Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » City bez slz, láska bez snu - 3. kapitola

09.07.2011 (10:30) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1636×

Když jsem druhý den ráno přišla do školy, snažila jsem se nemyslet na ten oheň v krku, který se mi rozpoutal mezi všemi těmi lidmi, když jsem si jen vzpomněla na včerejší noc.
Podívala jsem se dozadu na Damona. Byl tam. Ovšem, že tam byl. Tajemně se usmál a mě došlo, že ví, na co myslím. Tři minuty předtím, než zazvonilo, přišel ke mně.
„Uvolni se, Cullenová. Hned ti bude líp,“ řekl.
Alice, sedící vedle mě, se na něj podívala.
„Možná by sis měl hledět svého, Damone. Nech ji na pokoji,“ řekla.
„To je v pořádku, Alice. Nevadí mi, že na mě mluví,“ řekla jsem, ale ona mi neodpověděla.
Stále na mě byla naštvaná.
„Za týden bude zahajovací párty, pořádá ji Caroline,“ řekl Damon, jako by ani nevnímal, že na něj Alice promluvila a sedl si na vedlejší lavici. „Jsi zvaná, Cullenová.“
„Caroline?“ zeptala jsem se a chvíli přemýšlela. „Pořád je tvá milenka?“ Zasmál se.
„Není má milenka. Když žiješ přes sto let, chceš si občas užít,“ řekl šeptem, tak, že jsem to slyšela jen já. A Alice. Ta se svým upířím sluchem pochytí prostě všechno.
„Damone,“ řekla a podívala se mu do očí. „Myslím to vážně. Nech ji být.“
„Uklidni se, černovlásko. Jen se bavíme. Vážně,“ odvětil Damon a zadíval se na ni svýma světlýma očima.
Alice se zamračila a naklonila se mi až k uchu, aby zašeptala: „Myslím, že by ses s ním neměla bavit. Ta noc bohatě stačila. Měníš se a mně se to vůbec nelíbí. Ale jak myslíš.“
„No tak, pojď si sednout k nám dozadu,“ řekl Damon a vzal mě za ruce, aby mě vytáhl ze židle.
„Damone… já nemůžu. Já opravdu… nemůžu.“
Zadíval se mi hluboce do očí. Zatočil se se mnou svět.
„Můžeš. Víš, že můžeš.“
Jistě na mě musel použít tu svoji podivnou schopnost. Ovládání mysli.
„Můžu…“ zašeptala jsem po chvíli a zvedla se, podívala jsem se na Alice.
„Promiň…“ Rychle mě chytila za paži.
„Okamžitě si sedni zpátky. Zapomeň na to, že půjdeš dozadu, jasné?! Sedni si. Tady.“
„Alice… Proč…“ Strhla ze mě Damonovy paže a vyšla se mnou na chodbu – zdá se, že nám první hodina evidentně odpadla, učitel není na dohled – a přitiskla mě ke stěně.
„Co se to s tebou ksakru děje?“ zavrčela Alice. „Nikdy jsi taková nebyla! A pak se zamiluješ do jedné bestie… A vše jde z kopce!“ A najednou to ve mně začalo vřít.
„Bestie? My všichni jsme bestie! Bereme životy! A co Jasper? Také jsi ho neodsoudila!“
Alice mě pustila. V jejích očích se zablýskla bolest. Ranilo ji to. Má pravdu. Co se to se mnou děje? Jak se jen můžu takhle chovat…?
„Já… Omlouvám se, Alice. Nemyslela jsem to tak… S Jasperem… To bylo něco jiného,“ řekla jsem.
„Kašli na to, Christine. Už se stalo.“ Vrátila se do třídy a nechala mě stát na chodbě.
Kdybych mohla plakat, plakala bych. Vážně. Sesunula jsem se po stěně na podlahu a schovala si tvář mezi kolena.
„Ach ne. Co jsem to udělala?“ zašeptala jsem smutně.
A potom… vzpomněla jsem si na rodiče. Jak jsem to mohla udělat jim? Nenávidím se, nenávidím se, nenávidím! Copak tohle jsem já? Ne, vůbec to nejsem já. Nikdy jsem taková nebyla. Sobecká a hnusná na všechny. Možná ne tak sobecká, ale mně přijde, že jsem sobecká. Hrozně, hrozně moc.
Snažila jsem se ignorovat ty kroky, které jsem slyšela. Někdo vyšel ze třídy. Učitel to nebude. Ve třídě nebyl. Poznala jsem Damonův pach. Co zase chce?
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.
„Černovláska se vrátila sama.“
„Jo. Vrátila. Asi bys jí měl jít příkladem.“
„Přestaneš na mě konečně být hrubá? Nic jsem ti neudělal,“ řekl.
„Je to tvá vina?“
„Co?“
„Změna mého chování. Ubližuji své rodině. Ubližuji všem kolem mne. Já taková nejsem. Nejsem… zlá. Je to tvá vina? Že jsem tak agresivní? Na všechny?“ zeptala jsem se.
„Ne. A navíc… na tebe jsem ještě ovládání ani nezkusil.“
„Nezkoušej to.“
Sedl si vedle mne a pozoroval mě. Možná má Alice pravdu. Možná bych se s ním opravdu neměla sbližovat. Může to být nebezpečné. Opravdu nebezpečné. Vlastně ani nevím, proč tak riskuji.
Asi proto, že je krásný. Pořád si neuvědomuji, že může být zlý. Že je zlý.
„Promiň, Damone. Obviňuji tě. Ani nevím, zda právem,“ řekla jsem.
„Neprávem.“
„Díky,“ uchichtla jsem se. „Řekls, že když jsi na světě přes sto let, potřebuješ si trochu užít. Naučíš mě to? Abych měla do budoucna trochu praxe,“ řekla jsem, oblízla si oschlé rty a hladila Damona po hřbetě ruky. Pobaveně se usmál.
„Hodně to chceš, co?“ zeptal se.
„Hrozně moc.“
Místo jakékoliv odpovědi – jako by měl co odpovídat – přitiskl své rty na ty mé. Polibek jsem mu vášnivě oplatila a zajela jsem mu rukama do vlasů. Líbali jsme se, ale věděla jsem, že by ho to za chvíli jistě přestalo bavit. Mírně jsem se odtáhla, ale opravdu jen trochu, abych mu jazykem mohla přejet po rtech. Usmál se. Začala jsem ho líbat na rtech, na bradě a na krku, zatímco on se dlaněmi dotýkal mých boků a mých ňader.
Mého nejvíc roztouženého místa se ale zatím ani nedotkl. Dělá mi to schválně. Svýma malýma rukama se mi podařilo téměř nezpozorovatelně mu vklouznout pod košili. Hladila jsem ho po hrudi a prsty něžně laskala jeho bradavky, zatímco on rozmazloval mě.
A potom jsem využila toho, že ho líbám na krku. Vzpomněla jsem si, že tito upíři mají krev. Jsme jiní, řekl mi přeci Stefan. Jsou jiní. Mají jiné schopnosti, jiné vlastnosti, mají krev, mohou plakat.
Mají krev. Něžně jsem ho kousla do krku. Téměř okamžitě mě zachvátila rozkoš, když jsem na jazyku ucítila jeho krev a nezdá se, že on by na tom byl jinak, když mi jeho krev proudila do úst.
Při té rozkoši, která mě dostala téměř k vrcholu, jsem si ani neuvědomila, že jsme nazí, dokud do mě nevnikl.
Zaslechla jsem něco jako překvapené ´ehm´. Ten hlas patřil Ellie.
Ztuhla jsem. Tohle se mi snad jenom zdá, ne? Damon se pobaveně usmál a já musela využít všechno své sebeovládání, abych mu za to nedala facku. Co je na téhle situaci vtipného?!
Slezla jsem z něj a honem jsem se začala oblékat.
„Promiň, Ellie… chápu, že to musel být šok,“ řekla jsem, zatímco si Damon v naprostém klidu, zapínal džíny.
„No, to si piš, že to pro mě byl šok! Jako… tady? Když už, jsou i záchody. Ale tady panu Salvatorovi by to muselo prvně dojít, že jo!“ samozřejmě se na nás ani nepodívala.
„Ale no tak,“ ohradil se Damon, „neříkej, že se ti ten pohled nelíbil.“
„Damone!“ zasykla jsem a zkusila jsem hororový podtón. „Okamžitě toho nech.“
„Sklapni,“ zasyčela na něj Ellie. Pořád stála čelem ke zdi.
„Ehm… už se můžeš otočit,“ řekla jsem, když jsem na Damona narvala košili.
Váhavě se otočila a spokojeně si oddechla.
„Jste… Radši nic,“ začala a hned raději ukončila svůj monolog.
„Jsme co?“
„Jsme… tedy jste nic,“ odpověděla Ellie.
„Jsme nic?“ naštvala jsem se. „Jak to myslíš, že jsme nic? Že jsem já nic? Že je Damon nic?“
„Uklidni se,“ zašeptal Damon, ale já ho neposlouchala.
Ellie o nás – o mně – řekne, že jsme nic?
„Bože… Nerozebírej to. Jen jsem chtěla říct, že jste blbci. Na chodbě…?!“
„No fajn, byla to blbost,“ obrátila jsem oči v sloup.
„Jo, to byla,“ zamumlala Ellie a zabodla do Damona nenávistný pohled.
„Tak už se na něj takhle nedívej… Vlastně za to vůbec nemůže.“
Damon na mě – a i na Ellie – mrkl a odešel zpět do třídy.
„Hm,“ řekla jen a odešla.
Tohle se mi nelíbí. A je to jen má vina. Byla jsem hloupá a nadržená a celá nějaká zpitomělá. Udělala jsem blbost. Vím to. Ale… nechtěla jsem ji naštvat.
„Ellie!“ šla jsem za ní.
Otočila se, věděla o mně.
„Nech mě!“ odsekla mi a utekla z budovy Mystic Fallské střední.
Zkrabatila jsem rty. Odešla jsem také, ale nešla jsem za Ellie. Ne, opravdu jsem za ní nešla.
Zatočila jsem ke hřbitovu. Našla jsem náhrobek Gilbertových, sedla jsem si před něj a prohlížela jsem si ho. Chudáci… prý spadli s autem z mostu. Stejně se mi to celé nějak nezdá. Ten most přeci musí mít po boku nějaké zátarasy. Divné, moc divné. Jako kdyby někdo… chtěl, aby spadli. Ale kdo by to mohl mít na svědomí? Damon by si chtěl zažertovat? Ale ne, nemohu mu přisuzovat vše, co se v tomhle městě stalo a stane. Mezi náhrobky se mihla nějaká postava. Tmavé vlasy za ní lehce zavlály. Podle rychlosti to musela být upírka. Zaručeně. Šla jsem za ní svojí upíří rychlostí. Byla rychlejší než já, ale já byla opatrnější. Nevěděla o mně, a proto nijak zvlášť nepospíchala. Ani před ničím neutíkala, prostě si jen tak… běhala po hřbitově. Moc vtipný. A najednou se stalo něco divného. Postava zmizela – prostě jsem ji najednou neviděla – a už se neobjevila. Chvíli jsem čekala, a potom jsem se pomalu procházela po hřbitově. Už jsem nečekala, že ji spatřím. Najednou jsem měla pocit, jako by něco sledovalo mě. Potom jsem urychleně odešla.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek City bez slz, láska bez snu - 3. kapitola: