Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cyber Soul: Kapitola pátá

Cyber Soul: Kapitola pátáBen se loučí s domovem a míří do Itálie. Jakého se mu dostane přivítání?

 V. Tou cestou, tím směrem

 

„Hej brácha, seš si jistej, že máš všechno?“ Bonnie toho dopoledne neměla nic na práci, a proto jí ke štěstí bohatě stačilo rozčilovat svého bratra rádoby vtipnými poznámkami a všudypřítomnými věcnými otázkami. Tentokráte však svůj obvyklý repertoár obohatila o průchod ke gauči, a následné přeskočení zádové opěrky tak, že na sedací soupravě ve výsledku ležela natažená napříč s hlavou volně klimbající přes jednu z ručních opěrek. Přitom vzhůru nohama pozorovala Bena, jenž dolaďoval poslední detaily svého zavazadla.

Blonďák se ovšem v takové atmosféře pohyboval příliš dlouho na to, aby se nechal unést svou nevraživostí. Proto Bonnie pouze probodnul vražedným pohledem, přičemž mlčky vyhláskoval: „Ticho!“  Tím veškeré jeho projevy skončily.

„Ale já si stejně myslím, že ti něco chybí,“ žena podezíravě přimhouřila oči. „Jak můžeš jet jenom s jedním kufrem? Vždyť tam budeš aspoň půl roku! Sám, bez mámina jídla, bez mého dozoru, bez kompu!“

„Zaprvé, jestli sis nevšimla, sestro, jsem svéprávný. Zadruhé, budu tam tři měsíce, ne šest,“ Ben důrazně dopnul zips na svém tmavě hnědém zavazadlu značky Samsonite. „Zatřetí, jedu do Itálie, ne na Severní pól – i když i tam už je teď signál… A za čtvrté, myslím, že jsem se zmiňoval, že jedu dělat správce sítě. Mám takový pocit, že nějaký počítač tam mít budou.“

Bonnie vydala nesouhlasný, kňučivý zvuk, načež shodila nohy z gauče a pomalu vstala.

„Přestaň to zlehčovat,“ naléhala. „Uvědomuješ si vůbec, jak moc mi budeš chybět? Co tu bez tebe budu dělat? Bez tvých blbých keců nepřežiju ani týden, na to vsadím svoje nejlepší lodičky od Louboutina!“

Blonďák se sarkasticky zašklebil. „Však ty si nějak poradíš.“

Namísto odpovědi se mu dostalo dalšího nesrozumitelného zaúpění. „Ty snad nemáš srdce, Benedicte! Nechat svou sestru – vlastní krev – tak trpět! Co když-“

„Dost,“ vydechl Ben, zvedaje se z prvotního dřepu do své plné výše. Poetové by snad řekli, že s jeho slovy přišel mír, protože jakmile promluvil, Bonnie se zarazila na místě, hledíc na něj rozezleně, leč s respektem. „Stačilo. Budu ti chybět – chápu – ty mně taky, Bonnie. Ale už nějaký ten pátek jsme dospělí. Dříve nebo později jsme museli začít žít vlastní životy; ať se ti to líbí, nebo ne, nebudeme spolu bydlet věčně.“

„Takže já…“ Černoška ztuhla a nahlas polknula. Výraz v její tváři se, během deseti sekund, změnil na ublížený. „Chceš tím říct, že ti bráním v žití vlastního života?“

Archer si rezignovaně povzdechnul, což úzce souviselo se svěšením ramen. „Ne, tak jsem to-“

„Nemyslel?“ Ušklíbla se ironicky, založíc si ruce na hrudi. „Přesně tak to ale vyznělo, brácho.“ 

„Pravda, omlouvám se. Měl jsem tu větu ukončit slovy: Ty mi budeš taky moc chybět, ségra, a dále to nijak nerozvádět.“

Slečně Archerové chvilku trvalo, než jí zacukaly koutky. Ben si nebyl jistý, zda se tak stalo díky jeho šibalskému úsměvu, s nímž počal vykračovat směrem k ní, či kvůli míře vtipnosti výroku jako takového. Každopádně Bonnie se usmívala, což bylo to jediné, na čem v tu chvíli záleželo.

Jen co k černošce došel na vzdálenost natažené paže, roztáhnul ruce v nabídce familiárního objetí. Žena neváhala a téměř okamžitě ji přijala.    

„Za to svoje neustálý provokování se jednou budeš smažit v pekle!“ zavrčela bojovně, když mu doslova vletěla do náruče.

Ben se s náhlým přívalem její váhy zapotácel. „Uch… no rozhodně tam nebudu sám.“

„Tseh! Si piš, že budeš! I kdybych na to měla osobně dohlídnout!“ odfrkla si přezíravě Bonnie ještě předtím, než Bena pustila. „Můžu tě teda aspoň odvézt na letiště?“

„Jsem domluvený s Julesem.“

„Ne,“ pronesla Bonnie s mrazivým klidem v hlase. „Ne! Děláš si ze mě srandu, Benedicte?! Já ti tu doteď vykládám, jak můj život bez tebe pozbude jiskru, a ty mi klidně oznámíš, že tě ani nemůžu odvézt na letiště, protože ses domluvil s notorickým ožralou a největším děvkařem v Londýně?!“

„Jo, už delší dobu si říkám, že si zasloužím lepšího nejlepšího kámoše,“ podotknul mladík realisticky. „Ale situaci jsi vystihla celkem přesně.“

 

Ve výsledku jeli na letiště všichni tři. Bonnie Benovi velkoryse přenechala zdánlivě privilegované místo spolujezdce po levici řidiče, zatímco Julian Phillips nastartoval ještě předtím, než černoška stihla pořádně dovřít dveře. Julian s Bonnie byli, po celou dobu jízdy, dokonale zaměstnáni uštěpačnými dialogy na různá témata, která Ben nezištně nadhazoval. Což – ve společnosti těch dvou – nebylo nic neobvyklého.
Snad jen jednou, v záchvěvu sentimentu, se blonďák podivil skutečnosti, že ti dva dokázali z naprosto nevinného, hezky míněného prohlášení: „To máme dneska ale krásně,“ udělat předmět výlučně ironický; jako by byla ona věta přímo určená jejich popichování.

Phillips s Archerovou se, na rozdíl od Bena, královsky bavili, ačkoli se oba zuby nehty drželi snahy o zamaskování veškerých pozitivních emocí, které v nich tento zvrácený rozhovor, vystavěný na sarkasmu a popichování, vyvolával. Nebylo tedy divu, že si Ben po určité době začal připadat nepatřičně, slisovaný mezi dvěma mlýnskými kameny, jež byly z většiny tvořeny horninou, jménem uštěpačnost.       

Bohužel, nemohl s tím vůbec nic dělat. V duchu se několikrát proklel za to, že nepožádal o odvoz otce; s tím by sice cesta na letiště probíhala mlčky, ale aspoň by – namísto poznámek dvou dospělců s nedospělou duší – poslouchali rádio.
Očekávaného klidu se mu dostalo až ve chvíli, kdy na semaforu před druhým terminálem zasvítila červená a Ben se tak, s tichým poděkováním a rozloučením, chopil příležitosti. Kvapně opustil auto, očekávaje že si Julian s Bonnie jeho drobného úniku – ve svém odhodlání vést jedovaté dialogy – ani nevšimnou. Jeho pokus mu však nevyšel tak hladce, jak by si představoval. Bonnie jeho úprk, žel bohu, zaznamenala. Vystoupila proto z auta spolu s ním a jala se Bena doprovodit do odletové haly.

***

Posun. Příchod klidu a míru do mladíkova života se posunul o dlouhé dvě hodiny strávené ve společnosti Juliana Phillipse a Bonnie a to na začátek doby strávené v letadle. Tři hodiny letu v první třídě Bena značně poznamenaly. Přece jen, neomezený počet sklenic šampaňského (byť levného) udělá s člověkem své. Archer sám nevěděl, jak se mu povedlo zkrotit svůj apetit natolik, že se mokem nedokázal opít. Klesala-li však procenta alkoholu přímo úměrně s kvalitou šampaňského, pak bylo naprosto jasné, z jakého důvodu nedokázal uvést sebe sama do podroušeného stavu.

Oběd si neužil tak, jak by bylo zdrávo, neboť právě vedle něj seděla rozložitá dáma, jež ani v nejmenším neuznávala právo svých spolucestujících na osobní prostor. Grilovaný platýz na artyčokách se sýrovou omáčkou a jasmínovou rýží tak Benovi sousto od sousta rostl v puse víc a víc dle toho, jak moc mu v pohybu bránil tukový polštář ženiny pravé paže. Veškerá vůně pokrmu pak byla nesmlouvavě potlačena ostrým odérem jejího parfému. Sečteno podtrženo, cestu strávil o hladu.
Benovým jediným potěšením na palubě letadla se stala přítomnost pohledné, rusovlasé letušky, která jej pravidelně obdarovávala soucitnými pohledy a trávila u jeho sedadla více času, než by bylo zdrávo.

Dokonce se mu podařilo vetřít do její přízně tak efektivně, že jej s sebou po přistání vzala privilegovanou cestou pro posádky a diplomatické delegace na pasové kontrole. Ben si bezděčně upravil límec košile poté, co opustil prostor za jedním ze sloupů v příletové hale, za který jej zatáhla právě ona pohledná letuška. Připadal si sice jako Julian Phillips, spláceje své “dluhy“ poskytováním fyzického potěšení, nicméně musel uznat, že se ve výsledku cítil naprosto skvěle.  

„Uvidím tě ještě?“ otázala se rusovlasá žena s rozpačitým karmínem na tvářích, jakmile s blonďákem srovnala krok.

Ben pootočil hlavu jejím směrem, ve tváři výraz hlubokého zamyšlení. Věděl, že by měl říct ne, neboť právě to byla správná odpověď. Nemohl se však rozhoupat k jednoznačnému odmítnutí.
Proto se zastavil, vzal do dlaní její ruku, zpoza klopy svého saka vytáhnul památeční propisku (dar od otce), a zapsal jí do dlaně své telefonní číslo.

Žena zdvihla oči. „A adresa?“

Za malou chvíli se pod jeho telefonním číslem skvěly také číslo popisné a název města Volterra. Letušce se na čele objevilo několik vrásek, patrně z uvažování nad lokací zapsaného místa. To už se však Ben otáčel k východu z letiště.
Rozhodnutí obdařit relativně neznámou ženu (znal výhradně jen její křestní jméno) svým telefonním číslem a adresou se mu však po chvíli rozleželo v hlavě a on dospěl k názoru, že poskytnout jí cokoli, co mohlo připomínat naději na znovushledání, nebyl zas až tak dobrý nápad. Dal si tedy dobrý pozor, aby se co nejefektivněji ztratil v davu turistů ve východové hale.

 

„Eh… zdravím,“ pronesl rozpačitě k vysoké, hubené ženě se slunečními brýlemi, jež v rukách třímala ceduli s jeho jménem. Ta však ceduli (ani Benovi) nevěnovala žádnou pozornost, jelikož byla plně zaujatá plamenným rozhovorem s mužem, který postával hned vedle ní. Benovi by za normálních okolností nedostatek jejich pozornosti nijak zvláště nevadil. Nicméně když hrozilo, že jej v davu znovu objeví žena, s níž se v letadle setkal poprvé v životě (a s níž mimo jiné tropil nestoudnosti za sloupem), jeho netečnost musela jít stranou.

„Jsem ten, kterého hledáte - Benedict Archer. Vy nejspíš budete Chelsea.“ Ben si nasadil černé sluneční brýle, přičemž se obezřetně rozhlédnul kolem sebe. Letušku nebylo vidět na žádné ze světových stran, tudíž nasadil nervózní úsměv a stočil pohled zpět k páru.

„Skvělé,“ pravila žena, kterou odvodil být Chelsea čistě ironickým tónem. Prohlédla si jej od hlavy až k patě, afektovaně se zašklebila a znechuceně odvrátila hlavu. „Vypadá hůř, než jsem čekala. Neví, co se sluší a patří, a evidentně se pokouší o trapné schování sebe sama za tmavé sluneční brýle. Tohle že má být jeden z nás?“

„Chelseo,“ napomenul ji poněkud ostře její protějšek, který evidentně dostal do vínku více taktu než ona. „Vítejte v Itálii, pane Archere. Mé jméno je Afton. Omluvte prosím mou ženu, je lehce… nesvá z přítomnosti… lidí.“

Archer zakotvil pohledem na světlovlasém muži, jež měl na očích sluneční brýle podobné jeho vlastním. Při hlubším zkoumání mužova obličeje zjistil, že mohl být sotva o pár let starší než on sám. O Chelsea radši ani nemluvě - ta vypadala maximálně na dvacet. A že neměla ráda lidi? Ben taky ne a stejně je občas zvládnul přivítat s úsměvem na tváři.  

První společný rys, jehož si Ben povšimnul jak u Aftona, tak u Chelsei, byla skutečnost, že oba dva měli mrtvolně bledou pleť, ovšem ani na jednom z nich zdánlivý nedostatek pigmentu nevypadal nepatřičně. Právě naopak. Ti dva vypadali jako monumentální mramorové sochy mytických postav v athénském Pantheonu, třebaže byli oblečení jen do obyčejného, světského oblečení.

„Těší mě.“ Ben jen přikývnul, netrpělivě zkontroluje imaginární hodinky na svém levém předloktí. „V průvodci jsem četl, že do Volterry je to z Neapole kus cesty. Řekl bych, že čím dříve vyrazíme, tím lépe.“ 

Afton tázavě pozdvihnul obočí, zatímco Chelsea si nepokrytě odfrkla, protočíc očima. Pak se prosmýkla kolem Bena, přičemž do něj neopomněla vrazit ramenem. Než se mladík stihnul podivit, kolik síly se v její útlé postavě skrývalo, Afton mu nataženou paží naznačil, aby tmavovlásku následoval.  

Benovi se k té příležitosti vybavila vzpomínka na cestu na letiště s Julianem a Bonnie. Najednou si však nemohl vzpomenout, proč mu jejich věčné handrkování přišlo tak nesnesitelné. V porovnání s Chelsiiným počínáním totiž byli Julian s Bonnie hotoví světci. 


 

Zdravím všechny! 

Léto je zde, s ním i jedna taková pre-letní kapitola, řekla bych. Pro ty, kteří jsou s touto povídkou od samého začátku: omlouvám se za zpoždění (ehm, ehm... půlroční), nicméně slibuji vám, že o těchto prázdninách se míním do psaní opravdu pevně zahryznout. Povídka Member of Guard se chýlí ke konci a během příštího týdne by měla vyjít poslední kapitola. Pak už bych měla mít volno výhradně na Cyber Soul (a autoškolu). 

Nuže, děkuji všem věrným čtenářům, jsou-li zde ještě pořád takoví, a poníženě Vás žádám, nelámejte nade mnou hůl. ^^

Krásné prázdniny všem!

Maggie


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Cyber Soul: Kapitola pátá:

 1
1. UV
07.07.2016 [21:17]

Jeden z nás? To už plánují přeměnu? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!