Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 15. kapitola + Epilog

26.06.2019 (10:00) • PetraCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 775×

Dívala jsem se, jak se každou vteřinu přibližují světla Seattlu. Opřela jsem si hlavu o okno a snažila jsem se nemyslet a nevzpomínat. Když Carlisle zaparkoval před letištěm, nechtělo se mi vystoupit. Nakonec jsem to však udělala a on mi vzal moje zavazadla. Notebook v tašce jsem si přehodila přes rameno a kráčela jsem k letištní hale. S Carlislem jsme nepromluvili ani slovo a já měla takové divné nutkání. Nevěděla jsem, co to do mě najednou vjelo, ale já měla chuť políbit ho. Možná to bylo tím, že jsem byla rozespalá nebo to byly mé hormony, které ve mně začaly pracovat. Věděla jsem, že to nemůžu udělat Sethovi. Nebylo by to ode mě správné, abych to udělala a políbila ho. Neměla jsem na to žádné právo, ale mé hormony si dělaly, co chtěly.

„Carlisle?“ otočila jsem se na něj a vzápětí jsem toho litovala.

Pořád jsme stáli venku a já byla ráda, že kromě nás nikdo nebyl.

„Ano?“ otočil se ke mně mírně zvědavý.

„Mohl bys pro mě něco udělat? Ale je to bláznivé. Nenaštvi se.“

Zaraženě se na mě podíval. „Co by to mělo být?“ podíval se na mě mírně překvapeným pohledem.

„Chci, abys mě políbil,“ řekla jsem jen a zčervenala jsem. „Prosím.“

Povzdechl si a pak se ke mně nakonec sklonil, aby mě mohl políbit. Zavřela jsem oči a jeho studené dokonalé rty se přitiskly na ty mé a on mě krátce něžně políbil. Pak se prudce odtáhnul a mračil se.

„Tohle bylo naposledy, Petro. Mé srdce patří navždy Esmé,“ řekl jen a nepřestával se mračit.

„Díky,“ zamumlala jsem a rozběhla jsem se do letištní haly.

Stejně jsem nevěděla, co mě to popadlo, když jsem milovala Setha. Carlisle kráčel vedle mě a nesl můj velký kufr. Šla jsem se odbavit a nakonec jsem měla jenom příruční zavazadlo a notebook.

„Za půl hodiny ti to letí,“ řekl Carlisle a podíval se na mě, jak se tvářím.

„Já vím,“ zamumlala jsem a podívala jsem se na něj.

Sedla jsem si na polstrovanou židli a Carlisle si přisedl vedle mě. Podívala jsem se po ostatních lidech, protože jsem byla najednou zvědavá. Byly tam rodiny s dětma a nějaké mladé páry. Když jsem uviděla mladý pár, připomnělo mi to, jak jsem se Sethem byla šťastná, kdykoliv mě objal nebo políbil. Jedna zbloudilá slza mi stekla, když jsem si uvědomila, že ho uvidím až za dlouho. Už mi zbývala jenom půlhodina do odletu mého letadla a já začínala být smutnější. Na nějakou chvíli jsem ztratila pojem o čase a byla za ráda.

Nepřítomně jsem se podívala na tabuli odletů a nakonec si vzpomněla, proč se nechci vracet domů do ČR. Nechávala jsem tady svojí lásku a mojí druhou rodinu. Smutně jsem si povzdechla a sklesle jsem se podívala na Carlislea.

Zadrnčel mi mobil a já jsem ho vytáhla z kapsy, abych si podívala, kdo mi píše v tak nelidskou hodinu. Překvapeně jsem si SMS přečetla a zarazila jsem se, když byla od Setha.

„On sehnal mé číslo!“ řekla jsem šťastně.

„No vidíš,“ pousmál se na mě Carlisle.

„Prosíme cestující, aby nastoupili do letadla letícího do New Yorku,“ ozvalo se z reproduktoru.

Neochotně jsem se zvedla a ohlédla jsem se na Carlislea. Stekly mi další slzy.

„Běž, ať ti to neuletí,“ popohnal mě Carlisle a usmíval se.

„Mně se nechce,“ zakňučela jsem a šla jsem k hloučku lidí, kteří stáli ve frontě, aby mohli jít tunelem do letadla.

„Budeme ti nablízku,“ řekl Carlisle a popostrčil mě k těm lidem.

Naposledy jsem ho objala a rozběhla jsem se k těm lidem. Otočila jsem se na něj, abych mu zamávala, ale on už tam nestál. Smutně jsem se usmála a vykročila jsem vstříc svému návratu domů do ČR…

Epilog

Seděla jsem na pokoji internátu a vzpomínala na to, co jsem zažila o letních prázdninách. Mé spolubydlící byly někde venku. Sice mi nabízely, ať se jdu s nimi projít po městě, ale nechtělo se mi. Neměla jsem na nic náladu. Zírala jsem nepřítomně do svého notebooku a nevšímala jsem si rozepsaného referátu, který měl být na zítra do školy pravděpodobně hotový.

Chyběli mi všichni Cullenovi, ale nejvíc mi chyběl Seth.

Bylo to, jako kdybych ztratila kousek sama sebe. Cítila jsem se opuštěná víc než kdy předtím. Nepřítomně jsem se dívala do notebooku na můj rozepsaný referát, jako kdyby se měl změnit v nově příchozí e-mail. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem tam byla a viděla jsem je. Usmála jsem se a povzdychla jsem si. Kdybych řekla spolubydlícím, co jsem zažila o letních prázdninách, dobíraly by si mě.

Nestála jsem o to, když jsem byla popuzená. Už to bylo půlroku, co jsem o nich neslyšela a ani jsem je neviděla. Bylo to, jako kdyby se po nich slehla zem a poděli se z povrchu zemského. Skontrovala jsem nově příchozí e-maily, jestli mi náhodou Alice neodpověděla, ale žádný e-mail od ní mi nepřišel. Otevřela jsem odeslané e-maily a byla jich tam hromada, které jsem jí poslala. Ani na jeden mi nepřišla odpověď. Připadala jsem si dotčená a podrážděná. Se Sethem jsme si občas napsali nějakou tu SMS a e-mail, ale to bylo tak vše. Začala jsem pochybovat o Carlisleových slovech, když říkal, jak mi budou s ostatníma na blízku.

Byla jsem na ně naštvaná, že nedodrželi slovo. Měli mi být nablízku a neignorovat mě půlroku. Hloupí, nespolehliví upíří, pomyslela jsem si naštvaně a konečně jsem dopsala referát. Uložila jsem ho a neobtěžovala jsem se vypnout notebook, protože jsem ho naštvaně vytáhla ze zdroje. Notebook mi okamžitě s prsknutím zhasnul a já si trucovitě sedla na postel. Zrovna ve chvíli, kdy jsem otevřela sešit do Základu společenských věd, abych si napsala úkol, vtrhly mé spolubydlící do pokoje, jak uragán.

„Máš dole návštěvu,“ řekla mi má spolubydlící Monika a vypadala poněkud zaraženě, jako kdyby něco odhalila.

„Koho?“ vyzvídala jsem a byla jsem napjatá.

Vzplála ve mně malá jiskřička naděje, že by to byli oni, ale zároveň jsem byla i trochu naštvaná.

„Uvidíš sama,“ záhadně se na mě usmála.

„To je tajností!“ hodila jsem po ní propisku a ona se jí stačila vyhnout. „To ti neprojde!“

Smála jsem se.

„Projde!“ vyplázla na mě jazyk.

„Ne!“ vstala jsem z postele a v koupelně jsem se trochu učesala.

Seběhla jsem dolu po schodech a musela jsem dávat pozor, abych neuklouzla. V hale stály dvě osoby, které jsem dobře znala. Byly otočené ke mně zády a já pocítila vztek, že se mi půlroku neozvaly. Byli to Alice s Jasperem.

„Vy dva!“ zvýšila jsem hlas.

Otočili se ke mně a zářivě se na mě usmáli, jako kdyby se nic nestalo.

„Ahoj, Petro!“ zakřičela nadšeně Alice a vrhla se mi kolem krku.

„Napadlo tě někdy zkontrolovat e-maily?“ otázala jsem se naštvaně.

„Nebuď na mě naštvaná,“ usmála se andělským úsměvem a pak znejistěla.

„Co se děje?“ zeptala jsem se nejistě. „Kde jsou ostatní?“

„Máme problém,“ ozval se Jasper. „Dostali jsme se do problémů s Volturiovými. Kvůli tobě…“

„Jsou ostatní v pořádku?“ zakňourala jsem.

„Zatím ano,“ odpověděl Jasper a střelil pohledem ke mně.

„Co budu muset udělat?“ zvažovala jsem různé možnosti.

„Odejít s námi,“ odpověděla nejistě Alice.

„Kam?“ zeptala jsem se napůl mimo.

„Do Anglie,“ zašeptala mi do ucha.

Nevěděla jsem, jak tohle vše zvládnu, ale byla jsem ráda, že je vidím…

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 15. kapitola + Epilog: