Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cítila jsem naději-17.část

sddedf


Cítila jsem naději-17.částJak jste si asi už všimli, povídka má hodně částí... teď si můžete přečíst už 17. část :-) Snad se vám bude líbit :-*

17. KAPITOLA - Kostky jsou vrženy

Vytřeštila jsem na něj oči. A kde zmizel Edward? Je to opravdu Rob... Trochu bledší a s ostřejšími rysy... ale je to on.

"Co se děje?" vyslovila jsem dnes již podruhé tuto otázku. Neodpovídal, jen se soustředil na řízení. "Objevíš se tu zničehonic! Co si mám myslet?! Můžeš říct alespoň jedno slovo?!" křičela jsem na něj v panice.

"Mlč," promluvil konečně. No bezva, to jedno slovo vzal... doslova. Když konečně zastavil (což jsem si uvědomila tehdy, když vše venku nebylo rozmazané), ihned jsem vystoupila z auta. On byl vzápětí u mně.

"Kde to jsme?" vyrazila jsem ze sebe. Tuhle část New York jsem neznala. Ale vypadala jako předměstí.

"Pojď," zašeptal a vedle mě do nějakého starého domu. Je tohle vůbec New York?! Šli (nebo spíše utíkali) jsme po schodech a kdyby mě celou dobu nepřidržoval, určitě bych teď ležela na zemi se zlomenou nohou. Konečně jsme se zastavili a před námi byly dveře (jak logické, když jsme v nějakém domě). Rob do nich jen šťouchl prstem a ony se vytrhly z rámu. S velkou ránou dopadly na zem a my je překročili. Hned jsme vešli do místnosti, kde byla jedna sedačka a víc nic. Na ní seděl Edward a mluvil do mobilu tak potichu, až jsem si myslela, že jen hýbe rty.

"Posaď se," promluvil na mě Rob, až jsem překvapením sebou cukla. Ale poslechla jsem ho a zaujala místo vedle Edwarda, který vypadal hodně naštvaně a rozrušeně. Neslyšela jsem ani slovo z toho, co do mobilu mluvil (nebo spíše šeptal). Když konečně hovor skončil, podíval se na mě. Přikrčila jsem se. Ne že bych se bála - spíše mi nic nedocházelo.

"Mluvte dříve, než se zblázním," zavrčela jsem.

Rob si dramaticky povzdechl a začal: "No víš, ten upír co mě proměnil... vlastně mu šlo o to mě proměnit. A dělá to tak teď pořád i dalším. Právě po Americe chodí více upírů než je zdrávo. Novorozených. Což je velké nebezpečí. A hlavně pro tebe - ten upír, který všechny kouše, je totiž asi na tebe nějak zaměřený. Chce, aby tě novorození zabili." Srdce se mi divoce rozbušilo a nemohla jsem ani myslet. Jediná myšlenka v mé hlavě byla, že asi co nejdříve umřu.

"Jejda," zašeptala jsem. Co jiného k tomu říct? Opravdu mě nic nenapadlo. Ovšem v tuhle chvíli jsem se vůbec o svůj život nebála. Spíše jsem se bála, že mě Rob zase opustí. To přece nesmí udělat. Teď ne, když tady stojí vedle mě a hledí svýma očima na mě. A přitom si připadám tak nicotná... jako bych ani neexistovala.

"Dáme na tebe pozor, nic se ti nestane... Zničíme je," prohlásil s ledovým klidem Rob a Edward rázně přikývl. Ovšem tohle se mi vůbec nelíbilo - aby oni riskovali kvůli mně.

"Ani náhodou. Jdou po mně - tak ať si mě taky vezmou. Ne vás." Zdálo se mi to, nebo se Rob opravdu zachechtal...? Znělo to spíše jako cinkání zvonečku, ale ano...

"Nemusíš si hrát na Bellu. Tohle je vážné a o nás strach neměj..." promluvil nakonec. Hrát na Bellu? No jistě. Oni chtějí... riskovat životy pro mou ochranu a já si hraju na Bellu!

"Máte nějaký plán?" zeptala jsem se raději místo dalších námitek.

"To máme. Odvezu tě domů a bude tam s tebou Rob... dokud vám neřeknu, nevylezete," zněl Edwardův verdikt. Hm, ta skutečnost že bych byla s Robem u mě doma... konečně bychom si mohli vše vyříkat... líbila se mi.

"Musel bych každou hodinu chodit na lov, abych jí neublížil," zavrčel Rob. Ignoruje mě? Mluví o mě, jako bych tady nebyla... ale já tady jsem! Přímo tady sedím a dívám se do jeho očí - do očí Roba, kterého miluju.

"Neublížíš jí. Jsem si jistý. Pokud ji miluješ." Tahle Edwardova slova vyvolala můj záchvěv. Co teď Rob odpoví? Že mi ublíží, protože mě nemiluje? Bylo ticho. Slyšela jsem jen své bušící srdce.

A potom Rob konečně promluvil: "Kdo ti pomůže je zničit?" To znamená, že mě miluje... určitě ano. Tohle totiž znamená, že Rob zůstane se mnou.

"Má rodina a naši přátelé. Bude nás více... a jsme zkušenější než oni. Nejsou určitě vycvičeni k boji. Jsou vycvičeni jen k zabíjení." Jsou vycvičeni k zabíjení mě.

* * *

Bez přestání jsem hleděla do jeho očí. Byly teď zlatavě hnědé, i když pod nimi měl znatelné fialové stíny. Jemné, ale přece jen tam byly. Musí teď trpět? Sedí ode mě přes celou místnost... ale opravdu teď trpí? Měl by už něco říct. Něco co by prolomilo ten obrovský led mezi náma dvěma. Dobře, radši něco řeknu sama.

"Ehm, takže... dá ti nějak Edward vědět... jak vše pokračuje?" vykoktala jsem opatrně a sledovala jeho výraz. Měkce se usmál a potom na mě pohlédl. Vůbec poprvé za tu dobu, co tady sedíme. Což jsou dvě hodiny. To je pokrok. Za další dvě hodiny možná prohodí, jak se mám.

"Bude volat, když se něco důležitého stane... teď se nic důležitého neděje, takže nevolá. A neboj se pořád," mrkl na mě. Mrkl? On opravdu mrkl? Možná není zas tak odtažitý, když jsem konečně promluvila.

"Nebojím se," namítla jsem a čekala jeho reakci. Nereagoval nijak. Jen pozvedl krátce obočí a tiše se uchechtl, téměř neslyšně - pro lidské uši. Pustila jsem si televizi a přepínala programy z jednoho na druhý. Nic zajímavého a já se stejně na nic nedokážu soustředit, když jsem v jedné místnosti s Robem. A potom se mobil konečně rozdrnčel. Rob ho zvedl dříve, než jsem stačila ten zvuk zachytit.

"Novorození už jsou zničení... ale ten který všechny včetně mě proměnil ještě stále žije," informoval mě Rob jakmile hovor ukončil. Přikývla jsem a hrůza mi projela každým milimetrem mého těla. On na mě někde čeká. A zřejmě si je jistý, že mě zabije.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Cítila jsem naději-17.část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!