Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 12. kapitola

13.07.2010 (14:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5483×

Na zemi byla velká hromada všech možných hraček. Napravo se válela velká, barevná kupa krychlí, kvádrů, kuželů, válců… Zkrátka pestrá stavebnice všech geometrických těles ze dřeva. Když jsem se koukla nalevo, uviděla jsem sbírku barbínek, různých oblečků na ně a nějaký ten maličký nábytek. Mezi tím vším seděla uprostřed Lilly, nohy skrčené do tureckého sedu. Působila tam spíš jako hračková královna. Na klíně měla položeného svého plyšového koníčka, kterého měla už od narození a nikdy se ho nechtěla vzdát. Tvrdila, že má bez něj smůlu. Při tom jsem se vždycky musela usmát. No co… Představte si dvouleté dítě, jak vám povídá, že má strašnou smůlu. Nemožné…

„Mami?“ promluvila svým dětským hláskem a zvedla ke mně oči.

„Ano, Lilly?“ Odlepila jsem se od futra ode dveří a přešla jsem k ní. Odhrnula jsem jednu hromadu hraček stranou a posadila jsem se vedle ní. Vyšplhala se mi do náruče a pohodlně se mi zády opřela o hruď. Objala jsem ji rukama kolem jejího drobného tělíčka a šťastně jsem se nadechla vůně dětského šampónu, který jsem cítila v jejích vlasech. „Trápí tě něco, zlatíčko?“ zeptala jsem se a začala jsem se s ní kolíbat dopředu a dozadu a zase zpátky. Nestávalo se často, aby byla tak zvláštně zamlklá. Bylo to divné…

„Mami, ty máš ráda Edwarda?“ vypálila to na mě na rovinu a já jsem se na okamžik zarazila. Takže jí nic neuniklo… No, přiznávám, že jsme se s Edwardem před ní ani nesnažili nic skrývat. Ale i tak mě překvapilo, že si tak malé dítě, jako ona, z toho vyvodí vlastní závěry… které mimochodem byly vcelku pravdivé.

„Asi ano…“ povzdechla jsem si.

Vytrhla se mi z paží a otočila se ke mně čelem. V očích si jí pohrávala upřímná radost a rty byly vytažené do šťastného úsměvu. Potom se ale zamračila. „Ty to nevíš?“ zeptala se smutně.

Zasmála jsem se. „Ale vím to… Mám ho moc, doopravdy moc ráda.“

Zkoumavě se mi zadívala do očí. „Moc?“

Přikývla jsem. Její nadšení se zase vrátilo. „Takže bude Edward můj tatínek?“ zeptala se a já jsem na ni vyvalila oči.

„Víš, Lilly…“ Nevěděla jsem, co přesně říct. Bála jsem se, že když na tenhle rozhovor bude myslet před Edwardem a on to uvidí, mohl by si to vyložit nějak špatně. Doopravdy ho nechci tak brzy považovat za jejího potenciálního otce, mohl by si o mně myslet, že jsem ho k nám nějak připoutala a nedala mu možnost svobody. Sice jsem věřila všemu, co mi řekl, že mě miluje a jak moc. Ale… ale pořád tady bylo to ale. Prostě jsem ho nemohla hned zpočátku k nám přivázat tak pevným poutem.

„Co vím?“ přerušila Lilly mé myšlenkové pochody a já jsem se zase zaměřila zpět na ní.

„Nechoď na to tak rychle, Lilly. Edwarda mám doopravdy moc ráda a doufám, že i on mě. A tebe,“ dodala jsem rychle. Potom jsem se usmála. „Dokonce už ví pravdu…“ Lillyina očka se zatvářila nechápavě, tak jsem honem pokračovala. „Už mi před ním nemusíš říkat Bello,“ objasnila jsem. Celá se rozzářila a skočila mi kolem krku. Se smíchem jsem ji objala.

„A později by to mohl být můj tatínek?“ zeptala se smutně.

Povzdechla jsem si. „Pokud bude chtít… Ale zatím se ho na nic takového neptej, ano?“ Trochu jsem si ji odtáhla, abych se jí mohla podívat důrazně do očí. I přesto měla radost a všechno mi odkývala.

Se smíchem jsem si ji přitáhla zase zpět k sobě. „To jsem ráda, holčičko. Uvidíš, že se to časem vyřeší nějak samo…“

…

Ležela jsem v posteli. Svítící čísélka na digitálním budíku oznamovaly, že se blíží desátá hodina večerní. Nechtělo se mi už ani trochu spát. Poslechla jsem totiž Edwarda a od tří hodin odpoledne až do osmi večer jsem to všechno prospala. A teď jsem byla čilá jako rybička. Nevím, co budu v noci dělat.

Pořád jsem byla zvědavá, co myslel Edward tím, že za mnou večer zase přijde. Tušila jsem, že to nebude jen tak obyčejná návštěva. Ten tón, jakým to říkal, tomu neodpovídal.

Najednou pokojem zavál studený vzduch. Podívala jsem se k oknu. Záclona trochu zavlála. Nejspíš to bylo tím, že bylo okno otevřené.

Chtěla jsem ho jít zavřít, aby mi v noci nebyla zima. Ale jakmile jsem se otočila na bok a chtěla jsem spustit nohy na zem, leknutím jsem sebou trhla, až jsem povyskočila několik centimetrů nad postel.

Edward se u nočního stolku ležérně opíral o zeď a tvářil se, jakoby tam byl celou dobu. Nechápavě jsem se podívala na dveře… Ale pak mi to došlo. Beztak přišel oknem…

„Ty mě děsíš,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou.

Usmál se. „Alespoň nějaké pozitivní zjištění.“

„Zas tak si nefandi.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a potom jsem konečně došla k oknu, abych ho zavřela. Když jsem se vracela zpět k posteli, Edward se odlepil od zdi a opatrně si mě přivinul k sobě do náruče. Vůbec jsem se nebránila. Opřela jsem mu hlavu o hruď a slastně jsem nasála tu krásnou vůni.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal mi do vlasů a na chvíli mě pevněji objal.

„Ty mně taky.“ Zvedla jsem hlavu a na malý okamžik jsem se střetla s jeho pohledem. Byl tak něžný… Tak láskyplný! Nemohla jsem uvěřit tomu, že patří mně. Že Edward patří mně. Dobře, možná to znělo trošičku majetnicky, ale ta představa se mi moc zamlouvala.

Pomalu sklonil hlavu a opřel si své čelo o mé. Bylo to příjemné… Jeho pokožka tak krásně chladila a na mé rozpálené čelo to byl ten nejlepší lék.

Postavila jsem se na špičky a opatrně jsem se otřela o jeho rty.

Usmál se. „Jsi nějaká nedočkavá,“ zamumlal, ale ani mi nedal šanci odpovědět. Začal mě líbat. Nejprve lehce, váhavě. Ale čím delší ten polibek byl, tím náruživějším se stával. Naše rty se pohybovaly v dokonalé souhře a mně se to líbilo… víc, než bylo zdravé.

Přesunula jsem jednu svou ruku na jeho zátylek a zapletla jsem mu prsty do vlasů. Byly tak hebké… Ale nejspíš jsem se neměla čemu divit. Každičký kousek jeho těla byl totiž naprosto dokonalý. Syčák jeden. Jak jsem se mu asi měla pokoušet vyrovnat? Vždyť to by ani nešlo.

Postřehla jsem, že mi v plicích začíná docházet kyslík, ale za žádnou cenu jsem to nechtěla být já, kdo polibek ukončí.

Ale nejspíš to nějak vycítil. Nebo je jasnovidec, co já vím. Každopádně se polibky přesunul na mou tvář a já jsem tak získala prostor k nadechnutí. Nestačilo mi jen jedno, potřebovala jsem to pořádně vydýchat.

Jeho rty mezitím putovaly přes linii mé čelisti, bradu, až sklouzly na krk. Otřásla jsem se příjemným pocitem.

Edward se zasmál a zvedl hlavu zpět do linie mých očí. „Je pozdě, měla bys spát,“ řekl, a aniž by mi dal prostor k protestu, chytil mě do náruče, a ačkoliv jsme byli od postele sotva dva kroky, donesl mě až tam. Zachumlal mě pořádně do přikrývky a potom si opatrně lehnul vedle mě. Stulila jsem se mu u boku a hlavu jsem si položila na jeho prsa. Oči jsem nechala otevřené a dívala jsem se do zdi.

Ovinul mi paži kolem zad a začal tam přejíždět pomalými pohyby nahoru a dolů. „Copak?“ zeptal se.

„Coby?“ Tak trochu jsem nechápala, co tím myslel.

„Neměla bys spát?“ otázal se tedy na rovinu.

Pokrčila jsem rameny. „Nejsem unavená,“ vydechla jsem lhostejně.

„Hm… tak co s tebou?“ V jeho hlase si pohrával tichý smích. Tušila jsem, že něco kuje, tak jsem zvědavě zvedla hlavu, abych mu viděla do očí. Ale on se tvářil naprosto nevinně.

Přivřela jsem oči a chvíli jsem jej sledovala. Pohled mi pobaveně oplácel, ale nevypadal, že by měl něco v plánu. Povzdechla jsem si a hlavu jsem opět sklopila do původní polohy.

„Bello?“ zeptal se.

„Hm…?“

„Já jen, že Alice se mě dnes ptala, jestli za tebou smí přijít,“ řekl váhavě.

„Jasně, že jo. Proč by nemohla?“ zeptala jsem se zmateně.

Ucítila jsem, jak pokrčil rameny a potom se odlehčeně zasmál. „Já vlastně nevím. Taky mi přišlo divné, když se mě ptala. Většinou prostě udělá to, co chce. Ale nějak podezřele si střeží myšlenky, ta potvůrka jedna.“

Zachichotala jsem se tónu, jakým to řekl.

Dal mi pusu do vlasů a zašeptal. „Pokus se usnout, ať jsi zítra čilá na dopisování úkolů.“ Přitom se jeho hlas změnil na výsměšný a já jsem bolestně zakňourala, když jsem si vzpomněla na velkou hromadu sešitů, která mě ještě čeká…

…

Ani nevím, jak se mi včera podařilo usnout. Dokonce jsem Edwarda začala podezírat z toho, že má kromě čtení myšlenek ještě nějakou schopnost omamování a nechce mi o tom říct. Celou noc jsem doslova spala jako špalek. Nezdály se mi ani žádné sny. Teda, alespoň si na žádné nevzpomínám.

Probudila jsem se v dosti zvláštní poloze. Ležela jsem na Edwardovi, jednou rukou jsem ho objímala a mojí nohu měl přehozenou kolem pasu. Jeho pokožka mě studila i přes oblečení, ale za nic na světě bych ten ledový dotek nevyměnila.

Pohled mi sklouznul na digitální budík a já jsem vykulila oči.

„Neměl bys být touhle dobou ve škole?“ vyhrkla jsem zmateně ochraptělým hlasem.

Tiše se zasmál. „Neměl jsem to srdce tě opustit. Byla jsi ve spánku tak roztomilá.“

Přemýšlela jsem, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě jenom dělá srandu. Zamračeně jsem stáhla obočí k sobě. „Budeš mít průšvih.“

Ruce, které měl obmotané kolem mého pasu, pomalu stahoval k sobě a přitahoval si mě tak blíž k jeho obličeji. „Nemusíš mít strach. Dneska bych do školy stejně nešel.“ Pokrčil rameny a dal mi opatrnou pusu na špičku nosu.

„Proč?“ nechápala jsem.

Nepatrně pohodil hlavou směrem k oknu a já jsem se na něj nechápavě zahleděla. Venku bylo světlo, svítilo slunce, s listy dvou mohutných javorů si pohrával jemný větřík a…

Moment! Slunce? To jsem snad ještě tady neviděla… Ale pak mi to došlo. „Jo aha,“ zkonstatovala jsem, ale potom se má zvědavost rozlétla na plné obrátky.

„To bys mi mohl ukázat, co jsi včera myslel tím, když jsi říkal, že se na slunci neukazujete,“ řekla jsem nadšeně.

Zasmál se a zároveň zavrtěl hlavou nad mou nedočkavostí, která mi čišela z hlasu a byla jsem si jistá, že ji mám i vepsanou v očích. „A neutečeš?“ zeptal se.

Přísně jsem přivřela oči a chvíli jsem si ho měřila zlobným pohledem.

„No dobře… chápu,“ řekl s povzdechem a potom se zachmuřil. „Ale pamatuj si, že takhle nemusíš dopadnout, pořád ještě může -“

„Jo, já vím,“ přerušila jsem ho. „Stačí změnit rozhodnutí a odejít pryč. Ale jak jsem ti řekla já, mě už se jen tak nezbavíš.“

„V to dost sobecky doufám.“ V očích mu zajiskřilo a všechna moje zloba už zase byla ta-tam.

Sluneční paprsky dopady na zem těsně vedle postele. Chvíli jsem se na ně zamyšleně dívala a potom jsem prosebně přesunula pohled na Edwarda.

Znovu si povzdychl. „Tak nedočkavá…“

Vesele jsem se zazubila a on jen nechápavě kroutil hlavou. „Jak myslíš… řekla sis o to sama.“ Nedobrovolně se začal zvedat. Rychle jsem z něj začala slézat a nedočkavě jsem jej pozorovala. Jen málo, maličko, jsem v mysli cítila obavy. Nevěděla jsem sice, co mě čeká, ale jistě jsem věděla, že nic děsivého to nebude. Protože to by se Edward tak lehce nepodvolil.

Postavil se na nohy a na chvíli se zastavil. Obloukem obešel místo, na které dopadalo světlo a došel ke dveřím. Jedním pomalým pohybem je otevřel a já jsem všechno přestala chápat.

„Ty jdeš ven?“ zeptala jsem se zmateně.

Zavrtěl hlavou. „To je kvůli tobě. Až budeš utíkat, aby sis nepřivodila nějaký úraz, víš?“

„Hahaha,“ odpověděla jsem ironicky a dál jsem vyčkávala.

Zhluboka se nadechl. „Mohla bys na chvíli zavřít oči, prosím?“ zeptal se prosebně.

„A neutečeš mezitím?“ ujišťovala jsem se. Vzpomněla jsem si na tu rychlost, kterou mě včera unášel, a vytvořil se mi v krku velký knedlík. Toho už bych asi nedohonila…

Zasmál se. „Samozřejmě, že ne, ty můj blázínku. Ledaže bys to sama chtěla.“

„Jo ták.“ Naposled jsem po něm hodila varovným pohledem, který jasně říkal – utečeš a už si mě nepřej. Sice jsem nevěděla, co bych mu já byla schopna udělat, ale co už.

Opatrně jsem zavřela jedno oko po druhém a vyčkávala jsem. Stará podlaha vedle postele tiše zavrzala a potom se ozval jeho tichý hlas. „Můžeš…“

Rychlostí blesku jsem otevřela oči a v tu samou chvíli je málem vykulila ven. To nebylo možné… Ani jsem si neuvědomovala, že moje ústa se nepřítomně otevírají dokořán. On byl tak… to slovo ještě nevymysleli. Nevymysleli nic, co by jen mohlo vyjádřit tak obrovskou krásu!

Sjížděla jsem pohledem od jeho obličeje posetého diamanty až k malému kousku jeho nahé hrudi, který odhalovala napůl rozepnutá košile.

„To je nádhera,“ zalapala jsem po dechu. Edward se ale chmuřil. Celé to dokonalé spektrum kazila jeho zamračená vráska na čele. Postavila jsem se na nohy. Původně jsem měla namířeno k němu, ale teď jsem prostě nemohla odolat.

Došla jsem ke dveřím. Celou dobu mě obezřetně sledoval. Možná čekal, že doopravdy uteču, ovšem to měl smůlu.

Vzala jsem za kliku a s lehkým cvaknutím jsem pokoj zavřela. Dívala jsem se mu do očí a snažila jsem se uvěřit tomu, že je to doopravdy skutečné. Bála jsem se, že se teď vzbudím a zjistím, že to byl pouze sen. Že se nic z toho nestalo a on nadobro zmizí.

Třemi dlouhými kroky jsem přešla k němu. Sebrala jsem všechnu svou odvahu. Natáhla jsem dva prsty a jemně jsem se dotkla jeho čela. Pod mým dotykem se jeho vráska začala vyhlazovat a já jsem si konečně mohla vychutnat jeho krásu naplno. Milióny malých diamantů házely odlesky na mou pokožku a vypadalo to, jakoby mi na ni svítilo spousty malých baterek.

Přejela jsem prsty celou linii jeho obličeje. Přes čelo, nos, ústa, až k bradě. Jestli jsem si myslela, že ucítím drsné, malé výčnělky zářivých kamínků, mýlila jsem se. Jeho pokožka byla snad ještě hebčí než kdy dřív.

„Miluji tě,“ vydechla jsem. Znělo to omámeně, ale mělo to svůj důvod. Natáhla jsem se na špičky a opatrně ho políbila. Bylo to spíš jen něžné otření našich rtů, ale kouzlo této chvíle bylo neuvěřitelné.

„Doopravdy chceš jednou takhle vypadat?“ zeptal se. Nechápala jsem smutek v jeho hlase.

„Že váháš,“ řekla jsem. Trochu se pousmál, ale nebylo to upřímné. „Co se děje, Edwarde?“ zeptala jsem se naléhavě.

Na chvíli bolestně zavřel oči a zavrtěl hlavou. Nechápala jsem to. Potom oči zase otevřel a naše pohledy se střetly. „Vždycky, když udělám nějakou věc, která souvisí s upíry, musím si v duchu vybavit, že jsem tebe i Lilly k tomuhle životu odsoudil.“

Povzdechla jsem si. „Kolikrát už jsem ti tohle za poslední dny řekla… Edwarde, tohle je má volba. Nemůžeš se vinit z něčeho, za co nemůžeš.“

„Ale já za to mů-“

„Ne, nemůžeš!“ přerušila jsem ho rázně.

„Bello,“ řekl klidně. „Ty si musíš uvědomit všechny zápory tohohle života a přestat vnímat pouhé klady. Kdo by chtěl žít navěky? Nikdy neumřít? Nikdy nezestárnout?“

Podívala jsem se na něj dost skepticky. „Že by každá žena?“ zeptala jsem se ironicky. Chtěla jsem trochu pozvednout atmosféru v téhle konverzaci, protože se mi nelíbilo, jakým se ubírá směrem.

Nepovedlo se… „Nikdy nebudeš moct mít děti,“ zašeptal tiše.

„Já už dítě mám,“ řekla jsem naštvaně. Snažila jsem se potlačit tu zvláštní bolest u srdce, když mi došlo, že nikdy nebudu moct mít další dítě s ním. Ale to by nešlo tak jako tak, protože on už děti mít nemůže. A další dítě s někým jiným? Vždyť to už ani nejde!

„A vnoučata?“ dodal s bolestí v hlase a v tu chvíli mi zatrnulo. „Chceš k tomuhle životu odsoudit Lilly?“

Nedokázala jsem mu pohlédnout do očí. Měl pravdu… Nemohla jsem být tak sobecká! Byla jsem tolik zaslepena touhou být s Edwardem, že jsem přitom úplně zapomněla na ostatní. Jsem strašná matka.

Do očí se mi nedobrovolně natlačila slza a začala si razit cestu po mé tváři.

Najednou jsem ucítila pod bradou studený dotek. Nechtěla jsem hlavu zvednout, ale on byl silnější.

„Bello,“ zašeptal a já jsem v jeho hlase slyšela bolest. Přestala jsem zírat do zdi a stočila jsem své oči na něj. Měla jsem pravdu. Bolest měl totiž i jasně vepsanou v očích. „Nemyslel jsem to takhle, prosím, můžeš mi to odpustit?“ zeptal se a na konci se mu hlas zlomil.

Původně jsem na něj chtěla být naštvaná a uražená, ale když jsem viděla, jak ho to trápí, nedokázala jsem mu to ještě zhoršovat. Zabořila jsem mu obličej do hrudi a pevně jsem ho objala. Chtěla jsem se k němu přitisknout co nejvíc…

„Já tě nechci opustit,“ zašeptala jsem a do hlasu se mi vkradl tichý vzlyk.

Pevně kolem neovinul paže. „Copak já to chci? Jen nechci, abys mi někdy později vyčítala, co se z tebe stalo.“

Nevěřícně jsem se pokusila zavrtět hlavou. „Takže o tohle tady jde? To je důvod toho všeho?“ Cítila jsem, jak přikývnul. „Aah, Edwarde… Ty jsi ale trdlo! Jak bych ti někdy mohla vyčítat, že jsem s tebou? Navěky… Vždyť to nejde, Edwarde!“

Chvíli bylo ticho, které narušovaly pouze Edwardovy ruce jezdící po mých zádech, jenž vydávaly zvláštní třecí zvuk, který se rozléhal do celého zmlklého pokoje. „Nech si to projít hlavou. Ještě máš čas. Slibuju, že ať se rozhodneš jakkoliv, vyhovím ti.“

„Děkuju,“ zašeptala jsem vděčně a konečně jsem si začala naplno užívat tuhle společnou chvíli…

…

Štěrk na příjezdové cestě zapukal pod koly Charlieho mercedesu a zvenku se k nám donesl zvuk tichého předení motoru.

S Edwardem jsme zrovna seděli v kuchyni u jídelního stolu a židle jsme měli těsně vedle sebe. Před sebou jsme měli rozložené poslední učivo, které jsme ještě nestihli probrat, a u toho jsme popíjeli čaj. Teda, přesněji řečeno, já jsem popíjela. Edward měl před sebou pouze postavený napůl prázdný hrníček, aby to před Charliem a Lilly nevypadalo špatně. Nechápala jsem jeho znechucené ohrnování nosu nad jakýmkoliv jídlem, ale přišlo mi to legrační.

Zvedla jsem oči od sešitu biologie a podívala jsem se ven z okna. Zadní dveře auta, které vedly směrem k domu, byly dokořán. Přes naklánějícího se Charlieho jsem zahlédla blonďatou hlavičku Lilly, jak netrpělivě nadskakuje na sedadle. Chtělo se mi smát.

Jakmile ji Charlie odpásal, vyskočila z auta a už se hnala do domu. Netrvalo ani deset vteřin a domovní dveře se rozlítly dokořán.

„Lilly!“ volal za ní přísně Charlie, který se teprve pomalu šoural i s nákupem do domu. „Nezapomeň se přezout!“

„Jasně!“ odpověděl netrpělivě její zvonivý hlásek. Uslyšela jsem dvě tiché žuchnutí a usoudila jsem, že to budou nejspíš její boty, jak je ze sebe rychle shodila.

Potom už jenom rychlé dětské krůčky, jak ťapkají chodbou, a najednou už stála ve dveřích. Když zahlédla Edwarda sedícího na židli, jak se na ni vesele směje, její rtíky se vytáhly do šťastného úsměvu a ve tvářích se jí vytvořily drobné ďolíčky.

Rozběhla se k němu a skočila mu do náruče. „A já si myslela, že tu nebudeš,“ řekla vesele.

Edward se zasmál. „To o mně takhle pochybuješ?“

Nebudu tajit, že jsem se trochu urazila, když se šla Lilly přivítat nejprve s ním a ne se mnou. Ale naštěstí si to nejspíš uvědomila sama. Přesunula se z Edwardova klína na můj a dala mi pusu na líčko.

„Ahoj, mami,“ pozdravila opožděně a já jsem se zasmála veselému tónu, jakým mě oslovila. Určitě to pro ni musela být úleva, že už se před Edwardem nemusí přetvařovat.

V tom do dveří vstoupil i Charlie, celý ověšený taškami. Nejspíš neslyšel, jak mi Lilly řekla, a mně se ulevilo. Na tohle téma si s ním totiž ještě budu muset promluvit.

„Ahoj, děti!“ pozdravil vesele a položil nákup na kuchyňskou linku. Potom se otočil k nám a vážně se na mě podíval. „Bello, musím na pár dní odjet do Kanady. Teta Christine,“ jen co vyslovil její jméno, tak mi zatrnulo. Vybavila se mi postarší dáma s hlubokými vráskami a rudou rtěnkou, která mě jako malou vždycky nutila, abych se chovala jako princeznička. Odjakživa jsem ji neměla ráda. Byla totiž strašně protivná, jako malé mi organizovala život a navíc mi říkala Isabell. Brr! Naštěstí se potom odstěhovala za přítelkyní do Los Angeles, ale stále za námi jezdí jednou ročně na návštěvu. „No, zkrátka tam jela na nějaké vyšetření, jenomže se tam samozřejmě vůbec nevyzná. A znáš ji, ona si od cizích nenechá poradit. Navíc tam mám spolužáka z univerzity, tak bych s ním chtěl prodiskutovat její stav, takže se mi ta cesta docela hodí. Původně jsem to chtěl odložit na později, až budeš úplně zdravá, ale Carlisle mi nabídl, že bys mohla i s Lilly na tu chvílí zůstat u nich, abys byla pod lékařským dohledem. Doufám, že Carlisle mluvil pravdu, když říkal, že vám to nikomu nebude vadit, Edwarde.“ Poslední slova už promluvil pouze k němu.

Edward se zářivě usmál, až se mi zatajil dech, a vesele zavrtěl hlavou. „O nějakém obtěžování vůbec nemůže být řeč, Charlie. Hrozně rádi doma máme nějaké hosty. A pokud to nebude vadit Lilly s Bellou…“

„Ne, nebude. Že ne?“ otočila se na mě Lilly okamžitě s prosíkem v očích. Zasmála jsem se.

„Mně to vadit nebude,“ pokrčila jsem rameny, ale stejně jsem cítila jisté pochybnosti, že už Cullenovy zase budeme obtěžovat.

Charlie si oddechl. „Letadlo mi odlétá v noci. Jdu si zabalit. Všiml jsem si, že tu nemáš auto, Edwarde, tak bych vás potom mohl odvést, co říkáš?“

„S tím se nemusíte obtěžovat, Charlie. Alice mě tady měla původně večer vyzvednout, takže si myslím, že určitě nebude problém, když pojedeme najednou.“

Charlie se na chvíli zamyslel a potom pokrčil rameny. „Tak dobře… ale jsem zvědav, jak vám tohle všechno jednou oplatím…“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 12. kapitola: