Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 14. kapitola

21.07.2010 (19:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4816×

Zaslechla jsem na příjezdové cestě auto. Zvedla jsem hlavu od knihy a pohled mi automaticky padl na hodiny. Bylo teprve něco málo po poledni, takže se mi moc nechtělo věřit, že už by byli doma ze školy. Nejspíš se jen vrátil Carlisle z nemocnice.

Vrátila jsem se myslí i pohledem k ději knihy. Zrovna jsem se chystala číst, jak to nakonec dopadlo s hlavní milostnou dvojicí, když v tom tiše zavrzaly dveře do pokoje. Podívala jsem se tím směrem, ale nikdo tam nebyl. Dveře byly pouze trochu pootevřené a pomalu se zavíraly. Pomyslela jsem si, že to byl nejspíš průvan, a přestala jsem tomu věnovat pozornost.

V tu samou chvíli jsem ale ucítila na obličeji ledový dotyk, který mi zatarasil výhled, a já jsem leknutím tiše vyjekla. Už jsem chtěla začít panikařit, ale v tom se za mnou ozval tichý smích, který jsem tolik milovala.

Mým tělem projela úleva jako blesk z čistého nebe. Ale nechtěla jsem mu to nechat jen tak projít. Se zlobným výrazem na tváři jsem otočila hlavu k němu. Setkala jsem se s jeho pobaveným úsměvem a ucítila jsem, jak pomalu při pohledu na něj roztávám.

„To není fér,“ zakňourala jsem. Čirá zloba se bohužel odstavila na druhou kolej a jen tak se vrátit nechtěla. Mrcha jedna!

Edward mi dal rychlou pusu na špičku nosu. „Copak, lásko?“ zašeptal a požitkářsky se nadechl. Věděla jsem, že bych se nejspíš měla bát, ale strach se nedostavoval a já jsem neměla žádnou potřebu ho přivolávat.

Položila jsem mu ruce za krk a hypnotizovala jsem jej očima. „Musíš brát v úvahu, že jsem ještě pořád obyčejný člověk a dostat infarkt můžu kdykoliv. Není fér, když se někdo zničehonic objeví za mnou, a já nemůžu tušit, jestli je to nějaký zločinec, Emmettův vtípek, nebo láska mého života...“

Jeho úsměv se ještě rozšířil. Vypadalo to, že si nic z mých obav nevzal k srdci. „Tak láska tvého života, hmm?“

Trochu jsem se začervenala a v tu chvíli proklínala svou pitomou lidskost. Nechtěla jsem mluvit; věděla jsem, že by se mi třepal hlas. Místo toho jsem velmi pomalu přiblížila své rty k těm jeho. Na vteřinku jsem zaváhala, ale potom jsem se na jeho rty lačně přitiskla.

Jeho paže mě pohotově objaly kolem pasu a přitáhly si mě na jeho klín. Potom se ale odtáhl a já jsem na protest vydala nějaký zvláštní zvuk, který se trochu podobal zakňučení.

Tiše se zasmál a prstem mě pohladil po tváři. Při doteku studené kůže na horké mi tělem začala projíždět elektřina. Usmál se na mě tím svým andělským úsměvem. „Ještě jsi mi neodpověděla,“ připomněl mi a v očích mu létaly stovky malinkých jiskřiček.

„Já myslela, že tahle odpověď je dostačující,“ špitla jsem a znovu jsem mu dala váhavý polibek na rty. Hluboce si povzdechl a jestli to vůbec bylo možné, přitáhl si mě k sobě ještě víc.

„Taky tě miluju,“ vzdychl a jemně mě svými rty políbil na tvář. Celá jsem se zachvěla, ale ne chladem, nýbrž příjemným vzrušením a šimráním v podbřišku.

Pokusila jsem se usmát, ale byla jsem si jistá, že tak krásný a okouzlující úsměv, jako ten jeho, to být nemohl. Potom jsem si ale na něco vzpomněla. „Co že jsi doma tak brzy?“ zeptala jsem se zmateně.

S šibalským úsměvem pokrčil rameny. Přivřela jsem oči a chvíli si ho měřila přísným pohledem.

Zasmál se – nejspíš mému výrazu. „Odpadly mi dvě hodiny biologie,“ řekl prostě.

„Tobě odpadla biologie?“ zopakovala jsem s pozvednutým obočím.

Podíval se na mě takovým roztomilým zmučeným pohledem, že jsem měla, co dělat, abych se nezačala nahlas smát. „Když oni si měli odebírat krev,“ řekl a v očích mu zablýsklo.

„Jo tak…“ řekla jsem s pochopením. Zavrtěla jsem se mu na klíně, abych se dostala do trochu příhodnější polohy.

„Promiň, asi to není moc pohodlné,“ zkonstatoval, protože si můj pohyb zřejmě vyložil po svém, a už mě začal ze sebe sundávat.

„Nééé!“ zaprotestovala jsem a pevněji kolem něj stiskla paže. I když jsem tušila, že i kdybych ho držela plnou silou, bylo by mi to prd platné.

Měla jsem hlavu přitisknutou na jeho rameni, a tak tu svou musel natáhnout do strany, aby se na mě zmateně podíval.

S povzdechem jsem protočila oči v sloup. „Ty jsi nenapravitelný,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, ale on to samozřejmě slyšel.

„Bello?“

„Tohle je pohodlné.“ Znovu jsem se na něm pohodlněji zavrtala. „Hm… až moc pohodlné,“ dodala jsem a on se nervózně zasmál.

„To je k zbláznění,“ povzdechl si. Kdybych nevěděla, že není aktivní čtyřiadvacet hodin denně, nejspíš bych si řekla, že zněl jeho hlas unaveně.

„Co?“ vyzvídala jsem.

„Tvoje uzavřená mysl… Takhle vůbec nemůžu vědět, jak na co reaguješ, co si o všem myslíš, jestli se mě nebojíš, jak se cítíš… Musíš mi to říkat, jinak doopravdy zešílím.“

Usmála jsem se. „Ty můj blázínku,“ zavrtěla jsem hlavou. Dala jsem mu rychlou pusu na tvář a potom jsem se zase uvelebila na jeho rameni.

Třecími pohyby mě začal hladit po zádech a já jsem se cítila doopravdy příjemně.

„Kdepak. To ty jsi můj blázínek,“ špitnul a potom mě uvěznil v dalším procítěném polibku…

…

„Edwarde?“ zeptala jsem se váhavě. Den se rychle chýlil ke třetí hodině odpolední a já jsem doteď pokojně spala. Byla jsem unavená, i když netuším proč. Ale teď na mě začaly dotírat vzpomínky a hlavně otázky na předešlý večer…

„Ano, lásko?“ Edward mi něžně prohrábl vlasy a trpělivě vyčkával, co ze mě vypadne.

„Víš, když Lilly včera večer mluvila o…“ na chvíli jsem se odmlčela, snažíc si uspořádat vlastní myšlenky, abych mohla slovy přesně vystihnout, co doopravdy cítím.

„Ano… myslíš tu její pohádku,“ zkonstatoval a já jsem poznala, jak se tón jeho hlasu změnil. Nedokázala jsem to teď přesně identifikovat, takže jsem na jeho hrudi trochu natočila hlavu, abych mu viděla do obličeje. Na malý okamžik jsem se střetla s jeho pohledem. Vypadal tak nějak… zoufale. Jak jinak bych to mohla popsat?

Chtěla jsem tuhle situaci nějak ulehčit, ale vůbec jsem netušil jak. „Já vlastně jen chtěla vědět, na co v tu chvíli myslela…“ špitla jsem a sklopila oči.

Zhluboka se nadechl, až jsem se na jeho prsou trochu nadzvedla. „Nevím, jak bych to měl říct…“ začal a na chvíli se odmlčel, jakoby hledal správná slova. „Já… já nevím, jestli tě to nevyděsí,“ přiznal nakonec a já jsem se na něj opět bleskově otočila. Pokusil se o povzbudivý úsměv, ale vyšel z toho pouze nějaký divný škleb. Předpokládám, že mu došlo, jak to asi působilo, protože to po pár vteřinách vzdal, hluboce si povzdechl a na tváři se mu opět objevil ten předchozí, dosti zvláštní výraz. „Už včera u vás jsem sledoval její mysl. Je to hrozně zvláštní… Mám pocit, že to, co u ní vidím, ani není možné. Ne u tak malého dítěte.“ Napjatě jsem ho sledovala, zdál se rozrušený, což mi k němu vůbec nesedělo. „Ona je tak… vnímavá,“ vydechl. Poslední slovo řekl s obrovským obdivem. „Udivuje mě, čeho všeho si všímá, jak nás vnímá, co si o nás myslí.“

„A co si myslí?“ skočila jsem mu do řeči, protože tohle mě doopravdy zajímalo.

Usmál se, ovšem ne tím známým veselým úsměvem. Tohle bylo smutné a vůbec se mi to na něm nelíbilo. „Je skoro nemožné, že si všimla, že jsme jiní, než ostatní lidé. Já, Alice, Emmett, Jasper, Rosalie, Esme i Carlisle. Nechápe, proč se od ostatních tak moc lišíme. Proč je naše kůže tak bílá, tvrdá a ledová. Myslí si, že jsme nějaké kouzelné bytosti, dobré duše z nějaké pohádky…“ Opět se na chvíli odmlčel, než pokračoval. „Ona netuší, že jsme upíři, ale v duchu si přeje, aby jednou mohla být jako my.“ Poslední slova jsem sotva slyšela, protože je řekl strašně tiše.

„To znamená, že…“

„Jak jsem říkal,“ skočil mi honem do řeči. „Ona netuší, kdo jsme. Kdyby to zjistila, pochybuji, že by se chtěla stát upírkou. Možná teď, když je dítě s bujnou fantazií, ale později…“ Bolestně zavrtěl hlavou. „Musela by nás nenávidět.“

Nechápala jsem proč, ale do očí se mi najednou nahrnuly slzy, snažila jsem se je potlačit, ale ty zrádkyně si razily cestu po mých tvářích a nebraly na to žádné ohledy.

„Bello? Ježišikriste, Bello! Co se stalo?“ Edward mi začal slzy něžně stírat svou studenou dlaní. Bylo to tak příjemné, ale z bůhvíjakého důvodu to mé slzy jen zesílilo. Do prkýnka, co se to děje?!

„Bello?!“ Jeho hlas zněl zoufale. „Děsíš mě!“

Zabořila jsem mu obličej do prsou a nechala jsem slzy, aby mu totálně zmáčely košili. „Já nevím,“ vzlykla jsem. „Nevím, co mám dělat.“

„Belli, o čem to mluvíš?“ zeptal se s ohromnou něžností, jakoby mluvil s Lilly a ne se mnou.

„Jak se mám rozhodnout?“ zeptala jsem se zoufale. Nevím, jestli ta otázka byla mířena jemu nebo mně. Prostě jsem si potřebovala ulevit, vykřičet všechny své pocity… „Nevím, co mám dělat. Jak bych mohla ublížit Lilly? Podle toho, co říkáš, by mě za pár let nenáviděla. Ale kdybych jí toho ušetřila a odešla, umřela bych. A to nemyslím přirozenou smrtí, ale žalem. Já si prostě nedokážu představit život bez tebe! Kdybych odešla, každou vteřinu bych litovala a vyčítala si, že jsem se rozhodla špatně!“ Nový vzlyk mnou otřásl a já už jsem se to nesnažila potlačovat.

Edward mě pevněji objal a přitiskl si mě k sobě. Ucítila jsem, jak mě hladí po tváři a líbá do vlasů. „Bell, uklidni se, prosím,“ řekl něžně. „Ještě máš čas. Podle Aliciny vize se to má stát až za dva roky. Do té doby se ještě může spousta věcí změnit, můžu tě do té doby omrzet a ty sama ode mě utečeš. Může se změnit úplně všechno. Stačí jedno nepodstatné rozhodnutí a celá budoucnost může být jinak. No tak, nechci aby ses trápila. Slibuju, že dokud si to budeš přát, budu s tebou. Nehnu se od tebe ani na krok a nedovolím, aby tobě nebo Lilly někdo ublížil.“ Konejšivě mi začal přejíždět po zádech.

„Nechci být ten, kdo rozhodne. Protože ať už to bude jakkoliv, bude to pro někoho špatně,“ řekla jsem tiše a můj hlas se mým uším zdál zlomený.

V tom si Edward povzdychl. „Nikdy jsem neměl dovolit, abychom se potkali,“ špitl bolestně.

Vyděšeně jsem zvedla hlavu, abych se mohla setkat s jeho zarmouceným pohledem. „Edwarde…“ vydechla jsem. „Prosím, tohle neříkej!“ Je to doopravdy tak? Má nejhorší noční můra se začala měnit ve skutečnost?

Edward přivřel oči a pomalu zavrtěl hlavou. „Kdybych si už dávno uvědomil, co ti způsobím, jakou bolest… nikdy bych nedopustil, aby se má rodina vrátila zpět sem, do Forks. Ale já jsem byl sobecký, až moc sobecký. Nechal jsem se omámit Alicinými vizemi a myslel si, že budeme oba šťastní. Ale zmýlil jsem se.“

Nový nával odporně slané tekutiny mi začal plnit oči. „Edwarde, proč…?“ Nic jsem nechápala. Proč to najednou říká? Copak žádné slůvko lásky z těch, co mi za poslední dny stihl říct, nemyslel vážně?

„Bell, já tě miluji,“ řekl odhodlaně. „Ale nemůžu se dívat na důsledky svého rozhodnutí. Ano, mého rozhodnutí. Za všechno totiž můžu já, ne ty. To já už jsem rozhodnul za něco, co nebylo v mém právu. To já jsem udělal chybu.“

Němě jsem zavrtěla hlavou. „Chyba by byla, kdybychom se nikdy nepotkali. Kdybychom si nikdy nemohli vyznat slůvka lásky, nestrávit spolu nádherné chvíle… Proč mi tohle děláš, Edwarde? Co by byl můj život bez tebe?“

Zadíval se na mě skoro zlobným pohledem. „Beze mě by byl tvůj život normální.“

„Ne, nebyl! Bez tebe bych teď někde seděla, sledovala Lilly, jak si hraje, ale cítila bych se prázdně. Stejně jako předtím. Měla bych sice Lilly s Charliem, ale v duchu jsem vždycky věděla, že mi někdo chybí. Někdo, kdo by zaplnil prázdné místo v mém srdci. Kdo by mi ukázal to pravé, co je na životě krásné! Lilly i Charlieho sice miluju, ale stejně tak, ne-li víc, miluju i tebe.“

„Taky tě miluju,“ řekl tiše a políbil mě do vlasů. „A právě proto nechci, aby ses kvůli mně trápila. Tohle nesnesu! Prosím, slib mi, že se tím nebudeš ničit. Jak jsem řekl, spousta věcí se ještě může změnit. Do té doby si užívej života, jak jen můžeš. Ať už je to se mnou nebo beze mě.“

„Samozřejmě, že s tebou. Jako by to šlo jinak,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. Ale nejsem si jistá, co z toho s těmi zarudlými oči a uslzenými tváři vyšlo.

Jeho úsměv byl upřímnější. „Ještě jsi mi neřekla, jestli mi slibuješ, že se tím nebudeš trápit,“ připomněl mi a přitom mě vískal ve vlasech.

„Slibuju,“ špitla jsem a zadívala se mu do očí.

Úsměv se mu na tváři ještě rozšířil. „To jsem rád,“ řekl prostě a potom se ke ně natáhnul pro krásný polibek, plný všech citů, které mezi námi jsou.

„Ale teď si ještě pospi,“ dodal po chvíli.

Protočila jsem oči, ale dál jsem to nijak neřešila. Bylo pro mě hlavní, že jsem u něj, že ho můžu objímat a dotýkat se ho. Ale hlavně – že ho můžu milovat a dávat mu to najevo…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 14. kapitola: