Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 30. kapitola - konec

31.10.2010 (21:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4935×

Bella:

Promrzlými prsty jsem si netrpělivě poklepávala o koleno. Se zapřením všech mých škodolibých já, kterých bylo skutečně hojně, jsem musela uznat, že tak náhlé jednání s mým „útěkem“ nebylo zrovna to pravé… Ano, jistě, mrzelo mě, co Edward řekl, trápila jsem se tím a chtěla jsem, aby se ten pitomeček (kterého nadevšecko miluju) chvíli smažil ve vlastní šťávě, ale teď, nejmíň po půlhodině dřepění tady ve sněhu uprostřed noci bůhvíkde v lese, už jsem se nemohla dočkat, až se vedle mě konečně zjeví a něžnými doteky mi bude prohmatávat tu pitomou nohu, zatímco se mi svým melodickým hlasem bude omlouvat za to, co řekl, ale přitom si stejně bude prosazovat svůj názor o tom, že být člověkem pro mě bude znamenat větší pohodlí… Pche!

Dýchla jsem si do dlaní a trochu se pošoupla, protože už mě začínal bolet zadek z jedné a té samé polohy. Aniž bych si to uvědomovala, pořád jsem se rozhlížela kolem. Musela jsem si přiznat, že ta tma kolem mě celkem děsila. Už když jsem byla malá, byla mojí největší noční můrou. Jo tma a k tomu ještě červené oči zářící v ní. Brr! Jen co jsem si vzpomněla na ty děsivé sny, které mě jednu dobu doprovázely snad každou noc, celá jsem se otřásla – a že to jenom zimou nebylo.

Snad po tisící pět set šedesáté sedmé jsem se podívala na displej mobilu. Ale ta miniaturní čísélka značící hodiny se k mému velkému zklamání skoro vůbec nepohnula. Ach jo… Kde ten paličák vězí? Teď není vhodná chvíle na to, aby si hrál na džentlmena, který dámě dopřává čas na rozmyšlenou. (Taky tu ještě byla možnost, že bych mu zavolala, ale k té se mé egoistické já nechtělo snížit.)

Ano, uvědomovala jsem si, že za tuhle situaci můžu já. Kdybych nezdrhla ven, nic podobného bych řešit nemusela. Měla jsem si prostě jenom někde doma v teple zalézt do kouta a chvilku dělat, že Edwarda neposlouchám, že jsem hrozně uražená a naštvaná a… Bože, já jsem pitomá.

S povzdechem jsem si svalila hlavu do dlaní. Chvilku jsem jen za přemýšlení o mé debilitě poslouchala všechno kolem. Teda, ono bylo všude téměř ticho, sem tam zašustily větve, jak se do nich opřel vítr, ale jinak jsem si připadala skoro jako na hřbitově. Připadalo mi to jako nekonečně dlouhá chvíle, než jsem kousek od sebe konečně rozeznala kroky.

Úlevou jsem vydechla a zvedla jsem hlavu. Skutečně, tmavá a povědomá postava byla asi tak deset metrů ode mě.

„Edwarde,“ hlesla jsem úlevou. „Promiň mi to, byla jsem fakt pitomá, neměla jsem se chovat jako nějaká kačena. Měla jsem si s tebou sednout a vyříkat si to a…“ zmlkla jsem. Něco nebylo v pořádku…

Postava se zastavila kousek ode mě. Byla dost daleko na to, abych jí viděla do obličeje, ale zase dost blízko na to, abych s jistotou mohla říct, že tohle Edward nebyl. Ten byl vyšší a silnější v ramenou.

Ale přesto jsem měla pocit, že je to někdo, koho znám. Že už jsem ho někdy viděla. Žena to být nemohla, postoj byl totiž rozhodně mužský…

Ježíš marjáá! Co to tady řešíš, Bello? vykřikla jsem na sebe v duchu. Přede mnou stojí cizí chlap, já jsem s ním sama uprostřed lesa a můj princ na bílém koni se ne a ne objevit.

Postava udělala další dva kroky směrem ke mně a já jsem se nevědomky přitiskla blíž ke stromu.

„Rád tě opět vidím, Isabello Swanová,“ promluvil hrubý a chladný hlas a já bych v tu chvíli přísahala, že jsem doslova zkameněla na místě. Ne, ne, ne… to nemůže být pravda! Určitě je to sen. No ták, už je načase se vzbudit, přemítala jsem v duchu. Ale ať jsem se snažila sebevíc, realita stále nemizela.

