Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 25. kapitola

22.11.2011 (14:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 6260×

Esmé

„Máš ten klíč?“ štěkla jsem nervózně na Alici, které v tom momentě vypadly právě nalezené klíče z ruky.

„Neřvi, jenom na mě neřvi!“ prosila a sebrala je ze země.

„Na tebe řvát nebudu. Podám si toho parchanta, kvůli kterému jsme teď v téhle kaši,“ zamumlala jsem a odstoupila od dveří. Byly jsme tu už včera, ale klepaly jsme asi hodinu a nic. Před námi se, holčička, neschová. Nejasně jsem si uvědomovala, že schovat bychom se měly my dvě a ne ona. To my jsme tu teď za lhářky a já nevím, co ještě.

Alice strčila klíč do zámku a nejistě se na mě podívala.

„No, otáčej! Bůhví, co provedla!“ šeptla jsem vystrašeně, protože mi pořád nedošlo, jak tohle muselo Bellou otřást. Zámek povolil a já vlítla dovnitř jako hurikán.

„Bello!“ volala jsem, ale v celém bytě vládlo nepřirozené, děsivé ticho.

„No tak, Bello,“ přidala se Alice. Pak někam zmizela a vrátila se ještě s vyděšenějším výrazem.

„Skříň má dokořán a kufr z police je pryč,“ oznámila mi a já se o tom šla, jako pomatená, přesvědčit sama. Měla pravdu, ale stejně jsem ještě nenápadně nakoukla do koupelny, jestli neleží ve vaně s podřezanými žilami. Nemyslela jsem si, že Bella je hysterka se sebevražednými sklony, jenže Edward jí naprosto pocuchal její perfektní a hlavně racionální svět. I my máme svou zásluhu. Měla jsem se vykašlat na pitomé tajemství a říct jí to. Co je mi vůbec po tom, co si Carlisle myslí?

„Kam mohla jít?“ šeptla Alice vedle mě. Opřela jsem se o rám, protože se mi zatočila hlava. Ještě toho trochu… „Co je ti?“

„Ale nic. Jen… Ti upíří zmetci nám pěkně zamotali život.“ Pokrčila rameny. Podle ní je Jasper ten nejdokonalejší chlap na světě, takže tady asi moc nepochodím.

„Co teď?“ zeptala se a bylo vidět, že nemá potuchy.

„Vyhlašuji pátrání. Ale nejdřív…“

„Edward.“

„Správně,“ přitakala jsem a zavřela dveře do bytu naší kamarádky. Nikdo nezná Bellu lépe než my. Nakonec přijdeme na to, kde je. A až ji najdeme… Nad tím ještě přemýšlet nechci.

Alice napsala svému informátorovi a ten jí sdělil, že Edward je doma. Dodal, že se k němu radši moc nepřibližuje, a to radí i nám. To určitě.

Doklapaly jsme k domu Cullenů a já začala klepat, teda mlátit do dveří. Otevřel nám Jasper a hned jak spatřil Alici, rozzářil se jako žárovka a Alice mu hned zapadla do náručí. Mě totálně ignoroval a věnoval se rtům své milé. Teda, s těmahle hrdličkama budu bydlet rok pod jednou střechou? Hned potom se ve dveřích zjevil Edward.

„Víte něco?“ zeptal se s přimhouřenýma očima plnýma bolesti a strachu.

„Ne,“ hlesla Alice z Jasperova objetí.

„A i kdybychom něco věděly, tak ty se to nedozvíš,“ prskla jsem a prorvala se kolem něj dovnitř. Šel tiše za mnou a já spatřila Carlislea s Darrenem u televize v obýváku. Typičtí chlapi. Neděle odpoledne, takže všichni sedí u televize. Posadila jsem se do křesla a Edward si sedl naproti mně. Dál mě provrtával tím bolestným pohledem.

„Hele, já tě litovat nebudu. Mně není dvacet, abych se z toho pohledu piclé laně posadila na zadek,“ usadila jsem ho, ale vypadal, že mu to je úplně jedno. Dobře, sice jsem s ním chtěla kdysi spát, ale na tom teď nezáleží. Pak mě něco napadlo.

„Je… Je Rose doma?“ zeptala jsem se s nadějí. Carlisle přikývl.

„Je nahoře. Nevypadáš moc dobře,“ dodal a skenoval mě pohledem.

„Díky. Ty jsi taky strašně sexy,“ obrátila jsem sarkasticky a on protočil oči.

„Proč jste tady?“ zeptal se Edward a já se očima přesunula na něj.

„Chceme vědět, jak to přesně bylo,“ prozradila jsem mu. „Jestli ti řekla něco, co by nám pomohlo…“ Alice se mezitím usadila s Jasperem na koženou lenošku.

„Nic. Byla strašně rozčílená. Vůbec se nebála, jen byla zklamaná.“ Zklamaná z nás všech… Trhla jsem sebou. „Pak řekla, že si máme zapamatovat, že tohle je konec.“ Po tváři mi chtě nechtě stekla slza. Co když nám nikdy neodpustí? Teď sebou škubl Edward.

„Musíme jenom přemýšlet. Kam půjdeš, když ti všichni lhali a ty už je nechceš vidět? Kde se před nimi schováš?“

„Do jejího klubu?“ zapojil se i Jasper.

„Tam jsme už byly,“ zavrhla jsem to.

„Domů… Bella je ve Forks!“ vyjekla Alice.

„Co by dělala ve Forks? Nesnáší ho.“

„Prostě to vím. A navíc jsou Vánoce. Ty se mají trávit s rodinou… A my jsme tohle privilegium ztratily.“

„Alice, mrzí mě to,“ řekl jí Edward. A já jsem vosk? „Ty moji omluvu stejně nepřijmeš,“ řekl zase mně. Jdi do hajzlu!

„Takže, jestli si to myslíš, tak já jedu na letiště,“ oznámila jsem a Carlisle vylítl z pohovky.

„Ty sama rozhodně nepojedeš!“ zasyčel a tvářil se jako bůh pomsty.

„Prosím?“ vydechla jsem nechápavě. „Co ti je do toho?“ prskla jsem rozčíleně. Nesouhlasně se zamračil.

„Já pojedu s ní,“ řekl Edward a Carlisle se nade mnou už netyčil. Tvářil se o dost klidněji.

„Ty jsi ten poslední, koho chce Bella vidět a jestli ji máme přitáhnout zpátky, tak zůstaneš doma. Všem pak bude lépe,“ doporučila jsem mu. Edward se ke mně nahnul blíž s černýma očima. Moc dobře jsem věděla, co to znamená, když jim zčernají oči. Buď jsou hladoví, rozčílení - anebo nadržení.

„Nejsem jediný, kdo má tajemství, viď?“

„Fajn. Jedeš taky, ale zůstaneš v autě.“ Vstal a najednou byl pryč. Za vteřinu byl zpátky, převléknutý a s peněženkou.

„No moment,“ začala Alice, ale já ji zastavila rukou.

„Bude nejlepší, když tam bude co nejmíň lidí. Navíc jsou to tvé poslední lidské Vánoce.“ Alice se stáhla a Jasper nejspíš vycítil, jak moc ji to bolí. Poslední Vánoce bez Belly.

„Takže pojedeme všichni,“ uzavřel to Jasper a Alice zazářila. Dvě žárovky vedle sebe. Snad jsou úsporné.

„Dobře, Darrene, máš to tu na starost,“ mrkl na něj Carlisle.

„A proč jedeš ty?“ zeptala jsem se ho úsečně.

„Tobě možná není dvacet, ale to mně taky ne. Jsem o čtyři sta let starší než ty, takže mi nebudeš říkat, co mám nebo nemám,“ zahřměl a zmizel stejně jako předtím Edward. Hezky se nám ta výprava rozrostla. To Bellu určitě moc potěší, když přijede celá garda lhářů. Hned nám skočí do náruče.

„Nemůžeme… nemůžeme vidět Rose?“ zeptala se Alice po chvíli, když pořád nervózně koukala nahoru. Edward se na ni váhavě podíval, zatímco Jasper málem odpadl.

„V žádném případě, Alice,“ zamítl to a jeho tón nepřipouštěl diskuze. Darren pořád jen tiše seděl na pohovce, ani se nehnul a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Vážně pravý opak Chrise.

„Promiň, lásko, ale tohle nejde. Rose je pořád novorozená,“ dodal smířlivěji, když se Alice shrbila.

„Proč se s ní vůbec kluci mohou vídat?“ zeptala jsem se zvědavě. Vždyť jim bije srdce a jsou teplí.

„Hodně pomáhá mateřství a upíří vůně,“ vysvětlil Carlisle.

„Jdeme?“ zeptal se netrpělivě Edward.

„To je všechno, co si berete s sebou?“ Já měla aspoň kabelku s tím nejdůležitějším.

„Vždyť je to pár hodin cesty. Nejedeme na severní pól. Navíc máme ve Forks dům.“

„Že mě to nepřekvapuje,“ šeptla jsem a vyrazila ke dveřím. Tohle bude cesta…

V letadle na mě samozřejmě vyšlo místo vedle Carlislea, protože jsme stihli poslední let a letenek taky nebylo na rozdávání. Nerudně jsem seděla na sedačce a zírala z okýnka. Edward seděl kousek od nás a celou dobu nezměnil pozici. Jen propaloval očima sedadlo před ním a ani nedutal.

„Kam jdeš?“ vyhrkl Carlisle, když jsem vstala, abych navštívila záchod. Už mě s tou jeho starostlivostí neskutečně štval.

„Na záchod! Jdeš se mnou?“ Původně jsem to myslela ironicky, ale pak mě napadl naprosto brilantní plán. On si myslí, že jsem se změnila, že mě ten pitomý nádor změnil. Vidí mě teď jako porcelánovou panenku, na kterou musí dohlížet na každém kroku. Ale když mu dám co proto, a to doslova, dojde mu, že jsem stejná. „Takže za pět minut,“ zašeptala jsem mu a poklepala si hodinky. Věřte nebo ne, tohle bude letadlová premiéra a bude sakra dobrá.

Alice

„Nějak se nám ty Vánoce zvrtly,“ řekla jsem Jasperovi, který mi kreslil obrázky po ruce a já se cítila klidnější. Létání není nic pro mě. Naštěstí jsem měla s sebou jeho.

„Je přece jedno, kde budou,“ řekl a já nad tím přemýšlela. Vánoce bez New Yorku… Vlastně proč bez něj? Vždyť můžeme být už zítra doma, i s Bellou. Věřila jsem tomu, že s ní. Ale uvědomovala jsem si, že to nebude nic lehkého. Možná je to nemožné…

„Už víš, kdy přesně?“ zeptal se po chvíli a já se trochu zavrtěla. Moc jsem to chtěla a na něm bylo vidět, že netouží po ničem jiném. Kromě mé krve…

„Brzo,“ odpověděla jsem a usmála se.

„Takže teď hned?“ ptal se a usmál se taky.

„Teď a brzo je rozdíl. Navíc brzo je relativní pojem.“ Úsměv mu zmizel z tváře a hlavu otočil na druhou stranu. To jsem neměla říkat.

„Já chci jen… Prostě doufám, že tam Esmé bude se mnou.“ Moc dobře jsem věděla, že to nejdůležitější jsem pro něj já a je mu úplně jedno, co Esmé. Ale respektoval to, protože věděl, jak je to pro mě těžké.

„Bojíš se?“ ptal se už poněkolikáté a já mu zase zalhala, že ne. „Alice, nebylo by fér, kdybych ti neřekl, že to, co tě čeká…“ Bolavé upíří téma jménem přeměna.

„Štěstí, že až mě Carlisle kousne, nemůže to vzít zpátky. Myslím, kdybych moc vyváděla.“ Děsilo mě to a probouzelo ze spánku. Upíři se přece ničeho nebojí a jsou nezničitelní, ale jakmile dojde na tohle téma, obličej se jim zkřiví a do odpovědí se nutí. Tak co si mám myslet já? Křehký člověk, kterého to teprve čeká.

„Už jen chvíli, slibuji. Nechci nic jiného, než s tebou žít napořád,“ přísahala jsem a v obličeji se mu zase rozednilo.

„A určitě to nemá nic společného s tím, že konečně budeme jako normální pár a oddávat se různým činnostem,“ řekl smyslně a vtiskl mi polibek.

„Možná,“ připustila jsem a zapomněla dodat, jak moc jsem nadržená. Máte překrásného chlapa, ze kterého vám je zatraceně horko, a nemáte z toho nic.

Bella

Byla jsem v dost hrozném stavu, protože jsem koukala s Charliem na baseball. Táta byl tak překvapený z mého příchodu, že dokonce chtěl tenhle zápas vynechat, ale můj vpád už byl tak dost sobecký, že jsem řekla, že budu koukat s ním. Vůbec jsem nevěděla, o co kráčí, ale Charlie vypadal spokojeně a já spokojenou hrála. Nakukala jsem mu, že už jsem tuhle cestu plánovala dlouho a že jsem ho chtěla překvapit o svátcích. Sežral mi to i s navijákem. Rozhodně mu nebudu vyprávět, jak mi můj ex-přítel oznámil, že je upír a všechny mé kamarádky v tom jedou s ním. Ten pocit zrady a zklamání byl bezedný. Vždycky, když jsem si myslela, že jsem se dostala až na dno, propadla jsem se ještě hlouběji. Nevím, od koho mi ta lež vadila víc. Od mých kamarádek, ve kterých jsem měla druhou rodinu, nebo od muže, kterému patřilo mé srdce. Ani jsem mu to nestačila říct. Díkybohu. Kdybych ho aspoň tak zoufale nemilovala, ale stalo se. Zrovna, když jsem našla lásku, tak se ukáže, že není tak docela naživu. Někdo tam nahoře si ze mě tropí pěknou legraci. Zajímalo by mě, jak dlouho jsem jediná za idiota.

K tomu všemu ještě Forks… Bylo stejně hrozné, jak jsem si ho pamatovala. Jak tady někdo může žít? Ale momentálně to byl přístav bezpečí a zároveň moje vypolstrovaná cela. Tady mě nenajdou, ani kdyby chtěli. Je o mně všeobecně známo, jak rodné město nesnáším. Přísahala jsem, že už mě tu nikdo neuvidí. No, vsadím se, že jeptišky by mi zase odpřísáhly, že upíři neexistují, takže mě to moc netrápí.

Naši idylku s Charliem narušil zvonek. Charlie vzhlédl s tím, že půjde otevřít, ale já mu nakázala, ať sedí. Beztak jsem mu vysvětlila, že vařit už neumím a stromeček zdobit nebudeme. Tak aspoň něco pro svého otce udělám - půjdu otevřít dveře. Beztak mu zase někdo přinesl kapra, i když jich má plný mrazák.

Plahočila jsem se ke dveřím a s falešným svátečním úsměvem jsem zabrala za kliku. Otevřela jsem a zůstala vykuleně zírat na Esmé a Alici, jak stojí na prahu otcova baráku. Zamrkala jsem a pořád tam stály. Moje přirozená reakce byla zabouchnout jim před nosem, a tak jsem taky udělala. Odstoupila jsem dva kroky od dveří a otočila se k odchodu, když se zvonek znovu rozezvonil. Neměla jsem v úmyslu jít tam znovu, dokud se neozval Charlie.

„Bello?“ zavolal tázavě.

„Už jdu,“ odbyla jsem ho a zhluboka se nadechla. Znovu jsem zopakovala rituál s otevíráním dveří a nevěřícného zírání.

„Máte tu pěknou kosu, tak nás pusť,“ řekla zrádkyně číslo jedna, a to Esmé.

„Bello, prosím,“ prosila zrádkyně číslo dvě – Alice.

„Mně je teplo,“ řekla jsem ledově a odmítala je pustit přes práh. Jen ať si holky užijí kvalitní forkský sníh.

„Chceme ti všechno vysvětlit,“ šeptla Alice a upírala na mě své velké oči.

„Na to už je trochu pozdě. Nemyslíš?“ Nechtěla jsem je vidět. Rozhodně ne hned dva dny po tom, co se stalo. Vlastně jsem je už nechtěla vidět nikdy.

„Tak ti to řekneme tady. Nikdy jsme ti nechtěly lhát, ale nebylo to naše tajemství,“ rokovala Esmé. „Omlouvám se ti, ano?“

„Myslíš, že jedna omluva to spraví?“

„A já přidám druhou. Omlouvám se, Bello, ale nešlo to jinak. Chtěli jsme tě všichni chránit,“ vysvětlovala, ale já tak nějak nevnímala obsah jejich slov. Přišlo mi to směšné.

„Bello, pusť nás dovnitř,“ nařídila mi naléhavě Esmé a já si založila ruce na prsou.

„Proč bych to dělala?“ ptala jsem se jak malá pořád dokola.

„Protože… Protože… Já…“ vydechla a pak se svezla k zemi. V tom momentě jsem myslela, že se svezu hned za ní. Nebylo nic příšernějšího, než vidět někoho milovaného bezvládně ležet na zemi. Měděné kadeře měla rozprostřené kolem hlavy a ruce rozhozené různými směry.

Než jsem stačila začít řvát, skláněl se nad ní Carlisle, který se tu vzal bůhví odkud.

„Co jí je?“ vypískla jsem a Alice se s námahou chytila sloupku na naší verandě. I já hledala podpěru. Bože, my dvě jsme totálně tragické. Nikdy nesmíme být u autonehody, jinak mají ti lidé podepsaný rozsudek smrti. Najednou mi bylo jedno, co Esmé udělala nebo co řekla. Jen jsem věděla, že je to Esmé – moje nejlepší kamarádka, kterou bezvýhradně miluji a která tu leží a Carlisle jí kontroluje tep. A když už mluvíme o podpěře, ledové tělo mě objalo a já se do něj zapřela. Byla jsem tak mimo, že jsem si neuvědomila, o koho se opírám.

„Carlisle?“ zeptala jsem se s těžkým žaludkem. Ještě nesnesitelně dlouho ji prohlížel a pak Esmé zamrkala a já k ní padla na kolena.

„Je tu hrozná zima,“ šeptla a Carlisle ji vzal do náručí.

„Vezmi ji dovnitř,“ řekla jsem mu a já věnovala všechnu pozornost jí, takže jsem narazila do tvrdého těla.

„Co tu děláš?“ štěkla jsem a náhle mi bylo zase dobře. Edwardův obličej mi dostatečně pročistil hlavu.

„Prosím…“ začal, ale já ho včas zastavila.

„Nepros! Je to k ničemu!“

„Bello, já tě miluju,“ řekl a já mu chtěla jednu vlepit, ale rozum mě varoval, že moje ruka by to odnesla.

„Ale já tebe ne.“ Zase jsem chtěla projít, ale on mě chytil za ruku.

„Lžeš.“

„Učila jsem se od mistra.“

„Udělám, co budeš chtít. Jen mi odpusť.“ Koukala jsem mu do těch zlatých očí a přemýšlela, jestli mi lžou.

„Já ti ale nevěřím.“ Přikývl a napnul čelist.

„Získám si tvoji důvěru zpět,“ řekl odhodlaně a bez špetky pochybností. „Dovolíš mi to?“ Milovala jsem ho strašně moc a tuhle vášnivou lásku, která byla jako neřízená střela a řídila vaše reakce, jsem cítila poprvé v životě. Věděla jsem, že tohle už znovu nepocítím. Možná jen slabý odvar.

„Strašně jsi mě zklamal…“

„Já vím.“

„Tohle je tak těžké. Proč mi to děláš tak těžké?“ zeptala jsem se bolestně.

„Neměl jsem to v úmyslu. Kdybych věděl, že budeš ta, se kterou chci trávit věčnost, řekl bych ti to hned na prvním rande.“ Váhala jsem a přitom si opřela čelo o jeho hruď. Opatrně kolem mě obtočil ruce.

„Já… Kamarádka mě teď potřebuje,“ zašeptala jsem mu do provoněného trička a přikývla si pro sebe. Rezignovaně mě pustil a já odešla dovnitř. Zamířila jsem do kuchyně, kde seděla Esmé zabalená do deky a Charlie napouštěl rychlovarnou konvici. Carlisle ji sledoval a ani jednou nemrkl. Vypadal tak vyděšeně. A pak jsem zabrousila očima k židli v protějším rohu, kde trůnil Jasper s Alicí.

„A ty ses tu vzal kde?“ zeptala jsem se ho, když jsem zjistila, že skoro všichni Cullenovi okupují můj přístav bezpečí.

„Rodinný výlet,“ odpověděl a mrkl. Charlie přeskakoval z jednoho na druhého a pak se na mě tázavě podíval.

„To jsou mé kamarádky. Esmé a Alice. A tohle je Esméin, teda to je Carlisle, Alicin přítel Jasper a tohle je… Edward,“ dokončila jsem představování. Zaznělo sborové „rád vás poznávám“ a pak nás Charlie nechal a odešel sledovat zápas.

„Tak co ti je?“ zeptala jsem se a posadila se k Esmé. Mávla rukou a usmála se.

„Hlavně mi nelži, prosím,“ řekla jsem, protože to její tradiční mávnutí ruky jsem neakceptovala. Podívala se na mě a přikývla.

„Tak?“

„Mám nádor,“ oznámila a mně se zatočil svět pod nohama. Jak jsem řekla, svět byl ještě horší, než vypadal.

„Tak proto chceš přeměnit?“ zeptala se Alice a zírala na ni.

„Cože chceš?“ vyjekla jsem. Ocenila jsem, že Cullenovi se teď do tohohle nepletli a nechali nás mluvit.

„V klidu, holky. V současné době umírám, ale Carlisle mě kousne, já zbělám a budu si dál užívat života.“

„Ještě něco, co bych měla vědět?“ Alice se kousla do rtu a pak se bázlivě zazubila. „No?“

„I já…“

„Budeš upír?“ zařvala jsem a Alice mi naznačila ukazovákem, ať jsem ticho. Bylo toho na mě moc.

„Myslím, že byste se měli všichni sbalit a vrátit se do New Yorku,“ zamumlala jsem a zase se mě zmocňoval pocit nechuti. Tolik tajemství a lží. Bylo to jako síť, ze které se nešlo vymotat.

„Bez tebe nikam nejdeme,“ prozradila mi Esmé.

„Tak to asi Vánoce strávíte tady.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 25. kapitola: