Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 18. kapitola

30.10.2011 (09:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 6127×

Rosalie

Mám vřískat a kopat kolem sebe? Neměla jsem potřebu to dělat. A hlavně - proč bych to měla dělat? Rozhodně jsem si nikdy nemyslela, že budu těhotná s upírem, ale kdysi jsem taky nevěřila, že udělám vysokou a… Moje mysl byla tak zatemněná nadějí, že to dítě se narodí a bude mít čtyři nohy a dvě oči… No, zkrátka všechno, co dítě má mít. A hlavně, že vůbec bude žít.

Chvála upířím dominantním genům, které jsou vůči mým zabijáckým buňkám odolné. Tedy… Aspoň Carlisle to tvrdí a já mu věřila. Vždyť když existují upíři, tak proč by nemohl existovat hybrid člověka a upíra… Slovo zázrak mi přestalo znít tak zázračně, když mi řekli, že po světě skutečně chodí nemrtví.

Moje tělo sláblo a já jsem se cítila s každou hodinou hůř, ale nestěžovala jsem si. Všechno jsem to vítala. Něco za něco.

Emmett byl jako tělo bez duše. Seděl na pohovce, shrbený a s prázdným výrazem sledoval televizi. Podle něho jsem měla sebevražedné myšlenky, když jsem se rozhodla zkusit a doufat v naše dítě. Neřekl mi to přímo, ale znala jsem ho. Vtípky byly ty tam, a když se o ně aspoň snažil, vůbec to vtipné nebylo. Chtěla jsem ho přivést na jiné myšlenky, ale na jeho oblíbené odreagování jsem neměla sílu.

Stála jsem před velkým zrcadlem v Emmettově, tedy naší, ložnici. Prohlížela jsem se ze všech úhlů, prohýbala se v zádech dovnitř a ven a zkoumala velikost mého břicha. Bylo každý den větší, ale stále se ještě dalo zakrýt dobře střiženými šaty. Věděla jsem, že jsou to jedny z posledních dnů, kdy je šance mít svatbu s mojí rodinou. Nejen s mojí novou rodinou, ale s holkama. Když jsem si na ně vzpomněla, bylo mi do pláče, protože jsem věděla, že už se nejspíš nikdy neuvidíme. Moc dobře jsem si totiž byla vědoma, že tohle těhotenství nepřežiji. Poloupír se s tím narodí, ale moje tělo nemůže koexistovat s upířími geny, když pro ně nebylo stvořeno. Věčnost s Emmettem? Rozhodně důvod ke štěstí.

Scházela jsem dolů po schodech v županu, který jsem teď nosila pořád. Pevně jsem se držela zábradlí, protože jsem neměla úplnou vládu nad nohama. Emmett se na mě otočil a se zoufalstvím si mě prohlédl. Zazubila jsem se na něj a on si povzdychl.

„Kde je Carlisle?“ vypustila jsem tu otázku do vzduchu a odpověděl mi Edward.

„Krmit by tě měl tady tvůj snoubenec, ale šel lovit.“ Krev se stala nedílnou součástí mého života už teď, ale chutnala mi, takže jsem to nijak neřešila. Byla jsem ráda, že Carlisle je fuč, protože za mnou celé dny chodil jako ocásek s teploměrem a kapačkou.

„Rozhodla jsem se, že svatba bude zítra.“ Emmett zavrčel překvapením a upíral na mě doširoka otevřené oči. Edward se tvářil jako u předpovědi počasí, protože věděl, že svatbu plánuji i nadále a Jasper zatleskal. Asi se nudil, a tak měl radost, že bude mít něco na práci.

„Jaká svatba?“ ptal se Emmett zmateně.

„Moje s Carlislem. Asi naše, ne?“ Asi třikrát se nadechnul, že bude protestovat, ale já přimhouřila oči a zakroutila hlavou. Poslušně se posadil do křesla a přepínal programy světelnou rychlostí, že jsem čekala, kdy se nad televizí ukáže dým.

„To je tak, když se nám po dvě stě letech nastěhuje do domu ženská,“ poškleboval se mu Jasper.

„Všechno zařídíme,“ slíbil Edward a usmál se.

„Aby bylo jasno. Žádný kostel, žádná hostina…“

„Žádné házení kytice a ani nic podobného,“ dořekl za mě Edward. To jeho čtení myšlenek mě pěkně otravovalo. Když jsem si totiž uvědomila, že slyší, na co právě myslím, začala jsem myslet na to, na co jsem v žádném případě myslet nechtěla, a to například na noci s Emmettem. A sakra! Už zase. Edward se otočil a mně se vehnala krev do tváří.

„Fajn, tak běžte, když všechno víte.“ Než jsem to stačila doříct, byli oba pryč.

„Jsme tu sami,“ upozornila jsem mou lásku, ačkoli to dobře věděla. „Můžeme si konečně promluvit?“

„O čem?“

„Třeba o tom, proč se mnou skoro nemluvíš…“ Emmett si opět povzdechnul a vyhoupl si mě do náruče. Opatrně mě nesl do ložnice i s mým strachem, že se bude chtít milovat. Položil mě na postel. Za žádných okolností jsem nechtěla dát najevo, že mě bolí celé tělo.

„Oscara nedostaneš,“ řekl a lehl si klidně vedle mě.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě a až po chvíli mi došlo, že tohohle upíra asi neoklamu.

„Promiň za všechno, ale mám na sebe vztek. Připadá mi, že se mi ztrácíš před očima a já to klidně dopustím,“ přiznal se staženým obočím.

„Klidně to teda rozhodně nedopouštíš. Polovina nábytku je na prach.“

„Kdyby si mě nepotkala, nikdy by se to nemuselo stát.“

„Kdybych tě nepotkala, nikdy bych se doopravdy nezamilovala a nikdy bych neměla šanci mít dítě. Emmette, prostě to bude komplikované, ale co v životě není? Slibuji, že všechno dobře dopadne,“ řekla jsem jistě.

„Radši nic neslibuj,“ šeptnul.

„Asi si budu muset zvyknout na to, že teď budeš pár týdnů nehorázný pesimista.“ Protočil oči. „Nejsi ani trochu šťastný?“ zkusila jsem.

„Jo. Moje štěstí se živí z tvé bolesti.“

„Takže jsi,“ vydechla jsem radostně. Nic neříkal a já brala mlčení jako souhlas. Přiložil mi ruce na břicho snažil se zachytit pohyby našeho dítěte. Nebylo to normální těhotenství, takže jsem už teď dostávala pěknou nakládačku.

„Nedokážu se tomu ubránit. Když jsem byl člověk, neměl jsem myšlenky na děti, a když jsem zemřel, myslel jsem, že brány se mi definitivně uzavřely, ale nevadilo mi to. Teď, když vím, že tady roste naše dcera nebo syn… To je pocit.“ Když řekl naše, tetelila jsem se blahem. Bylo úžasné vědět, že jsem to stvořila s ním.

„Snad bude po tatínkovi,“ vyslovila jsem své přání nahlas. Emmettovy oči zjihly, když jsem ho označila jako otce.

„Já doufám, že po mamince,“ protestoval. Chvíli bylo ticho až Emmett zaujatě zvedl hlavu.

„Už jsi přemýšlela o jménu?“ Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem takovou radost z toho, že to dítě donosím, že jsem tohle úplně vypustila.

„Ale ty ano, když se ptáš.“

„Já můžu myslet na deset věcí najednou.“

„Já vím. Edward mi dával přednášku. Takže?“

„Když se nám narodí dcera, tak Emily.“

„Proč Emily?“

„Myslím, že se tak jmenovala moje matka,“ řekl a divně u toho zkroutil obličej, jakoby si vybavoval něco velice nepříjemného.

„Emily je krásné,“ souhlasila jsem. „A když budeme mít kluka?“

„Benjamin.“

„Tak to budeme ještě muset prodiskutovat,“ řekla jsem a zasmála se.

Alice

Ráno mě vzbudil telefonát od Esmé. Mám prý zjistit kolik je Carlisleovi let. Prý ji to zajímá. Myslela jsem, že pojedu k ní, roztřískám jí telefon a vysvětlím, že mi nemá volat kvůli kravinám. Aspoň ne v den, kdy mám volno a hodlala jsem spát až do oběda. Uškrtit, rozsekat a utopit…

Navíc jsem neměla ani jak to zjistit. Jasper se mi neozval přes týden a já měla pocit, že tenhle vztah uvízl na mrtvém bodě, ale za to si můžu asi sama. To na mně stojí to rozhodnutí o přeměně. Strašně jsem to chtěla. Přeměna totiž znamenala, že budu s Jasperem, ale před pár dny jsem konečně přišla na důvod své zdrženlivosti. Vůbec jsem si to neuvědomovala, dokud mi Bella nezavolala, že Rose je zase těhotná. Ona přijde o dítě a já přijdu o šanci mít někdy dítě. Nikdy jsem je nechtěla a najednou o nich přemýšlím a zdráhám se něčeho, co jsem strašně chtěla. Copak nemám vlastních problémů dost?

Od mého zjištění jsem neměla ani jeden sen, což bylo super, protože jsem se dobře vyspala, ale bylo to špatné znamení. Asi jsem svým uvědoměním narušila budoucnost… Nevěděla jsem, co si počít.

Zapnula jsem televizi a uspořádala si zkrášlovací den. Manikúra, pedikúra a pleťová maska.

Osprchovala jsem se, na hlavě si udělala turban a na obličej jsem si naplácala modrou kaši.

„Modrá ti sluší,“ řekl Jasper a narovnával závěsy, které pocuchal svým příchodem.

„Už jsi někdy slyšel o dveřích?“ vyjekla jsem a úzkostlivě si přitáhla župan k tělu. Bezva! Vypadám jako mořská příšera a ještě jsem vstávala levou nohou.

„Něco málo,“ prohodil a posadil se na pohovku naproti mně. „Potřebuji s něčím pomoct.“

„S čím?“

„Rosalie je těhotná.“ Nějak mi unikla pointa. Ovšem, že jsem to věděla. Už týden se jí snažím marně dovolat. Za prvé jsem ji chtěla podpořit, protože to nebyla v jejím případě šťastná novina a taky jsem chtěla vědět, proč Emmetta podvedla. Přece ho tak miluje, že to měla vytesané na čele. Mohla být jako ty kreslené postavičky, co jim vyletí oči z důlků a místo panenek mají srdíčka.

„Asi bych měl dodat, že Rosalie je těhotná s upírem,“ řekl, když viděl můj nechápavý výraz.

„Vy můžete mít děti?“ vypískla jsem radostně.

„Teď, díky Rose, víme, že můžeme, ale jen muži.“ V hlavě mi šrotovalo, jak jsem přemýšlela. To, čeho jsem se nechtěla vzdát… Já se toho vzdát nemusím.

„A sakra!“ zašeptal a vyděšeně mě sledoval. „Jsem empatik a ještě k tomu mi je dvě stě let a nedokázal jsem přijít na to, proč couváš od toho, co tolik chceš. Dítě…“ Nemohl uvěřit – jak říkal – vlastní hlouposti a smutně kroutil hlavou.

„Ale tohle všechno mění,“ řekla jsem a sedla si před něj na stůl. Zapomněla jsem, že vypadám, tak jak vypadám a hleděla mu hluboko do očí. Ruku jsem mu položila na tvář a on zatnul čelist.

„Nemění to nic. Ne mezi námi dvěma. Rose je těhotná týden a nechtěj vědět, jak na tom je. A bude se to zhoršovat. Musí pít krev, aby se udržela při životě. Nikdy nedovolím, aby sis tím prošla i ty,“ zavřel mi nemilosrdně vrátka.

„Nemyslíš, že tohle by byla moje věc,“ protestovala jsem mírně nakvašeně.

„Ne, nemyslím. Chtěl bych pro tebe udělat všechno na světě, ale ne nic, při čem by si mohla přijít o život.“ Ta věta byla nádherná a hrozná zároveň.

„Rose… Rose to nepřežije?“ zeptala jsem se a možná ani nechtěla slyšet odpověď. Ruku z jeho tváře jsem chtěla stáhnout, ale on si ji tam přidržel svojí vlastní.

„Carlisle ji přemění hned po tom, co udělá císařský řez.“

„Tak vidíš. Stejně se tohle stane i mně… Teda bez toho císařského řezu,“ dodala jsem.

„Já jsem taky neřekl, že přijdeš o život při porodu.“ Vážně se na mě zadíval.

„Jasně. Tvoje sebeovládání. Nechceš to aspoň zkusit?“ To jsem to dopracovala daleko. Prosím ho o sex.

„Alice, vnímám tvoje slova, ale polovina mé mysli se soustředí na to, jak ti krev proudí tepnami. Slyším každý úder tvého srdce a je to tak sladké a šťavnaté… Nedokážeš si to představit… A kdyby jen o jednu setinu ta polovina převýšila tu druhou polovinu… Jsi mrtvá.“ Absorbovala jsem jeho slova a uvědomila si, že nikdy nebudu mít všechno. Musím si vybrat… Ale já nechtěla mít dítě s nikým jiným. Chtěla jsem ho s Jasperem. Rozhodla jsem se svést konverzaci jiným směrem.

„A s čím chceš teda pomoct?“ Nechal mě pustit jeho tvář a já mu prohrábla medové vlasy.

„Vlastně s ničím. Už mám všechno hotovo, ale chtěl jsem to využít jako záminku k tomu, abych strávil den s tebou. Počasí nám přeje,“ řekl a ukázal na zataženou oblohu.

„Tak jdeme.“

„Já proti tvé vizáži nic nemám, ale až uvidíš dva pány v bílých pláštích, tak utíkej,“ radil mi a usmál se. Páni, on má snad dobrou náladu, protože vtipy a Jasper… To mi nějak nešlo dohromady.

„Kdyby si tohle řekl dámě v tvé době, tak ti jednu vrazí.“ Usmál se ještě víc a odhalil zuby jako perličky.

„Mám štěstí, že moje dáma žije v dvacátém prvním století.“

„Poslyš, ty vtipkuješ a směješ se nahlas…,“ uvažovala jsem a pak udělal něco, co ještě neudělal, a to bylo dost smutné, vzhledem k tomu, že mi je dvacet čtyři a prakticky spolu chodíme. Jemně mi dal ruce kolem pasu a políbil mě. V životě jsem nezažila nic lepšího až na orgasmus a přehlídku v Paříži minulý rok.

„Protože tě miluji, Alice. Zamiloval jsem se do tebe už při druhém setkání, když jsem z tebe cítil ty vibrace. Zaujala jsi mě a pak jsem si tě začal všímat víc než jako potravy a ukázalo se, že si to nejkrásnější a nejbáječnější stvoření, co jsem kdy viděl.“ Myslela jsem, že se mi podlomí nohy. Den vypadal hned líp.

Bella

„To snad nemyslíš vážně! Sportovní hala?“ vyprskla jsem, když jsem uviděla ten nápis.

„Klid. Nikdo neříká, že budeš muset něčím házet nebo něco odpalovat.“ Nasadila jsem tu nejkyselejší grimasu, co jsem našla a on mě táhnul za ruku dovnitř. Mělo mi to dojít, když mi nařídil, abych si zabalila sportovní oblečení.

U šaten jsme se rozdělili a já se převlékla. Naštvaně jsem se ploužila dovnitř haly a tam uviděla Colina, jak se vesele usmívá. Dupala jsem nohama k němu založila si ruce na prsou.

„Tak co tu budeme dělat?“ Ukázal na trampolínu a já vytřeštila oči. Opravdu romantické odpoledne.

„Jsi poslední dobou strašně roztržitá a na tomhle se uvolníš.“ A to si přečetl kde?

„Jestli si něco zlomím, tak si mě nepřej.“ Byla jsem strašně jedovatá, ale to jsem byla teď pořád. Kvůli komu asi? Ještě do toho Rose… Bylo toho na mě moc. Ještě k tomu byl Colin extrémně milý a pozorný, a to mě zabíjelo, protože jsem byla ta mrcha, co ho podvedla. Nemohla jsem na to zapomenout…

Pomohl mi vyšplhat po žebříku a já nemotorně vlezla na platformu, která byla obehnaná sítí kvůli antitalentům jako jsem byla já. Nohama jsem prozkoumávala tu plochu, od které jsem se měla odrážet. Opatrně jsem našlapovala a pak jsem se trochu zhoupla. Okamžitě se to zavlnilo a vyneslo mě to pár centimetrů do vzduchu. Líbilo se mi to, a tak jsem začala skákat jako pominutá. Vznášela jsem i dva metry nad trampolínou, vřískala a smála se. Až po chvíli jsem si všimla, že mě Colin s pobaveným úsměvem pozoruje.

„To je super!“ zařvala jsem na něj udýchaně a skákala po celém obvodu.

„Jdu si zahrát squash a ty se bav,“ řekl a odešel. Za chvíli ze mě lilo, ale já se nemohla nabažit toho stavu beztíže, dokud mi nezazvonil mobil v kapse. Display hlásal Rose. Okamžitě jsem to zvedla a začala lézt dolů po žebříku.

„Ano?“

„Ahoj, Bello,“ pozdravila. Její hlas zněl strašně unaveně.

„Ahoj. Co se děje?“

„Potřebuji, aby sis zítra udělala volno.“

„Jasně. Proč?“

„Zítra se stanu paní Cullenovou,“ oznámila mi.

„Ale…,“ nemohla jsem najít slova, „a co… Co?“

„Bello, po svatbě odjíždím s Emmettem do Evropy. Potřebuji se vzpamatovat z toho… My oba se z toho potřebujeme vzpamatovat,“ vychrlila.

„Ale…“

„Bude to na radnici na Páté ve tři.“

„Dobře a…“

„Jen rodina. Vy a Cullenovi. Víc nepotřebuji.“

„Budu tam.“

„Díky, Bello.“ A to byl konec našeho rozhovoru. Ale co jsem po ní vlastně chtěla? Má za sebou další potrat.

„Myslel jsem, že nerada sportuješ,“ řekl Edward za mnou a já vyskočila metr do vzduchu i bez trampolíny.

„Zkus mi teď říct, že mě nesleduješ!“

„Nesleduju tě,“ řekl klidně.

„Tohle je směšné.“ Otočila jsem se k němu zády a šla se posadit na lavičku, protože před ním skákat nebudu. Samozřejmě si sedl ke mně.

„Můžeš mi konečně říct, co chceš?“

„Chci tě zpátky,“ oznámil mi.

„Co? Asi mi něco uniklo… To ty si dobrovolně odešel z mého bytu.“

„Dobrovolně ne.“

„Aha! Jasně…“ Kývala jsem hlavou a zvedla omluvně ruce.

„Rozmysli si to. Zítra mi můžeš říct odpověď.“ Měla jsem na něj zakřičet, že ani náhodou, ale místo toho jsem přikývla. Usmál se a políbil mě na tvář. Nechala jsem ho, aby to udělal.

„Ahoj,“ řekl a odešel. Bylo mi jasné, že téhle tíhy mě už nezbaví ani trampolína. Už jsem se nechtěla cítit tak příšerně. Nechtěla jsem na všechny kolem sebe plivat síru. Hlavu jsem si položila do dlaní a věděla, že to musím Colinovi říct.

Ráno před svatbou Rose jsem seděla u okna a česala si vlasy. Colin se mi snažil opravit protékající záchod a já se snažila sesbírat odvahu k tomu, abych mu řekla pravdu. Zvedla jsem se ze židle a šla do koupelny. Opřela jsem se o rám a sledovala ho, jak se drbe na hlavě a v druhé ruce má hasák.

„Coline, musíme si promluvit,“ začala jsem klasickou frází.

„Jasně.“

„Tohle tu nech.“ Sebrala jsem mu hasák z ruky a položila ho na komodu. Nerada bych, aby mě to pak trefilo do hlavy. Došli jsem do obýváku a zůstali stát.

„Coline, spala jsem s bývalým přítelem.“ Na tohle neexistuje žádná zlehčující metoda. Jakmile jsem to řekla, spadl mi kámen ze srdce, ale Colinovi tam asi jeden přibyl. Jeho obličej ztratil barvu a zadíval se do země.

„Kdy?“

„Na té zásnubní hostině,“ šeptla jsem s hanbou.

„Spala jsi s ním víckrát?“

„Ne! Jen jednou.“ Ale to bohatě stačilo k tomu, aby mě bolest v jeho očích drtila na padrť.

„Fů,“ vydechnul a založil si ruce vbok. Zavládlo děsivé ticho.

„Prosím tě, mluv se mnou.“

„Nemám ti co říct.“ Odmítal se na mě podívat a mně se slzy začaly kutálet po tvářích.

„Musím jít. Mám objednané pacienty.“ Byla sobota, a to nikdy žádné pacienty neměl.

„Je mi to líto,“ vzlykla jsem. Otočil se a strhnul z věšáku svoji bundu. Bylo mi jasné, že tohle je konec. Colin je možná ohleduplný a hodný, ale idiota ze sebe dělat nenechá.

Alice

Šla jsem zavěšená na Jasperovi po schodech na radnici. Došli jsem do místnosti, kde už stáli všichni Cullenovi včetně Emmmeta. Oddávající stál za dřevěným stolem. Esmé a Bella seděli v první řadě a něco probírali.

„Rose chce s tebou mluvit,“ pošeptal mi Jasper a ukázal do vedlejší místnosti. Otevřela jsem dveře a Rose se odtrhnula od zrcadla.

„Zlato, sluší ti to,“ zhodnotila jsem její jednoduché bílé šaty, které se jí pod prsy rozšiřovaly. Bylo mi jasné, proč si vybrala tenhle střih. Vlasy měla rozprostřené po zádech a všimla jsem si, jak se trhaně nadechuje.

„Včera mi to teprve řekli… Že to víš.“ Vypadala, že jenom stát ji stojí hodně námahy.

„No jo.“

„Takže jsi věděla, že Emmett je upír.“ Zakývala jsem provinile hlavou. Přikývla a usmála se.

„Půjdeš mi za svědka?“ zeptala se náhle.

„Já?“ Opět přikývla.

„Jen něco podepíšeš, ale chci, abys to byla ty, protože ty jediná můžeš doopravdy svědčit. Ty jediná víš pravdu.“ Nebyla jsem to jenom já… A vtom mi došlo, že Edward stojí ve vedlejší místnosti a umí číst myšlenky.

Prosím tě, neříkej to Jasperovi! Tohle je v hajzlu. I když je možné, že už to zjistil na hostině.

„Bude mi ctí.“ Chtěla jsem otevřít dveře, když jsme se jí ještě zeptala na otázku, co mě pálila na jazyku.

„Bojíš se?“

„Vůbec. Těším se.“

„To je dobře.“

Svatba to byla jednoduchá, ale Emmett a Rose ji rozsvítili. Slíbili si věčnou lásku a většina z nás v místnosti věděla, že věčná opravdu bude. Edward mě probodával pohledem, ale Jasper se usmíval, takže to vypadalo v pořádku.

Bylo mi jasné, že Rose s růžovými tvářemi a slzami v očích vidím naposled. Všechny jsme tiše brečely, a když jsme objímaly Rose, přímo jsme řvaly.

Rose slíbila, že z "Evropy" pošle pohled.

Po obřadu se každý rozešel jiným směrem. Se mnou šla Esmé.

„Svatba,“ odfrkla si. „Ty se chceš vdávat?“ Záludná otázka.

„Nechtěla jsi vědět, kolik je Carlislovi let?“ vyhnula jsem se odpovědi otázkou.

„To teda!“

„Bude mu čtyři sta.“ Když mi to Jasper řekl, zůstala jsem zaraženě zírat. Ale Esmé není já.

„Už to není blbý éro a umí používat péro.“ Zavrtěla jsem hlavou a vešla i s ní do baru.

Bella

„Budete mít teď v domě o jedno místo míň, co?“ Šla jsem s Edwardem po ulici a koukala na zelené listí. Každou chvíli začne žloutnout.

„To jo,“ řekl. Bylo vidět, že chce slyšet můj verdikt.

„S Colinem je konec,“ oznámila jsem mu a on šlehnul pohledem ke mně.

„Takže?“

„Takže nic. Rozhodla jsem se, že ti nabídnu přátelství. Chci být chvíli sama.“ Přimhouřil oči a já čekala, že mi řekne, že na přátelství mi kašle.

„Když si myslíš, že se mnou můžeš být kamarádka, tak dobře.“ Vypadal, že mu to vůbec nevadí.

„Přátelé?“ zeptala jsem se ho a natáhla k němu ruku.

„Přátelé,“ souhlasil a v očích se mu zablýsklo. Pak mu zazvonil mobil.

„Budu muset jít, ale koukej.“ Nastavil přede mně jeho mobil a zadal upravit jméno Bella.

„Moje kamarádka Bella,“ napsal tam novou verzi. Usmál se a já taky.

„Můžou se kamarádi líbat?“ zeptal se.

„Jen ti hodně dobří.“

„A to jsme, ne?“ Nevěděla jsem, co s Edwardem jsme, ale bylo mi jasné, že ze svého života ho vyškrtnout nemůžu. Na to jsem ho měla moc hluboko. A tak jsem zvolila přijatelnější variantu a stala se jeho kamarádkou.

„Jsme,“ souhlasila jsem, a když se sklonil k polibku, v poslední chvíli jsem otočila hlavou a jeho rty se dotkly mé tváře. „A kamarádi si ze sebe velmi často utahují.“ Otočila jsem se a nechala ho tam. Když jsem se ohlédla už tam nestál. Pak dopadl na chodník list. Byl žlutý.

Rose a Emmetta teď na chvíli opustíme, ale kdo chce, může hodit do placu jméno pro jejich malé. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 18. kapitola: