Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 28. kapitola

22.10.2010 (21:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3545×

Vše bylo dokonalé. Tak moc, že se mi nechtělo věřit, že já jsem hlavní hrdinkou tohohle perfektního příběhu. Připadalo mi, jako by se to všechno dělo kolem mě. Nechtělo se mi totiž uvěřit, že právě já si beru Edwarda. Že právě já jsem ta, kterou miluje.

Z toho mumraje kolem se mi točila hlava. Alice, Rosalie, Esme a dokonce i Charlie se okamžitě dali do organizace. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se všechno zařizovalo tak rychle. Vždyť kdekoliv se podíváte, tam se lidi berou. Ale předtím tu svatbu připravují přinejmenším půl roku. A naše datum už bylo rozhodnuto – 14. února. Na svátek všech zamilovaných.

V kopách tisíců různých časopisů, (o kterých jsem naprosto netušila, jak se tak náhodou zjevily zrovna tady na chatě) jsem strávila skoro celý den. Zpočátku mě prohlížení svatebních šatů celkem bavilo. S radostí jsem otáčela stránky, některé modely jsem si založila, jiné zavrhla hned na první pohled. V jednom katalogu se mi líbilo něco kolem desítky. Myslela jem, že z toho si pak jenom vyberu jedny konkrétní, ale Alice mě opět překvapila.

Asi hodinu v kuse jsem jí musela líčit, co se mi na jakých líbí a co mi zase vadí, jak bych co poupravila nebo změnila, až mi nakonec prozradila, že navrhne a nechá ušít šaty takové, které budou z každých obsahovat jen to nejlepší.

S radostí jsem jí tehdy skočila kolem krku a zahrnovala ji stovkami díků… jenomže pak už mě začala skutečně štvát.

To byly květiny, ubrusy, židle, jídelníček, příbory, talíře, dort, zákusky a… a já ani nevím co všechno. Nikdy jsem netušila, že se kvůli svatbám musí vybírat tolik věcí. A už mi to pěkně lezlo krkem.

Po dvou dnech jsem to ale nevydržela. Rezignovaně jsem prohlásila, že je mi jedno, jaké šampaňské hosté budou pít – protože já nepiju a myslím, že ani Cullenovi nebudou mít v oblibě nějakou konkrétní značku. Všechno jsem tedy dosti nezodpovědně přenechala Alici, která se v tom vyžívala víc, než by bylo zdravé, a pak jsem odkráčela do pokoje, kde jsem se zmoženě svalila na postel a hlavu zabořila do polštáře.

Zvuk sprchy, který se až dosud ozýval z koupelny, najednou utichl. Pár vteřin na to jsem uslyšela vrznutí podlahy a vzápětí už se vedle mě prohnula matrace a já ucítila vlhké a příjemně teplé ruce, jak mě hladí po vlasech.

„Stalo se něco?“ zeptal se Edward, hlas podbarvený starostlivostí. Detailně jsem si dokázala představit tu zamračenou vrásku, která se zcela jistě vytvořila na jeho čele.

„Chtěla jsem si tyhle prázdniny užít,“ zamumlala jsem s obličejem zabořeným napůl v polštáři. „Chtěla jsem být s tebou a s Lilly a s Charliem a ostatníma. Nechtěla jsem, abych po našem zasnoubení jenom seděla dole a jako nějaká nafoukaná panička vybírala jenom svatební šaty a doplňky a šperky… Promiň mi to.“ Přetočila jsem se na záda a zadívala se na něj. Měl na sobě jenom ručník, ale v očích, do kterých jsem se ze všech sil snažila dívat, nebyly výčitky, kterých jsem se obávala, ale pouze… a už to řeknu zase… láska. Jen a jen láska, která mě zahřívala ještě víc než jeho horkou vodou zteplalé tělo.

„Ale já si o tobě přece nemyslím, že jsi nafoukaná panička.“ Zastrčil mi pramen vlasů za ucho. „A nevadí mi, že si vybíráš šaty, místo abys byla se mnou. Takhle to přece dělají všechny nevěsty.“

„Jenomže já zase nechci, aby sis myslel, že mi na tobě vůbec nezáleží. Že mi jsou nějaké šaty milejší než ty.“

Zasmál se. „Ale já přece vím, že to tak není. Vždycky jsem to věděl a vždycky to vědět budu.“ Naklonil se ke mně, aby mi mohl dát pusu. „Paní Isabella Cullenová… Taky slyšíš, jak krásně to zní?“

„Hm…“ No, krásný byl hlavně jeho dokonalý melodický hlas. Ale ani to jméno neznělo špatně, spíš naopak. Bylo to nádherné. „Mohla jsem dopadnout hůř,“ uchichtla jsem se nakonec a odpovědí mi bylo jenom tichounké zavrčení následované dravým polibkem, kterým mi dal jasně najevo, že už by mě nikomu jinému nedal.

***

„Stop double kent.“ Alice na všechny přítomné vyplázla jazyk, opřela se pořádně do polstrované židle a ležérně pohodila kartami o stůl.

Rosalie ji napodobila, ale přitom se ještě stihla vesele zazubit na Jaspera a mrknout na Emmetta, kteří jenom poraženě zaskučeli.

„To není fér!“ namítl Emmett a naštvaně shrábl rukou karty do jedné hromádky.

„Copak se našemu mazlíčkovi zase nelíbí?“ zeptala se šišlavě Rose.

„Já ji viděl, zase čuměla do blba. No copak asi viděla?“ Sarkasticky trhnul hlavou k Alici, která jen protáčela oči v sloup.

Sledovat je, bylo opravdu lepší než kdejaký sitcom. Pohodlněji jsem se zavrtala Edwardovi do klína a dál upírala zvědavé oči na scénku před sebou.

„No co, kdybys ty měl takovou možnost, taky bys ji využil,“ zpražila ho Rosalie, přeložila si nohu přes nohu a rukou si prohrábla vlasy.

„Ale to nic nemění na tom, že bychom si měli zahrát na férovku, nemyslíte?“ Tentokrát to byl Jasper, kdo se ozval. Alice na něho vrhla oči ala ublížené štěně a on raději rychle odvrátil pohled pryč. Nejspíš se bál, že by jí mohl podlehnout.

„Jo, hezky fifty-fifty.“ Každému ze zbývajících tří hráčů se na okamžik zadíval do očí a po chvilce všichni svorně zamručeli cosi v odpověď.

„Fajn, takže Alice si zablokuje veškeré vize, ale stejně vás porazíme.“ Rosalie se samolibě usmála.

„O tom si nech tak leda zdát, zlato,“ zabroukal Emmett a zlodušsky zahýbal obočím.

A pak to opravdu stálo za to – pro upíry. Karty po stole lítaly v pro mě nepostřehnutelném tempu. V jednu chvíli byla uprostřed křížová pětka, ale v dalším okamžiku už srdcová sedmička. Výsledky byly skoro vyrovnané. Všichni se překřikovali. Volali Kent! Stop kent! a k tomu spoustu nadávek a stížností.

Po dlouhých dvou hodinách si nakonec ve výsledku Jasper s Emmettem vítězně plácli a Alice s Rosalie zamumlaly jenom něco o náhodě a štěstí.

„Neměli už tady Charlie s Lilly být?“ přerušila jejich vřavu najednou starostlivě Esme, která právě sestoupala ze schodů a posadila se na volnou židli v rohu stolu.

Koukla jsem se na hodinky a usoudila, že má pravdu. Odešli do lesa skoro před třemi hodinami. Lilly si prosadila, že o půlnoci určitě uvidí kouzelného jednorožce. No jo – pohádky. Zrovna dneska ráno jednu takovou dávali. Hlavní hrdinkou byla malá, copatá princezna, která v pohádkovém lese u zářivé studánky přesně o půlnoci spatřila toto nadpřirozeně nádherné stvoření.

S Charliem odešli zhruba v osm – chudinka Lilly v domnění, že už se půlnoc skutečně blíží, protože jsme jí to namluvili… ano, vím, bylo to od nás hnusné, ale prohlásila jsem, že o půlnoci prostě nikam nepůjde. Tma jako tma, ne? Stejně tam nic neuvidí.

„Určitě tu budou každou chvíli,“ uklidnila ji Alice a dodala povzbudivý úsměv. Jedním hodila i po mně, protože nejspíš tušila, že i já se budu strachovat.

Edward se mi podíval do obličeje a pak se otočil zpět na Alice. „Mohla by ses ujistit?“ zeptal se a mě pevněji objal. Určitě musel cítit moje napětí. Oprávněné napětí. Každá matka se přece začne strachovat, i když jejich ratolest má zpoždění jenom pět minut. A oni měli přinejmenším hodinu.

Alice jen protočila oči v sloup, ale pak se poslušně napřímila a soustředěně se zahleděla do zdi. Čekala jsem, že se její oči opět nepřítomně vytřeští a trochu se zakalí bělmem; nic takového se však nedělo.

„Co se děje?“ zeptal se Edward klidným a utěšujícím hlasem, jako by se ptal malého dítěte. Moje nervozita se stále stupňovala.

„Nevidím,“ hlesla vykolejeně a pak najednou nadpřirozenou rychlostí otočila hlavu k nám. „Vůbec nic!“ Zněla zoufale.

„Carlisle!“ zavolal Jasper do domu a střelhbitě se vrhl ke své manželce a objal ji. „No tak, lásko, když jsi teď všechny vize odmítala, nejspíš bude zase chvíli trvat, než se to vrátí k normálu.“

Ale ona paličatě zakroutila hlavou. „Tohle je jiné. Já vidím – ale nic víc než tmu.“

„Chceš tím říct, že se Charliemu s Lilly něco stalo?“ vypískla jsem zoufale a srdce se mi rozbušilo na plné obrátky.

„Ne!“ Podívala se mi do očí. „Nejen jejich budoucnost zmizela. Ale já nevidím dokonce ani zítřejší počasí, ani výherní čísla sportky, nic!“ Založila si hlavu do dlaní. „Přestal mi fungovat dar.“

„Tohle neříkej,“ ozval se Carlisle právě vcházející do místnosti a svižně se zastavil až u ní. „Určitě něco děláš špatně. Zkus se znovu soustředit.“

Položil jí dlaň na rameno. „Mysli na jednu konkrétní osobu. Všechno ostatní vytěsni z vědomí a soustřeď se jen a jen na ni.“

Chvíli bylo všude kolem jen napjaté ticho, na Alici byly upřené všechny pohledy a já sama jsem nevěděla, jestli se mám strachovat anebo… strachovat.

Uběhlo dalších několik vteřin nebo minut, kromě mě se nikdo v místnosti nehýbal a to napětí tu jen tak viselo mezi námi. Dokonce i vždy veselému Emmettovi zmizel úsměv ze rtů a vystřídal jej starostlivý škleb.

A pak sebou Alice najednou trhla. Oči jí nabraly ten známý nepřítomný výraz. Ale stejně se tvářila jinak než jindy. Nebyla uvolněná jako vždycky. Každou chvíli sebou vyděšeně trhla anebo zamumlala něco tak rychle, že jsem tomu nerozuměla. Začaly se mi potit ruce, kterými jsem křečovitě svírala Edwardovy dlaně, a spodní ret mi div nepraskl, jak jsem si do něj neustále kousala.

A potom se stalo několik věcí najednou.

Místností se rozlehl Alicin hlasitý výkřik, Edward se i se mnou vymrštil ze židle, až se s třesknutím sesula k zemi. Kolem hlavy mi opět zasvištěl silný vítr. Slyšela jsem rychlé a rozrušené hlasy, ale nebyla jsem schopna vnímat jejich obsah.

„Odveďte ji!“ křikl za mnou Edward.

„Ne!“ namítal Jasper a stáhl kolem cukající se Alice obranné paže.

„Copak to nechápeš?“ Teď už Edward nekřičel, on ječel! Proč? „Ona se neovládá! Neví, co dělá, a já nechci, aby ji při tomhle Bella musela vidět!“

Potom se jejich slova opět sloučila do jednoho. Snažila jsem se něco vyčíst ve tvářích ostatních, ale nikde jsem odpovědi na mé otázky nenašla.

A pak se pokojem najednou rozlehlo hlasité vrčení. Ne takové, jaké jsem občas slýchávala u Edwarda. Tohle bylo mnohem temnější, víc připomínalo lovící šelmu a tím bylo hrozivější, že pocházelo od Alice, která se v Jasperových pažích zničehonic začala zmítat.

„Tak ji odveď!“ zaječel Edward těsně za mým uchem. Všechno kolem mě se začalo rozmazávat. A nejen kvůli tomu, že se všichni upíři začali pohybovat svou přirozenou rychlostí, ale svůj podíl na tom také měly barevné mžitky, které mi začaly vyskakovat před očima.

„Bello!“ Ten medový hlas zněl odněkud zdálky, ale pořád jsem si byla jistá, že osoba, které patří, stojí těsně vedle mě. „No tak, neomdlívej! Podívej se na mě,“ naléhal. Já jsem měla zavřené oči? Ani jsem si to neuvědomila. Snažila jsem se je otevřít, ale vždycky se mi to podařilo jen na chvilku. Nechtěla jsem se vracet do té tmy, nelíbilo se mi tam. Bylo tam horko, vlhko a všude vládla beznaděj. Jenomže jsem se nedokázala přimět k probuzení, jako by mě tam chytila neviditelná chapadla a odmítla mě vydat zpět světlu.

„Lásko! Jsem tady, jsem s tebou, podívej se na mě.“ Něco studeného se mi otřelo o tvář a následně i o rty. Bylo to příjemné, osvěžující a uklidňující. Chtěla jsem, aby mě to vysvobodilo…

„Na, dej jí to k nosu,“ ozval se další hlas. Možná jsem slyšela nějaké šustění, ale nemohla jsem si být stoprocentně jistá, všechny zvuky se slévaly dohromady.

Něco mě zašimralo pod nosem, tak nějak zvláštně to chladilo. Zvědavě jsem nasála do těžkých plic vzduch a… a v tu samou chvíli se mi něco odporného a smradlavého vlilo do nosu a pokračovalo to v dýchací soustavě dál a dál.

Bylo to, jako by mě někdo probudil ze zlého snu. Snad nadlidskou rychlostí jsem se přetočila k okraji pohovky (kde jsem se na ní vzala?), svěsila hlavu dolů a hlasitě jsem se rozkašlala. Vzduch se mi zadrhával v krku a způsoboval mi tam nepříjemně ostré bodání.

Ucítila jsem něco na hlavě. „Bello,“ mluvil melodický hlas a pomalými pohyby mi pročesával vlasy. Slyšela jsem ho mnohem jasněji než předtím. Ještě chvíli jsem si drásala  plíce, až jsem se nakonec konečně uklidnila a s úlevou se mohla otočit. Díval se na mě. V očích směsici desítek pocitů, z nichž jasně dokázala rozpoznat pouze jediný.

Hrůzu…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 28. kapitola: