Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dáno osudem - 1. díl

13.02.2010 (17:30) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7121×

Běžela jsem opuštěnou, temnou uličkou. Rychlý klapot mých podpatků se hrozivě rozléhal a vracel s ozvěnou. Srdce mi bilo na poplach a docházel mi dech. Obklopovalo mě děsivé, až nepřirozené ticho. Slyšela jsem jen sama sebe, jinak nic. Absolutně nic. Nikde kolem nebylo živé duše. Věděla jsem, že nyní běžím o život. Po kolikáté už? Otočila jsem se a chtěla zahlédnout svého pronásledovatele, ale se svou nešikovností jsem klopýtla a spadla na zem. Při pádu jsem si sedřela kůži na dlaních a ucítila ten známý pach rzi. Tekla mi krev.

Za mnou se ozval vítězný smích. Doplazila jsem se ke zdi a opřela se o ni. Přímo přede mnou zchladl vzduch. Vydechla jsem a od úst mi šla pára. Byl už blízko. Podívala jsem se na toho, který mě sem zahnal. Muž kolem pětadvaceti, samozřejmě nadpozemsky krásný. Blond vlasy, vypracovaná postava, perfektně padnoucí dlouhý černý kabát. To mě docela pobavilo. Málokterý upír chtěl vypadat jako Dracula. Pomalu se ke mně přibližoval se zářivým úsměvem na rtech, kterým mi ukazoval svou smrtící zbraň - dokonalé bílé zuby. Jako z reklamy na zubní pastu. Propaloval mě pohledem svých rudých očí, jenž s každým jeho krokem tmavly a černaly. Dělilo nás od sebe tak pět metrů.

Jistě už si představoval, jak se zakousne do mé divoce tepající krční tepny. Kdyby mohl slintat, slintal by. Zatím se však ovládal. Nejspíš si se mnou chtěl pohrát. Zrůda. Pořád jsem nemohla uvěřit, jak zvrácení a sadističtí někteří z nich jsou.

Ještě alespoň metr!

Přerývavě jsem dýchala a snažila se nic neuspěchat. Pohledem jsem ho hypnotizovala a vybízela k většímu přiblížení. Jako v ochranném gestu jsem zvedla své krvácející dlaně, jemu přímo na obdiv. Během setiny vteřiny jeho oči úplně zčernaly. Měl žízeň a má krev tak krásně a lákavě voněla. Ztrácel sebeovládání. Ať se mnou měl v plánu cokoliv, zapomněl na to. Nemohl odolat vábení mé krve.

Ještě půl metru.

Rychle udělal čtyři kroky. Vzdálenost mezi námi se zmenšila na méně než dva metry. Zaplavila mě úleva. Takhle to bylo ideální. Přimhouřila jsem oči a již tolikrát opakovaným pohybem máchla rukama. Upír ani neměl příležitost uvědomit si, co se děje. Z rukou i celého těla mi vyletěla zářivě bílá vlna, která na okamžik osvítila okolí. V jednu chvíli se na mě krvelačně usmíval žíznivý upír a najednou přede mnou na jeho místě ležela jen hromádka prachu.

Bez rozmýšlení jsem se zvedla ze země a zběžně jsem si očistila kalhoty. Opět jsem přežila. Byla jsem na sebe pyšná. Nikdy by mě nenapadlo, že vydržím tak dlouho. Věnovala jsem poslední pohled ostatkům toho netvora a rozběhla se zpátky domů.

Jen co jsem za sebou zavřela dveře bytu, začala jsem se svlékat. Všechno oblečení jsem nacpala do pytle schovaného za botníkem. Špinavým šatstvem už přetékal. Taky dnešní upír byl v pořadí čtvrtý za poslední měsíc. Ráno budu muset pytel vyhodit. Nahá jsem došla do koupelny a začala napouštět vanu. Po dnešku jsem měla nárok na dlouhou relaxační koupel. Zatímco se vana plnila horkou vodou, rozpustila jsem si vlasy a odličovala se. Dívala jsem se do zrcadla a jako už po tolikáté přemýšlela, jestli se mi dnešní večer jen nezdál.

Pozorovala jsem svůj odraz. Pořád jsem to byla já. Stále stejné po prsa dlouhé kaštanové vlasy, které se mírně vlnily. Stále stejná bledá pokožka, po absolvovaném běhu hezky zrůžovělá. Stále stejné čokoládové oči, o nichž již nejeden muž prohlásil, že se v nich utopí. Stále stejná štíhlá postava a dokonce i po tom všem bez viditelně vypracovaných svalů. Prostě stále stejná Bella.

Vlezla jsem do vany a celá se ponořila do té nádherně uvolňující vody. Milovala jsem tyto koupele zakončující náročný den. Zavřela jsem oči a nechala své myšlenky volně plynout. Jako každý večer jsem si vzpomněla na něj. Před mýma očima se objevila krásná tvář Edwarda Cullena.

Dokola jsem si přehrávala naše společné chvíle. Všechny ty nepodstatné rozhovory, stejně jako vyznání lásky. Jak já ho milovala! Byl celým mým životem, smyslem mého bytí. Ale on mě bral jinak. Pro něj jsem znamenala jen povyražení, chvilkové vytržení z nudy jeho věčnosti. Bylo zvláštní, jak dobře jsem si i po té době vybavovala jeho slova na rozloučenou. Nebyla jsem pro něj dost dobrá. Proč to pořád tak bolelo?!

Když odešel, zhroutila jsem se. Ztratila jsem chuť do života, ale život na mě nebral ohledy. Šel dál a já se časem zase zapojila. Nedělala jsem to kvůli sobě, ale pro Charlieho. Nechtěla jsem, aby trpěl pohledem na mě. Pomalu se mi začínalo dařit alespoň trochu normálně fungovat. Chodila jsem do školy, bavila se se spolužáky, připravovala se na maturitu, našla si brigádu. Jen já sama jsem věděla, jak těžké to pro mě je. Bolest a osamění mě užíraly zevnitř. Mohla jsem se přetvařovat jakkoliv dobře, ale sama sebe jsem neobelhala.

A pak přišla ona. Victoria. Počíhala si na mě v lese. Chtěla svou pomstu. Myslela si, že když mě zabije, ublíží Edwardovi. Hned jak mě uviděla, poznala svůj omyl. Edwardovi na mě ani v nejmenším nezáleželo, má smrt by jí tedy nepřinesla kýženou pomstu, zadostiučinění. Nebylo by to žádné druh za druha. Jakmile si uvědomila, jak se mýlila, popadla ji zuřivost. Vrčela na mě a zlověstně mi šeptala, co všechno mi před smrtí provede.

Až do té chvíle jsem si myslela, že mi na životě nezáleží, že smrt by byla vysvobozením. Ale když jsem jí byla tak blízko, když kolem mě svírala své chtivé pařáty, pocítila jsem touhu bojovat. Najednou jsem nechtěla zemřít jako štvaná zvěř. Ne, právě tehdy jsem našla svou skrytou sílu. Victoria se mě chystala chytit pod krkem a já věděla, že nemám šanci jí uniknout. Nemělo smysl utíkat, nemělo smysl křičet o pomoc. Přesto jsem si zoufale přála přežít. Dostat příležitost začít znovu. Celou svou duší, celým srdcem, celou podstatou jsem chtěla žít.

Jakkoliv to bylo zbytečné, zvedla jsem ruce, jako bych se chtěla chránit. A v ten okamžik, kdy se dlaně dostaly před můj obličej, se to stalo. Vytryskla ze mě bílá záře. Já sama jsem byla jejím zdrojem. Jako nárazová vlna se záře vzedmula a zaplavila mé okolí. Mohlo to trvat maximálně vteřinu a záře zase zmizela do ztracena.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Hledala Victorii, čekala její útok. Ale nic se nedělo. Všude kolem bylo ticho a klid. Můj pohled spočinul na hromádce popela u mých nohou. Nevěřícně jsem na ni zírala a snažila se pochopit, co se stalo. Ničemu jsem nerozuměla. Co to bylo za oslňující bílé světlo? Odkud se vzalo?

Byla jsem zmatená a vůbec nic nechápala. Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala domů. Ani jak jsem se vykoupala a zalezla do postele. Tyto vzpomínky byly zahaleny neprostupnou mlhou. Nevěděla jsem, co a jak se stalo. Ale ať to bylo cokoliv, změnilo mě to. Dostala jsem svou druhou šanci a hodlala ji řádně využít.

Ráno jsem se vzbudila jako nový člověk. Měla jsem znovu chuť do života, radostí se mi chtělo zpívat. Poprvé od jeho odchodu jsem se nalíčila a pečlivě oblékla. Při přípravě snídaně jsem si pustila rádio a vlnila se do rytmu. Nechtěla jsem myslet na ten prazvláštní zážitek z lesa. Prostě jsem chtěla normálně žít a nezabývat se minulostí.

Takhle veselou mě v kuchyni našel Charlie. Nejprve nevěřil, že jsem to opravdu já, ale pak se rozzářil a úsměv ho už neopustil. Měl zpátky svojí jedinou dceru. Život nás obou se vrátil do dávno zajetých kolejí. Jen já byla šťastnější než kdy dříve, nepočítaje dobu strávenou s ním.

Jenže nebylo mi souzeno. Měsíc po Victoriině záhadném zničení se objevil Laurent. Byl zvědavý, co se jí stalo, že se k němu nevrátila. Jak jen ho překvapila má přítomnost. Udělal osudovou chybu. Přišel za mnou do tatínkova domu a vyhrožoval, že zabije i jeho, pokud mu nevysvětlím, kde je Victoria a jak je možné, že žiju. Sama jsem nevěděla, co se tenkrát stalo, takže jsem mu nemohla nic říct. Navíc jsem nevěřila, že by Charlieho nechal na pokoji a spokojil se jen se mnou. Necítila jsem strach, jen vztek a nenávist k němu.

Ovládla mě neodolatelná touha ublížit mu. Celou svou bytostí jsem si přála jeho definitivní skon. S touto touhou přišla i bílá záře. Tentokrát jsem viděla, jak vyšlehla z mých dlaní. První vlnu následovala další vycházející z celého mého těla. Světlo proletělo prostorem a zmizelo do ztracena. Na podlaze pod oknem se popelil Laurent. Zbyla z něj jen malá hromádka prašného smetí, kterou vítr rozfoukal.

Posadila jsem se na postel a nevěřila vlastním vzpomínkám. Tu bílou záři jsem produkovala já. Já sama jsem zničila dva upíry. Já, obyčejný křehký člověk, jsem byla silnější než ti nejobávanější predátoři. Ale byla jsem vůbec člověk?

Otázka, na níž jsem dodnes neznala odpověď. Nevěděla jsem, kým nebo čím jsem. Postupem času jsem zjistila, že má krev voní upírům naprosto neodolatelně a lákavě. Byla jsem jako magnet na upíry. A když se upír dostatečně přiblížil, zničila jsem ho.

Odmaturovala jsem na střední škole ve Forks a vydala se studovat na New York University. Původně jsem plánovala nějakou menší provinční školu, ale Charlie mi vyrazil dech. Jeho otec vlastnil pozemky na okraji Seattlu, které mu odkázal. Charlie je výhodně prodal a utržené peníze mi více než bohatě vystačily na studium, byt i pohodný život. Již celé tři měsíce jsem žila v New Yorku a chodila na vysokou.

Ale nebyla jsem zrovna typická studentka. Absolvovala jsem sice všechny přednášky a dokonce si našla i kamarády, ale jakmile se objevil ve městě upír, musela jsem ho zničit. Nikdy jsem žádného z nich aktivně nevyhledávala, oni vždy přišli za mnou. New York má bezmála deset milionů obyvatel a přesto snad každý upír, který sem poslední dobou zavítal, lovil zrovna mě. Má krev na ně působila jako vábnička. Nechtěla jsem, aby tomu taky bylo, ale na mém přání nezáleželo. Jako třeba dnes. Šla jsem ze školní knihovny, když mě začal sledovat. Zahnal mě až do té opuštěné uličky. Jeho chyba.

Občas jsem se snažila zjistit, čím jsem, ale bezúspěšně. Abych byla upřímná, možná jsem pravdu ani vědět nechtěla. Chtěla jsem jen co nejnormálnější život, pokud možno bez příšer a bájných nestvůr. S tím jsem ale měla smůlu.

Ze vzpomínek a přemýšlení mě vytrhla melodie mého telefonu. Otráveně jsem se pro něj natáhla. Už jsem se naučila nevzdalovat se od mobilu. Podívala jsem se na displej a usmála se. Lily.

,,Bell, dneska spím u tebe, ano. Že budeš moje nejmilejší kamarádka a budeš mě krýt?” ozval se prosebný hlas mojí spolužačky a kamarády. Rozesmála jsem se. Podobné telefonáty jsme spolu vedly takřka ob den. Lily bydlela u rodičů, kteří neměli rádi jejího přítele. Takže místo aby přiznala pravdu, lhala o velmi častém přespávání u mě. Zdálo se mi to dětinské a hloupé, ale byla to její věc.

,,Jasně, Lily. Pozdravuj Daniela. Jen nechápu, že rodičům nevadí, když jim o půlnoci zavoláš, že zůstaneš u mě,” odpověděla jsem jí a vylézala z vany.

,,Hm, já taky ne, ale hlavně když to neřešej. Jsi zlato. Máš to u mě,” poděkovala a ukončila hovor. S úsměvem jsem vrtěla hlavou. Byly jsme tak jiné, že jsme se musely buď nesnášet, nebo zbožňovat. Naštěstí zvítězila druhá varianta.

Lily byla typická blondýnka. Modrooká kráska s dlouhýma nohama zajímající se především o svůj vzhled a módní trendy. Sama jsem ji považovala za tak trochu křížence Rosalie a Alice. Poznaly jsem se hned první školní den, kdy jsme si náhodou sedly vedle sebe. Ze slušnosti jsem ji pozdravila a od té chvíle jsme se od sebe skoro nehnuly. Lily mi dokázala úžasně zvednout náladu. Ona si s ničím nedělala hlavu, netrápila se a užívala si života plnými doušky. Přesně takového člověka jsem po svém boku potřebovala.

S úsměvem jsem přešla do ložnice a zavrtala se do peřiny. Myslela jsem na Lily a jejího Daniela. Záviděla jsem jim. Denně mě někdo zval na schůzku, ale já každého odmítala. Přestože to bylo už déle než rok, kdy mě Edward opustil, milovala jsem ho pořád stejně. Nemohla jsem být s nikým jiným. S myšlenkou na svou jedinou lásku jsem se propadla do neklidného spánku.

Vzbudila jsem se v půl šesté ráno, jako obvykle. Nasnídala jsem se a oblékla. Připravila jsem si věci do školy, která začínala až za tři hodiny, a pustila si DVD. Měla jsem takový ten divný pocit, že se něco stane. Dívala jsem se na romantickou komedii a stejně se nemohla zbavit mravenčení v zádech a svírání u srdce. Přemlouvala jsem čas, aby ubíhal rychleji. Těšila jsem se do školy, kde se budu muset soustředit na přednášku a přijdu tak na jiné myšlenky. Snad.

Konečně budík zablikal a ukázal půl deváté. S úlevou jsem vzala tašku a vyrazila do školy. Před hlavní budovou na mě již čekala usměvavá Lily. Nikdy jsem ji neviděla se špatnou náladou. Vzala mě za ruku a za vyprávění o dokonalosti Daniela mě vedla do posluchárny. Posadily jsme se na svá místa, zrovna když přišel vyučující. Ponořila jsem se do výuky.

Po pár minutách se ozvalo klepání na dveře a vstoupil vrátný.

,,Promiňte, že ruším. Na vrátnici mám slečnu, která se dožaduje rozhovoru se slečnou, hm, Lily Carterovou. Opravdu se omlouvám, ale ta slečna je neodbytná a rozhor prý nepočká,” vysvětloval vrátný. Profesor si povzdych a Lily propustil.

,,Teda, doufám, že to není nějaká Danielova bokovka, která si mě jde podat,” šeptala mi s úsměvem, když se zvedala.

Odešla a výuka pokračovala. Když se ani po dvaceti minutách nevracela, požádal mě profesor, abych se za ní šla podívat. Opustila jsem třídu a vydala se na vrátnici. Vrátný mi řekl, že Lily s tou slečnou odešly do parku před budovou. Nechápala jsem, co se děje.

Procházela jsem parkem a hledala je. A pak jsem uviděla Lily přecházející kolem lavičky a divoce gestikulující. Očividně byla velmi rozrušená. Podívala jsem se na její záhadnou návštěvnici a na okamžik mi vynechalo srdce.

Na lavičce seděla Alice.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dáno osudem - 1. díl: