Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » City bez slz, láska bez snu - 1. kapitola

18.06.2011 (19:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2391×

„Už jsme tu moc dlouho,“ řekl Carlisle, kupodivu trochu prudce.
Nechápala jsem jeho chování, většinou uvažoval s chladnou hlavou, ale teď vypadal rozzuřený.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se a podívala jsem se na něj. Potom jsem se udiveně podívala na Vlaďku, ale ta vypadala stejně překvapeně jako já sama.
Bella se na mě mírně pousmála, zatímco držela na ruce malou Renesmé. Ta také vycítila, že něco není v pořádku.
„Lidé si začínají všímat, že jsme… stejní. Pořád. Musíme pryč,“ odpověděl Carlisle konečně.
Ach, tak takhle to je. Už to chápu. Přešlápla jsem z nohy na nohu, přestože jsem nemusela. Jo, je to tak divné, když jsem upírka. Je to už rok a pořád jsem si ještě tak moc úplně nezvykla.
Rosalie nevypadala nadšeně.  „A kam půjdeme? Máš vůbec nějakou představu, kam bychom mohli jít?“ řekla tvrdším tónem. „Nezapomínej, že to není tak dlouho, co jsme udělali chybu. I kdybychom věděli, kam půjdeme teď, tak kam potom? Nemůžeme se pak vrátit sem. Pamatuješ? Jednou už jsme to udělali. Byli jsme na Aljašce. Třicet let. Potom tady a potom znovu tam. Oni si nás ale pořád pamatovali, vzpomínáš? Měli jsme potom co vysvětlovat, když jsme po šedesáti letech pořád stejní.“
Podívala jsem se na ni. Zdálo se, že nikdo neměl žádný dobrý nápad, kam bychom mohli potom. Edward mi četl myšlenky, samozřejmě, že ano. Pokrčil rameny, tak jsem to řekla nahlas.
„Mohli bychom potom na ostrov Esmé. Na pár let,“ řekla jsem.
„Možná by to nebyl tak špatný nápad,“ zamyslela se Esmé. „Je to velký dům, tak bychom se tam možná i vešli.“
Zaslechli jsme zvonivý hlásek malé Renesmé. Byla tak rozkošná!
„Ale Jacob… ten půjde taky!“ zvolala a roztomile se zamračila.
Rosalie se na ni pousmála. Přestože Jacoba neměla moc v lásce, Renesmé by nedokázala nic odmítnout. „Jistěže půjde, drahoušku. Když bude chtít.“
Jacob se zvedl z gauče, na kterém se až do této chvíle rozvaloval. Ušklíbl se na Rosalii. „Snažíš se mě vynechat, bloncko? Myslíš, že bych nešel někam, kam půjde Nessie?“ zeptal se.
Pobaveně jsme se na sebe usmály s Vlaďkou a s Alice. Podívala jsem se na Jakea.
„Ale no tak, Jacobe. Samozřejmě, že se tě nesnaží vynechat, co tě to napadlo? Jen ti nechává volnou ruku. Možnost vlastního rozhodnutí,“ řekla jsem.
Alice tiše vyprskla smíchy, načež se začali smát všichni. Ten její smích byl hrozně nakažlivý. Jen… Jen Carlisle se nesmál. A Edward. Zůstavali vážní.
Věděli, že teď není situace, kdy se můžeme smát. Jasper nás uklidnil.
„A teď? Kam půjdeme teď?“ zeptala se Esmé.
„Do Mystic Falls,“ odpověděla Alice. „Já to viděla.“

Sedla jsem si do auta vedle Belly. Jako dvě novorozené jsme si skvěle rozuměly. A také jsem si skvěle rozuměla s Renesmé. Vždycky jsem milovala děti.
A teď jsem si uvědomila pravou podstatu toho, co Rosalii tak zraňuje. A uvědomila jsem si, že jsem na tom stejně. Neměla jsem to dělat. Ale když já se prostě tak bála, že Volturiovi přijdou dřív, než se Bella vrátí. Než se
promění. Bála jsem se, že bychom neměli šanci… Bez její schopnosti.
Edward se na mě otočil. „Nech toho, Christine!“
Ano, Vlaďka, kterou už rok známe jako Ellie, není jediná, která si změnila jméno. Jenže ona prostě chtěla, už nechtěla své jméno. Já ho také nechtěla, ale já měla ke změně jména docela hezký důvod. Jsem teď někdo jiný. Jsem upír. A jsem jiná. Jak uvnitř, tak na pohled. Nikoho by ani nenapadlo, že jsem dřív byla Veronika Synková.

Přišlo mi opravdu praštěné nechat si to jméno. Takže teď už nejsem Verča. Jsem Christine. To jméno jsem si vybrala, protože mi připomíná moji oblíbenou postavu z Fantoma Opery… Jo, toho už jsem také rok neviděla. Když změním život, tak změním všechno.
K tomu ten film ani nepotřebuji vidět. Pamatuji si ho dokonale. Nevím, čím to je, ale zlepšila se mi i paměť. Pamatovala jsem si všechno, nejdrobnější maličkosti ze svého života.
„Nech toho, Christine!“ řekl mi tedy Edward.
„Čeho?“ zeptala jsem se s pobaveným úsměvem.
„Ty dobře víš.“
Ani za nic bych nepřiznala, že to opravdu vím. Mám totiž úžasnou schopnost. Dokážu lidi přimět, aby mysleli přesně na to, na co chci, aby mysleli. Lidé si ani neuvědomí, že změní své myšlenky, jako by ty předchozí odnesl vítr. Ale
upíři to vnímají. Je to k vzteku, pak to není žádná zábava.

A Edwarda jsem právě přiměla, aby myslel na jeho a Belly svatební cestu. Tak, jak jsem si ji vysnila já. Evidentně jsem se strefila. Sice se upíři nečervenají, ale v očích měl stud. Že bych tu myšlenku poručila i ostatním, ať se má Edík proč ostýchat?
„Tak na to zapomeň,“ zavrčel na mě.

Auto zastavilo. Jsme tady. Jsme v Mystic Falls. Nikdy jsem tu nebyla, ale Ellie říkala, že je to město, kde se odehrával děj Upířích deníků. Asi to tu bude zajímavé. Když existují Cullenovi a Volturiovi, proč by nemohli existovat
také ti… Jak se, sakra, jmenovali… Damon, Stefan a… Evelina? Ne, Evelina to nebyla. Elena. Jo… Proč by nemohli existovat Damon, Stefan a Elena? K tomu všemu mám za to, že Elena byla člověk. Tak ta tu může existovat určitě.
Vystoupila jsem z auta.

Ze shora se ozval Elliin výkřik. Vyběhli jsme nahoru.
„Děje se něco?“ zeptal se Edward.
Ucítila jsem zápach zvířete. Už tu nebylo, ale rozhodně tu bylo před malou chvílí. Pokud se nepletu, byla to… vrána. Ellie se lekla vrány? Překvapeně jsem povytáhla obočí.
„No… myslím, že bychom mohli jít a nechat Ellie obléct se,“ řekla Alice.
Sešli jsme po schodech. Pozorovala jsem Renesmé s Jacobem, jak sedí na koberci a hrají nějakou hru. Sedla jsem si vedle nich na koberec.
„Copak děláte?“ zeptala jsem se s úsměvem.
Těsně po vyslovení své otázky jsem si všimla malých kostiček na koberci.
„Hrajeme domino,“ odpověděl mi Jacob. „Přidáš se?“
„Jasně,“ usmála jsem se a vzpomínala jsem na pravidla. Vlastně to není tak těžká hra.

Po chvíli přišla dolů Ellie. Stále měla v očích strach a já mám za to, že to jistě bylo z té vrány.
Ellie, co to bylo zač? zeptala jsem se v jejích myšlenkách. Podívala se na mě.
„Tos byla ty, viď? Teď…“ zeptala se. Přikývla jsem.
„Já… Opravdu nevím. Jen mi to něco připomnělo,“ usmála  se na mě.
„Týká se to… no… Upířích deníků?“ Pomalu jsem se zvedla z koberce a přišla blíž k ní.
Podívala jsem se na ni a z mých očí bylo možné vyčíst, že mě to zajímá. Opravdu zajímá.
„Ne, neboj,“ odpověděla.  Snažila se o klidný tón, ale já poznala, že se něco děje.
„Ellie,“ řekla jsem možná trochu tvrdším tónem, než jsem původně chtěla.
„Vážně. Já poznam, že se s tebou něco děje. Jsi neklidná, takže… co?“
„Se mnou se opravdu nic neděje!“ rozhodila rozrušeně rukama a odešla.
Podle toho, že to byla taška, kterou nosila do školy, jsem se ujistila, kam jde. Nemusela jsem se ptát.
„A víš vůbec kudy?“ zavolala jsem za ní, ale ona už byla pryč.
A mě něco napadlo. Šla jsem za Carlislem. Chtěla jsem za ním jít. Nenašla jsem ho. Byl v práci. Zatraceně, jak si tak rychle dokázal najít práci?
„Asi bych měla jít taky,“ podívala jsem se na Alice. „Myslím do školy. Jsem přihlášená?“ Přikývla.
„Jako my všichni. Půjdu taky. Co tady?“ Přikývla jsem, vzala jsem si svoji tašku a šla jsem. Ona také. Aspoň se tu neztratím. Alicina… intuice, dá se říct, se v podobných situacích hodí.
Zanedlouho jsme narazily na Ellie. Šla správným směrem. Jak to udělala? Já bych se ztratila už v první uličce.
„Musíte jít tudy? Rušíte atmosféru,“ zamumlala naším směrem.
„Ty jsi nějaká nabručená!“ podivila jsem se. „Co jsme ti udělali? Já si na nic nevzpomínám. A to si vzpomínám na hodně věcí!“
„Vy? Nic! Jen… Prostě jděte jinudy, jo? Chci přemýšlet,“ řekla a odbočila do jiné ulice. Řekla jsem si, že to možná bere do školy obklikou, ale Alice se tvářila neklidně.
„Co se děje? Alice, vidělas něco?“ zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou. Poznala jsem, že mi lže, ale nemůžu to z ní vypáčit. K tomu nevypadala nijak zvlášť vyděšeně. Jen překvapeně. Jako by to, co viděla, prostě nikdy v životě nečekala.
„Pojď, půjdeme do školy,“ řekla.
„Kam šla?“ zeptala jsem se.
„Jen se šla projít. Stíhá. Tak už pojď.“
Šla jsem za ní, co jiného jsem mohla dělat? Nic. Nic jiného jsem nemohla dělat.

Vyčkala jsem, až to začně vypadat, že už se o tu vizi nebudu dál zajímat, ale teď jsem udeřila.
„Takže… co jsi viděla?“ Podívala se na mě a povzdychla si.
„Carlisle nám o nich jednou vyprávěl,“ řekla.
„O kom?“ Zatraceně, na mě se musí mluvit bez obtáček, úplně jasně a pochopitelně! Copak to ještě nikdo nepochopil, že i když jsem upír, jsem hrozně tupá?
„Damon a Stefan Salvatorovi. Carlisle je zná. A ukazoval nám i fotografie.“
„Oni jsou tady?“ Škubla jsem sebou.
„Jo… jsou tu. Evidentně. Rozhodně tu jsou. Damon… potká Ellie.“
„Kde?“
„Na hřbitově.“
„Musíme tam jít!“ vykřikla jsem.
„Hele, Christine, klid. Ona to zvládne. On není na lovu. Ne v tuhle chvíli. Ona to zvládne. Bude bezpečně ve škole, neboj se.“
Vydechla jsem. „Mám o ni strach.“
„Zatím není důvod, abychom měli strach…“
Přikývla jsem. Přišly jsme do školy. Ellie tam opravdu byla. Šly jsme za ní do třídy – byly jsme ve stejné jako ona – a sedla jsem si vedle Alice. Kousek od Ellie.
Alice se otočila dozadu, koukala do stínu u posledních lavic.
„Jsou tam?“ zeptala jsem se šeptem.
„Stefan. Je tam. A nějaká dívka… je tam s ním.“
Zdálo se, že nás Ellie neposlouchá. Protože to by zpozorněla. Podívala jsem se stejným směrem jako Alice. Byl tam. Byl krásný. Jo, to byl. Jako všichni upíři, ne? Žádný zvláštní rozdíl.

Když se jeho pohled střetl s mým, neucukla jsem. Pozorovali jsme se. Dívala jsem se do jeho zelených očí… Zelených? No… Přeci jen jsou jiní než Cullenovi. Vlastně ani nevím, čemu se divím.
Snažila jsem se vzpomenout si, jestli on může být nebezpečný. Vždyť i Katherine se občas objevila mezi
lidmi a jinak pro ně jistě byla nebezpečná.
„Christine,“ sykla na mě Alice. „Radši se dívej… jinam. Nebo pozná, kdo jsi. Není pitomý. A navíc… Lidé nevydrží tak dlouho koukat na jedno místo. Zvlášť ne na lidi. Reflex ti přikáže ucuknout, když se někomu příliš dlouho
koukáš do očí.“ Otočila jsem se.
„Zatraceně. Díky, Alice. Úplně jsem na to zapomněla… Je to už tak dlouho…“
„Teprve rok.“

Do třídy vešel učitel.
„Máme mezi sebou nové žáky. Tak, představte se,“ pobídl nás učitel. Zvedli jsme se. Já, Alice, Ellie, Bella, Edward, Jasper, Rosalie a Emmett.
„Omlouvám se, není mi dobře,“ řekla Ellie a vyběhla ze třídy. Podívala jsem se za ní a potom na učitele.
„Moc mě to mrzí… Ale… mohu jít za ní? Je to má sestra. Pokud se jí něco stalo, musím za ní.“ Přikývl.
„Nepotřebujete, aby šel ještě někdo s vámi, slečno…?“
„Christine. Christine Cullenová. Ne, to je v pořádku, půjdu sama.“
„Dobře.“
Vyběhla jsem ze třídy a po cestě se ještě jednou podívala na Stefana. Což byla chyba, protože jsem vrazila do někoho, kdo stál ve dveřích. Ellie to nebyla. Ta je menší… a teplejší.
Ale tohle byl… Podívala jsem se na něj. Byl mi povědomý. Jeho modrošedé oči se na mě upíraly přímo pod tmavým a staženým obočím. Ta tvář mi opravdu byla povědomá. A potom jsem si vzpomněla na ten seriál.
Damon. Tohle je Damon Salvatore. Chvíli jsem jen tak stála a pozorovala ho. On mě také. Ani jsem se nehla. Ani se nehnul. Byli jsme jako sochy.

Konečně jsem se vzpamatovala.
„Omlouvám se… nedávala jsem pozor na cestu. Pustíš mě?“ zeptala jsem se.
S podivným – pro něj typickým – úsměvem mi uhnul z cesty. Vyšla jsem na chodbu. Kousek odtud byla Ellie, šla jsem za ní.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Nic, nic se nestalo, jen… nejsem ve své kůži. To je vše, neboj,“ usmála se. Zamyslela jsem se.
„Kvůli nim, že? Jsou tady. Taky jsem si jich všimla.“
„Jenže… Jsem teď hrozbou! Jsem člověk, chápeš? O to tu jde.“
„Hrozbou? Moment, moment. Mám za to, že je tu něco špatně. Hrozbou jsou oni! Pro tebe,“ řekla jsem.
„Hrozbou pro vás! Díky mně se k vám mohou dostat… A to já nechci.“ Přemýšlela jsem, jestli to říct, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano. Možná ji to trošku uklidní.
„Oni… se k nám nemusí dostat. Oni jednoho z nás znají,“ zašeptala jsem.
„Znají? Super. Takže je tu další věc, o které nevím! Ještě něco, co nevím? Víš co? Už mě to nebaví…“ Zkrabatila jsem rty.
„Hele… Já nevím skoro nic, jasný? Kdybys neodešla… A kdyby Alice neměla vizi, že tě Damon uvidí na tom hřbitově… Ani bych nevěděla, že oni také existují.“
„Dobře, dobře… Promiň, jen jsem mimo. Nic takového jsem nečekala.“
„Podívej, Ellie,“ řekla jsem. „Já chápu, že jsi překvapená. Já jsem taky. A není to poprvé, co jsme takhle nemístně a blbě překvapený. Vzpomínáš, když jsem ti poprvé řekla o tom, že jsem potkala Cullenovi? Vůbec jste mi
s Luckou nevěřily… No… nedivila jsem se,“ pousmála jsem se při té vzpomínce. „Myslely jste, že jsem zešílela. To bylo taky pěkně silný překvapení. Myslím, že mě udivuje, že nás ještě něco překvapí. Ale jo. Překvapí.“
„Dobře, dobře, můžu mít jen prosbu? Chci domů… Tedy. Víš, jak to myslím.“
„Myslíš… tady domů, že jo? Protože do České republiky bychom se asi trošičku prošly.“
„Jo, myslím tady domů. Mohly by jít i ostatní? Bojím se,“ řekla a sklonila hlavu.

Starostlivě jsem ji pohladila po rameni.
„To víš, že ano, sestro. Máme jít všichni?“ zeptala jsem se.
„Byla bych ráda,“ usmála se na mě.
„Dobře…“ pousmála jsem se. „Plánovala jsem sice, že… se pokusím zjistit víc… Ale když chceš, abychom šli všichni, půjdeme.“
„Chris, jestli chceš, můžeš tu zůstat, nenutím tě.“
„Ty víš, že to nemyslím špatně, že jo? Snažím se víc zjistit, abych mohla informovat… Abys byla víc v bezpečí.“
„Já to chápu. Takže jestli chceš, zůstaň tu. Jen nechci jít domu sama. Kdyby šel se mnou alespoň někdo… poptej se. Prosím.“
„Poptám,“ přikývla jsem. „Počkej tady.“
„Díky. Ani nevíš, jak moc ti děkuji!“ Zvedla jsem se, ještě jednou jsem přikývla a usmála jsem se.
„Nemáš zač, Ellie.“

Vrátila jsem se do třídy. Podívala jsem se na učitele – Damon si mezitím šel sednout do své lavice – a řekla jsem: „Pane učiteli… Ellii je opravdu špatně… Ptá se, jestli by s ní Alice, Jasper, Emmett, Rosalie, Bella a Edward nemohli jít domů.“
Učitel povytáhl obočí.  „To nestačí jeden člen rodiny?“
„No… Nikdo z nás se tu zatím moc nevyzná, ale když dají hlavy dohromady…“
„V tom případě mi vrtá hlavou, proč s nimi nejdete i vy, Christine. Vypadáte tak chytře,“ řekl.
„No… V téhle škole se mi líbí… A chtěla bych už na začátku udělat dobrý dojem. Takže tu zůstanu a budu dávat pozor, protože většinu z těchto předmětů jsme u nás neměli.“
„Dobře. Cullenovi? Můžete jít.“ Zatímco šest lidí se zvedlo, já si šla sednout do lavice.
Hodina probíhala a nedá se říct, že by byla nějak zvlášť zábavná. Znělo to jako… Občanská výchova? Rozhodně jsme řešili politiku.

„A nyní se mi prosím rozdělte do skupin po čtyřech,“ řekl učitel. Nikdo k sobě nováčka nechtěl. Skvělé, lidé tu nejsou zrovna přátelští a učitel si toho všiml.
„Slečno Cullenová? Půjdete ke slečně Gilbertové. Společně budete pracovat s bratry Salvatorovými.“ Přikývla jsem, i když jsem měla pocit, že se nedokážu ani hnout.
Zvedla jsem se a šla k nim. Sedla jsem si vedle Damona, naproti Eleně. Snažila jsem se nedýchat, ale v krku mě pálilo ze všech lidí okolo.
I když dokud jsem se na to nezaměřila, nebylo to tak hrozné. Asi bych zase měla začít myslet na něco jiného než na žízeň.
Učitel nám mezitím vysvětloval úkol. Máme napsat, co si myslíme o naší politice.
„Skvělé,“ řekla jsem šeptem. „O politice tady nevím vůbec nic. Vlastně nevím vůbec nic o politice. Nesnáším politiky.“
„Nejsou tak špatní,“ řekl Damon tak, že nikdo, kdo by neměl upíří sluch, by to nepostřehl a spiklenecky na mě mrkl.

A v tu chvíli mi došlo, že jsem nebyla dost opatrná, protože poznal, kdo jsem. Podívala jsem se na něj trochu vyděšenýma zlatýma očima a snažila se vypadat rozzuřeně.
„Nech toho, nebo… přilákáš pozornost,“ řekla jsem.
Když ví, že jsem upír, proč bych měla zapírat, že vím to samé já o něm?
„Já?“ zeptal se a usmál se svým typickým úsměvem, „Já nikdy nepřilákám pozornost. Vůbec nikdo si na mě nikdy nevšiml ničeho zvláštního.“
Stefan se na něj podíval a povytáhl obočí.
„To, cos teď řekl, myslíš vážně?“ zeptal se s pobaveným úsměvem.
„Neříkám, že jsi neopatrný… I když vlastně jsi. Většinou.“
Zvláštní, jak jsem si mezi nimi připadala… Sama sebou. Nemusela jsem nic předstírat. Zdálo se, že i Elena trochu ví, která bije – pokud jde o ně dva.
Zazvonilo na přestávku. Ještě tři hodiny. Biologie, matematika a španělština. Skvělé. Ze španělštiny neumím ani slovo. Elena s námi už neměla žádnou společnou hodinu. Za to já měla další tři hodiny se Salvatorovými. Přistihla
jsem se, že bych měla radši hodiny s Elenou Gilbertovou. Z Damona a Stefana jsem měla strach. Byli… jiní.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek City bez slz, láska bez snu - 1. kapitola: