Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 25. kapitola

29.09.2010 (13:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3727×

A věnováno opět skvělé a úžasné Vivčií! Nejen jako poděkování za photoshop, ale také za to, že do mě už dva dny hučela, aych to dopsala. :D

Bella:

Měla jsem pocit, že snad každou chvíli vybuchnu. V duchu jsem se tetelila štěstím, láskou, radostným očekáváním, ale i nervozitou a studem.

Skutečně se tohle děje? Není to jenom nějaký přihlouplý sen?

Edward své tělo tiskl na mé, polibky zasypával celou mou tvář a váhavými doteky mi přejížděl po zádech. Bylo to tak intenzivní, že to prostě musela být skutečnost. Nemohlo se mi to jenom zdát. Sny sice občas bývají živé, ale až takhle nikdy.

Ruce jsem kolem něj stále stahovala víc a víc do těsnějšího objetí. Nechtěla jsem mezi nás pustit ani milimetr volného prostoru. Chtěla jsem ho cítit všude, chtěla jsem, aby se mě dotýkal všude. Ta touha byla nesnesitelná

Nelíbilo se mi, že moje tričko leželo bůhvíkde, zatímco on byl ještě stále oblečený. Když mi přejížděl ledovými prsty po horkém bříšku, chtěla jsem dělat to samé.

Ruku jsem z jeho ramenou pomalu přesunula na jeho hruď a roztřesenými prsty se dostala až ke knoflíčků, které k mé smůle byly pečlivě zapnuté. Sebrala jsem všechnu odvahu a pomaloučku se odvážila jeden z nich rozepnout.

Edward neopouštěl moje rty, a tak jsem toho využila a pomaloučku jeho košili rozepínala víc a víc… až jsem se nakonec dostala k tomu nejspodnějšímu knoflíčku, a když ten povolil, váhavě jsem dlaní přejela přes nově dobyté území.

„Bells…“ Edward mi vzdychl do úst, ale pak se najednou odtáhl a vážně se mi zadíval do očí. Neubránila jsem se němému úleku. Jeho ještě před chvílí zlatavé duhovky nyní vypadaly jako ta nejtmavější noc. „Tohle je… důležitý krok,“ pokračoval tiše a váhavě. Hlas se mu klepal přemírou citů. „Jsi… jsi si jistá, že ho chceš učinit zrovna se mnou?“

Chvíli mi trvalo, než jsem si v tom opojení dokázala uvědomit význam jeho slov. Ale jakmile se tak stalo, překvapeně jsem vykulila oči a nechápavě se na něj zahleděla. „Jestli si jsem jistá?“ opakovala jsem po něm užasle. „Ach, Edwarde! Jak o něčem takovém vůbec můžeš pochybovat!“ Stále jsem přerývaně dýchala, takže mi činilo jisté potíže to vyslovit. Ale podařilo se, což bylo hlavní.

Jen se pomaličku pousmál. Ani jeho dech nebyl zrovna dvakrát klidný, což samo o sobě nebylo normální. „Jen jsem se musel ujistit,“ zašeptal. Pak už mi nedal možnost odpovědět. Vrhl se na mé rty s takovou vervou, jakou jsem u něj ještě nezažila.

Opatrně mě položil do polštářů a polibky začal zasypávat všechny kousíčky mé odhalené kůže. Bylo to až neuvěřitelně krásné. Kdekoliv se jeho ledové rty dotkly mé rozpálené pokožky, tělem mi projely stovky elektrických výbojů. Nebyla jsem schopna vnímat nic kromě Edwarda. Ani jsem nepostřehla jak, ale najednou naše těla postrádala veškeré oblečení a naprosto přirozeně se prolnula v jedno…

***

Moje srdce ještě stále uhánělo ve velmi rychlém tempu. Leželi jsme s Edwardem naproti sobě, přikryti jednou velkou dekou, naše propletené ruce spočívaly mezi námi a pohledy se přikovaly k sobě. Nechtěly jeden druhého pustit ze svých spárů. Ale ani jednomu z nás to nevadilo.

To, co jsme zažili, se slovy popsat nedalo. Nebylo to krásné, bylo to mnohem, mnohem víc než to. Nyní jsem nechápala, jak jsem se toho kdysi mohla bát.

Nic mě nebolelo, ba naopak, zažívala jsem pocit naprostého štěstí. Cítila jsem se tak… aah, netušila jsem, jak přesně to vystihnout. Jako kdybych mohla dosáhnout čehokoliv. Všechno kolem  mi najednou připadalo krásné, dokonce i ty šedivé mraky na obloze.

Na okamžik mě napadla myšlenka, jestli mi do pití náhodou někdo nezamíchal omamnou látku, ale pak jsem se musela uchichtnout nad naivitou. K nádherným pocitům přeci není potřeba alkoholu ani jiných drog…

„Je tady něco vtipného?“ vyrušil mě Edward ze zamyšlení. Jeho hlas byl tichý a snad i trochu ochraptělý, jak byl plný těch překrásných citů, jenž ke mně cítil.

„Ne… jen mě něco napadlo.“

„A smím se dozvědět co?“ Dokázala jsem si představit, jak musí toužit po tom uslyšet mé myšlenky. Ale to měl holt smůlu. A já štěstí. Určitě by se smál mým myšlenkovým pochodům.

„To je dívčí tajemství,“ zašeptala jsem spiklenecky. Jen se tomu zasmál. Ale já se rozhodla změnit téma. „Tak co? Bylo to nebezpečné?“

„Víc než cokoliv jiného,“ řekl vážně. Už jsem chtěla něco namítnout, ale on byl rychlejší. „Uvědomuju si, že jsem tě mohl vážně zranit, ale… neudělal jsem to.“ Trochu se pousmál. „Být s tebou bylo to nejpřirozenější. Ale i když bych se v takových chvílích měl chovat jako predátor, nedokázal jsem to. Jako kdyby už i netvor v mně věděl, že tobě by ublížit nemohl.“

„To znamená, že…“ nechala jsem konec věty viset ve vzduchu, doufajíc, že Edward správně pochopí.

A taky že pochopil. „Že se tomu příště bránit nebudu,“ usmál se a natáhl se přes mezeru mezi námi pro něžný polibek. Ale než jsem se do něj stihla pořádně vžít, odtáhl se zase zpět. „Ale pořád je tady otázka, jestli se nebudeš bránit ty,“ zašeptal a jeho oči mě opět propalovaly pohledem.

Nechápavě jsem se na něj podívala. „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že ne?“

Prsty volné ruky mi přejel po tváři. „Pokud si dobře vzpomínám, bála ses.“

„Ale to už je dávno,“ namítla jsem a obličej si uvolněně položila do jeho dlaně. Bylo to tak… uspokojující.

„Strachu se nelze zbavit jen tak. Vždycky zůstává někde v koutku mysli a ta osoba se ho pouze pokouší potlačovat.“

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo odpovědět. S hanbou jsem si uvědomila, že měl vlastně pravdu. Že i když jsem nechtěla, ten strach tam pořád byl a tajně číhal na svou příležitost.  „Ale teď už se nebojím. Vím, že nemám čeho.“

Usmál se. „To jsem rád. Jen nechci, aby ses překonávala kvůli mně.“

Nechápavě jsem zakroutila hlavou. „Vážně nechápu, kde na takové myšlenky chodíš.“ Zvedla jsem se na lokty a nahnula se k němu. „S tebou to bylo něco neuvěřitelného,“ mumlala jsem už skoro v polibku.

„A co mám teprve říkat já? Nikdy mě nenapadlo, že někdy najdu někoho, koho bych miloval natolik jako tebe? S kým by bylo vše naprosto nenucené a tak ohromné?“

Usmála jsem se, ale místo odpovědi jsem pouze dál ochutnávala ty sladké a úžasné rty. Nevím, kam až by to mohlo dojít, kdyby se Edward po chvíli neodtáhl a s povzdechem nepřipomněl, že se za chvíli vrátí Carlisle s Emmettem a Jasperem.

„To už je tolik hodin?“ zeptala jsem se zklamaně.

Ale Edward se jenom zazubil. „Je něco po poledni. Co nevidět pojedeme pro Lilly.“

Musela jsem potlačit vykulení očí. Kam se ten čas poděl? To jsme se skutečně nechali tak unést? No, nejspíš ano… Při té myšlence jsem se začervenala.

Edwardovi to samozřejmě neuniklo, jemu nikdy nic neunikne. Políbil mě na ouško a posléze zašeptal. „Jsi překrásná.“

***

Edward zaparkoval před naším domem. Venku už byla tma a my jsme až doteď byli u Cullenových. Emmett s Lilly si celé odpoledne hráli s koťaty, a když jsem pak oznámila, že už musíme jít, oba dva se tvářili jako ublížená štěňata. Malého Edwarda s Emmettem jsme si ovšem vezli opět s sebou. Můj skvěle vymyšlený plán, že budeme hrozně spěchat a „náhodou“ je tam zapomene, bohužel nevyšel, neboť ti dva malí skrčci byli to první, na co Lilly při odchodu myslela.

„Charlie pro vás má překvapení,“ zašeptal mi do ucha Edward, když se ke mně natáhl pro polibek na rozloučenou. Chtěla jsem se zeptat jaké, ale než jsem tak stihla udělat, domovní dveře se otevřely a v nich se objevil Charlie. Lilly už vybíhala z auta k němu s Emmettem v rukou.

„Večer přijdu,“ řekl a dal mi ještě poslední dlouhý a procítěný polibek. Už zase mi srdce uhánělo neuvěřitelně rychle a já jsem se cítila tak omámeně… bylo to šílené.

„Už běž, Charlie si nás začíná všímat,“ uchichtl se a já jsem opět zrudla. Zatracená lidskost.

Spěšně jsem vystoupila, zamávala odjíždějícímu autu a rychle přeběhla tu vzdálenost, co mě dělila od vyhřátého obýváku.

Když jsem procházela kolem Charlieho, neuniklo mi, jak se culil. Pozvedla jsem obočí. „Máš něco na srdci?“

Zachechtal se. „Ne, jen… vy dva se k sobě skutečně hodíte. Když vás občas tak sleduju, připadá mi, jako byste pro sebe byli stvořeni.“ Jo, to jo… a víc, než si Charlie vůbec myslí.

Opět se mi začínaly vybavovat ty nádherné vzpomínky, ty vášnivé polibky a vroucné doteky, a tak jsem rychle zapadla dovnitř. Boty jsem skopla do rohu, bundu jen ležérně pohodila na věšák a už jsem si to s tím mrňousem v rukou šinula do kuchyně.

Na prahu jsem se však zarazila. Něco tady nehrálo. Zamyšleně jsem se otočila zpět ke skříni v chodbě a zkoumavě jsem se na ni zahleděla.

Boty i bunda byly pořád tak, jak jsem je tam nechala. Nikdo je nenarovnal, ani po mně nikdo nekřičel, abych to udělala sama…

„Tati, kde je teta?!“ zavolala jsem na něj, protože už se stihl přesunout do obýváku a zapnout hlasitě televizi na sportovním kanále.

Odpovědi se mi nedostávalo hned. Ale vzápětí na mě Charlie vykoukl zpoza dveří a vesele, ovšem taky trochu provinile, se zazubil. „Odjela,“ řekl prostě.

Vykulila jsem na něj oči. Můj mozek to jaksi nehodlal pochopit. Ona je pryč? Takže máme konečně vysněný klid? Neměla bych tak náhodou začít skákat do stropu?

„Trošku jsme se chytli a… no, v závěru mi řekla, že tady se mnou nebude ztrácet čas, potom si sbalila saky paky a taxík ji odvezl na letiště.“

„Kvůli čemu jste se pohádali?“ vyzvídala jsem. Charlie nebyl typ, který by prostě vybuchl. On byl vždy ten klidný a rozumný. Ten, co se snaží všechno vyřešit diplomaticky. Jinak řečeno, choval se, jako kdyby byl Carlisleův mladší bratr.

Nervózně se podrbal za uchem. Tak to bude vážné…

„Tak co?“ vyzvídala jsem dál.

„No... když ona mi chtěla vyházet půlku skříně a jet se mnou nakoupit něco elegantnějšího.“ Zamračil se a pak nepatrně cuknul hlavou při nějaké vzpomínce.

Ale já se mohla jenom smát. Hádka s tetkou totiž znamenala, že minimálně dalších pět let se tu neukáže.

Ách, dneska se skutečně všechno dařilo…

***

Další týden uběhl jako voda a Vánoce už byly zase o krůček blíž. Naše škola se bohužel opět vrátila k normálnímu provozu. Pachatele policie nenašla, ale prý se po něm stále aktivně pátrá.

S Edwardem jsme pro sebe v poslední době neměli ani chvilku pro sebe. Každý den jsme sice všude chodívali ruku v ruce, vyměňovali jsme si zamilované pohledy a nehnuli jsme se od sebe ani na krok, ale nebylo to ono. Vždy byl někdo s námi. Ať už Lilly, Alice, Rosalie, Emmett nebo Jasper… Ty dva jsem někdy podezírala, že nám to dělají naschvál. Ono by jim to bylo dost podobné.

Zrovna jsme s Edwardem přijeli k nám domů Učitel španělštiny byl nemocný, takže nám poslední hodina odpadla. Chtěli jsme být chvíli jenom spolu, takže jsme místo ke Cullenovým zamířili k nám. Charlie byl v práci a Lilly ve školce, takže jedinými společníky byli Emmett s Edwardem, kteří se rozvalovali v obýváku na gauči.

Zapadli jsme do křesla. Stulila jsem se Edwardovi na klíně a zhluboka se nadechla, abych si konečně mohla v klidu a naplno vychutnat tu krásnou vůni.

Na ruce jsem ucítila jeho chladné prsty. Zvedly si ji do úrovně jeho očí, které se pak zamračily. Obočí se mu opět stáhlo do jediné čárky a rty se zkřivily do podivného šklebu.

„Co se děje?“ ptala jsem se nechápavě. Tenhle jeho výraz se mi vůbec nezamlouval.

„Nelíbí se mi, že tě takhle ničí.“ Přejel palcem po hřbetu mé ruky a po zápěstí, přes které se táhlo několik dlouhých jizev.

„No... ráno jsem se s Edem trošku nepohodla, no…“ Sklopila jsem oči a nedobrovolně si vzpomněla, jak se nějak dostal do mé skříně, ze které vytáhl krajkovanou podprsenku, kterou pak tahal všude za sebou, a když jsem se mu ji pokusila vzít, začal vrčet jako nějaký pes. Když jsem si pořád stála na svém, použil silnější zbraně… a to svoje drápky.

„Zkus si dávat pozor,“ řekl Edward prosebně a následně jizvičky opatrně políbil. „Mohla bys přijít k úrazu.“ Trošku se na mě pousmál a pak konečně po dlouhatánské době spoji naše rty.

Šťastně jsem si povzdechla. Měla jsem všechno, co jsem chtěla. Nebylo nic, co by to mohlo pokazit.

Anebo se někde skrývalo něco, o čem jsem netušila?

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 25. kapitola: