Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenová bez násilí? Zapomeň! 18

14.02.2010 (17:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7679×

V Seattlu jsme přistávali zhruba o osm hodin později a na letišti nás čekalo zřejmě Edwardovo Volvo, protože bylo přímo nasyceno jeho omamnou vůní. Nasedli jsme a jeli z města pryč.

Prohlížela jsem si krajinu okolo. Ne, že by tu bylo co extra, protože to tu bylo samé lesy, ale alespoň tu bude spousta zvířátek. Pro sebe jsem se usmála. Bylo až neskutečné, jak rychle jsem se přeorientovala na vegetariánskou stravu.

S naší rychlostí jsme v cíli byli za chvíli a všichni nás nadšeně přivítali. „Bello, tady máš klíče od domu. Je to odsuď necelé dva kilometry, tak doufám, že ti to bude vyhovovat,“ předala mi Esme klíče.

„Díky. A jestli vám to nebude vadit, tak já poběžím,“ usmála jsem se. „Jdeš se mnou?“ koukla jsem na Edwarda.

„Vyřešíme školu, pak přijdu,“ políbil mě a s ostatními zmizel v domě, tak jsem se rozeběhla do svého, protože už jsem se viděla pod sprchou.

Byla jsem ráda, že jsem zařizování domu přenechala Esme, protože byla opravdu kouzelnice. Byl to malý zděný domeček s garáží, ne tak prosklený jako ten jejich velký, ale terasu měl. Dole byl velký obývák, kuchyň a nahoře dva pokoje. Jeden byl nejspíš pro hosty a ten druhý, to byla luxusní ložnice s velkou postelí, odkaď vedli ještě dvoje dveře. Za prvními se skrývala velká, vybavená šatna a za těmi druhými byla koupelna se sprchovým koutem a vanou a tu jsem hned využila.

Napustila jsem do ní vodu, dala pěnu a celá natěšená jsem do ní vlezla. Uvolnila jsem se a relaxovala, dokaď voda nevychladlo a já uslyšela nějaké šustění a nedonesla se ke mně Edwardova vůně. Vylezla jsem z vody, usušila se a šla si do šatny pro kalhoty a tričko.

Oblečená, s telefonem v ruce, abych mohla zavolat Arovi, jsem seběhla dolů a teprve teď jsem si všimla velkého klavíru, u kterého seděl Edward a velmi potichu na něj hrál. „Nevšimla jsem si toho klavíru,“ stoupla jsem si za něj.

„Jsi tak nevšímavá,“ zasmál se a začal hrát.

Mohla bych ho poslouchat celou věčnost, ale musela jsem zavolat Arovi kvůli autu, tak jsem vyšla ven a vytočila číslo. „Ahoj Aro, pošleš mi auto?“ vybalila jsem to na něj jen, co to zvednul.

„A řekneš mi alespoň, kde se nacházíš?“

„Pošli ho do Seattlu. Vyzvednu si ho tam,“ nechtěla jsem mu říkat přesné místo.

„Zítra ráno ho tam budeš mít.“

„Opatrně, prosím,“ kladla jsem mu na srdce a dokázala jsem si představit, jak zvedá oči v sloup.

„Neboj. Ozvi se, až budeš chtít přijet.“

„Jasně,“ zamručela jsem, i když jsem věděla, že mu volat nebudu a hovor ukončila.

S povzdechem jsem se vrátila dovnitř a posadila se na velký gauč. „Kdy nastupujeme do školy?“

„V pondělí. Říkal jsem si, jestli nechceš zajet do Volterry pro nějaké věci,“ navrhl.

„Aro mi pošle auto a ostatní může počkat. Jen možná… “ odmlčela jsem se.

„Takže večer odlétáme,“ pokrčil rameny.

„To vážně není nutné,“ zakroutila jsem hlavou.

„Bello, vidím ti na očích, že tam chceš,“ přisedl si ke mně.

„Ale nemusíš jezdit se mnou. Zvládnu to sama. Nejsem malá.“

„To nepřichází v úvahu. Jestli tam chceš, tak poletím s tebou a konec řečí.“

„Tak dobře,“ povzdechla jsem si. „Zavolám na letiště,“ vytočila jsem číslo a čekala, až se to někdo uráčí zvednout.

Letenky jsem zarezervovala hned na ráno. Věci jsme balit nemuseli, a protože se ráno blížilo rychle, vyrazili jsme ke Cullenům, abychom je seznámili s naším plánem. „Letíme do Volterry,“ oznámil Edward a všichni automaticky ztuhli. Trochu mě jejich reakce zamrzela, ale hned na to jsem jí vypustila z hlavy.

„Chci si tam vyzvednout pár… věcí z mého lidského života,“ vysvětlila jsem.

„Samozřejmě, nemůžeme ti bránit,“ kývnul Carlisle.

„Díky a Esme,“ otočila jsem se na ní. „Děkuju za ten dům, je opravdu nádherný.“

,,Hlavně ložnice, co?“ ozval se Emmett. „Už jste jí vyzkoušeli?“

„Nic si z něj nedělej. Jenom žárlí na to, co nemá,“ zašklebila jsem se a Emmett se uraženě nafoukl.

„Chcete odvézt na letiště?“ usmála se Alice, tak jsme kývli.

Edward mě vedl do garáže, která se pomalu mohla rovnat té ve Volteře. Ne velikostí, ale rychlými auty. Nasedli jsme do mercedesu a já už plánovala, jak Arovi vytřu zrak. S Alicí jsme se rozloučili, že přiletíme zítra, abychom stihli školu a šli jsme si vyzvednout letenky.

„Bello, Carlisle nás přihlásil do školy, ale ty si tam budeš muset v pondělí dojít sama, aby mezi námi nevznikla žádná spojitost,“ připomněl mi Edward v letadle.

„Jasně. Vezmu si na sebe něco hezkého a ředitel mě vezme okamžitě všema deseti,“ usmála jsem se nad tou představou.

„Prosím, mohla by ses oblékat alespoň trochu normálně? Ber ohled na moje vyvinutější smysly,“ poklepal si na hlavu.

„Jsem si jistá, že už sis zvykl.“

„Veř, že na některé myšlenky si zvyknout nejde,“ uchechtl se.

„Tak mi třeba řekni, co si myslí támhle ten kravaťák,“ kývla jsem a Edward se na něj pootočil.

„Přemýšlí nad výhodností obchodu,“ zasmál se.

„A támhle ten?“

„Jestli jsme sourozenci nebo milenci,“ zamračil se.

„To sis vymyslel,“ obvinila jsem ho s úsměvem.

„Tak originální nejsem,“ protočil oči.

„Jsi dokonale originální,“ zašeptala jsem a políbila ho.

„Budeme přistávat,“ vykroutil se z mého sevření a letadlo začalo klesat.

Kufry jsme si vyzvedávat nemuseli, ale menší problém nastal s výběrem auta. Já byla pro krádež, ale Edward ne, a protože jsem nechtěla dělat rozbroje, tak jsem se s trpitelským výrazem podřídila.

Ve Volteře jsme byli za chvíli a museli jsme podstoupit tu méně příjemnou cestu kanálem. Gianna seděla na recepci a než nás poslala dál, objevila se Jane. „Bello,“ vypískla a už mi vysela kolem krku.

„Ahoj,“ opětovala jsem jí obětí.

„Co tu děláš? Aro se nezmínil, že přijedeš,“ odtáhla se.

„On neví, že jsem tu,“ zašeptala jsem. „Puč mi plášť.“

„Proč?“ ptala se nechápavě, ale sundala si ho.

„To uvidíš,“ oblékla jsem si ho, přes hlavu přehodila kapuci a Edwarda táhla za sebou.

Všichni byly zrovna ve velkém sále a něco řešili, takže to byla přímo úžasná příležitost. Všichni zmlkli, když jsem rozrazila dveře a všichni upřeli na mě svojí pozornost. „Jane, říkal jsem ti… ,“ Aro to ani nedořekl, protože jsem si sundala kapuci. „Isabello, co tady děláš?“ ptal se zaraženě.

„Přišla jsem si pro nějaké věci a nemůžu navštívit svého otce?“ usmála jsem se nevině.

„To samozřejmě můžeš, ale zrovna tu máme nějaké jednání,“ kývnul za sebe.

„To určitě,“ odfrkl si Edward a tím na sebe připoutal jejich pozornost.

„Edwarde, rád tě zase vidím. Jak se má Carlisle?“ Aro mu chtěl podat ruku, ale mě došlo, o co mu jde a to jsem nemohla dovolit.

„Ne!“ vykřikla jsem a štít srazil Ara k zemi.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenová bez násilí? Zapomeň! 18: