Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 10. kapitola

03.11.2011 (09:45) • PetraCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2045×

Už to byly tři týdny, co jsem byla u Cullenových a já na ně začala být zvyklá. Nepřipadalo mi divné, že jsem u upírů doma. Připadalo mi to normální a v pohodě. Začínala jsem je brát jako svoji druhou rodinu, ale Edwardovi zůstala bohužel přezdívka Zrzoun. Rozcuch, jeho první přezdívka, kterou jsem mu dala, když jsem přijela sem do Forks, se začínala odněkud vytrácet. Dívali jsme s Emmettem v televizi na baseball a mně se tenhle sport začínal líbit díky Emmettovým zásluhám. Alice s Jasperem přišli odněkud z venku a Alice se hněvivě podívala na mé černé džíny a fialové tričko s krátkým rukávem.

„Ta kombinace je hrozná,“ okomentovala, přišla ke mně a zastoupila mi výhled na televizi.

„Ty tohle oblečení nenosíš.“ Postavila jsem se a byla jsem větší než ona.

„Dokud budeš tady, nebudeš se takhle hrozně oblékat,“ řekla a podívala se na mě vážným pohledem.

„Alice, já jsem zvyklá chodit sportovně oblékaná. Nemůžeš mě nutit, abych se oblékala jinak,“ ohradila jsem se.

„Potřebuješ nové oblečení a ty po mně takhle vyjedeš,“ zasyčela, protože se urazila.

„Promiň, Alice, ale tohle oblečení je nové,“ omlouvala jsem se hned.

„Ale kdybys chtěla na nákupy tak si řekni,“ usmála se.

Bylo mi divné, proč mě nenutí, ať s ní jedu nakupovat.

„Neboj se, viděla bys to,“ zasmála jsem se a posadila se zpátky na pohovku.

„Jasně,“ nervózně se zasmála, jako kdyby o tom pochybovala.

„Neoblbneš mě. Co se stalo? Ty moji budocnoust nevidíš?“ naléhala jsem na ni.

Alice nervózně pohlédla na Jaspera, který si na schodech četl nějakou knihu.

„Měla bys jí to říct, Alice,“ ozval se Jasper a vzhlédnul, aby se na mě podíval.

„Nevidím tvojí budoucnost od té doby, co jsi přijela sem, do Forks,“ odpověděla mi s menším váhaním Alice.

Jen jsem přikývla. Přemýšlela jsem, proč Alice nemůže vidět moji budoucnost, ale odpovědí jsem si byla téměř jistá. Něco zásadního mi unikalo a já nedokázala přijít na to, co to bylo. Zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila takových myšlenek. Začaly mě napadat různé věci, proč v poslední době neviděla moji budoucnost. Za prvé to mohl být Seth, který by ovlivnil moji budoucnost, anebo to dělaly ty schopnosti, které se začaly projevovat. Bylo absurdní, že by se moje schopnosti začaly projevovat už v době, kdy jsem ještě byla člověk. Začínala jsem být zmatená, ale najednou jsem se uklidnila. Zaraženě jsem se podívala po Jasperovi, kterému pobaveně cukaly koutky.

„Nepohrávej si s mojí náladou,“ ohradila jsem se dotčeně.

„Promiň, ale jsi hrozně zmatená,“ řekl omluvně.

„Jenom trochu,“ začala jsem se vykrucovat, ale věděla jsem, že měl pravdu.

„Trochu hodně,“ pobaveně se zasmál, ale pozoroval mě neklidným pohledem.

„Nedívej se na mě tak,“ ohradila jsem se podrážděně, ale ihned jsem se uklidnila.

„Baví tě to?“ zeptala jsem se ho a pohlédla jsem na něj nechápavým pohledem.

„Ani nevíš jak,“ odpověděl mi škádlivým tónem.

„Hej! Já si dělám z ostatních srandu!“ obořil se Emmett na Jaspera.

„Neříkej,“ zasmál se Jasper a začaly mu cukat koutky.

„Nehádejte se. Jste jak malí,“ rozesmála jsem se a ti dva se po mně podívali, jako kdyby mi přeskočilo.

„Já nejsem malý,“ ohradil se Emmett a začal se smát.

„Chováš se tak,“ zasmála jsem se a vyplázla jsem na něj jazyk jako malá pětiletá holka.

„Kecáš!“

„Nekecá, má pravdu,“ zastával se mě Jasper.

Všichni nás pobaveně pozorovali a dobře se bavili. Znovu jsem se pobaveně zasmála.

„Nesměj se mi,“ ohradil se Emmett a nabručeně na mě pohlédnul.

„Můžu se ti smát. Když se směješ ty mně, tak je to snad v pořádku?“ ohradila jsem se já.

„Jo, je to v pořádku, když se ti směju.“ Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a seděla jsem Emmettovi na klíně.

„Vzpamatuj se, ty puberťáku jeden,“ ohradila jsem se, ale začaly mi cukat koutky.

„Nejsem puberťák,“ zasmál se Emmett.

„Tak to mě rozhodně pustíš,“ snažila jsem se dostat na svobodu.

„Tak to rozhodně nepůjde, drahá sestřičko!“ Humor ho neopouštěl.

Znovu jsem byla udivená, jak mi to řekl, ale pak jsem se začala smát.

„Promiň, ale já už jednoho bratra mám,“ vyplázla jsem na něj provokativně jazyk, ale vlastně to byla pravda.

„Neříkej. Žádného nevidím.“ Hrozně se urazil.

„Mám bratra doma, v Česku,“ odpověděla jsem a pousmála jsem se.

„Jsem hluboce uražen!“ založil si naštvaně ruce.

„Emmette, to už přeháníš, nemyslíš?“ ozval se Rozcuch alias Edward.

„Musím nesouhlasit, Edwarde, ale přeháníš to ty,“ řekla jsem mu a musela jsem se smát.

„Tohle mu patří za ty roky,“ ozval se pobavený Emmett.

„No dovol,“ ozval se ublíženě Edward.

„Nedovolím,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„To by stačilo, Petro,“ ozval se Carlisle od schodiště.

„Nic nedělám, Emmett si začal,“ začala jsem se bránit.

„Emmett ji provokoval,“ zasmála se Rosalie a já přemýšlela, proč stojí na mé straně.

Všichni se začali smát, protože Emmett nasadil pohled nevinného dítěte.

„Přehaníte oba dva,“ zasmál se Carlisle.

„To není pravda!“ dohadoval se Emmett a zle mě sledoval.

Chtěl se hádat dál, jenže Esmé mi už nesla večeři.

„Peťo, večeři máš v kuchyni a někdo tam na tebe čeká,“ přišla Esmé se záhadným úsměvem pro mě, a tím mě vysvobodila z Emmettových spárů.

„Díky,“ usmála jsem se a zvedla jsem se konečně z Emmettova klína.

„Tak pojď,“ usmívala se na mě.

Šla jsem do kuchyně za Esmé a vešla jsem. O bar se židličkami se opírala mužská postava.

„Ahoj, Petro,“ pozdravil mě Riley zdvořile, jako kdyby mě tenkrát málem nenapadnul.

Vyšel ze stínu a já si ho znechuceně prohlédla. Měl na sobě džíny a černé uplé tričko, které zvýrazňovalo jeho postavu. Zamyšleně jsem odtrhla oči od jeho postavy a pohlédla jsem mu do očí. Měl je pořád červené, ale na mě se nepřestával dívat.

„Nazdar,“ odsekla jsem ironicky a zasedla jsem ke své večeři.

Bylo mi jedno, že mě Cullenovi slyšeli, jak jsem k Rileymu byla odměřná, ale on si mohl za to sám. Divila jsem se, že tohle Carlisle povolil.

„Jak ses dnes měla?“ Riley chtěl začít zdvořile konverzaci, ale já nebyla ochotná spolupracovat.

„Skvěle, do té doby než ses sem vetřel,“ zasyčela jsem nenávistivě a dala jsem si první sousto večeře do úst.

„Otravuju tě?“ zeptal se pobaveně.

„Přímo mi ničíš hezký den,“ odsekla jsem a jedla jsem dál. „Už jsi skončil?!“

Slyšela jsem, jak se Emmett začal smát a potlačila jsem úsměv.

„Teprve jsem začal,“ usmál se.

„Běž si otravovat někoho jiného,“ odsekávala jsem dál.

„Nemůžu, protože jsem se zamiloval,“ odpověděl a já měla chuť po něm něco hodit.

Tohle se mi vůbec nezamlouvalo a navíc jsem byla čím dál víc naštvaná. Začalo mi docházet, že on se zamiloval do mě. Cullenovi mi chtěli dohodit Rileyho?! Začalo to ve mně pěkně vřít. Měla jsem ráda Setha a ne toho tupce, který se se mnou chtěl za každou cenu udobřit.

„Máš smůlu, protože já miluji Setha! Nenávidím tě, Riley Biersi!“ zakřičela jsem na něj a utekla jsem do pokoje.

Nezapomněla jsem pořádně třísknout dveřmi. Naštvaně jsem si lehla do postele a zuřila jsem. Cullenovi neměli právo rozhodovat o tom, s kým budu chodit. Jedno jsem měla jasné. Milovala jsem Setha, ale ne Rileyho. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se podívala na úplněk, v lese zavyl vlkodlak. Byl to smutný vlčí nářek, který mi vehnal slzy do očí...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 10. kapitola: