Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » City bez slz, láska bez snu - 5. kapitola

11.07.2011 (11:30) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1666×

Je zvláštní, že i po cestě domů jsem se nemohla zbavit pocitu, že je někdo za mnou, ale když jsem se ohlížela, nikdo tam nebyl. Jen malé koťátko. Později jsem si uvědomila, že byla chyba, když jsem si neuvědomila, že to není obyčejné kotě. Ale to už opravdu bylo příliš pozdě.
Když jsem se otočila u dveří domu, kotě bylo pryč. Jen jsem stroze pozdravila a vyběhla jsem po schodech nahoru. A tam sedělo na zemi bílé kotě. To, které jsem viděla venku…
„Vypadni odsud!“ zakřičela jsem na něj, ale ono mě jen pozorovalo. Mělo krásné modré oči… A potom mi to konečně došlo. Tohle je přeci…
„Odejdi, Katherine. Nepozvala jsem tě,“ řekla jsem chladně.
Kotě se napnulo a v následující chvíli přede mnou stála Katherine. Teď jsem si uvědomila, že to byla ona, koho jsem viděla na hřbitově. Tajemně se usmívala.
„Vlastně mě pozvala tvá černovlasá… sestřička?“ odpověděla a přistoupila k poličce, kde si s předstíraným – nebo snad s opravdovým – zájmem prohlížela mé knihy.
„Vypadni od toho,“ zavrčela jsem.
Neodpověděla, místo toho si vytáhla knihu Srdce Lovce, kterou ještě ani nemám dočtenou a prolistovala ji. Zdálo se, že ji baví mě rozčilovat.
„Proč tě vlastně Alice pozvala?“ zeptala jsem se.
„Co já vím? Neptala jsem se. Hrozně pištěla, ale mám za to, že říkala něco jako: ´Ta je ale roztomilá!´ a potom mě vzala do náruče.“
„Jsi hnusná, víš o tom? Vydáváš se za krásné, malé, nevinné koťátko.“
„No tak, také jsem krásná a… vcelku malá.“
„Ale ne nevinná. Odejdi, Katherine.“ Jen pokrčila rameny.
„Klidně. Protože se vrátím. Mimochodem… Možná bys mě někdy mohla seznámit s tvojí malou sestřičkou – Ellie.“
Než jsem po ní stačila něco hodit, byla pryč a jen bílá záclona ještě mírně vlála po jejích pohybech.
Vrhla jsem se k oknu, snažila jsem se ji ještě alespoň zahlédnout, ale byla pryč, rozplynula se jako mlha. Ani bělostné kotě jsem nikde neviděla. Potom jsem si uvědomila, že Ellie není doma. Vždycky přeci chodí včas, ne…? Ani Alice nebyla doma, takže jestli něco viděla, teď se to nedozvím.
Seběhla jsem dolů po schodech.
„Carlisle?“ zeptala jsem se.
„Ano?“
„Alice udělala chybu,“ řekla jsem a podívala jsem se na něj.
„Udělala chybu… kdy?“
„Když vzala do domu to kotě, protože… to nebylo kotě.“
„Nezačínej, prosím tě.“
„Vážně! Byla to… Katherine,“ řekla jsem.
„Katherine Piercová?“ ztuhl a podíval se na mě, „Ta, která proměnila před více než sto lety bratry Salvatorovi?“
„Ano.“
„Ellie je tím pádem v nebezpečí!“
„Neřekla bych to, kdybych to nevěděla, Carlisle. Může se sem kdykoli vrátit. Byla v mém pokoji – i v lidské podobě. Mluvila se mnou,“ zašeptala jsem.
„Co chtěla?“
„Ji.“

Pohled Alice

Nechápu to. Vím, že je Ellie v nebezpečí, ale vize mi tentokrát nedovolila vidět víc, než jen malý záblesk. Ellie měla krvavou ránu na krku, takže je jisté, kdo to má na svědomí. Upír. Ale co konkrétního? Nevím téměř nic. Kdo to udělal?
Stefan to jistě nebyl. Má stejnou… dietu jako my. Proč by Ellie zabíjel? Pokud zde ve městě není jiný upír, pak to musí být… Ksakru. Věděla jsem od začátku, že je Damon nebezpečný, varovala jsem Christine, ale ona mě vůbec neposlouchala. Je bezhlavě zamilovaná do vraha a teď musíme brát v úvahu, že je možná Ellie mrtvá – a proto ji nevidím.
Ale tohle se mi normálně nestává. Normálně můžu i vidět něčí smrt. Jestli se mi Salvatorovi dostali do hlavy… Musím o tom zjistit víc, o schopnostech bratrů Salvatorových.
Jdu domů, snad mi Carlisle řekne něco více…
Ve chvíli, kdy jsem se chystala to stočit zpět, jsem ji uviděla… Ale vypadala jinak, než bych čekala. Byla upír. A ve stejném stylu, jako bratři Salvatorovi. Takže můj odhad byl správný? Skvěle. Aspoň, že je… naživu, i když se to tak asi nedá nazvat.
„Ellie… to jsem já, Alice.“
Nejspíš mě nepoznala. Asi byla po proměně ještě příliš zmatená na to, aby si někoho pamatovala. Ač jsem nechtěla, musela jsem ji od sebe odhodit, protože mě chytila pod krkem a… opravdu jsem se bála, že se pokusí mě zabít.
„Ellie,“ začala jsem váhavě, „uklidni se.“
Znovu zaútočila, takže jsem ji přitiskla k zemi a tentokrát jsem ji chytila za krk – nechystala jsem se jí ale ublížit. Jsem silnější než ona a jsem si toho dobře vědoma.
„Ellie,“ zasykla jsem, „poznáváš mě? Alice, Alice Cullenová.“
„Alice?“ odpověděla mi otázkou a zdálo se mi, že si oddychla.
„Takže sis konečně uvědomila, kdo jsem? Perfektní. Když tě pustím, neurveš mi hlavu, že ne? Bohužel mám teď… problémy s budoucností.“
„Proč bych ti měla rvát hlavu? Jsi blázen.“
Zamračila jsem se.
„Blázen? To těžko. Zaútočilas na mě.“
„Ne, nezaútočila. A teď promiň, ráda bych něco snědla,“ řekla a vydala se po cestě domů.
„Moment. Jdu s tebou, vlastně jsem zrovna chtěla jít domů. Jak to myslíš, žes na mě nezaútočila? To, žes mě chytla pod krkem a podruhé na mě skočila, to byla jako… nějaká nová forma pozdravu?“
„Jasně. Vítej v Mystic Falls,“ usmála se ironicky a už stála před vilou.
„Vtipný. Fakt, díky. No… počkej tady, hned jsem zpátky. Moment – ty vlastně zatím stejně dál nemůžeš,“ řekla jsem a vešla jsem dovnitř.
Našla jsem Carlislea. Podíval se na mě a pousmál se.
„Alice! Kdes byla? Mimochodem… Mám špatnou zprávu, to kotě, cos vzala dovnitř… Zkrátka Ellie je v nebezpečí.“
„O tom pochybuji. V nebezpečí je někdo jiný, třeba… Renesmé. Myslím.“
Vzala jsem ho za ruku a dotáhla ke dveřím. Chvíli na Ellie vyjeveně koukal, samozřejmě poznal, že už není člověk.
„Ellie…“ řekl po chvíli mlčení.
„Tadááá?“ Ellie se ponasnažila o veselý tón.
„Když tě pustím dovnitř… Přísaháš, že neublížíš Renesmé?“ zeptal se a podíval se na ni.
„Je nám snad dvanáct?“ jen tak ze zvědavosti se Ellie zhluboka nadýchla a pocítila vůni krve.
Obrátila jsem oči v sloup a řekla jsem s Carlislem ve stejné chvíli stejnou věc: „Pokud chceš dovnitř, tak přísahej.“
„To má být vydírání?“
„Ne. Tohle má být ochrana někoho, na kom nám záleží,“ řekl Carlisle a zamračil se.
Mluvil vážně, k tomu byl z toho, co se stalo rozrušený a myslím, že v tom bylo i něco jiného, něco, co zatím nevím. Nebylo radno ho teď rozčilovat.
„Fajn, no. Přísahám.“
Podíval se na ni a bylo vidět, že váhá, ale nakonec pozval Ellie dál.
Šla jsem pomalu za ní, po tom, co udělala mně, jsem příliš nevěřila jejímu sebeovládání. Když zavrčela, celá rodina se v obraně postavila kolem Renesmé, zaujali jsme útočný postoj a vycenili jsme zuby. Bylo mi líto toho, co děláme, bývala tak hodná! Ale teď máme právo se bát. My všichni. Čím bude starší, budeme ve větším nebezpečí. Pokud ji nenaučíme ovládat se.
„Klídek, jo? Nemám v úmyslu jí zakousnout,“ řekla Ellie, když se na nás podívala.
Náhle se mi podlomily nohy pod nátlakem vize, kterou jsem nečekala. Nečekala jsem, že se mi má schopnost vrátí. Nic se nestane. Renesmé je v bezpečí.
Jenže to už jsem klečela na kolenou a nepřítomně hleděla před sebe. Dění kolem sebe jsem přestala vnímat a obklopila mě tma, přestože jsem si byla jistá, že jsem při vědomí. A potom… Potom už jsem si nebyla jistá ničím.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek City bez slz, láska bez snu - 5. kapitola: