Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 22. kapitola

Partička twilight


Čtyři kamarádky z New Yorku - 22. kapitolaEsmé, Rose a Alice. Tyhle ženy vám opět budou vyprávět něco ze svých životů. Každá má úplně jiné starosti, přesto se to zase všechno točí kolem upírů. Esmé stále odolává Carlisleovi, Alice se rozhodla a Rose bude žít šťastně navěky.

Esmé

Bylo těžké si zachovat chladnou a vztyčenou hlavu, když vím, že ho chci o něco požádat. Zvlášť po té noci, kdy jsem se složila… A přímo jemu do náruče. Se svou úžasnou diagnózou, která předpovídala moji brzkou smrt, jsem se smířila. Rozhodně už jsem si neříkala, proč zrovna já a co jsem komu udělala. Taky už nepřemýšlím nad tím, jestli je to za to, že jsem měla moc sexu a přece jenom se to někomu tam nahoře nelíbí, a tak mě trestá. No, já jsem na žádné nahoře nevěřila… To za prvé. A za druhé… Mám zadní vrátka, která teď trůnila na židli přede mnou a byla otevřená doširoka.

„Nebudu chodit okolo horký kaše, takže to zkrátím. Já umírám – to je ta nepěkná část. Ta lepší a nadějnější část je, že jsi mi dal své slovo, že mě umřít nenecháš,“ vysvětlovala jsem mu chladně a s velkým nadhledem. A musím říct, že jsem ho opravdu měla. Nečeká mě snad něco lepšího?

„Jsi si jistá?“ zeptal Carlisle a ten litující výraz nechal doma. Za což jsem mu byla vděčná. Mám radši Carlislea - mužskou verzi mě, což znamená, že je sexy. A ne litujícího a hodného doktůrka. To by rozhodně nebyl můj typ. A ani přes tu jeho dokonalou fasádu bych s ním pak do postele nevlezla. Nejhorší na to bylo, že od té doby, co vím, že je upír, mě přitahuje ještě víc. Někde tajně dole, na dně mé mysli, se mi líbilo, že je to predátor, co by mě dokázal zkrotit. Dodávalo mu to na mystičnosti a já nevím… Prostě byl ze všech chlapů nejlepší.

„Mám na výběr?“ zeptala jsem se kysele. Umřít nebo umřít… Ne, jinak. Umřít a ležet v rakvi, případně jako prach v nevkusné urně nebo umřít a žít navěky? Každý zná odpověď.

„Nemáš,“ přiznal.

„No, vidíš. Upřímnost a pravda nadevše.“ Přesto byl zamlklý a pořád nad tím dumal. Nelíbilo se mu to. Bylo to vidět.

„Co ti zase vadí?“ zeptala jsem se. Nevydržela jsem to.

„Vidíš za tím jen výhody,“ obvinil mě.

„Jo? Tak mi řekni nevýhody,“ navrhla jsem věcně a čekala, s čím se vytasí. Mezitím jsem napichovala kuřecí steak na vidličku a prohlížela si ho.

„Děti?“ Nechala jsem steak steakem a nevěřícně se na něj podívala.

„Ahoj. Jsem Esmé, známe se?“

„Já vím, ale…“

„Co ale? Za půl roku to vážně nestíhám.“

„A co když později přijdeš na to, jak moc bys je chtěla a celou věčnost tě bude užírat ta touha.“

„No, mě to určitě sežere až na kost,“ utrousila jsem suše. „Dál.“

„Budeš závislá na krvi.“

„Podívej na tohle maso,“ řekla jsem a ukázala mu steak. „Dejme tomu, že to kuře mělo fajn život. To přeskočíme. A pak někdo přišel, usekl mu hlavu a stáhnul ho z kůže a nasekal ho na kousky. O co budu horší, když mu vysaju krev?“

„Jestli budeš jíst kuřata, tak to dobrou chuť.“

„To byl příklad. Chápeš? Maso nebo krev? Budu jíst zvířata, tak jako tak.“ Doufala jsem, že to pochopil. Vystudoval přece medicínu a navíc má superchápání, tak co by ne. „Jinak ti děkuji za večeři,“ řekla jsem, abych trochu změnila atmosféru.

„Nemáš zač.“ Podíval se tím svým hypnotizujícím výrazem a chytil mě na stole za ruku. Úsečně jsem se podívala na naše spojené dlaně.

„Dobře si to rozmysli. Tohle je navždy a nepůjde to vrátit zpět.“ Stále mě držel a mně se to ani trochu nezamlouvalo.

„Já vím, co dělám a znovu ti říkám, že nemám na výběr… A byla bych ti vděčná, kdybys mě pustil,“ šeptla jsme zamračeně. Nosánek vystrčil nahoru a ruku stáhnul. Možná upír, ale pořád chlap.

„Fajn, tak kdy?“ zeptal se chladně.

„Nevím, brzo. Chci se rozloučit s Bellou… A Alicí,“ dodala jsem rychle. Jasně, já přece nic nevím. Při zmínce o holkách mě píchlo u srdce. Bella žila v nevědomosti a asi to tak zůstane. Alice se ještě nerozhodla, ale nevěřila jsem tomu, že by se vzdala Jaspera. To by neudělala. Podle mě dělá drahoty úplně zbytečně, protože je do něj naprostý blázen.

„S nikým jiným?“ zeptal se zvláštním tónem.

„Ne,“ zamítla jsem to.

„Nikoho jiného nemáš?“

„Nikoho, na kom by mi tak záleželo.“ Mrkla jsem na číšníka, protože se blížil čas, kdybychom už měli s touhle debatou končit. Začínalo se to stáčet do mého velmi osobního soukromí a do toho mu opravdu nic není.

„Dám ti vědět,“ slíbila jsem tiše a přitom si uvazovala šálu.

„Budu připravený.“

 

Alice

Bylo mi špatně od žaludku a oči se mi klížily. Tak se cítíte, když jste po deseti letech v rodném městě? Byla jsem pořád ve státě New York, ale na míle daleko od města a mého milovaného ostrova Manhattan. Ale musela jsem to udělat. Jestli chci odejít s čistým svědomím a vědět, že jsem neudělala chybu, tak se musím vrátit domů. Domů – na druhý konec poloostrova… Už teď mi chyběl New York a jeho věčně přeplněné a rušné ulice, které pro nováčky neměly konec ani začátek. Chyběl mi Jasper. Chyběly mi holky. Nikdo z nich nevěděl, kde teď jsem. Prostě jsem se sbalila a odjela. Pořád jsem snad svobodná a dospělá… Takže doufám, že až přijedu, nedočtu se v novinách, že jistá Alice Collins je pohřešovaná.

Cesta vlakem byla snesitelná… Zase jsem pocítila ten záchvěv a hučení v uších, když se vlak rozjíždí.

Naši nevěděli, že přijedu a ani jsem jim to nehodlala oznamovat. Chci jen vědět, jestli jsem opravdu udělala dobře a jestli jsem jim neublížila. Třeba se z toho nikdy nevzpamatovali a máma peče každý den cookies, protože čeká, že se vrátím domů. Z toho jsem se trochu zachvěla. Přestože na mně napáchali takovou škodu, dali mi život. A protože jsem se rozhodla tohohle života vzdát, chci mít po sobě uklizeno… Ne, to znělo divně. Ale expresivnější výraz asi nenajdu. A na entuziasmy jsem neměla náladu.

Buffalo, jsem tu…

 

Po krušné jízdě autobusem jsem se konečně dostala k oprýskanému baráku, kde jsem kdysi brečela do polštáře na mé posteli v druhém patře. Zasáhlo mě nepřeberné množství vzpomínek. Byly to hrozné vzpomínky, které jsem si nikdy vybavit nechtěla, ale byly tu. Snad se po přeměně ztratí a nebudu si vybavovat nic kromě lásky k Jasperovi, holkám a Chanelu.

Vytáhla jsem z kabelky klíč a bláhově ho zkusila zasunout do zámku v dřevěné brance. A pasoval. S lehkými obtížemi jsem jej otočila a odemkla. Ani nevím, že jsem si ten klíč brala, když jsem tenkrát rvala věci do baťohu. Neplánovala jsem se vrátit… Ale byl tam. V krabici, kde mám smlouvy a ostatní důležité papíry. Třeba mi ho tam strčil šotek. Ovšem klíč od hlavních dveří už nepasoval. Roztřeseně jsem se podívala na odporné klepadlo s lví hlavou. Tak jo! A dost! Podívej se, Alice, kde jsi byla a co si všechno dokázala. Budou na tebe hrdí.

To těžko, Anežko…

Natáhla jsem ruku a párkrát klepla. Co když nebudou doma? Tak počkám. Netáhla jsem se sem jen kvůli tomu, abych párkrát zabouchala na dveře… Které se zrovna otevřely.

„Nic nekupuji…,“ začala má matka se stejným odstínem inkoustových vlasů. Já stála bez výrazu a tuhá jako dřevo.

„Hanku! Mary Alice je doma!“ zavýskla vzápětí. Prohlížela si mě od hlavy až k patě, ale dál mě nepozvala. Nakonec si odfrkla, a to už po starých dřevěných schodech dupal táta. Stoupnul si vedle mé matky a já si uvědomila, že jsou spolu už třicet let.

„Myslel jsem, že si akorát přijdeš pro dědictví, až pojdeme,“ prohlásil a skenoval mě pohledem - stejně jako matka. Pod tím jejich analytickým pohledem jsem si zase připadala jako puberťačka, o které se tvrdí, že je blázen. Mé sebevědomí dostávalo nakládačku. Měla jsem radost, že je vidím. Přece jenom - jsou to rodiče… Přístav bezpečí a naděje.

„Můžu dál?“ zeptala jsem se a ignorovala otcovu předchozí poznámku.

„Pojď,“ hlesla matka a přistoupila blíž. Nešikovně mě objala a poplácala po zádech. Cítila jsem z ní silné aroma tabáku. Táta na mě jen zíral, ale stejně jsem jeho elfí postavu, kterou jsem měla po něm, objala. Objetí mi neopětoval a paže měl semknuté na prsou.

„Ráda tě vidím, tati,“ usmála jsem se a koukala mu do pomněnkově modrých očí.

„Hm,“ zabručel a ustoupil mi z cesty.

„Můžu?“ Zase jsem se ptala na dovolení, protože tohle nebylo moje… Nic tu nebylo mé. Matka přikývla a já se ploužila chodbou do obývacího pokoje. Nikde ani jedna moje fotka nebo vzpomínka na to, že jsem kdysi obývala tenhle dům. Jak já ho nenáviděla. Všechno je tu přesný opak toho, co se mi líbí. Nikdy mi nedovolili, abych si do pokoje dala něco pěkného. Musela jsem tam mít to, co řekli a dveře byly pořád dokořán… Žádné soukromí a žádný pocit útulnosti.

Sedla jsem si do strakatého křesla a rozhlížela se kolem. Dlaně jsem měla opřené o kolena a kývala hlavou. Táta se posadil na kraj pohovky a probodával mě pohledem. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Mám mu říct, aby si hleděl svého? To já se sbalila a odjela… I když až potom, co mě k tomu dohnali. Jsem v jeho domě a neohlášená. Nemám právo na něj zvyšovat hlas.

„Kafe, čaj nebo…,“ ptala se moje matka. Byla opravdu vysoká, takže jsem zvrátila hlavu dozadu, když jsem jí odpovídala. Moje matka a otec byli vzhledově naprosto nekompatibilní, ale nejspíš se milovali. Aspoň bylo vidět, že jsou schopni lásky.

„Takže, kde bydlíš?“ začal táta po chvíli mlčení. Matka přede mě položila vodu a sedla si vedle svého manžela. Převyšovala ho o takových dvacet centimetrů a její dlouhé paže vypadaly vedle těch jeho hubených větývek jako lopaty.

„V New Yorku na Manhattanu,“ odpověděla jsem jí a snažila se vyschlý krk utišit vodou.

„Na Manhattanu?“ zeptal se skepticky a opovržlivě otec. Přikrčila jsem se.

„No, jo. Na Páté Avenue,“ dodala jsem, protože nejspíš považoval Manhattan za něco špatného. Vadilo mi to. Manhattan je můj revír… Ten nikdo pomlouvat nebude.

„Páni!“ vypískla máma a spráskla ruce.

„Asi si dobře žiješ,“ mumlal si táta pod vousy a oči mu potemněly. Vypadal zle. Jak je možné, že Jasper – upír, může očima vyzařovat tolik lásky, pochopení a něhy, zatímco tenhle malý člověk, a ještě k tomu můj pokrevní příbuzný, měl v očích akorát temnotu a opovržení?

„Máš manžela nebo děti?“ střílela dál otázky matka, ale byla jsem ráda, že jsem se aspoň mohla obrátit pohledem na ni. „Nebylo by úžasné, Hanku, kdybychom měli vnouče?“ ptala se táty.

„Mám přítele, jmenuje se Jasper,“ řekla jsem se značnou dávkou hrdosti a lásky. Co bych za to dala, aby tady byl se mnou. Další důvod, proč jsem se cítila tak křehce a zranitelně.

„Aha. A on se smířil s tím… No, ty víš… S tím problémem, co máš,“ řekla matka a nervózně si upila čaje. Zůstala jsem na ni zírat jako opařená.

„Karen má na mysli to, že si myslíš, že vidíš budoucnost,“ dodal otec bez servítek a bez ohledu na moje city. Celá ta pevná hradba, kterou jsem si skoro deset let budovala, se rozpadala kámen po kameni.

„Všichni víme, že jsi nebyla normální…“

„Jo. Vlastně si byla tak trochu blázen. Mysleli jsme, že dobrý psycholog ti pomůže…“

„Vždycky jsem říkal, že blázinec bude nejlepší řešení.“

„Hanku, to stačilo. Moje jediná dcera neskončí v blázinci!“

„Vždyť z ní měli akorát všichni legraci! A podívej, jak nám oplatila to, že jsme se ji snažili vychovat! Po deseti letech přitáhne a rozvaluje se na mém vlastním gauči!“ Dál se hašteřili a ve mně se vařila krev. Ještě nekonečně dlouhou chvíli jsem je nechávala trousit poznámky na moji adresu a pak jsem si uvědomila, že mám milujícího přítele, pro kterého jsem ta nejúžasnější žena na světě, a který na mě doma určitě čeká. Tyhle dva k ničemu nepotřebuji.

„Tak já zase půjdu. Mami, tati, děkuji, že teď už budu moct klidně žít. Pro vás dva totiž neznamenám víc, než tenhle hnusný koberec,“ vysvětlila jsem a dívala se jim přitom do očí a viděla až na dno jejich duše. Byli tam akorát oni. Pro nikoho jiného neměli místo. Neřekla jsem jim, jak báječný mám život a novou rodinu, protože jsem to neměla zapotřebí. Hlavně, že to vím já. Těsně před dveřmi mě někdo chytil za rameno. Otočila jsem se s naštvaným výrazem. Nelíbilo se mi, že se mě někdo z nich dotýkal.

„Deset let jsme o tobě nic nevěděli a teď si přijedeš bez upozornění a čekáš otevřenou náruč?“ zeptala se Karen se stejným naštvaným výrazem.

„Víš, kdysi jsem ohlášená byla a věděli jste to rovnou devět měsíců. A ani pak se žádná otevřená náruč nekonala,“ odsekla jsem a chtěla se jí vytrhnout, ale byla jednou taková.

„Uteč si zpátky do New Yorku, tady tě stejně nikdo nechce,“ vyplivla a pustila mě ze svého křečovitého sevření. Její slova se mnou už neotřásla.

„Uteču a náramně si to užiju,“ usmála jsem se. „Už vím, co jsem vědět chtěla, takže mi nic nebrání.“ Na chvíli zpozorněla.

„Co?“

„Právo na to, aby ses to dozvěděla, jsi ztratila už dávno.“

 

Rose

Slovo spokojenost u mě nabíralo nové rozměry. Byla jsem tak neskutečně šťastná, že to bylo až za hranicemi normálnosti. Hlavními rolemi v mém životě teď byly matka, manželka a sestra. Hlavní úlohou mého života bylo milovat. Měla jsem pocit, že jsem se snad pro milování druhých narodila. Nejlepší na tom bylo, že mi moje rodina moji lásku plně opětovala.

Měla jsem dokonalého manžela, úžasné bratry a dva nádherné syny. Ano, byli dva. Když jsem si procházela tím příšerným těhotenstvím, ultrazvuk nám nic neukázal kvůli upířímu obalu, který je chránil, takže nám chvíli trvalo přijít na to, že můj sen se mi splní, a to rovnou dvakrát.

Na porod, stejně jako na přeměnu, vzpomínat nechci. Jedno horší než druhé. Navždycky citlivé téma, o kterém už nechci slyšet.

Co se týče toho, že jsem upír… No, můžu si své dva raubíře, tedy spíš jednoho, ohlídat. A navíc i v našem vztahu s Emmettem se toho dost změnilo. Rychlost, síla a intenzita prožitků zajistí to, že sex vás vystřelí až na měsíc… Vlastně, to mě vystřelovalo už jako člověka, takže teď jsem doletěla až na Pluto.

Svoji lidskost nebylo těžké najít. Díky tomu, že jsem matka, jsem si brzo vzpomněla na své kamarádky. Přestože mám s lidmi tak málo společného, ty tři lidské ženy mi chyběly jako nic jiného. Naštěstí jsem toho měla dost k tomu, abych si to vynahradila, ale když můžete myslet na deset věcí najednou, tak je to tam pořád.

Stesk a starost. Jsem ráda, že tohle můžu cítit. I když je starost a láska v podstatě největší slabina všech bytostí, byla potřeba.

 

„Konečně,“ hlesla jsem, když jsem hladce zajela do garáže. New York nebyl pro upíry zrovna pohodlné město. Holuby v parku rozhodně lovit nechci a v ZOO by si asi všimli, kdyby jim někdo vyvraždil zvířata. Emmett taktéž nedočkavě nadskakoval. Děti upíra změní. Například Emmett se už nevěnoval televizi a The Sims, ale našim klukům. Políbil mě a vyskočil z auta. Mihli jsme se ruku v ruce domem a v obývacím pokoji pozdravili Jaspera, který se tvářil nadmíru nervózně a vyděšeně.

„Co je, brácho?“ zeptal se Emmett a bouchnul mu pěstí do ramene.

„Tati!“ zařval Chris a seskočil z druhého patra, jakoby schody neexistovaly. Udělal na Emmetta výpad, ale on ho jen lenivě odrazil rukou. Na tyhle jejich hrátky si nikdy nezvyknu. Přece jenom je Chris napůl člověk s bijícím srdcem. Takže když dopadl na stůl a ten se rozlomil na dvě části, zamrazilo mě.

„Takhle se tváří už od rána,“ prásknul Chris na Jaspera.

„To Alice. Už je skoro tři dny pryč a nikdo neví, kde je,“ zašeptal vystrašeně. Měl strach a přeneslo se to i na mě.

„Ani Esmé a Bella to neví?“ zeptala jsem se tiše. Jejich jména bolely.

„Ne. Co když utekla?“

„Od čeho?“

„Ode mě,“ vydechnul a vypadal, že by nejradši něco rozmlátil.

„Klid. Doba, kdy měla utíkat, už dávno uplynula,“ chlácholila jsem ho. Jasper byl nerad chlácholen a nerad rozebíral svoje osobní problémy, takže tohle byl konec konverzace na tohle téma.

„Chrisi, kde je Darren?“ zeptala jsem se, protože v domě bylo bijící srdce jen jedno.

„Někde venku,“ oznámil a dorážel na svého otce.

„Sám?“ vyděsil se i Emmett.

„S Edwardem, samozřejmě,“ dodal a protočil oči. Že se vůbec ptáme.

„Chrisi, jedl jsi už dneska?“ Dostat do něj lidské jídlo bylo umění.

„Mami, někdy jsi horší než děda,“ mumlal si pod nos. Chtěla jsem ho začít přemlouvat, ale Emmett mě zastavil. Ten je taky vždycky team Chris.

„Miláčku,“ začal, ale já ho probodla pohledem. „Nediv se, že v tomhle jsem s ním. Ty a ani já bychom to do pusy nikdy nestrčili.“ Rezignovaně jsem odešla do ložnice a nechala je tam. Z mého pohledu rostli kluci jako dříví v lese, protože já jsem neměla šanci je vychovávat. Jasně, měli kolem sebe čtyři upíry, ale já přišla o jejich dětství, které uběhlo světelnou rychlostí. Mají svoji vlastní hlavu a moje výchovná slova vyšla naprázdno.

Plácla jsem sebou ze zvyku do postele a doufala, že brzy přijde Emmett. A taky se tak brzy stalo.

„Jsi naštvaná?“ zeptal se a pohladil mě po vlasech.

„Ne… Jen mě mrzí, že jsem přišla o to, vidět je růst.“

„Pořád jsi jejich matka.“

„Já vím,“ hlesla jsem.

„Jasper vzal Chrise na lov, takže jsme doma sami,“ zapředl mi do ucha a jemně mi stiskl zuby kůži na krku.

„Proč s námi nejel už ráno?“

„Protože by pak ten malý upír běhal po domě, když máme něco na práci.“

No není tenhle nekonečný život s ním perfektní?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 22. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
34. kiki1
19.02.2013 [22:42]

kiki1Aliciny rodiče...grrr. Emoticon Jinak super kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.08.2012 [13:02]

BadLovelyLucyTo byla zase krása. Nejvíc mě prostě baví Esme Emoticon Alicin pohled byl taky síla. Hlavně ty její rodiče. Emoticon A Rose? No ta se má krásně Emoticon

30.07.2012 [20:11]

klarushaHm, no tak Esmé s Carlislem mě dostávají... Než ti budou spolu potrvá ještě foky. Alice je mi líto. Takoví rodiče... JeStě že má kamarádky a Jaspera. No a Rosalie jen tiše závidím. Skvělá kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.11.2011 [19:20]

VeubellaWow! znovu ztrácím slova, jak ekcelentně všechno dokážeš popsat! hned jdu číst dál, protože se od toho nemůžu odtrhnout!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.11.2011 [22:10]

Lenka326Skvělé. Esmé se dohodla s Carlislem, že ji přemění. Jsem na ni zvědavá, jaká bude jako novorozená. A jaký bude její vztah s Carlislem po přeměně. Rose je šťastná se svými chlapy, moc jí to přeju. Jen teda část s Alicí byla strašná. Ne tím, jak byla napsaná, naopak, bylo to excelentní, jen nechápu, že můžou existovat takové necitlivé zrůdy a tohle udělat vlastnímu dítěti. Myslím, že Alici už nic nestojí v cestě, aby mohla být navěky s Jasperem.
A teď jsem zvědavá, co Bella.
Emoticon Emoticon Emoticon

29. Faire
15.11.2011 [18:25]

FaireDoufám v pokráčko.

28. lucka2010
15.11.2011 [15:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. MyLS
14.11.2011 [23:23]

MyLSpěkné

26. Inoma
14.11.2011 [20:31]

Inoma Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jedna kapitola lepší než ta předcházející. Jak ty to jenom děláš? Emoticon Emoticon Rozeberu to pěkně postupně - Takže prvně Esmé - ááááách ti dva budou mít ještě hodně dlouhou cestu Emoticon Ale je fakt, že si za to můžou sami Emoticon Ji ovládá ženská pýcha, ho mužská ješitnost Emoticon Líbily se mi její teorie o způsobu, jak být mrtvá Emoticon Tohle mu měla říct do očí Emoticon Jo a to, jak mu povídala o fajn životě jistého kuřete... Nevím, proč, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na knížku, kterou jsem měla jako malá - jmenovala se Kuře Napipi a jeho přátelé Emoticon Jo a pak mi nějakým záhadným způsobem vyskočil v hlavě Carlisle s cedulí Zachraňme kuřata, zastavme KFC! Emoticon domi, toho si nevšímej... to jsou ty hormony Emoticon Emoticon Jinak dál... Alice to měla v dětství dost těžký... Ale vlastně docela chápu její přístup. V každém z nás jsou skryté touhy a přání a nikdo se jí nemůže divit, že doufala, že by snad její rodiče řekli alespoň promiň. Myslím, že nic víc ani nechtěla. Rozhodně si nemohla myslet, že by si skočili kolem krku a začali odznova...
No a Rosalie - ta už to má za sebou (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu Emoticon ) Má šťastný konec a ten se v životě odehrává málokdy, takže Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Myslím, že se neuvěřitelně zlepšuješ v psaní. A hlavně jsi už našla ten správnej poměr mezi dialogama a popisem pocitů... A gratuluji k OP Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.11.2011 [20:15]

SummerLiliToto je ten správny ráz poviedky, ktorý ma tak veľmi zaujal Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!