Opět se dal do pohybu. Pomalými kroky začal přecházet tam a zpátky, chvílemi mi jeho pohyby připomínaly kruh. Jako když šelma krouží kolem své oběti.

„Když jsme se viděli posledně, moc nadšeně jsi nevypadala,“ pokračoval klidně, najednou jeho hlas nabral tón, jako by mluvil se svým dlouholetým přítelem. Hlasitě jsem polkla. Ta odvážná část mého já po něm chtěla začít nepříčetně ječet, kopat do něj, mlátit ho, vrazit mu pár facek a možná mu pořídit pěknou modrou ozdobu kolem očí. Jenomže jelikož byla oproti strachu velká asi tak jako kulička hrášku oproti pořádnému melounu, samozřejmě jsem ji neposlechla a dál setrvávala v nehybné poloze na zemi a tiskla se ke stromu za mnou, jako bych s ním chtěla splynout. „Nebudu ti zazlívat, že mě celkem překvapilo, že mi po světě chodí dcera, o které nemám ani tušení.“ Došel ke konci své trasy, a tak se otočil čelem vzad a opět pokračoval na druhou stranu půlkruhu. „Ale že není obyčejná, viď? Krásu nejspíš zdědila po mamince.“ Zaslechla jsem ušklíbnutí v jeho hlase. „Ale ty oči… Vážně jsem musel v jednu chvíli přemítat, jestli se mi to nezdá. Tak přesně okopírované do toho nevinného dětského obličeje. Ona celá je tak překrásná, úplně vybízí k tomu, aby si na ni člověk sáhnul…“ Všechno ve mně začalo vřít. Takže on je kromě násilníka ještě pedofil? No to si ze mě děláte srandu! „Ale co teprve její krev. Hm… řeknu ti, že to byl skutečně požitek.“

Zalapala jsem po dechu. Jestli tohle není sen, nechám se asi dobrovolně zavřít do psychiatrické léčebny.

„Krev?“ zopakovala jsem po něm přitrouble, ale celá jsem se zachvěla strachy. Možná jsem čekala, že se mi vysměje do obličeje, jak dobrý vtip to na mě vymyslel. Možná jsem chtěla, aby to udělal.

„Ale no tak,“ uchichtl se. „Nehraj si, že o upírech jsi ještě neslyšela. Sama jedním chceš být, nemám pravdu? Rozhovor mezi tebou a tvým snoubencem byl vskutku velice zajímavý.“

„Proč tohle děláš?“ vypálila jsem. „Jak o tom víš? A co jsi provedl Lilly?“

„Trochu moc otázek najednou, nemyslíš?“ opáčil znuděně a na vteřinku se zastavil na místě. „No, ale proč ti na ně neodpovědět, že?“ Dal se do kroku. „Takže proč tohle dělám? Je to jednoduché. Jsi chytrá holka, určitě bys na to dřív nebo později přišla i sama, ale proč to zbytečně protahovat?“ Opět se zastavil a jeho pohled mě udeřil do očí. Věděla jsem, že se na mě dívá, i když já sama jsem oči měla přišpendlené k zemi. „Má minulost není zrovna růžová. Nájemný vrah, zloděj, tyran… Nikdy mě za nic nezavřeli, nikdy nikdo nepřišel na to, čím se živím. Jenomže ty a ta tvá malá holka jste až moc nebezpečné. Kdybyste promluvily, stálo by mě to pěknou řádku let za mřížemi. Ale když tě teď zabiju, nic mi nebude hrozit. Všichni si budou myslet, že tě napadlo dravé zvíře a roztrhalo na kousky. Takový výpad jsi samozřejmě nemohla ani náhodou přežít, to je jasné.“

„Ale proč by ti něco takového mělo vadit, když jsi upír? Než by tě stihla policie najít, jednoduše bys utekl.“

„Pomaloučku, Isabello. Tvé otázky beru popořadě.“ Nechápala jsem, jak mohl znít tak klidně. Jako by si se mnou povídal o počasí a ne o tom, že mě hodlá zabít. „Takže co jsi chtěla vědět dál? Ach ano, jak vím o tvém rozhovoru s jedním z Cullenových... No, o upírech toho víš opravdu hodně. Nepochybuji o tom, že o darech už jsi slyšela taky. Oni ti tví kamarádíčkové umí neobyčejné věci. Čtenář myšlenek, manipulátor s pocity a v neposlední řadě taky upírka, co vidí budoucnost.“ Při posledním slově se z mně neznámého důvodu uchichtl. „Ach ano. Alice… s tou děvenkou a jejím nadáním jsem si pěkně pohrál. Byla to zábava.“ Ještě tak vteřinku mi nedocházelo, co tím myslel, ale pak jsem si najednou vzpomněla na všechno, co se stalo předtím, než jsem z bůhvíjakého důvodu upadla do bezvědomí.

Zalapala jsem po dechu. „Co jsi jí udělal?!“

V měsíčním světle se zaleskly jeho zuby, jak se mu rty roztáhly do úsměvu. „Téměř nic, má drahá. Jen jsem ji nechal nahlédnout do její vize jiným způsobem než obvykle.“

Nechápavě jsem na něj zůstala hledět, což ho pobídlo k dalšímu vysvětlování. „Jak určitě víš, když na ni přijde vidění, vždy ho sleduje jako nestranný pozorovatel někde z povzdálí. Já jsem ji pouze nechal nahlédnout do mé mysli, nechal jsem ji se na to dívat z mé perspektivy. Ovládl jsem všechny její smysly, až se jimi nechala pohltit, že se pro ni realitou stala chvíle, kdy jsem se zakousl do krku naší roztomiloučké dcerce.“

Srdce se mi na okamžik zastavilo. I když už jsem věděla, že je Lilly v bezpečí, stejně jsem se obávala všeho, co řekne.

„No ale pokročme dál. Nemusím tě znát moc dobře na to, abych věděl, že právě doslova hoříš zvědavostí, co všechno se tam asi stalo. A i když jsem grázl, byl jsem dobře vychován, takže ti to povím, neboť před smrtí máš právo vědět, co je s tvými blízkými.“

Opět se otočil na patě a vyšlapanou cestičkou pokračoval ve své trase. „Jak už jsem jednou říkal, Lillianina krev je skutečně lahodná. Byl to požitek, když jsem se zakousl do jejího krku a užíval si to kouzelné opojení… ale všechno by bylo mnohem lepší, nebýt tvého až moc přecitlivělého a starostlivého otce.“ Uchichtl se. „Musím říct, že měl kuráž, když do mě těma bezbrannýma pěstičkama začal bušit a řval na mě, abych toho nechal. Jeho otravování mi úplně zkazilo celý zážitek. Jen na chvíli jsem chtěl Lillian pustit, abych to s ním skoncoval jako s prvním a pak si tu čerstvou dětskou krev mohl vychutnat naplno, jenomže sotva jsem se do něj zakousl, kousek od nás jsem zaslechl další kroky. Cullenovi samozřejmě byli o krok napřed; co jsem slyšel, to oni jsou vždycky. Jistě, že bych tam mohl zůstat a postavit se jim, ale proč riskovat, že by mě dopadli?“ Povzdechl si. Byla to hraná lítost, kterou jsem u nikoho nesnášela. „Prostě se s tvými milými budu muset vypořádat někdy jindy. Jaká škoda…“

„Necháš je na pokoji,“ procedila jsem naštvaně skrz zuby. „Oni ti nic neudělali!“

„Neudělali, zlatíčko, ale mohli by.“ Zastavil se na místě a otočil se čelem ke mně. Rozdělovalo nás sotva pět metrů.

Hlavou mi probleskla myšlenka na útěk. Ale tu jsem zase hned zahnala, protože jsem věděla, že bych stejně neměla ani tu nejmenší šanci.

Hlasitě jsem polkla a rukou se pevně chytla stromu za sebou, jako by mě snad právě on mohl ochránit.

Oči jsem z něj nespouštěla a byla jsem si jistá, že je nespouští ani on ze mě. Mohly uběhnout vteřiny, minuty anebo dokonce hodiny… to jsem nevěděla. Byla jsem schopná vnímat jenom moje hlasitě bušící srdce, které mi v plné rychlosti naráželo do hrudi. Buch, buch, buch, buch... Jako by odpočítávalo své poslední údery, který byly každou sekundou blíž a blíž konci.

A pak se to znenadání stalo.

Zmizel z místa, kde stál, ale místo aby utekl někam daleko, v mžiku byl těsně u mě. Jeho chladný a smrdutý dech mi ovál obličej, až se mi zvedl žaludek.

A pak už si vzpomínám jenom na svůj hlasitý křik a něco ostrého, co se mi bolestně zabodlo do krku…

(Pozn. Shindeen: Skutečně jsem zvažovala, že už to tady ukončím, ale pak jsem se zděsila sama sebe… Já přece Sad Endy nepodporuju. :))

Kam jsem se podívala, tam byla tma. Už zase. Nic jsem neviděla, protože nikde nic nebylo. Vlastně jsem si ani nemohla být jistá, jestli se náhodou nevznáším ve vzduchu, protože ani zem jsem pod sebou necítila.

Měla jsem pocit, jako by mě někdo převálcoval parní lokomotivou. Mě snad bolelo i obočí. Co se to se mnou stalo? Měla jsem autonehodu?

Vybavovala jsem si chatu, Edwarda, Lilly, zásnubní prstýnek, vánoční stromek, bohatou večeři, Emmettovy vtípky, rudé růže, miliony svatebních šatů, ubrusů, příborů, nádobí, vzpomínala jsem si na ďábelský obličejík Alice, když mi ukazovala šperky, na její radost v obličeji, když jsem všechny přípravy na svatbu přenechala jí…

A pak se najednou všechno změnilo a já viděla všechno rozmazaně. Všude kolem byl zmatek, Alice křičela, ale její jekot se postupně měnil v zuřivé vrčení. Edward volal něco na Jaspera a on mu oplatil naštvaným tónem. Probudila jsem se na pohovce, Edward se nade mnou skláněl a pověděl mi o Lilly a Charliem. Nechtěl, abych byla upírkou, a já jsem utekla.

Les, sníh, zima… vrah.

Zalapala jsem po dechu a prudce jsem otevřela oči. Cítila jsem, jak mi srdce buší jako o závod.

Kde to jsem? Nic kolem jsem nepoznávala. V pokoji bylo přítmí, a tak jsem dokázala rozeznat pouze obrys velké skříně v koutě a okno, za nímž svítil tenký cíp měsíce v obložení mnoha hvězdiček.

„Bello?“ ozval se vedle mě šeptem až moc známý hlas. S námahou jsem otočila hlavu na druhou stranu a chvíli pátrala v tmavém prostoru, dokud jsem ho nespatřila.

„Edwa…rde?“ zasípala jsem a sama jsem byla překvapená, jak hrubě můj hlas zní, a kolik námahy mě stojí něco vyslovit. „Lilly a Charlie… k-kde jsou?“

„V přízemí, jsou v bezpečí,“ odpověděl rychle a pak si hlasitě povzdechl. „Tolik jsem se o tebe bál.“ Na pravé ruce jsem ucítila jeho studený dotek. „Tohle už mi nikdy nedělej…“ Na čele mi přistály jeho rty a já jsem spokojeně přivřela oči.

„Co se stalo s… ním?“ vychraptěla jsem a v duchu se připravovala na nejhorší odpovědi.

„S Carlislem jsme ho zabili.“ Pohladil mě po tváři. „Měla jsi ohromné štěstí. Stačilo by, abychom přišli jenom o chvíli později a vše mohlo být ztracené.“

Chvíli jsem mlčela a nutila svůj napůl spící mozek pojmout všechny nové informace. „Já tomu nerozumím,“ zamumlala jsem zmateně.

„Čemupak, lásko?“ zeptal se konejšivě a odhrnul mi dotěrné vlasy z čela.

„Vždyť mě kousl. Jestli teda nejsem upír, což určitě ne, protože to bych se necítila jako baseballová pálka po světovém turnaji, tak proč jsem neumřela?“

Dlouhou dobu mlčel a pouze mě hladil po hlavě, dokud znovu nepromluvil. „Přišli jsme zrovna ve chvíli, kdy se do tebe zakousl, a odtrhli ho včas, aby se ti do krve nedostalo množství jedu potřebné pro přeměnu. Tu trošku, co ti proudila v krku, Carlisle odstranil, takže tě vlastně vrátil zpět do původního stavu.“

Něžně mě políbil na opuchlé rty a já jsem sykla bolestí. „Tak proč se cítím tak zmordovaně?“ postěžovala jsem si.

„Víš… ono dostat ho od tebe nebylo zrovna nejlehčí. Bránil se. Hodil s tebou o strom. Promiň mi, že jsem ho nedokázal zastavit. Tolik mě to mrzí,“ šeptal hlasem prosáklým bolestí.

„To je v pohodě…“ zamumlala jsem, aniž bych si pořádně uvědomovala, co říkám. „Hlavně že jsem tady.“

Dlouhou chvíli jsme oba dva mlčeli. Cítila jsem jenom pravidelné doteky na tváři a ve vlasech, dokud jsem znovu nepobrala dost sil a nepromluvila.

„Proč mě Carlisle neproměnil?“

Povzdechl si. „Nebylo to potřeba.“

„A kdyby bylo, nechal bys ho?“

Dlouho nic neříkal a já jsem začala mírně panikařit. „Ano,“ vydechl nakonec.

Pousmála jsem se. „A Edwarde, slíbíš mi něco?“

„Cokoliv,“ zašeptal a přitáhl si mě do náruče.

„Že mě přeměníš ještě předtím, než se mě někdo pokusí znovu zabít? Že mě nenecháš zestárnout? Nechci, aby sis uvědomil, že moje přeměna je důležitá, až když budu nosit plínky a pohybovat se na invalidním vozíčku.“

Uchichtl se. „Neboj se…Za tu dobu, co jsi teď spala, jsem měl šanci si všechno pečlivě rozmyslet.“

„A na co jsi přišel?“ vyzvídala jsem.

Líbnul mě za ucho. „Na to, že až po zbytek věčnosti chci vedle sebe mít mladou a krásnou paní Bellu Cullenovou…“

* * *

Zazvonil pořádný zvonec a tohohle šíleného příběhu je už konečně konec.

Na závěr již tradičně patří poděkování. Ale já kromě toho budu taky kritizovat – a to sama sebe. Vzpomínám, že když mi na mysli poprvé vytanul tenhle nápad, byla jsem nadšená. Psát první díly mě hrozně bavilo, užívala jsem si to, ale… byla jsem naprosto pitomá, zamotala jsem to takovým nesmyslným způsobem, jakým jsem to nikdy zamotat nechtěla, a vlastně se divím, že se mi z toho nakonec podařilo nějak vymotat.

Nebudu zastírat, že mě múza opustila už někdy před dvacátou kapitolou. Potom už to všechno stálo za houby, mně samotné se to nelíbilo a všechno, co jsem chtěla, bylo to co nejrychleji ukončit.

Jenomže – teď přichází na scénu KristieCullen! (Potleeesk! )  Ta mě nutila psát dál a dál a sem jsme se vlastně dostali jenom díky ní. (Mimochodem, Kristi, já ti říkala, že to do třiceti kapitol nacpu! ). Takže velikánský dík mojí Kristince, která je ta nejlepší kámoška pod sluncem a umí mě vždycky povzbudit.

Stejně tak obrovitánský dík veleúžasné Vivčií. I ona má dosti velký podíl na přidávání kapitol. Vivi, moc, moc děkuju za přezdívky, kterými jsi mě častovala na shrnutí, protože jenom jsem si je jednou přečetla, na rtech se mi hned vykouzlil úsměv, i když jsem měla skutečně blbou náladu. Tvoje buzerování (doslova! ) na FB moje líné prsty pokaždé donutily psát dál a dál... Jsi skutečně úžasná čtenářka!  (A moc, moc, moc se omlouvám, že jsem na tebe prve zapomněla, ale na moji chabou obranu - já to psala někdy kolem půlnoci, v tu chvíli jsem snad ani nevěděla, jak se jmenuju, jenom jsem myslela na to, že už to chci mít z krku. No jo, jsem pitomá! )

Dále děkuju všem adminům, kteří měli tu trpělivost a opravovali mi kapitoly, protože chyby jsem tam určitě mívala často.

No a nakonec… moc děkuju Vám. Za to, že jste se mnou vydrželi až do konce a zvláštní dík ještě těm, kteří mě povzbuzovali komentáři. Na mysl mi vytanou snad jen jména jako dakyra, zuzka88, SarkaS (btw, tvé jméno mi Word opravil na Karkase ), Crystal, empatty, AliceCullenxD, simi1918, julie, belluska, Sandra96, Zuzka7, Teerkaa98, Elli nebo Terka369, … Bylo vás mnohem, mnohem víc a moc mě mrzí, že vás tady nenapíšu, ale to bych to tady vypisovala snad do zítřka.

Takže… všechno jednou končí, ale vždycky to znamená nový začátek. Tuhle povídku jsem ukončila s dobrým pocitem - ne z toho, jak jsem to celé zpatlala, ale z toho, že mám konečně o jednu starost míň a zase se můžu věnovat jiným věcem.

No… a teď už opravdový konec. Byli jste skvělí a ještě jednou po milionté šedesáté páté – díky!

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 30. kapitola - konec: