Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ďáblova snoubenka - 8. Konečně spolu

06.03.2010 (19:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4590×

KONEČNĚ SPOLU
(Edward)

Nechápal jsem, co zase dělá. Mluvila s mraky. Ale ptát se, by ji akorát zase rozčílilo a já se nechtěl hádat. Nemohl jsem k ní, uvěznila nás ve svém štítu. Nezbylo mi nic jiného, než sledovat, co dělá.

Klekla si na jedno koleno a otevřela tu černou truhličku, kterou od svého příchodu nepustila z ruky. Pak z ní něco vytáhla. Byl to zlatý prsten, zářil na všechny strany a nevydržel jsem se na něj dívat příliš dlouho, jak mě to světlo oslepovalo. Truhlu odhodila za sebe a prsten si nechala položený na dlani. Následně ruku s prstenem a hlavu zvedla k zamračenému nebi.
„TEĎ!“ zakřičela. Na to z její ruky vystřelil ohnivý paprsek a na konci nesl k nebi ten prsten. Ve stejný okamžik z nebe vystřelil světle modrý paprsek. Uprostřed se střetly. Ozvala se rána, ale paprsky se o sebe dál tříštily. Bell zatínala druhou ruku v pěst a byla celá napjatá. Prsten, tak kde se paprsky střetly, stále vydával záři, ale ta postupně slábla. Nakonec se ozvala další rána, silnější, než ta před tím a zmizely paprsky i prsten.

Bella vstala, stáhla štít, kterým nás obepínala a došla až k nám.
„Hotovo, teď jste v bezpečí,“ oznámila nám a šťastně se usmívala.
„A ty s námi zůstaneš, že ano?“ ověřovala si Alice.
„Když vám nebudu vadit,“ pokrčila  rameny.
„Jsi jako moje dcera,“ řekl Carlisle a otcovsky se na ni usmál.
„Jsi naše dcera,“ dodala Esme.
„A moje malá, nemotorná sestřička,“ zasmál se Emmett.
„Děkuju,“ hlesla tiše a usmívala se. To už ji začali všichni objímat. Nakonec jsem přišel na řadu já. Pevně jsem ji objal a rodině se zatím stáhla, aby nám nechala trochu soukromí.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem jí do ucha.
„Já tebe taky,“ usmála se na mě. To bylo přesně to, po čem jsem toužil. Slyšet tahle dvě mocná slůvka z jejích úst. Moje přání se splnilo, budu se svou láskou, na pořád. Vydržel bych se s ní líbat klidně do konce života, ale ona se odtáhla. Nesouhlasně jsem zabručel. S pobaveným úsměvem mě pozorovali a v očích jí plály rudé plamínky. Určitě má něco za lubem.

„Co kdybych si někam vyrazili?“ zeptala a zářivě se na mě usmála.
„A kam?“ hlesl jsem tiše.
„Uvidíš,“ řekla a napřáhla ruku.
„Agored,“ zamumlala s natáhnutou rukou. Během chvilky se před námi objevil zase ten hořící portál.
„Pojď,“ usmála se na mě a popadla mě za ruku. Než jsem stačil cokoliv říct, už jsem stál někde v lese. Dům i naše zahrada zmizely a před námi se rozprostíral jen tmavý les a husté křoví. Bella mi pokynula, abych šel první. Odhrnul jsem křoví a to, co jsem uviděl, mě dokonale odzbrojilo. Přede mnou se rozprostírala nádherná louka. Naše louka ve Forks.

Ani jsem si nevšiml jak, ale Bella už stála uprostřed louky a usmívala se na mě. Pomalým lidským tempem jsem k ní došel a oba jsme si sedli do trávy.
„Je tu krásně,“ řekla tiše.
„V porovnání s tebou je to odporné,“ usmál jsem se na ni.
„Nepřeháněj,“ zamumlala se sklopenou hlavou. Bylo mi jasné, že kdyby byla člověk, už by se červenala.
„Nepřeháním,“ zašeptal jsem a přitáhl si její rty. Líbali jsme se snad hodinu, možná víc. Nevnímal jsem nic okolo sebe, jen Bell a naše něžné polibky. Konečně ji mám u sebe, miluju ji a ona mě. Už jí nemůžu ublížit a můžeme spolu být napořád. Byl jsem tak strašně šťastný. Když jsme se od sebe po dlouhé době odtrhnuli, lehl jsem si do trávy a Bella vedle mě. Položila si hlavu na mou hruď a spokojeně jsme spolu pozorovali hvězdy a měsíc.

„Rozmyslel sis to?“ zeptala se, když začínalo svítat.
„Co?“ nevěděl jsem, o čem to mluví.
„Jestli bys mě teď proměnil, kdybych si to přála,“ vysvětlila.
„Ale ty jsi nesmrtelná,“ namítl jsem.
„Copak si myslíš, že chci být pořád zalezlá doma a nesmět mezi lidi? Že by si nevšimli rohů na hlavě nebo ohnivých očí?“ ptala se a dál pozorovala měsíc.
„Asi ano, neumím si bez tebe představit život,“ přiznal jsem se.
„Když se tedy vzdám své moci a bude ze mě znovu člověk, ty mě přeměníš?“ ujišťovala se.
„Ano,“ hlesl jsem poraženě. Byl jsem příliš sobecký, než abych si ji nechal znovu vzít.
„Děkuju,“ zašeptala a překulila se nade mě.
„To já děkuju, za to že jsi, že jsi mi odpustila, a že mě miluješ,“ pokračoval bych, ale ona mě umlčela svými rty. Ale
po příliš krátké době vyskočila na nohy a mě vytáhla sebou.

„To už jdeme?“ ptal jsem se nesouhlasně.
„Skoro,“ odpověděla. Tázavě jsem pozvedl obočí.
„Nejdřív si zajdeme na lov, ďábel ví, kdy jsi byl naposledy lovit,“ řekla rázně, že nebylo možné jí odporovat.
„My?“ ptal jsem se nechápavě.
„Taky mám žízeň,“ pokrčila rameny.
„Copak ty se živíš krví?“ ptal jsem se zděšeně.
„Jasně,“ přikývla a vyrazila do lesa. Ihned jsem byl za ní a ukořistil její ruku. Společně jsem pak běželi po vůni stáda losů…

„Můžeme?“ zeptala se, když zahrabala posledního losa.
„Jo,“ přitakal jsem. „I když bych raději pozoroval, jak lovíš,“ dodal jsem.
„Ale tobě to jde mnohem líp, zničila jsem ti košili,“ zamručela.
„Náhodou, takhle ti to sluší,“ usmál jsem se na ni a prohlédl si její oblečení. Moje sněhově bílá košile byla celá rudá od krve a trošku potrhaná. A jak jsem si mohl všimnout, neměla ani spodní prádlo.

„Měli bychom se vrátit,“ odvedla pozornost od sebe.
„To ano, ale snad si nemyslíš, že tě tam nechám vejít takhle,“ zamračil jsem se.
„Cože?“ ptala se zmateně.
„Nenechám si tě očumovat, ta košile toho moc nezakrývá,“ osvětlil jsem a podal jí svoji košili.
„Díky,“ usmála se vděčně a pak ze sebe strhla i zbytek košile. I když jsem byl zrovna po lovu, oči mi zčernaly, ale touhou. Ztuhle jsem tam stál a sledoval, jak si obléká druhou košili. Když si všimla mého výrazu, omluvně se usmála.
„Promiň, v pekle jsem neměla moc soukromí, nějak jsem si zvykla,“ řekla a pokrčila rameny. Cože? Oni mi ji tam očumovali čerti?
„Snad bys nežárlil,“ zasmála se mi. Začal jsem se uklidňovat, ty časy jsou pryč a teď si ji okoukávat nenechám.
„Fajn, ale teď tě nenechám očumovat,“ řekl jsem pevným hlasem.
„Neboj, teď můžeš jen ty,“ zašeptala a přitáhla si mě k sobě. Obmotal jsem jí ruce kolem pasu a začal líbat. Ona mi jezdila rukama po holých zádech a já měl sto chutí z ní tu košili zase strhnout.

Pak se ale odtáhla.
„Tak pojď, už je pozdě,“ řekla a vytvořila zase portál. Než jsem se nadál, stáli jsme v našem obýváku, kde se všichni dívali na televizi…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblova snoubenka - 8. Konečně spolu: