Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 27. kapitola

26.11.2011 (20:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 53× • zobrazeno 6502×

Esmé

Bylo mi hrozně… Jenže mi bylo tak příšerně, že už jsem to ani nedokázala potlačit nebo o tom lhát. Neměla jsem na mysli nic jiného, než jak udělám další pohyb. Všechno to bylo tak bolestivé a hlava mi skučela. Carlisle mě chtěl přeměnit hned, protože se bál, že pak už bude pozdě, ale já to riskla. Možná jsem riskovala hloupě, ale pořád jsem byla člověk a lidé často dávají svůj život všanc. Ať už nevědomky, pro přátele, lásku, rodinu, či z čisté pitomosti – ale dávají. Nevěděla jsem, do které kategorie se řadím, ale rozhodla jsem se počkat. Začala jsem zařizovat všechno, abych odešla z tohohle světa s čistým štítem. V práci jsem dala výpověď a sehnala za sebe i náhradu. V tomhle městě je tolik mladých talentovaných dušiček, co čekají na svoji příležitost, že to nebyl problém. Každý rok přilétá do New Yorku stovky, a možná i tisíce lidí, co doufají, že tu najdou své štěstí. Terminály příletů a odletů jsou odděleny proto, aby ty stovky natěšených duší nevidělo tu minulou stovku, co odjíždí se zlomeným srdcem a zborcenými sny. A proto jsem měla radost, když jsem jedné mladé dívce poskytla možnost si ten sen splnit. Umírání mi dávalo zabrat, takže jsem se občas uchýlila k sentimentalismu, ale neměla jsem sílu odporovat.

V podstatě se čekalo jen na Bellu. Možná jsem sobecká, ale bylo mi to fuk. Veřejně se přiznám, že jsem ráda, že se rozhodla pro tenhle život. Rozhodla se tak, protože ona na rozdíl ode mě sobecká není. Nemůžete upírovi říct, že ho milujete, ale hned navázat tím, že chcete bílý laťkový plot, sekačku na trávu a spoustu vnoučat. Ty vnoučata možná připadaly v úvahu, kdyby Bella chtěla děti. Ale moc dobře vím, jak na tom ona s dětmi je. Nikdy je nechtěla, ale bála se to přiznat, jako by to byla ta největší zvrhlost přírody.

„Nastěhuješ se k nám!“ nakazoval mi často Carlisle, ale já ho vždycky odbyla. A tak u mě pořád sondoval a měřil mi tlak. V případě, že by se něco enormně zhoršilo, proměnil by mě a rozhodně by se neptal na dovolení. Ale já věděla, že je to otázka dní. Bella se jen musí rozloučit se svým lidským životem. Já se s ničím loučit nepotřebovala, protože všechno bude lepší a Alice už to má dávno zasebou.

Belhala jsem se na poslední lidskou snídani… Tedy, neřeklo se to nahlas, ale všechny jsme to cítily. Bylo to zvláštní, ale zároveň stejné.

„Zdravím, dámy,“ pozdravila jsem moje dvě spřízněné duše a padla na židli. Oddechla jsem si, že se nemusím držet vzpřímeně a naklopila do sebe sklenici vody, která samozřejmě neměla žádný účinek.

„Tak?“ zeptala se Alice a dala si ruce pod bradu. Konečně pochopila, že nechci žádnou lítost.

„Tak nevím,“ řekla Bella a usmívala se. „Někdo to datum musí rozhodnout.“ Obě se podívaly na mě a čekaly.

„Takže je to na mně. Jak jinak,“ utrousila jsem a objednala si palačinky. Teď můžu jíst, co chci. Třeba pizzu s pivem, pěkně ve dvanáct v noci. „Co čtrnáctého února?“ napadlo mě.

„Proč zrovna čtrnáctého?“ zeptala se Alice a trochu se otřásla. Bála se a bylo to vidět.

„Protože jsem čtrnáctého února v roce 1999 přišla o panenství,“ řekla jsem a zasmála se.

„Kolik ti bylo?“ zeptala se Bella a než jsem stihla odhalit její pravý záměr, odpověděla jsem.

„Sedmnáct.“ Alice i Bella počítaly a mně to docvaklo.

„Takže je ti devětadvacet,“ konstatovaly dvojhlasně a já protočila oči. Už nějakou dobu neslavím narozeniny.

„Mně je sedmadvacet,“ řekla Bella a zamračila se. „Alice, tobě je čtyřiadvacet… Všichni naši chlapi jsou mladší.“ Nevím, kdo byl můj chlap, ale nijak jsem to nekomentovala.

„Nepřijde vám, že den není důležitý? Není to, bůhví jaká událost…,“ plácala jsem, ale holky s tím očividně nesouhlasily. Zatímco já si vybavila své první poprvé. Bylo to příšerné. Trvalo to třicet vteřin… Tenkrát jsem ještě netušila, jaká mě čeká skvělá kariéra.

„Čtrnáctého února je v sobotu. To je za pět dní…,“ řekla Alice a oči se jí rozšířily hrůzou.

„Edward se nemůže dočkat… Já to na něm vidím,“ šeptla Bella, ale usmívala se. I ona se těšila. Říkala, že člověk a upír nemůžou doopravdy nikdy koexistovat a snažit se o to je bláznovství. Navíc, kdo by si nepřál být navždy mladý, silný, rychlý, krásný a být s mužem, kterého milujete? Já nevím, proč kolem toho tak nadělají. Jen vymění svoji smrtelnost za nesmrtelnost a ani nebudou podepisovat krví Satanovi smlouvu.

„Jo, to mi povídej. Jasper se na to přímo třese,“ přidala se Alice. Něco na jejím tónu se mi nelíbilo. I Bella to cítila.

„Alice, neměla bys to dělat jenom kvůli tomu, že to někdo chce,“ šeptla a já zakývala hlavou, i když jsem trochu panikařila, že bychom přišly o Alici. Jak říkám, jsem sobeckost sama.

„Blázníš? Já nechci nic jiného, ale vy dvě jste asi masochistky, když se nebojíte,“ obvinila nás. Pravdou je, že jsem nad tím moc neuvažovala a hlavně jsem nevěřila tomu, že to bude tak hrozné. Jasper ji jen zbytečně straší a ona se teď tváří, jako když jde na popravu.

„To ty ses zamilovala do upíra, masochistko!“ řekla jí Bella a zasmála se.

„Nápodobně,“ řekla jí a vyplázla jazyk. Pak se obě podívaly na mě.

„Co je?“ štěkla jsem, když čekaly dál. Já se téhle zamilované konverzace nehodlala účastnit. Obě protočily oči a zavrtěly hlavami.

„Smiřte se s tím. Já a Carlisle nikdy nebudeme spolu, tak to přestaňte pitvat.“

„Fajn.“

„Jak myslíš… Stejně… Musíme si udělat nějakou poslední lidskou pařbu. Jen my tři,“ řekla Alice a já souhlasně přikývla. „Můj byt je skoro vystěhovaný, ale televizi a lednici plnou vína tam ještě mám. Nechala jsem to tam pro tenhle případ.“ Alice se pomalu stěhovala ke Cullenům, ale zatím přespávala ve svém bytě, kvůli Rosalii. Bella na tom byla podobně. Byt měla plný krabic a Edward bydlel u ní, protože se od sebe nemohli odtrhnout. Já byt pronajala, protože jsem se do něj hodlala vrátit, hned jak překonám novorozenecké období.

„Napadá mě jedna věc, kterou jako upíři už nikdy nebudeme moct dělat,“ šeptla jsem tajemně. Alice zakroutila hlavou a Bella se zatvářila vyděšeně. Tak prý já myslím jenom na jedno…

„Já vylezu na Empire State Building a pak skočím dolů,“ blábolila Bella a v očích jí pohrávaly veselé jiskřičky. Vyfoukla dým z pusy a nad našimi hlavami se vytvořil ten mlžný opar.

„Skočím s tebou. Myslíš, že z té výšky uvidíme celý svět?“ zeptala se Alice a Bella jí podala náš nynější zdroj zábavy, a to nejkvalitnější marihuanu z ulic Manhattanu. Tohle jsme dělávaly kdysi dávno. Naposledy když se Bella obarvila na blond a dopadlo to katastrofálně.

„Nemůžete skočit z Empire State Building, aniž by si vás nikdo nevšimnul,“ vymlouvala jsem jim to. Ležely jsme v obýváku na dece a vypadaly jako tři totálně zhulené puberťačky, co jim rodiče odjeli na víkend pryč.

„Tak budeme za super… superhrdiny,“ řekla Alice s rubínovým bělmem.

„To by bylo fajn… Ještě nikdy jsem nebyla v novinách,“ šeptla jsem a napila se piva. Sice nám táhne na třicet, ale my prožíváme jedny z posledních lidských dní.

„Tři superhrdinky… Vlastně čtyři. Už nebudeme samy. Rose se vrátí. Teda my se vrátíme k Rose. Nebo…,“ snažila se Bella dobrat ke konci věty.

„Uvědomujete si, že budeme nejlepší kamarádky navěky, ale doopravdy navěky,“ řekla jsem, a ta představa se mi líbila.

„Navěky,“ souhlasila Bella a natáhla ruku do vzduchu.

„Navěky,“ přidala jsem se a přiložila ruku na její.

„Já, Alice Collins, si beru vás dvě za právoplatné nejlepší kamarádky, dokud budeme všechny živy,“ pronesla svůj proslov a spojila s námi ruce. Věčnost bez nich by byla nekonečná neměnná půlnoc, ale s nimi? Spíš jedna velká nekonečná párty.

Bella

Do soboty zbývaly tři dny a já každou noc chodila do Vanity a tiše plakala nad svým klubem. Bylo to moje dítě, moje celoživotní dílo. Edward mě přemlouval, abych si ho nechala a jen předala velení někomu jinému, ale to by nebylo ono.

„Miláčku, mám pro tebe překvapení,“ zašeptal mi Edward do ucha, když jsem stála za barem a míchala poslední koktejly. Přejel mi rty po krku a já se zachvěla.

„Jaké?“ zeptala jsem se a hledala ho.

„Tady není. Potřebuji si tě do soboty ukradnout,“ řekl a já se bezradně rozhlédla po tančícím davu.

„Za… za dvě hodiny zavíráme,“ šeptla jsem a snažila se, aby se mi nezlomil hlas.

„Je to pro tebe hodně těžké?“ zeptal se, a protože si teď říkáme všechno, přiznala jsem se.

„Strašně.“ Smutně se na mě zadíval a políbil mě na čelo.

„Tak překvapení počká,“ řekl a usmál se.

„Díky,“ vydechla jsem úlevně.

„Není za co.“ Zmizel v davu a já chvíli bouchala prsty o desku baru a potom se na mě sesypaly objednávky. Ryan se hbitě otáčel, zatímco já stála a koukala.

„Bello?“ zeptal se a drcnul do mě.

„Promiň. Jen ti tu překážím,“ omluvila jsem se a uhnula mu z cesty. Ryan na mě nebyl naštvaný, že kvůli mně ztratí práci. Vlastně nikdo z mých zaměstnanců a já za to byla sakra ráda. Ještě toho trochu… A pak můj pochod myšlenek přerušil Edwardův hlas linoucí se z reproduktorů.

„Poslední tanec bude patřit majitelce klubu a mé překrásné přítelkyni, Belle Swanové,“ řekl a usmál se na mě zpoza pultu, když jsem ho vyhledala očima. Všichni mí pravidelní hosté se na mě podívali a začali tleskat. Začervenala jsem se, když vyprázdnili parket a natiskli se na zdi. Edward na mě čekal uprostřed s nataženou rukou. Cítila jsem se tak mocná, tak milovaná a dělalo mi problémy netvářit se samolibě, když ten nádherný muž čekal právě na mě.

Ruce jsem mu obmotala kolem krku a on dal ty své chladné kolem mého pasu. Začala hrát pomalá hudba a já se na něj podívala s pozdviženým obočím.

„Tohle tu nehrajeme,“ řekla jsem mu a on se zazubil.

„Podplatil jsem DJ,“ prozradil mi beze špetky provinilosti, ale pak se jeho výraz změnil. „Bello, je mi to líto, že to je takhle, že se musíš změnit ty. Kdybych se mohl stát člověkem…“

„Mně to líto není. Navždy s tebou je ta nejlákavější budoucnost, jakou si umím představit,“ odporovala jsem popravdě.

„To se mi líbí,“ přiznal. Podívala jsem do jeho zlatých tůní a skoro jako bych zahlédla tu skvělou budoucnost, co nás čekala, a která se odrážela v přítomnosti.

„Miluju tě,“ říkala jsem mu už po několikáté. Teď to bylo tak snadné říct. Dokonce jsem to říkala strašně ráda.

„Řekni to ještě jednou,“ prosil.

„Miluju tě,“ zopakovala jsem a on se spokojeně usmál. „Ale jestli se otočíš na nějakou modelku, tak ti utrhnu…“ Zastavil mě přívalem polibků, které jsem mu s radostí oplácela.

Zámek cvaknul, když jsem otočila klíček a zavřela tak nadobro můj… klub. Edward mě přitom držel za ruku a já mu za to byla neskonale vděčná.

„Tak… A je to,“ šeptla jsem smutně. Pohladil mě po tváři a vedl mě ulicí ke svému autu. Ani jsem nedutala a rychle jsem si setřela slzy, co se mi začaly kutálet po tvářích. Sedla jsem si na sedadlo a pravidelně oddechovala, abych zabránila dalším slzám, probít si cestu na svět.

„Tak co to překvapení?“ zeptala jsem se, abych se rozptýlila. Edward se jen zasmál a nic neřekl. To ti teda pěkně děkuju. Projížděli jsme dopravní špičkou, ale já brzo začala poznávat, kam tahle cesta směřuje.

„Letiště?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Jednou jsem ti slíbil, že tě vezmu do Paříže,“ řekl a já zůstala zírat.

„Ale to nestihneme.“

„Kdybychom neměli tryskáč, tak ne.“

„Vážně poletíme do Paříže?“ vydechla jsem a začala jsem se šťastně usmívat.

„Slíbil jsem to,“ řekl znovu a vzal mě za ruku. Poslední dny v Paříži s ním… Lepší to být nemohlo.

Alice

Zírala jsem na fotografii s iniciály J. H. Připadalo mi to jako včera, co jsem tu fotku viděla viset na zdi v galerii… Ale teď musela dolů.

„Ukaž, já to sundám,“ zastavil mě Jasper a opřel moji fotku o zeď.

„Já bych to zvládla,“ řekla jsem mu a zamračila se.

„Jen nechci, aby ses mi ještě pochroumala.“ Spojila jsem ruce a dívala se na vyklizený byt.

„Neuvěřitelné, ale je to,“ konstatovala jsem, když už tu nebyly ani závěsy.

„Ještě, že jsme první přestěhovali šatník,“ utrousila moje láska, protože podle něj ty šaty v životě nemůžu unosit.

„Ale… Nebylo to zase tak hrozné,“ nesouhlasila jsem tiše.

„Ne, vůbec ne,“ řekl ironicky a zakroutil hlavou.

„Ještě si to můžeš rozmyslet,“ řekla jsem mu a stiskla mu ruku.

„Co konkrétně? Že tvůj šatník zabral polovinu mé ložnice? Nebo to, že tě budu mít u sebe navždy?“

„Obojí.“ Krátce se zamyslel a hříšně u toho našpulil rty… Bože, já už se nemůžu dočkat až…

„Tak když už to máme přestěhované, tak se mi to moc nechce zase stěhovat zpátky,“ řekl a pokrčil rameny.

„To chápu,“ řekla jsem vážně a kývala hlavou.

„Tak, co chceš dělat?“ zeptal se mě, když jsme odcházeli z bytu.

„Já nevím… Co už pak nebudu moct dělat?“

„Jíst, spát… Vlastně toho moc není.“ To byla pravda. Navíc jsem si jako jediná udržela práci. Najala jsem si ještě jednu asistentku a navíc mám telefon. Možná to nepůjde, ale zkusím to. A pak mě něco napadlo.

„Jaspere, vezmi si mě,“ řekla jsem mu s lehkým úsměvem.

„Co?“ zeptal se a vykuleně zíral.

„Vezmi si mě,“ zopakovala jsem to a říkalo se to tak snadno. Vždyť je to logické a zcela správné.

„Ale tvé kamarádky tu nejsou…“

„Ptal ses mě, co chci dělat. A já si tě chci vzít.“

„Ale nemáme svědky…“

„Pojedeme do Vegas…“

„Nedal jsem ti prstýnek…“

„Koupíš mi nějaký v automatu…“

„Ale…“

„Ale co?“

„Jsi si jistá?“

„Co myslíš?“ Jasper si pohrával s mými prsty a skoro jsem slyšela, jak mu to šrotuje v hlavě.

„Ale tohle není romantické… Měl bych klečet na jednom koleni a slíbit ti lásku na věčnost.“

„Lásku na věčnost už jsme si slíbili a romantické to bude… Stanu se upírem kvůli milovanému muži… Řekni mi, co je víc romantické?“ zeptala jsem se a čekala na odpověď.

„Ano,“ řekl to, co bych měla říkat já, ale mně to bylo jedno. Souhlasil s tím, že si mě vezme!

„Když do života s novým příjmením, tak i s novými boty,“ vysvětlila jsem mu a zvedla ze země zbrusu novou krabici. Natáhla jsem si na chodidla nové střevíce a přes rameno si přehodila kabelku.

„Můžeme?“ zeptala jsem se a on přikývnul. Držel v ruce tu poslední věc, co tady zůstala, a to tu fotku. Zavřela jsem dveře do svého milovaného bytu, a když jsem chytila Jaspera za ruku, věděla jsem, že jedny dveře se zavřely, ale za každé jedny zavřené dveře se otevřou nové.

Esmé

Seděla jsem na lavičce u vody, co obtékala ostrov Manhattan. Po chodníku pochodovali ptáci, co hledali něco na zub. Hodila jsem jim kousek ze svého hamburgeru a oni se na něj hned sesypali.

Je zvláštní, když vám někdo řekne, abyste si představili, že tohle je váš poslední den a vy si ho máte užít naplno. Tohle byl můj poslední den a já si ho užívala naplno. Což znamenalo, že jsem pila kolu a rvala do sebe jídlo z fastfoodu. Nepřišlo mi to ubohé. Jen jsem se cítila šťastná na téhle lavičce a v tenhle čas. Nevím proč, ale prostě to tak bylo. Nikdo mě neotravoval a neměla jsem žádné starosti. Pozorovala jsem lidi, co chodili kolem mě a neustále někam spěchali. Já nikam nespěchala, a i když jsem ve svém životě měla ráda neustálou společnost, teď se mi líbilo být sama, jen se svými uvolněnými myšlenkami. Když mě přestalo bavit sedět, šla jsem se projít, a to na Manhattanský most. Spojoval Brooklyn a Manhattan. Nahoře se do mě opíral ledový vítr, ale stejně bylo tak nějak teplo. Došla jsem až doprostřed a zírala na černou hladinu vody. Byla tak hladká - a nejspíš i pěkně ledová.

„Můžu vám nějak pomoct?“ ozval se vedle mě dobře vypadající chlap. Znova jsem se podívala jako zhypnotizovaná na tu černou hladinu.

„Dneska ne. Díky,“ šeptla jsem a ani se na něj nepodívala. A pak, světe div se, obloha se protrhla a na Manhattan se usmálo slunce. Podívala jsem se na svoji lidskou pokožku, která se ještě netřpytila, ale začala nasávat vitamín D.

„Měla jsem sakra dobrej život,“ zašeptala jsem si pro sebe a usmála se. Ale čekalo mě něco lepšího.

Pohled neznámého

V sobotu ráno tři ženy vstaly s tím, že dneska se jejich život navždy změní. Každá má úplně jiné starosti, jiného partnera a dokonce to nedělaly ani ze stejného důvodu. Dvě pro svého životního partnera a ta třetí, aby se zachránila. Jedna se strašně bála bolesti, druhá to už chtěla mít zasebou a třetí nevěřila, že ji to bude bolet. Myslela jen na to, že se všechno změní, k lepšímu.

Společně ulehly na tři lehátka. Třásly se všechny jako osika - nebo se spokojeně usmívaly. Jiná žena, v druhém patře, se modlila za své kamarádky, aby vydržely tu příšernou bolest.

„Takže jste si opravdu…,“ začal doktor s vlasy jako slunce, načež žena, na které mu záleželo v životě nejvíc, jen protočila oči.

„Carlisle, ještě jednou se mě někdo zeptá, jestli jsem si opravdu jistá, tak ho kopnu,“ odbyla ho a čekala. Carlisle ji chytil za ruku a ona mu ji stiskla, protože pocítila ten protivný záchvěv vděčnosti. Přece jenom jí zachrání život.

„Děkuji ti,“ řekla tak tiše, že to mohly slyšet jen ty nejbystřejší uši, a to uši upíra. Přikývnul a pak se mu Esmé vytrhla, protože to podle ní stačilo.

„Uvidíme se za tři dny,“ šeptal Edward své Belle do ucha a pohladil ji po vlasech.

„Možná, že ti vezmu čáru, až budu tak rychlá jako ty,“ řekla Bella a Edwardovi přejel po obličeji stín strachu. Bella mu jej prsty vyhnala. „To bych nikdy neudělala. Jak vidíš, ležím tady, a to je dostatečný důkaz, že ti nezdrhnu… A Edwarde, neboj se mě zpacifikovat,“ řekla a zasmála se. Edwardovi se to moc nelíbilo, ale věděl, že možná nebude mít na výběr.

„Tak fajn. Už běž,“ posílala ho pryč.

U třetího lehátka ležela ta nejmenší žena z nich s plastovým prstýnkem na ukazováčku. Byla to Alice Haleová. Klepaly se jí rty a ruce zatínala do drobných pěstiček.

„Jsi tu poslední,“ řekla Jasperovi a slova se jí zadrhávala v krku, jak se bála.

„Protože se tě snažím uklidnit.“

„To nepůjde a ty to víš.“ Jasper použil svoji schopnost ovládat emoce a Alici se rty rozvlnily do klidného úsměvu, které potom Jasper políbil. Nemohl se dočkat, až nechá těch zdráhavých polibků a bude ji moct doopravdy okusit.

„Ať ti to netrvá moc dlouho,“ řekl jí.

„Budu se snažit.“

„Alice, mrzí mě to… To s dítětem,“ řekl Jasper provinile. Alice pokrčila rameny a chlácholivě ho pohladila po ruce.

„To i mě, ale člověk nemůže mít všechno.“

„Já budu mít všechno.“

„Protože jsi upír.“

„To je pravda.“ Jasper ještě jednou Alici políbil na horké rty a odešel z místnosti. Přes zeď jeho schopnost nefungovala a Alice se zase rozklepala. Bella, která ležela uprostřed, se natáhla a chytila ji za ruku. Esmé se natáhla pro její druhou ruku a pevně stiskla.

Carlisle první přešel k Esmé a byl si absolutně jistý, že to zvládne. Esmé by nikdy neublížil.

„Nemáme na to celý den,“ stěžovala si a Carlisle protočil oči. Sklonil se a své zuby zabořil do její jemné kůže na krku.

„Kurva, to bolí!“ zaječela. Carlisle se malátně zvednul a nedýchal. Nedovolil, aby se mu krev rozlila pořádně po jazyku a spolknul ji. Pak se sehnul k Belle, která zavřela oči a myslela na Edwardův hlas, zadek, oči…

„Tak to si děláš legraci!“ zařvala a instinktivně chtěla odstrčit rukou Carlisleovu blonďatou hlavu. Carlisle byl vděčný, že Alice je poslední. Za to Alice, když viděla, jak Belle tečou slzy bolesti, pustila Bellinu ruku a vyskočila z lehátka a přitiskla se ke zdi.

„Alice?“ zeptal se Carlisle a otíral si ústa od krve. Když se Alice krčila u zdi jako kořist, moc mu to nepomáhalo.

„Já… Jen se musím nadechnout,“ řekla, ale nemohla se vrátit na to lehátko a čekat na gilotinu.

„Carlisle, já se teď otočím a až se nebudu dívat a nebudu to čekat, tak to uděláš, ano?“

„Ale…“

„Prostě to udělej!“ vyprskla a pomalu se k němu obracela zády. Instinkt jí velel, ať to nedělá, ať se neobrací k nebezpečí zády, ale podívala se na svůj prsten a přinutila se pohnout. A když už se chtěla znovu otočit a zeptat se, na co čeká, ledové ruce ji chytly za ramena a do krku se jí zabodly ostré zuby. Vykřikla leknutím a Jasper nahoře, kterého držel Emmett na uzdě, mohl odpadnout bolestí. Rose se snažila Edwardovi rozdrtit ruku a naopak.

A pak se jed rozlil po jejich těle a už to nešlo vrátit zpět… I když začaly brzo prosit.

Tak, dámy... Mám plán, ale jestli mi všichni řeknete, že ne, tak se to budu snažit nějak předělat. Chci přeskočit většinu novorozeneckého období, protože holky nebudou mít žádné super ovládání. Já totiž nejsem příznivcem netypického novorozeného. Navíc nemají žádné děti, takže budou pěkně divoké. Samozřejmě bude příště setkání s Rose. A jak vidíte, ve vzduchu nám visí akorát Carlisle a Esmé, jak jsem kdysi slibovala.

Snad mi odpustíte pohled neznámého, ale nemohla jsem se rozhodnout, který pohled dát jako poslední a přitom vyjádřit pocity všech.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 27. kapitola: