Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chladná - 1. kapitola

08.02.2014 (17:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2208×

Seděl jsem u klavíru ve svém pokoji a snažil se svým hraním přebít všechen ten hluk v domě. Ale byl jsem vážně naivní, když jsem si myslel, že se mi to může povést…

„Alice?! Kde mám ty lodičky?“ řvala Rosalie na celý dům a hledala Alici, která měla na starost její svatební šaty včetně bot, které Rose momentálně nemohla najít. Povzdechl jsem si. Přišlo mi, že už je to snad po sto padesáté, kdy se Rose s Emmettem berou. To jim to prostě nestačí jednou? V duchu jsem zakroutil hlavou. Ale co já o tom vlastně vím. Za celou svou existenci jsem ještě nepotkal nikoho, s kým bych chtěl strávit zbytek věčnosti.

„Alice! Kde do pekla vězíš?!“ ozvalo se znovu z přízemí následované hrozivým vrčením. Rose očividně docházely nervy. Tomu se ovšem nebylo vůbec co divit, neboť svatba měla být již zítra, což si ale očividně neuvědomovala Alice, která před několika hodinami s úsměvem na rtech zmizela s Jasperem v lese.

Na scénu vstoupil Emmett. „Lásko! Broučku, nerozčiluj se… Alice se určitě brzo vrátí a ty budeš mít ty svoje krásný lodičky u sebe.“ Nevydržel jsem to a vyprskl smíchy. To přídavné jméno, které Emmett použil ve spojení s Rosaliinými lodičkami, ve skutečnosti bylo zatracený… To jsem ovšem věděl jenom já, protože tento názor na snoubenčiny boty vyjádřil Emmett pouze ve svých myšlenkách.

Hned jsem ztichl, protože jsem nebyl jediný v domě s upířím sluchem. Za moment se ovšem ukázalo, že jsem ztichl o desetinu vteřinu déle, než jsem měl. Dveře do mého pokoje totiž rozrazil rozzlobený Emmett. „Ty! Co ti tady jako přijde k smíchu?“

Nemusel jsem ani odpovídat, protože v tu chvíli jsem uslyšel Alicino veselé hvízdání. Napadlo mě, jak je možné, že když Alice vidí budoucnost, tak že neviděla tohle. Kdyby totiž ano, jistě by nešla domů s tak dobrou náladou…

„Alice!“ Rosaliin rozzuřený hlas doslova rozvibroval dům. Emmett po mně vrhl nejistým pohledem a pak na mě namířil ukazovák. „To si vyřídíme později…“

Než jsem stačil cokoli odvětit, byl v tahu. Za půl vteřiny jsem ho slyšel v přízemí, jak se marně snaží klidnit svou snoubenku a odtrhnout ji od Alice. V duchu jsem se ušklíbl a pokračoval ve hraní na klavír. Dneska to tu byl hotový blázinec. A měl jsem takové tušení, že to byl pouhý začátek…

…

Slunce pomalu zapadávalo za obzor a atmosféra v domě se mírně utišila. Rose už pár hodin v náručí svírala své milované lodičky, a jelikož Alice stále byla v jednom kuse, dalo se to považovat za výhru.

Zrovna jsem se oblíkal, když na dveře silně zabušil Emmett. „Jak je možný, že jsi tak pomalej?! Vždyť máš být upír, ne?“ poškleboval se mi.

Než stačil vzít za kliku a s další urážkou vkročit do mého pokoje, popadl jsem tu první věc, co mi přišla pod ruku, a mrštil ji proti dveřím. Ozvalo se praskání, následované nárazem a Emmettovým klením. V mých dveřích zela díra o velikosti pánské boty číslo devět, jejíž obtisk měl Emm momentálně na tváři. „Fajn! Nepůjdu dovnitř! Ale sakra už pohni kostrou! Nechci přijít pozdě na svou vlastní rozlučku se svobodou!“

Ušklíbl jsem se a dál si v klidu uvazoval kravatu. Emmettova rozlučka se svobodou s pořadovým číslem patnáct byla pro všechny záhadou. Nikomu se nesvěřil, co chystá. Ani Rose, která z toho byla pochopitelně dost na prášky. Snažil jsem se mu to přečíst v myšlenkách, ale byl vážně dobrý. A pokud jenom trochu uklouzl, viděl jsem v jeho mysli jenom spoustu polonahých a nahých žen, což mi moc nenapovědělo. Možná jen to, že letos nebude rozlučka se svobodou zahrnovat medvědy grizzly a kanadské pumy…

To byl také ten důvod, proč jsem si teď na sebe bral svůj nejdražší černý oblek a hedvábnou kravatu. Boty jsem si ovšem musel vzít jiné než ty, co jsem si připravil, protože jedna dosti utrpěla nárazem do Emmettovy kamenné tváře.

Naposledy jsem se podíval na sebe do zrcadla a snažil se najít dost odvahy, abych byl schopen vykročit ze dveří, protože jsem se velice obával, jestli dnešní noc přežiji ve zdraví.

V obývacím pokoji už na mě čekal nakvašený Emmett a lehce znuděný Jasper. Ten by raději uvítal nerušeně strávenou noc se svou ženou, než aby musel čelit dalšímu z Emmettových bláznivých nápadů. Já byl na tom podobně, až na to, že já neměl tu noc s kým strávit…

„No konečně! Tobě to zase trvalo!“ vyjel na mě Emmett, jen co jsem stanul metr před ním. Ignoroval jsem ho a pomalu dosedl na sedačku vedle Jaspera.

„Co si jako sedáš?! Jedeme! Limuzína tu čeká už přes půl hodiny! Jedeme! Nechci přijít pozdě!“ rozkazoval Emmett na všechny strany.

„Emmette?“ zeptal jsem se váhavě.

„Co je?!“ vypálil na mě nakvašeně s rukama založenýma v bok.

„Máš nějaké rozumné vysvětlení, proč si v duchu zpíváš Marseillaisu?“

Emmett strnul. „Ne! A přestaň se mi hrabat v hlavě! Jedeme!“

…

Z poklidného městečka Forks trvala cesta do Seattlu něco přes tři hodiny. Celou tu dobu do nás Emmett hustil, jak si to všichni dneska užijeme a na konci večera mu za to ještě poděkujeme. O tom jsem si myslel samozřejmě své…

Když jsme přijeli do centra, byla již úplná tma. Limuzína se zasekla v dopravní zácpě, což Emmettovi lehce zhoršilo náladu. Nepřestával jsem se snažit zjistit skrz jeho myšlenky, kam nás to vlastně veze, ale opět to bylo k ničemu. Proto jsem zkusil zastaralejší metodu…

„Emmette… vážně nám neřekneš, kam to jedeme? Chápu, že doma jsi to nechtěl říkat kvůli Rosalii, ale tady nás už neuslyší… Jsme vážně napnutí… Nemohl bys nám aspoň něco naznačit?“

Emmett soustředěním nakrčil obočí. Tomu jsem se nedivil, když v duchu odříkával pozpátku arabskou abecedu…

„Ne! Přišli byste o všechno překvapení. Ale nebojte, už tam budeme…“ řekl a ďábelsky se ušklíbl.

Zvedl jsem oči k nebi. No pomáhej nám Bůh…

Naštěstí jsme už zase jeli a Emmett se už zase soustředil na arabštinu. Hamza, ya, waw, ha, nun… Upřímně jsem vůbec nevěděl, že ten jazyk umí…

Asi po půlhodině proplétáním se mezi taxíky jsme konečně dorazili k cíli. To jsem poznal podle toho, že se Emmett rozzářil jako vánoční stromeček.

„Pánové… vítejte na módní přehlídce spodního prádla kolekce 2014!“ vyhrkl nadšeně, jakmile jsme vylezli z limuzíny, která následně odjela někam zaparkovat. Upřímně jsem to tomu řidiči nezáviděl…

Ale jakmile Emmett vyřkl tu větu, nějaký řidič limuzíny mě přestal zajímat.

„Hustý!“ vypadlo z Jaspera a oči se mu rozzářily. A já věděl, že jsem právě přišel o parťáka. Emmett se na mě zazubil a pobízel nás k mačkající se frontě chlapů, kterým málem od úst kapaly sliny. K jejich dobru můžu jen říct, že díky svým skvěle padnoucím oblekům nevypadali jako úplní vidláci. No… skoro.

V duchu jsem zaúpěl a vydal se za Emmettem, věrně následovaným nadšeným Jasperem, který se začal prodírat hustým davem. Jak jsem se později dozvěděl, měli jsme VIP vstupenky, což znamenalo, že budeme sedět až u pódia. Já na rozdíl od svých bratrů metr do vzduchu neskákal. Především proto, že tu byla hodně velká pravděpodobnost, že bych se mohl ocitnout na molu mezi spoře oděnými modelkami…

Když jsme se konečně prodrali ke svým místům, moje sarkastická myšlenka se zdála víc než oprávněnou. Seděli jsme tak blízko molu, že jsme se mohli modelkám dívat pod sukně. Počkat… to by nějaké ty sukně musely mít na sobě.

„Edwarde! Nad čím přemýšlíš?! Vždyť se tváříš jako kakabus! Skoro to i vypadá, jako by ses netěšil na ty malinký roztomilý zadečky, který se tu nad tebou budou za chvíli kroutit!“ smál se Emmett. Vrhl jsem po něm zlobný pohled a z úst se mi vydralo hrdelní zavrčení.

„Fajn…“ konstatoval Emmett a zvedl ruce v obraném gestu. Že by mu konečně došlo, že jestli v tom bude dál pokračovat, utrhnu mu tady hlavu?

„Já jenom myslel, že by ses mohl trochu přiučit… kdy se ti zase poštěstí takhle vidět nějakou ženskou…?“ dodal po chvíli a znovu se začal smát. Jo, nedošlo mu to…

Jasper mě musel chytit, abych se na něj nevrhl. Naštěstí pro Emmetta v tu chvíli zhasla světla. Přehlídka začala…

„Můžete mi prosím někdo vysvětlit, co tam dělá ten starej páprda?“ zaúpěl po chvílí Emmett rozzlobeně. Vypadal vážně natěšeně na ty „malinký roztomilý zadečky“.

Nahnul jsem se k němu a zařval mu do ucha: „Je to uvaděč, ty idiote!“

Emmett se trochu stáhl do sebe. „Aha…“

Už jsem se chtěl začít ptát Boha, kde takového idiota vyštrachal, ale v tu chvíli se Emmettovi rozzářily oči a mě nenapadlo nic jiného, než v duchu zaklít: „A sakra…“

Polkl jsem jed nashromážděný v ústech a následoval Emmettův chlípný pohled. Což jsem pochopitelně neměl dělat… Na molo totiž ladně vkročila půvabná blondýnka na dosti vysokém podpatku, takže jsem se lehce obával, aby se nepřelomila natřikrát, kdyby z té výšky spadla… dost možná do mé náruče. Na sobě měla bílou krajkovou košilku, hodně, ale opravdu hodně malinkaté kalhotky a podvazky. Střelil jsem pohledem po Emmettovi a napadlo mě, že udělám Rose jednu fotečku jejího snoubence-manžela, jak mu slina propaluje oblek…

Pak jsem pohlédl na Jaspera nacházejícího se po mé levici. Na tváři mu pohrával úplně stejný výraz jako Emmettovi. V duchu jsem si povzdechl. Co tu mám teď s nimi jako dělat?!

Nezbývalo mi nic jiného než upřít zrak na podlahu a čekat, až to utrpení skončí. Ani v nejmenším jsem neměl chuť dívat se na ty dívky na molu. Pochopitelně byly krásné, na úrovni a některé z nich to měly jistě v hlavě v pořádku, ale přesto mi to nepřišlo správné. Mohou mít doma přítele, manžela… možná dokonce i děti. Ano, vybraly si tuto práci dobrovolně, ale přesto jsem měl pocit, že si nezaslouží, aby se na ně dívaly stovky chlapů, kteří si s nimi představovali ty největší prasárny…

„Edwarde! Ty se snad červenáš!“ vyhrkl najednou Emmett, který se očividně dostal z toho transu, do kterého před čtvrt hodinou upadl. Propálil jsem ho zlostným pohledem. „Sklapni.“

Emmett se ale nechtěl dát jen tak odradit. „Ne. Máš smůlu, bratříčku, dneska mě prostě neumlčíš. Teď ale vážně! Proč se sakra nedíváš na ty kočky?! Jsi snad gay? Ne že by mě to už párkrát nenapadlo…“

„Au!“ vyhrkl, když jsem dal pěstí do nosu.

„Dobře, tak nejsi gay… ale potom mi řekni důvod, proč se nedíváš na to úchvatný představení, za který jsem zaplatil majlant!“

Koukal jsem na něj s kamennou tváří a čekal, co z něj ještě vypadne. Vůbec by mi nevadlo, kdybych ho mohl praštit ještě jednou…

„Edwarde…“ začal Emmett po chvíli ticha. Vypadalo to, že se pokouší mi zahrát na city.

„Je to moje rozlučka se svobodou… udělej to pro mě a podívej se aspoň na jednu! Prosím…“ škemral a snažil se na mě dělat psí oči. Povzdechl jsem si.

„Ty jsi takovej idiot, Emmette…“ zanaříkal jsem a pomalu zvedl oči k molu.

A právě v tu chvíli na pódium vkráčela sebejistým krokem vysoká hnědovláska. Na sobě měla černý krajkový korzet, který vyzdvihoval její vnady, a černé podvazky, které víc než cokoli na světě dráždily mé oči. Tmavě hnědé vlasy měla svázané do vysokého elegantního uzlu. Její tvář mě na první pohled okouzlila…

„Ou… co to vidím? Edwarde, snad ses do ní nezakoukal! Mám tě radši držet, aby ses na ni nevrhl teď a tady, nebo budeš nejprve chtít pár rad od zkušenějšího brášky?“ pochechtával se Emmett. Neměl jsem tu sílu mu ji znovu vrazit. Pouze jsem tlumeně zavrčel a dál očima sledoval tu dívku.

„Fajn… tak ne… vymyslím něco lepšího…“ ušklíbl se Emm. V hlavě mu to začalo šrotovat a když došrotovalo, měl jsem chuť zasténat.

„Už to mám!“ vyhrkl nadšeně.

„Uzavřeme sázku! Pokud se ti povede ji dostat do postele, už nikdy nebudu vytahovat tvůj sexuální život…“ řekl a mrkl na mě.

Váhavě jsem si ho přeměřil. „A když ne?“ Nevím, proč jsem se ptal, když jsem odpověď už dávno znal.

Emmettovy oči se ďábelsky zaleskly. „Pak to bude daleko horší…“

Zoufale jsem zasténal. Proč zrovna já?

„Dobře si to rozmysli… moje nabídka má jen omezené trvání.“

Znovu jsem střelil po dívce na pódiu. Zrovna se otočila a kráčela směrem k nám. Pohlédl jsem jí do temně hnědých očí. Zdály se prázdné. Chladné… A v ten moment se střetly s těmi mými.

„Dobře. Beru to…“

Doufám, že se vám první kapitola líbila a zanecháte na ni váš názor. ;)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chladná - 1. kapitola: