Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 20. kapitola

05.11.2011 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 5210×

Esmé

Byla mi zima a mysl jsem měla zatemněnou z těch nesmyslných úvah. Ty úvahy samozřejmě nebyly moje, ale Bella a Alice se prostě musely postarat o to, abych teď nervózně přešlapovala a cítila se nesvá. Opravdu to takhle vidí celý svět… Mě a Carlislea, duše stvořené jedna pro druhou a jiné sentimentální žvásty?

Udělám všechno, abych si zachovala tvář. Možná toho hajzlíka nechám být. Chtěla jsem si ho podat, ale nechci, aby mě s ním ještě někdo spojoval. Ne a ne.

Zírala jsem na tu jeho blonďatou hlavu. Vlasy měl dokonalejší než Britney Spears v dobách své největší slávy.

Ke všemu mě tak příšerně bolela hlava, jak už dlouho ne. Přemýšlela jsem nad tím, co mě dneska čeká. Nesměl to vědět nikdo. Hlavně ne ty dvě. Bella by zkolabovala a Alice by jí sekundovala. Nevadilo mi, že se nikomu nemůžu svěřit. Neměla jsem potřebu svými problémy zatěžovat ostatní. Koneckonců každý má svých starostí dost a mé okolí nepotřebuje vědět, že dneska mě zavřou do příšeně malého tunelu. Blbá klaustrofobie.

Ke všemu sedím na stadionu, Yankees prohrávají a za sebou mám upířího telepata. Zatraceně jsem se nudila a s Britney jsem nehodlala promluvit. Byla jsem na něj naštvaná, protože se mnou spal bůhvíjak dlouho a neobtěžoval se mi sdělit, že je mrtvý. Malá část mě musela přiznat, že měla radost z toho, že jsem dostala upíra. Dobře, byla to velká část.

Náhle jsem měla v hlavě tak prudkou a tupou bolest, že jsem málem vykřikla. Z kabelky jsem vyštrachala prášky na bolest, ale bylo mi jasné, že je to k ničemu. Nezaberou… Proč taky, když už nezabírají přes rok. Dřív jsem to jednoduše přecházela. Myslela jsem, že mám migrénu nebo jsem prostě unavená, ale už to dělám takových let a léky mi jsou k ničemu. Když jsem řekla doktorovi, jak dlouho už na to kašlu, zle se na mě podíval a následně začal kroutit hlavou. Blbec.

Když byl konec zápasu a Yankees prohráli, zvedla jsem se z lavičky a chtěla se prodrat ven, ale někdo mě chytil pod loktem.

„Chci s tebou mluvit,“ řekl mi Carlisle a zíral mi do očí. Nelíbilo se mi to. Jako kdyby se mě snažil zhypnotizovat.

„Zapomněl jsi na kouzelné slovíčko,“ hlesla jsem a zamračila se na něj. Tvářil se, jako bych mu vrazila a mučednicky svraštil obličej.

„Prosím?“

„Ne. Abraka dabra,“ prskla jsem a vyrvala se mu. Spustil ruku a pozvedl jedno obočí.

„Kam jdeš teď?“ dožadoval se informací o mé budoucí poloze.

„Proč?“

„Svezu tě.“ Uvědomila jsem si, že jestli jde do práce, tak jsem v hajzlu, protože jsem objednaná v nemocnici, kde pracuje.

„Kam jedeš ty?“ Chtěla jsem se ujistit, protože jsem se s ním nechtěla táhnout zbytečně.

„Odvezu tě a pak do práce.“ Hm, smůla.

„Fajn,“ odpověděla jsem mu s dost netaktním tónem vzhledem k tomu, že mě odveze, ale bylo mi to jedno. Bude lepší, když se mu zprotivím, stejně jako on mně. Scházeli jsme dolů po schodech a já se snažila rozdrtit zábradlí, jak jsem si na něm vylívala vztek. Beze slova mě dovedl ke svému Mercedesu a já se posadila na přední sedadlo. Neotevřel mi tak, jak by to udělal skutečný gentleman. Nebo možná jen litoval, že mě bere s sebou.

„Takže?“ zeptal se a nahodil motor.

„Jeď do nemocnice,“ nařídila jsem mu a koukala z okýnka na trousící se dav. Tohle byla potupa. Připadala jsem si tak slabá vedle něho.

„Co je ti?“ zeptal se a veškerá arogance a sebevědomí vyprchalo, ale do tváře jsem se mu nepodívala.

„Do toho ti snad nic není? Jeď,“ řekla jsem jedovatě a síra mi mohla téct po bradě.

„Taky můžeš jít pěšky!“ zasyčel zlostně nad mým tónem.

„Už sedím, takže jeď. Za hodinu tam mám být.“ Už nic nenamítal a rozjel se. Kola zapištěla, jak divoce došlápnul na plyn. Jakej za volantem, takovej v posteli.

U nemocnice jsem mu práskla dveřmi a utíkala na neurologii. Nebyla jsem tu poprvé a měla jsem neblahé tušení, že to nebude naposled. Radši bych, kdyby přišli na to, co mi je, už z té punkce. Jak já byla vděčná, když ze mě doktorka konečně vytáhla tu velkou jehlu jak prase i s tím sajrajtem. A hola hej… Bylo to k ničemu.

Dali mi nemocniční obleček a já si sundala všechen kov, kterým jsem byla ověšená. Zavedli mě do temné místnosti a můj strach začínal nabírat na intenzitě. Připadalo mi, že mě vedou před kata v podobě velké bílé krychle. Hned, jak jsem ji uviděla, zvednul se mi žaludek. Ten otvor v ní byl tak strašně malý.

Sestra mi pomohla doprovodit mě na lehátko a ještě se ke mně nahnula.

„Snažte se být klidná a zvládnout to až do konce. Je to opravdu nákladné a zdlouhavé vyšetření… Řekněme jen, že pan doktor je pak trochu nervní z toho, když to musí dělat ještě jednou a hlavně ani pro vás to nebude příjemné,“ zašeptala mi a já na ni chtěla zakřičet, jestli si ze mě dělá legraci. To poslední, co mě teď zajímalo bylo, jestli bude pan doktor naštvaný. Vykuleně jsem na ni zírala a moje srdce tlouklo jako splašené.

„Jestli budete mít záchvat a nezvládnete to, tak zmáčkněte tohle tlačítko.“ Němě jsem přikývla a připravovala se na to, co přijde. Skutečnost však byla taková, že mi bylo čím dál hůř. Ztěžka jsem polykala a když se za sestrou zavřely dveře, to lehátko pode mnou se rozjelo. Bylo to pomalé a těžké… Všechno uvnitř mě těžklo. Místnost jsem ztratila z očí, když moji hlavu pohltilo to velké monstrum. Uvnitř mě do očí uhodilo silné bílé světlo. Po mojí hlavě následovalo moje tělo. A to byl konec… Konec snažení se o to, abych ze sebe neudělala hysterku. Ruce i nohy mi vibrovaly a stěny byly tak blízko mě. Nebylo úniku.

„Slečno Harberová, pokuste se uklidnit,“ ozval se doktorův hlas. Ten v tom asi v životě neležel! A pak přišla další rána, po které následovaly neskutečná panická ataka. Stěny se rozhučely a dorážely na moje uši hnusným tahavým zvukem.

Hledala jsem tu silnou Esmé, co mi v životě už tolikrát píchla.

„Uvolněte se a myslete na něco příjemného,“ opět se ozval tupý doktor.

Příjemného, příjemného… Manolo Blahnik přijde ke mně domů a oznámí mi, že celou kolekci mi věnuje zadarmo.

Ne, to nefungovalo.

Brad Pitt mi nahý dělá palačinky...

Hlavou jsem začala trhat ze strany na stranu.

Brad Pitt nahý u mě v posteli...

Začínala jsem se dusit.

„Esmé, no tak. Ty to přece nevzdáš,“ zašeptal Carlisle tím svým dokonalým hlasem.

„Co tu dělá?“ vypískla jsem. Kdo ho sem pustil? Za tohle je zažaluju.

„Pamatuješ, když jsi za mnou přišla na ošetřovnu?“ Jasně, že jsem si to pamatovala.

„Tam si na mě ještě byla milá,“ řekl a zasmál se. Ten jeho smích byl jako zvonečky.

„Tam jsi mě ještě neštval,“ odpověděla jsem mu, ale nevěděla jsem, jestli mě slyší.

„To tě musí někde zavřít, aby sis se mnou promluvila?“ zeptal se trochu nakrkle.

„O čem my dva budeme mluvit?“

„O nás,“ prohodil vážně. Z tohohle už mi vstávaly vlasy na hlavě… O nás. Co s tím pořád všichni mají? Copak mě neznají? Neví, že já nikdy, ale opravdu nikdy, nebudu součástí slov jako nás, my a podobně.

„Formuluj přesně. O mně a o tobě.“ Každý jako součást samostatného celku. Občas jsme se sice spojili v jeden celek, ale to se nepočítá.

„Jsi vážně neskutečná ženská,“ zamumlal a úplně jsem viděla, jak kroutí hlavou.

„To je kompliment?“

„Největšího rázu.“

„V tom případě jsem.“ Tak ráda bych na něj vyprskala všechno, co vím. Jenže dost brzo mi došlo, že to by byla mela.

On se to dozví + Jasper se dozví, že to vím já + Alice v háji = já jsem v háji.

Poslední, co bych chtěla, je ztráta Alice.

„Chci to s tebou zkusit,“ řekl a já zamrkala.

„Co?“ Něco jiného bylo o tom přemýšlet a něco jiného to říct nahlas. Ještě když to řekne on. Bylo to stejně nepravděpodobné, jako že to řeknu já, ale slyšela jsem to.

„Je to pro tebe takové překvapení?“

„Jak zkusit? Jako vztah?“

„Přemýšlej o tom a teď na chvíli vypni, ano?“ Už jsem mu neodpovídala a před očima mi běhaly obrázky Carlislea, jak mě drží za ruku a každé ráno se vedle mě probouzí. Teda, každé ráno leží vedle mě… Ne!

Zbytek rezonance jsem už zvládla v pohodě. Když jsem vyjela ven, mohla jsem zase volně dýchat. Přišla sestra s Carlislem a tím druhým doktorem, kterému jsem přezdívala idiot.

Vyvěsili fotky mého vražedně krásného mozku na svítící tabulku a zírali na něj. Já tam nic neviděla, ale Carlisle v mžiku vyvalil oči a tvář se mu bolestně zkřivila a já měla pocit, že odpadnu. Druhý doktor na to koukal mnohem déle a mně se srdce snažilo dostat z žeber.

„Vidíš to taky, Carlisle?“ ptal se až po deseti nejdelších sekundách mého života. Oči jsem celou dobu měla přikované na Carlisleově tváři. Jako by se odmítal na mě podívat.

„Ano,“ řekl prostě. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by tam něco mohli opravdu najít. Vždyť proč zrovna já?

„Léze na pravém a levém laloku…“ Dál jsem byla v jiném světě. Bum, bum, bum – to dělalo během toho jejich svahilského výkladu moje srdce. Jako by se mi snažilo dát najevo, že tluče… Že je pořád se mnou, a že na toho zrádce jménem mozek se mám vykašlat.

„Může na mě někdo mluvit anglicky?“ zamumlala jsem a dívala se na svoje nehty na nohou.

„Budete tam muset ještě jednou,“ oznámil mi doktor chladnokrevně. Tam? Ještě jednou?

„Zavedeme do těla fosforeskující tekutinu, abychom mohli stanovit přesnou diagnózu,“ řekl mi Carlisle a jediný pohled do jeho zoufalých temných očí mi stačil k tomu, abych věděla, že to je špatné, ne-li dokonce v prdeli.

„Tentokrát chci sedativa! Je vám to jasné?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl dost jistě. Zvládla jsem to jednou, zvládnu to i podruhé, ale nejradši bych si cvakla vodky.

Po sedativech to šlo jako po másle. Nerozptyloval mě ničí hlas a já si představovala, jak utratím všechny svoje peníze za letenku a pobyt na Havaji. Válela bych se na pláži s opáleným krasavcem, pila koktejly a plácala se ve slané vodě. Dokonce jsem měla i ten náhrdelník z květin. Jen podprsenku z kokosu jsem vynechala…

Po vyšetření jsem seděla sama na pokoji, zatímco Carlisle se zavřel s tím druhým v nějaké místnosti. Koukala jsem na televizi a přemýšlela, jaké bude zítra počasí. To, co se dělo mometálně, šlo mimo mě.

Až když se začalo stmívat, otevřely se dveře s číslicí dvacet a dovnitř vešli ti dva. Nikdo jiný za nimi už nešel, a tak dveře bouchly a já nadskočila. Všechno bylo tak hlasité. Vypnula jsem televizi a zírala na zásuvku. Nechtěla jsem vidět jejich výraz, který by mluvil za vše.

„Máme vaše výsledky,“ řekl doktor a já ho chtěla zadupat do země. Měl tak protivný hlas.

„Chci to slyšet od Carlislea,“ utnula jsem ho ledově. Mlčel, ale nejspíš povolil, protože pak mi řekli něco, co nejspíš nezapomenu dokonce svého života, který asi bude zatraceně krátký…

„Máš glioblastom.“

„Anglicky, prosím,“ povzdechla jsem si. Poprvé jsem se otočila, ale Carlisle se díval na toho doktora. Ten přikývl a odešel. Carlisle si sedl na protější postel a zíral do papíru před ním.

„Koukej mi, prosím, do očí,“ požádala jsem ho. Zvednul svoji bělovlasou překrásnou hlavu a zíral do mých očí, které musely být úplně prázdné. Tak jsem se totiž cítila. Prázdná nádoba s pitomým glioblastolem uprostřed.

„Je to maligní nádor…“

„Anglicky,“ řekla jsem suše a doufala, že naposled.

„Zhoubný nádor.“ Ne… Tohle přece nemůže říkat mně…

„Jsi si jistý?“ Zkusila jsem štěstí, které mě nejspíš definitivně opustilo. Přikývl a chtěl mě pohladit po hřbetu ruky. Vytrhla jsem se mu, jako kdybych dostala elektrický šok.

„Dá se to operovat?“ No tak! Teď přikývnout můžeš… Ale on jen zavrtěl hlavou.

„Takže umřu?“ zeptala jsem se a ta otázka mi přišla naprosto pitomá. Jak bych mohla umřít, vždyť mi ještě není ani třicet. Mám spoustu času… Nic neřekl a ani nezavrtěl hlavou.

„No tak, přece nejsi natolik zbabělej, abys mi to řekl.“

„Jsem,“ přiznal.

„Tak to je dost na nic… Kolik času mi zbývá?“ Tak co? Kolik let si užiju? Deset, dvacet…

„Půl roku až rok.“ Rána ocelovou pěstí by byla jemnější.

No tak, Esmé, ty nebrečíš.

Mám zkurvenou rakovinu! Můžu brečet, kdy chci.

Jak jsem si pomyslela, tak jsem taky udělala. Celé tělo se mi třáslo a slzy mi tekly tak, že se ze všeho stala jen bílá čmouha.

„Prosím tě, odvez mě pryč. Kamkoliv,“ prosila jsem ho a dovolila mu, aby mě zvednul z postele. Ta jeho opojná vůně mě obklopila a dodala trochu klidu.

„Kam ji neseš?“ zeptal se někdo.

„Ke mně. Není hospitalizovaná, takže může jít, kam chce.“ Měla jsem bosé nohy a na sobě jen tu nemocniční košili, která se váže na zádech. Carlisle mě držel jen na jedné ruce a druhou vytáhnul mobil. Ústa se mu pouze otevíraly a žádný zvuk z nich nevycházel. Položila jsem si hlavu na sedadlo a bezmyšlenkovitě zírala do prázdna. Ani mi nevadilo, že venku byla příšerná zima. I tady je zima.

„Za chvíli ti bude teplo. Vydrž,“ slíbil a mně se klížily oči. Byla jsem vyčerpaná.

Vzbudila jsem se, až když mě Carlisle pokládal do postele. Zachumlala jsem se do těch sametových peřin a vlasy si rozložila po polštáři.

„Kam jdeš?“ vypískla jsem vyděšeně, když vstal.

„Pryč,“ řekl zmateně, ale hned to zase zamítnul a lehl si ke mně. Nedotýkal se mě a já teď nutně potřebovala fyzický kontakt. Natáhla jsem se pro jeho ruku a držela ji ve své u prsou. Byla tak příjemně chladná.

„Zachráníš mě?“ vypadlo ze mě náhle. Ani jsem na něj neviděla, protože jsem k němu ležela zády.

„Udělám všechno, co budu moct,“ řekl po chvíli uvažování.

„Přísaháš?“

„Ano.“

„Fajn, tak si to pamatuj.“ To bylo poslední, co jsem mu řekla… Aspoň tu noc.

„Tak takhle vypadá člověk?“ zeptal se nějaký slabý, ale krásný hlásek.

„Asi jo. Podívej, jak má tmavou kůži,“ poukazoval druhý hlas na moje opálení. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněly dvě naprosto identické tváře. Vylétla jsem do sedu a těkala očima z jednoho na druhého. Panebože! Už to začíná! Další symptom! Mám halucinace a vidím dvojitě!

I oni dva si mě zvědavě prohlíželi. Měla jsem pocit, že jejich rysy znám. Byly nádherní - až jsem měla potřebu zamrkat.

„Kdo jsi?“ zeptal se ten napravo.

„Esmé a vy?“

„Esmé… Děda říkal, že jsi jeho přítelkyně,“ řekl zase ten napravo.

„Jsi moc hezká, Esmé,“ řekl ten nalevo.

„Kdo je děda?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Děda tu teď není,“ řekl nervózně Carlisle mezi dveřmi. „Vidím, že už ses seznámila s Darrenem a Chrisem.“ Chris byl ten napravo a Darren nalevo, který si mě stále prohlížel jak obraz v galerii.

„Darren a Chris?“ zeptala jsem se a oba dva se usmáli. Páni, byli nádherní.

„Darren,“ představil se vážně a natáhl ke mně ruku. Potřásla jsem mu s ní a měl stejně tvrdou kůži jako Carlisle a v tom momentě mi všechno do sebe zapadlo. Alice mi asi něco zapomněla říct. Řekla, že Rose už porodila a Carlisle ji přeměnil. A protože mě děti nezajímaly, v první řadě jsem se zajímala o Rose… Ale vždyť těm klukům může být tak deset.

„Já jsem Chris,“ řekl ten druhý, mávnul na mě a blýskl se oslňujícím úsměvem.

„Esmé, máš dole snídani. Tousty, slanina…,“ vyjmenovával dál Carlisle a já se začala sbírat z postele. Měla jsem na sobě stále nemocniční košili.

„Ehm,“ začala jsem a Carlisle mi podal jeho šedivou košili a ti dva raubíři se zájmem přihlíželi.

„Sprcha je vedle, ale to už víš…“

„Dovolíte?“ zeptala jsem se a oni pokrčily rameny. I s Carlislem zmizeli ze dveří.

Pustila jsem na sebe horkou vodu a pořádně se namydlila. Bylo tu dámské mýdlo. Nejspíš myslel na všechno. Umyla jsem si vlasy a pak jsem předstoupila před zrcadlo. Odhrnovala jsem různě svoje měděné kadeře a hledala na pokožce náznak toho, že tam někde něco je. Něco, co tam nepatří… Moje rysy byly ztrhané a vyhlížela jsem dost hrozivě. Sáhla jsem do skříňky pro náhradní zubní kartáček a drhla si s přehnanou pečlivostí zuby. Oblékla jsem si košili, která mi sahala do půli stehen. Přičichla jsem k ní a nasála tu vůni. Byla všude cítit, ale tohle bylo koncentrované tak, že to upokojilo aspoň na chvíli moji mysl. Sešla jsem dolů a zabočila do kuchyně, kde na stole bylo vyskládáno kvantum jídla. U stolu seděl Edward s jedním z dvojčat.

„Ahoj,“ pozdravil mě tiše Edward a kmitl ke mně pohledem.

„Čau,“ hlesla jsem a posadila se ke stolu. „A ty jsi který?“ zeptala jsem se blonďáka u stolu. Pane jo. Až vyroste, holky na něj budou stát frontu.

„Darren,“ odpověděl a nabídl mi corn flakesy. Přikývla jsem a on mi je nasypal do misky.

Kde je Carlisle?

„V práci, ale za chvíli je tu,“ odpověděl Edward na mé myšlenky. S ním nejspíš všechna hra končí. Opřela jsem si ruku o hlavu a zase si jezdila po kůži. Edward se na mě zadíval a ta lítost v jeho očích mě drtila.

„To se teď na mě budete dívat takhle všichni?“ zeptala jsem se vytočeně a hrábla lžící do misky.

„Jak dlouho budeš dělat z Carlislea idiota?“ zeptal se.

„Moc dlouho asi ne,“ narážela jsem na svoji sníženou trvanlivost.

„Myslíš, že tě Carlisle nechá umřít? Žádnou jinou ženu by si do postele z nemocnice nepřinesl. A když ano, rozhodně by ji nenechal spát.“ Zvedla jsem obočí a pomyslela na Darrena. Stejně nemohl vědět, o čem mluvíme.

„Je vyspělejší, než vypadá,“ reagoval a rozcuchal Darrenovi vlasy.

„Kde máš mamku?“ zeptala jsem se.

„Táta ji kvůli tobě odvedl,“ odpověděl Darren a zamračil se. „Edward říkal, že víš, co jsme, ale že to nemám říkat dědovi, protože mu to musíš říct sama,“ prozradil mi ten výrostek.

„Edward taky neříká všechno všem, že?“

„Bella na tohle není připravená. Navíc nemám důvod jí to říct. Jsme jen kamarádi.“

„Bella? To je ta žena, co jsi mi o ní vyprávěl?“ zeptal se Darren Edwarda a upíral na něj své oči, modré jako Sargasové moře.

V mojí nemocné hlavě mi proplouvaly myšlenky na Edwarda a titulovala jsem ho různě.

Sobec, lhář, mrtvola, sukničkář…

„Jo, to je ona.“

Zbytek snídaně jsme byli ticho a bylo slyšet jen cinkání mé a Darrenovy lžíce. Pak jsem vstala, uklidila to do myčky a rozhodla se ještě chvíli pobýt, protože jsem si musela všechno promyslet… Ale nejdřív asi všechno absorbovat. V obýváku seděl Chris a koukal na televizi. Bezmyšlenkovitě jsem si sedla k němu a natáhla své bosé nohy na stůl. Myslela jsem na Edwardova slova o tom, že Carlisle mě nenechá umřít. Nejsem pitomá, aby mi nedošlo, jak to myslel. Opravdu by tohle udělal… Ale vlastně proč ne? Jeho to nic stát nebude a já dostanu druhou šanci…

„Jsi první člověk, kterého vidím. Teda, kromě těch v televizi,“ pověděl mi Chris a naklonil hlavu. Studoval každý záhyb mého těla. Trochu jsem si stáhla košili, protože ať už je na tom inteligenčně jak chce, je to dítě.

„Nejsme zase tak rozdílní,“ řekla jsem mu. Na to, že to bylo dítě, dalo se s ním mluvit dobře.

„Můžu si sáhnout?“ zeptal se zvědavě a oči se mu rozsvítily.

„Na co?“ vyjekla jsem vyděšeně.

„Na tvoji kůži,“ odpověděl a už nečekal. Chňapl po mojí ruce a natáhl si ji před obličej. Ten měl sílu… „Hustý,“ ocenil moji pokožku a ruku mi pustil. Pak se zase začal věnovat televizi.

Zanedlouho se otevřely dveře a do domu vkročil Carlisle. Položil svoji pracovní tašku na stůl a podíval se na mě. Jako kdyby čekal, že mu skočím kolem krku a budu se radovat, že je doma. Ráda jsem byla, ale takhle jsem to projevovat neuměla. Fakt byl, že jen díky němu jsem včerejší noc přežila. Vlastně mi pomáhal pořád… A mě to děsilo. Nechci, aby mi někdo pomáhal. Odkdy jsem na někom závislá? A pak mě to přešlo, když jsem se podívala do jeho zlatých očí. Já neumím projevovat city? Vždyť je úplně to samé, co já, a nikdo mu to taky nevyčítá.

„Chci ti poděkovat za včerejší večer, ale už půjdu.“ Ten úsměv plný očekávání mu zmizel z tváře.

„Přinesl jsem ti tvoje oblečení,“ řekl a vyndal ho z tašky.

„Díky.“ Jestli to bylo všechno a nenastane srdceryvné loučení, tak mu budu vděčná. Vtom se přihnal Edward a vyčítavě se na mě podíval.

Teď?

Přikývnul a nejspíš měl pravdu. Já opravdu neměla času nazbyt… Bylo to příšerné. Každý jednou dojde do svého konce, ale když máte vytyčené hranice a víte, že to co nevidět přijde, je to mnohem horší. Radši bych nevěděla nic a jednoho dne bych se už prostě neprobudila.

„Je tu něco, co nevíš,“ vydechla jsem.

„I ty něco nevíš,“ zasmál se. Jo, chlapče, za chvíli ti zmizí úsměv z tváře.

„Ne. Ty nevíš, že já vím,“ hrála jsem si se slovíčky. Vypadal zmateně. „Tak nějak vím, že jsi upír.“ Vypadal ještě zmateněji než předtím.

„Ježiši, krvesaj, pijavice, nemrtvý, vampýr a kdesi cosi,“ vysvětlila jsem mu.

„Ty jsi to věděl?“ zeptal se rozčíleně Edwarda. Ten si jen poklepal na spánek. Carlisle zavrčel a vypadal zklamaně. „Měl jsem ti to říct sám,“ mluvil si sám pro sebe.

„Nemusel. Nechodíme spolu a ani nejsme manželé, takže je to tvoje tajemství, teda bylo.“ Teď jsem si trochu protiřečila, protože ještě před pár hodinami jsem byla naštvaná, že mi to neřekl.

„Jak to, že to víš?“ Čas zachránit Alici.

„No… Asi vidím, ne?“ Fajn, byla to dost ubohá historka, ale nic jiného mě nenapadlo. Znaky upírů na vás sice přímo křičely, ale racionální lidi jsou vůči tomu hluší.

„Nechám tě to strávit,“ řekla jsem a nechala ho tam. Oblékla jsem se v jeho ložnici a sešla zpátky dolů. Pořád stál na stejném místě a zíral na mě.

„Takže, ještě jednou děkuji a prosím, prosím vás všechny, nechte si to pro sebe. Myslím moji famózní diagnózu,“ dodala jsem.

„Počkej. Ty jen tak odejdeš?“

„I já mám leccos ke strávení, ale tvůj slib beru na vědomí,“ připomněla jsem mu všetečně.

„Který?“ On mi jich dal víc?

„Že mě nenecháš umřít.“

Klidně mě v komentářích rozsekejte, ale za tímhle si stojím.

Lidský život je nevyzpytatelný a příšerně křehký a tohle je povídka o lidech... O čtyřech kamarádkách, takže i jim se můžou přihodit lidské věci.

Esmé a Carlisle bude pravděpodobně poslední vztah, který se bude řešit na konci povídky, takže tohle je spíš jejich začátek.

A když chcete Bellu a Edwarda, tak příště bude Bella a Edward. Edward samozřejmě přijal kamarádství jen proto, aby ho proměnil ve vztah, a tak si příště trochu odpočineme od takovýchto drasťáren. :)

A mimochodem, všechna vyšetření a reakce mám ověřené z první ruky, protože mé matce říkali pět let, že se moc pozoruje a určitě je v pořádku. Před rokem jí našli nádor. Díky bohu byl nezhoubný a přišla sice o sluchový nerv, ale žije. Třináctihodinová operace všechno vyřešila. Takže si dokážu představit, jak se člověk cítí.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 20. kapitola: