Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Crescent - 6.Návštěva

24.08.2009 (10:30) • HarrynaPotty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1864×

6.Návštěva

Ahm. Proč to nedokáže pochopit? Já ho miluji nadevše, snad by to šlo nějak oddálit. Ale ne navždy. Pořád v hlavě slyším jeho božský hlas, jeho krásné hnědé oči a jeho zářivě krásné bílé zuby usmívajíc se na mě pokaždé, když mě uvidí. Neviděla jsem ho dva dny. Dva dny. Jenom dva dny.  Dva nejtěžší dny v mém krátkém životě. Dva dny plné, ba naopak prázdné. Jako kdyby slunce nevyšlo na obzor, jako kdyby mraky zahalily můj svět, můj skoro utajený svět. Náš svět. Jaké to je být člověkem? Jaké to musí být? Normální život? Kamarádi. Manželství. Děti. Smrt. Jaká je smrt? Cítí to někdo? Kdyby se někdy něco stalo Jacobovi, neunesla bych to. Život bez něj, svět bez něj nemá šťávu. Sakra. Sakra. Proč je život tak neuvěřitelně zlý? Proč? Jestli má Carlisle pravdu a existuje Bůh, proč mě trestá. Jsem manželské dítě. Jo. Aha. Jsem polo-upír v tom bude asi ten háček. Jestli má otec pravdu pak mám či nemám duši? Můžu mít rozpolcenou duši? Co to vůbec duše je?

Jacobe. Jakee. Miláčku. Tolik mi scházíš a já pořád nemám odvahu ti zavolat. Mám strach, že mě odmítneš. Jak stvoření jako já může milovat někoho tak dokonalého, že mi pokaždé naskočí červeň do tváře, když ho uvidím? Musím mu zavolat. Musím ho vidět. Jestli to budu ještě dále oddalovat, nikdy se nedočkám toho nádherného muže. Muže. Ale chce on, abych byla já jeho ženou? Opravdu si to přeje stejně jako já?

A ty komplikace s mojí maminkou, situaci nijak nezlepšují. A tatínek se tay nijak vyjímečně nechová. Jak mohl Jacob milovat moji maminku a teď miluje mě? Otisk to možná překonal, ale právě teď jsem našla tu chybu. Chyba není v Jacobovi, ale ve mně. Nedokážu s ním být. Nemůžu mu ublížit tak, jak to udělala moje maminka. Nemůžu ho nechat spáchat sebevraždu tím, že shromaždí své úspory a zajede si do Itálie tak, jak to chtěl, udělal, můj otec. Jacob je tak úžasný, ale pro mě se nehodí. Nemůžu mu ublížit. Ale musím ho vidět. Zavolám mu teď hned. Dobře, napočítám do deseti. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Zhluboka dýchat Renesmee. Sedm. Osm. Devět. Devět a půl. Devět a půlku k půlce. Děvět a skoro deset. Deset. Udělám to zavolám mu.

Někdo však zaklepe na dveře mého pokoje: ,,Vstupte!‘‘.

,,Ahoj Renesmee, víš, kdo k nám přijel na návštěvu?‘‘

,,Ne, to nevím Alice, kdo?‘‘

,,Nahuel.‘‘

,,Nahuel?‘‘

,,Ty si nevzpomínáš?‘‘

,,Myslíš toho Nahuela, Nahuela z Jížní Ameriky, toho Nahuela, který je také polo-upírem, až na to, že jeho rodiče jsou mrtví a má jed v zubech? Toho Nahuela‘‘ ( zkuste si tu větu říci aspoň třikrát, mě se jazyk pěkně zatočil:-)¨.

,,Ano, Nessie. Toho Nahuela. Teď je v našem domě a Carlisle s ním mluví.‘‘ její úsměv se najednou rozplynul.

,,Bolí tě hlava, viď?‘‘

,,Víš, s tebou mě taky bolela hlava, ale Jacobova přítomnost to nějak, bránila té bolesti proniknout mi do hlavy.  Když tu Jacob není, zvykla jsem si na tu bolest, ale s Nahuelem je ta bolest silnější chvilkami se to nedá vydržet. Ráda zase uvidím Jacoba Blacka.‘‘ vyslovila jeho jméno důrazně, jako kdyby mi chtěla něco naznačit.

,,Já nemůžu Alice, chtěla jsem mu zavolat, ale něco mi v tom brání.‘‘.

,,Promiň Renesmee, ale jestli nezavoláš Jacobovi, víš ono je to hodně nepříjemná bolest, budu muset na chvíli s Jasperem odjed.‘‘ stoupla si před okno, dívala se na oblohu, tady v Oregoně na jihovýchodní části státu, je chladno a často zamračeno. Ale ne tolik jako ve Forks. Forks. Kéž bychom se tam mohli vrátit. Cesta k Jacobovi by byla mnohem kratší. Ale nejdeto. Pro vlkodlaka a upíra není pár set kilometrů nic, ale pro mě ano, rychle se unavím a než bych došla do La Push, tedy k harnicím La Push tak bych zemřela únavou. Poslední dobou se snažím moc nelovit zvířata, začíná mi jich být líto. Snažím se jíst často lidské jídlo, ale není to ono. Budu si , ale na to muset zvyknout. Kapla mi na otevřenou dlaň slza. Slza z mého oka. Začala jsem plakat a ani jsem si toho moc nevšimla. Znáte ten pocit, když brečíte a špatně vidíte? Mě to právě bylo jedno. Celý můj svět je bez Jacoba jedna velká mlha hustá ,jak smetana na dort. Chybí  mi jeho teplé tělo, krásně hřeje. Ale proč se nedokážu vzchopit k tomu, abych mu zavolala? ,,Protože jsem hloupá. Jsem hloupá. Hloupá.‘‘.

,,Nejsi hloupá. Jenom jsi v mnoha věcech jako tvoje matka, jako Bella.‘‘

,,Tati! Nečti mi moje myšlenky.‘‘

Přisedl si za mnou na postel: ,,Ale zlatíčko, já ti nečtu myšlenky, mluvíš moc nahlas.‘‘

Jsem se zbláznila, stal se ze mě psychopat. Bylo by mi lépe, kdybych se prodala na pokusy. Chcete pokusného polo-upíra? Tak tady máte. Vemte si všechno, moje srdce, mozek, játra.

,,Renesmee, jsi v pořádku?‘‘

,,Ano, jsem. Jen jsem se zamyslela.‘‘

,,Dobře.‘‘ políbil mě na čelo a odešel.

Měla bych jít uvítat Nahuela. Zvláštní jméno Nahuel. Jeho otec je zlý. Jak to může dělat ženám, a přitom vědět, že žádná z nich to nepřežije, tedy kromě maminky. Ona přežila. Za to jsem ráda. Moje maminka je ta nejlepší maminka na světě. Ano párkrát se s Rosalí nedohodla. Rosalie mě první tři roky vychovávala. Nikoho nechtěla ke mně pouštět. Chtěla mě jen pro sebe. Ale Jacoba to neodradilo. Vždyť otisk je silná emocionální věc, silnější než láska, ale dá se to vůbec srovnávat, Otisk a láska? Není otisk jenom nucená láska a osoba, do které se někdo otiskl se musí podrobit, že by ztráta otiskujícího vlkodlaka bolela?

V hlavě se mi vybavuje poslední rozhovor s Jacobem. Je toho na mě moc. Billyho smrt. První pusa. Návštěva Nahuela. Možná, že to, co právě prožívám má něco společného s mojí osobou. Možná, že když jsem polo-upír, přemýšlíme trochu jinak.

Kdybych si tak mohla promluvit s nějakou vrstevnicí mého druhu, třeba by mi mohla pomoci. Možná by mě chápala. Zeptám se Nahuela.

Vstala jsem. Šla jsem si do šatny ve které byly většinou šaty, které mi vybrala Alice. Chtěla jsem něco slavnostního, ale ne tolik křiklavého. Otevřela jsem obrovskou skříň a sedla si před ní na Zem. Dívala jsem se na tu kupu oblečení. Poskládaného a pověšeného ve skříni. Vezmu si šaty? Nebo raději kalhoty? Je venku zima? Teplo? Teplo. Ano teplo Jacobova těla mi schází. Jsem na tom špatně, když ani nevím jaké je venku počasí? Vstala jsem a šla se podívat do malého okénka v mé šatně. Moje šatna vypadala jako pokoj, pokoj plný skříní, stěny měli odstín azurové barvy, koberec je modro-hnědý, celá místnost působí uklidňujícím dojmem. Uprostřed místnosti je malé okénko. Podívala jsem se skze něj. Venku právě začalo poprchávat. Malé kapky vody začaly padat na zem. Pomalu, ale intenzivně začalo pršet.

Otočila jsem se zpátky ke skříni. ,,Dnes bude dobrá volba kalhoty a tunika.‘‘ řekla jsem si nahlas. Moje výška je 150 cm ( což je asi 5 stop nebo 62 palců ) se tunika bude hodit perfektně. Alice tuniku nosí často. Oblékla jsem si ji, podívala se do zrcadla (http://www.i-radost.cz/index.php?main_page=popup_image&pID=599 ). Zelená tunika je dobrá volba. Zakroutila jsem spokojeně hlavou, ale jaké kalhoty si vezmu? A pak tu byly. Bílé legíny s krajkou u nohavic, oblékla jsem si je a k nim jsem si vzala takové zvláštní boty, bez podpatku, i když mě Alice párkrát obula do bot s podpatky, cítila jsem se vždy divně, nejspíš jsem měla strach, že se v nich zabiju.  (http://g-images.amazon.com/images/G/01/Shopbop/media/images/products/ellam/ellam2001412397/ellam2001412397_347x683f.jpg ).

Zavřela jsem obrovskou skříň, vzala si deštník a sešla po schodech do kuchyně. Podívala jsem se na jídelní stůl, vždycky tam maminka nebo tatínek nechají takovou krásnou ozdobnou mísu naplněnou karamelkami. Nakoukla jsem do mísy, byly tam. Vzala jsem si jednu. Vyhodila obal karamelky do koše. Přešla jsem do předsíně, otevřela dveře, venku opravdu hodně pršelo. Rozevřela jsem deštník, zavřela dveře. Nemusela jsem zamykat. Bydlíme daleko od civilizace a kdyby nás náhodou chtěla třeba nějaká lana nebo zajíc vykrást, moje rodina by to poznala.

Zastavila jsem se před domem Cullenů. Jejich dočasný dům je odlišný od toho, který je ve Forks. (http://www.zakynthos-villas.com/images/bozonos-villas/main.jpg ). Vše zařizovala Esmé. Nejkrásnější je asi ložnice maminky a tatínka (http://www.zakynthos-villas.com/images/bozonos-villas/accommodation.jpg ).

Zase jsem to udělala, zamyslela jsem se. Dveře od domu se otevřeli a Esmé se na mě vřele usmála a objala mě, jako kdyby mě neviděla mnoho let: ,,Ráda tě zase vidím Renesmee.‘‘

,,Já tebe také Esmé.‘‘

Znovu se na mě mateřsky podívala a vyzvala mě do domu.

,,Už jsi slyšela tu novinu?‘‘ opřela svou tvrdou ruku o mé rameno.

,,Ano. Alice mi ji pověděla. Esmé, kde je Alice? A Jasper?‘‘ najednou jsem si vzopmněla, co my Alice řekla. Najednou mi to došlo, buď ona a Jasper nebo Nahuel, ale já se toho chtěla tolik dozvědět o svém druhu.

,,Jeli na delší dovolenou na Aljašku.‘‘

,,Na Aljašku a nevíš, kdy  přijedou?‘‘

,,To nevím drahoušku.‘‘

Najednou jsem stála před ním. Carlisle se na mě usmál, ale na jeho tváři byla vidět starost. Nahuel. Tak dlouho jsem ho neviděla. Viděla jsem ho naposledy, když jsem byla ještě dítě. Ano. Dítě.

Jeho vůně, vála až ke mně. Jeho zlaté vlasy, mu splývaly s dokonalým obličejem, měl skoro stejnou barvu duhovky jako mám já, jenže byla trochu tmavší, možná tím, že se živí lidskou krví.

,,Dobrý den, Renesmee.‘‘ podalmi ruku na přivítanou, připadal mi jako spandlý anděl na zemi.

,,Dobrý den, Nahueli.‘‘ vykoktala jsem ze sebe.

,,Nechtěla byste se jít projít?‘‘ podíval se mi do očí.

,,Ráda.‘‘

Ukázal rukou ven. ,,Omluvíte nás?‘‘

,,Ale jistě.‘‘ odpověděl Carlisle.

Autor: HarrynaPotty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Crescent - 6.Návštěva: