Edward. Chvilku se nic nedělo. A pak mi to konečně došlo.

Volturiovi jsou tady! Přímo tady v domě. Roztřásla jsem se hrůzou. Dívali jsme se s Edwardem jeden druhému do očí a já v těch jeho viděla svůj odraz. Byla jsem šíleně bledá, oči široce rozevřené a panenky rozšířené strachem.

Cítila jsem ono známé chvění ve svém nitru a vyděsila se ještě víc. Teď ne, prosím teď ne! Takhle probíhaly mé nejhorší noční můry. Zničím Edwarda, protože se neumím ovládat. To jsem nemohla dopustit.

Vzpomínala jsem na první polibek, na jeho přiznání a vyznání citů, na naši louku. Představila jsem si, že jsme opět tam. Ležíme v trávě, kolem nás je klid. Ptáci zoívají, listí ve větvích šumí a Edward brouká mou ukolébavku.

Chvění se pomalu vytrácelo, až jsem byla zcela klidná. Edward se na mě povzbudivě usmál a přitáhl si mě do náručí. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se nemyslet na to, co přichází. Nechtěla jsem se znovu bát. Nechtěla jsem, aby Edward umřel. A ani já jsem nechtěla zemřít.

Kdysi bych dala cokoliv za přeměnu na upíra. Ale nyní jsem pro takové přání neměla důvod. Ano, milovala jsem Edwarda a toužila být s ním již na pořád. Ano, i on mě nejspíš opravdu miloval. Jenže já už mu nedokázala bezmezně důvěřovat. A důvěra je základním stavebním kamenem každého funkčního vztahu. Nesnesla bych trávit nejen život, ale nekonečnou věčnost ve strachu, že mě opět opustí. Příliš dobře jsem si pamatovala tu bolest a prázdnotu, která mě zachvátila po jeho odchodu. Znovu už by to nevydržela.

Uvědomovala jsem si, že si protiřečím a v podstatě nevím, co chci. Jediné, čím jsem si byla jistá, byla touha přežít. Přála jsem si život pro sebe i Edwarda.

Najednou se ozvalo jemné zaťukání na dveře, na což Edward zareagoval vzteklým vrčením. Já se zatvářila nechápavě. Volturiovi, nejmocnější upíři, klepají?

,,To je součást jejich divadla,” zavrčel Edward temně.

,,Je otevřeno. Ale i kdyby nebylo, pochybuji, že by vás zavřené dveře zastavily,” promluvil normálním hlasem prosyceným špatně skrývanou nenávistí a zuřivostí.

Dveře se otevřely a do mého obýváku vplula drobná dívenka. Nechápavě jsem na ni zamrkala. Vypadala maximálně na šestnáct let, měřila sotva metr šedesát a vážila tak čtyřicet kilo. Blond vlasy jí sahaly těsně pod lopatky. Na sobě měla obyčejné džíny a mikinu. V obličeji byla samozřejmě nádherná. Světlá pokožka, plné rty, nos pršáček a veliké oči. Kdyby byly modré, mohla by od minuty stát modelem pro obrázky andělů středověkým malířům. Ale její rudé a přesto až neuvěřitelně studené oči výsledný dojem nenávratně kazily.

Naskočila mi husí kůže, ale nerozuměla jsem její přítomnosti tady. Jistě, podle tělesné nátury se upíři nedali soudit, ale ona byla skutečně droboučká. Měla jsem pocit, že Edward by ji zničil mrknutím oka. Volturiovi mohli poslat někoho nebezpečnějšího.

Třeba nepočítali s Edwardovou přítomností a na mě by stačilo i upíří dítě, napadlo mě. Edward se při pohledu na návštěvnici ještě více napjal a nevypadal, že by ho zrovna její přítomnost uklidnila.

,,Jane, to nebude třeba. Nebudeme ti odporovat,” odpověděl na její myšlenku, která mně zůstala zatajena.

Dívka, Jane, se pouze usmála. Usmívala se ale jen ústy, její oči zůstaly nezúčastněně chladné. Byly asi ještě děsivější než oči planoucí hněvem.

,,Já přece vím, že to není třeba. Dělám to ale ráda,” pronesla až přeslazeným hláskem.

Edward zavrčel a najednou vypadal docela nebezpečně. Měřil si Jane nenávistným pohledem a pak se z ničeho nic usmál. Jane se naopak zamračila.

,,Jsem rád, že máme jasno. Ara si nedovolíš neposlechnout,” oznámil jí triumfálně.

Pro změnu jsem zase vůbec nevěděla, co se děje a o co jde. Nějak mi unikal smysl jejich konverzace. Těkala jsem očima z jednoho na druhého a nebyla o nic moudřejší.

,,Bello, nemůžu říct, že tě ráda poznávám, ale mám své příkazy, že. Můj pán, Aro Voltury, si přeje, abych tě pozvala na menší návštěvu do Volterry. Samozřejmě se musíš hezky ovládat, abys z nás nenadělala prachobyčejný prach,” promluvila ke mně a sledovala mírně znechuceně.

Nevěřícně jsem na ni zamrkala. To si vážně myslí, že mě pozve na jistě ne zdvořilostní návštěvu a já s ní dobrovolně půjdu do jámy lvové a ještě budu hodná nezářící holka?

,,Samozřejmě, Edward pojede s námi. Jako taková pojistka. Mimochodem, Aro by byl jistě poctěn, kdyby ses přidal ke gardě,” ledově se usmála a pokynula nám ke dveřím.

Edward se sice tvářil jako Bůh pomsty a byl celý napjatý, ale beze slova protestu ji poslechl. Tak to tedy ne! Jestli on chce jet, ať jede, ale zůstávám tady.

Edward mě stále držel za ruku a táhl mě s sebou. Já však zůstávala sedět na pohovce a odmítala se hnout. Periferním viděním jsem zahlédla hrůzyplný úsměv na Janině tváři.

,,Ach, Bello, ani nevíš, jak jsem ráda, že protestuješ,” zatrylkovala sladce a mě v tu chvíli polilo horko a sevřel se mi žaludek. Tohle bude asi zlé.

Jane se otočila a Edwarda a zaklesla se do jeho očí. Chvilku se nic nedělo a pak se Edward zhroutil na podlahu. Ústa měl pevně semknutá. Všechno svalstvo napnuté a bylo poznat, že velmi trpí. Ale jak a čím?

Jane mrkla a Edward se přestal svíjet. Zhluboka a rychle oddechoval.

,,To ty?” vykulila jsem oči na Jane, která potěšeně přikývla.

,,Řekněme, že nejsem tak bezbranná, jak vypadám. Tak co, Bello, už můžeme jít, nebo tě mám ještě chvíli přesvědčovat? Nevadilo by mi to,” odpověděla a já se znechucením zachvěla.

Nechtěla jsem nikam jet, nechtěla jsem být s upíry, ale nemohla jsem Edwarda nechat trpět. To jsem nesnesla.

,,To stačilo. Můžeme jet,” slyšela jsem svůj vlastní hlas, který zněl úplně klidně a vyrovnaně.

Bez dalšího přemýšlení jsem vstala a vykročila ke dveřím. Edward již stál vedle mě a znovu mě chytil za ruku. Rozhlédla jsem se po svém bytě a měla neodbytný pocit, že ho vidím naposledy.

,,Edwarde, co se děje?” zeptala jsem se šeptem. Neměla jsem žádný důvod tišit hlas, ale zcela intuitivně jsem to udělala.

,,Jdou si pro tebe. Bello, je mi to tak líto. Oni se o tobě a o tom, co děláš, nějak dozvěděli a chtějí tě získat na svou stranu,” odpověděl mi trochu neochotně.

Podvědomě jsem si uvědomovala, že bych se opravdu měla bát, ale strach stále nepřicházel. Stále jsem byla docela klidná, jen Edward mě znervózňoval.

,,Hm, dobře. Jen nechápu, jak to víš,” pronesla jsem pořád ještě klidným hlasem.

,,Slyším jejich myšlenky,” informoval mě Edward. Chvilku se nic nedělo. A pak mi to konečně došlo.

Snažila jsem se silou vůle uklidnit. To byla jediná možnost, jak Edwarda nezabít. Stiskla jsem jeho ruku a vpíjela se do něj pohledem. Nesměle a rozpačitě se na mě usmál. Zhluboka jsem dýchala a myslela na naše společné chvíle, kdy jsem byla šťastná.

Vzpomínala jsem na první polibek, na jeho přiznání a vyznání citů, na naši louku. Představila jsem si, že jsme opět tam. Ležíme v trávě, kolem nás je klid. Ptáci zpívají, listí ve větvích šumí a Edward brouká mou ukolébavku.